Samota, osamělost, vstup do manželství, rodina, děti

Samota, osamělost, vstup do manželství, rodina, děti

Wolfhard Margies

 

Tyto teze přirozeně nejsou vyčerpávajícím pojednáním o výše uvedených tématech. Jde spíše o to, abychom správně viděli všechna fakta, která jsou důležitá pro vyslyšení modliteb, nebo která jejich vyslyšení brání. Proto tato kapitola obsahuje jen ty zákonitosti, které jsou podle četných zkušeností v pastoraci stále znovu podceňovány a zabraňují dosažení Božích cílů, aniž by dotyčný věřící, který se ve své modlitbě upřímně namáhá, rozeznal, skrze jaké blokády omezuje sám sebe.

 

1.       Přednost řádu stvoření.

 

Není dobré, aby člověk byl sám. Od počátku je určeno, aby lidé žili v heterosexuálním svazku a tak předcházeli nebezpečí osamělosti. Co Bůh vyjádřil v řádu stvoření, není nikde v Bibli odvoláno, a tím spíš to platí v Kristově církvi.

 

Musíme ovšem pamatovat na to, že v nás je Duch svatý a Ježíš. Utrpení osamělosti, které ve starém stvoření ještě bylo možné, je tak v novém stvoření (znovuzrození v Kristu) principielně poraženo. Kdo dnes musí žít sám, tedy bez partnera, má jiné postavení, než svobodný před spasením skrze Ježíše.

 

Pán mezi námi přesto chce uskutečňovat svůj řád stvoření. Je to mimořádně povzbuzující skutečnost a oprávnění pro přání a naději sám najít nějakého partnera. Dokud Bůh v konkrétním případě neřekl ohledně manželství prokazatelně nic jiného, platí tento jeho výrok stále pro všechny.

 

2.       Základní Boží ustanovení, podle kterého člověk nemá být sám, neznamená, že jsou tím zbytečná všechna vlastní opatření pro přípravu a dosažení manželství. K samozřejmým úkolům každého člověka patří, aby s Boží pomocí skrze Boží slovo a Ducha svatého tak rozvinul svůj charakter, svůj způsob projevování se, svůj stupeň vzdělání, svoji přirozenost, půvab a ryzost, že se stane přirozeně přitažlivým jak obecně pro druhé pohlaví, tak konkrétně pro partnera.

 

Máme být lidmi, které každý rád vidí a vyhledává. Ve svém okolí máme být zdrojem potěšení a úlevy. Platí to obecně a ještě více pro přípravu na manželství.

 

Mnoho svobodných žel nevidí skutečnost, že ve způsobu, jakým se projevují mají odpovědnost za to, jestli vstoupí do manželství. Kdo si vyhazuje z kopýtka, nevidí své chyby a slabosti a žije v praktické neschopnosti ke společenství, je jako autor těchto postojů a jednání sám zodpovědný za to, že dosud nemá partnera. Maří Boží vůli přivést ho do manželství.

 

Mnoho věřících má charakter formovaný postoji odmítnutí, uzavřenosti, neschopnosti ke společenství, pocity méněcennosti, pohrdáním, podezíráním, hořkostí, agresivitou a dalšími vlastnostmi, které ve svém souhrnu drží ostatní lidi v odstupu, vyhánějí je a zabraňují jim navázat s nimi vztah. Tyto vlastnosti jsou pro potenciálního partnera tak nebezpečné, že Bůh u některých věřících, kteří toužebně vyhlížejí partnerství, zabrání, někdy i aktivně, vstupu do manželství. Chce totiž případného partnera, který by se stal obětí tak nepřipraveného člověka, ochránit před katastrofou.

 

Více než 50% všeho usilování o partnera musí být nasazeno při nás samých a našem vlastním charakteru a není záležitostí modlitby za to, aby Bůh připravil setkání s ním. Když se taková oběť setká s nepřipraveným partnerem, je to skutečně veliká pohroma: „Pod třemi věcmi se země třese, čtyři není schopna snést. Otroka, který kraluje, blázna, který se přesytí pokrmem, tu, která je nemilována a vdá se, a služku, která vypudí svou paní.“ (Př 30,21-23)

 

Když například nějaká křesťanka dlouho zápasí o manžela, pak příkazem pro další roky není pokračování v modlitbách, ale proměna jí samé. (Další podrobnosti viz: W. Margies – Osvobození /Logos 1991/ nebo Únik z vězení nemoci, zvyku a zákonictví /KC Příbram 2006/)

 

3.       Musíme rozlišovat mezi samotou a osamělostí. Kdo je sám, nemusí nutně být osamělý.

 

Člověk v Kristu vlastně osamělý být nemůže. Osamělost je vnímání bezbrannosti, opuštěnosti a přiznání toho, že v nás nepůsobí Duch svatý a Ježíš pro nás není skutečný. Osamocenost je největší nepřítel přání oženit se nebo vdát se. Kdo je při modlitbách za partnera ve stavu osamělosti, chřadnutí a touhy a je při tom plný strachu, že nakonec stejně zůstane sám, se nachází v nejhorší výchozí pozici, jakou si můžeme představit. Modlí se ve stavu nouze a zoufalství, ne v pokoji s Bohem a radosti ze společenství s Pánem. Taková modlitba je sama o sobě důvodem k nevyslyšení. Kdyby byl takový křesťan s jeho toužebnou a zoufalou modlitbou vyslyšen, pak by mu Bůh dosadil do jeho života idol.

 

Kdo prosí o partnera v osamělosti a toužebném zoufalství, dává tím na srozuměnou, že Bůh pro něho nic neznamená, že neví nic o rozkoši v Hospodinu, a že to vše jsou pro něho jen pojmy bez skutečného obsahu a praktického prožitku.

 

Kdo žije s Ježíšem a zná jeho přítomnost, má tím být tak naplněn, že se příležitostně dostane nebezpečně blízko otázce, proč by se vlastně měl oženit nebo vdát. I potom bude prožívat velmi konkrétní deficity a přání, ale nebude se moci nacházet ve stavu nenaplnění, prázdnoty a osamělosti. Toto je nejlepší předpoklad pro to, aby Bůh zasáhl a zprostředkoval sňatek. Potom, když už partnera téměř nepotřebujeme, protože Ježíš nám je ve skutečnosti stejně důležitý (mírně přeháním), pak se brzy objeví na scéně. Kdo má, tomu bude dáno.

 

4.       Přirozený začátek, který vede k manželství, je láska.

 

Někteří křesťané vyvinuli podivné umění. Protože mají skutečnou nebo domnělou jistotu, že se setkali s partnerem, kterého jim dává Bůh, přeskočí všechna krásná a Bohem chtěná počáteční stádia vznikajícího vztahu, a hned přistoupí k nabídnutí sňatku. Je to škoda a oloupení přinejmenším druhého partnera. Má právo na to, aby prošel a užíval všechny úseky vztahu lásky, které sahají od prvních ostýchavých přijetí kontaktů muže přes zvědavost, zájem, první připojení citů až k zamilovanosti. Kdo chce své manželství připravit v modlitbě a víře nemůže ve své ukvapenosti a vnitřní jistotě zničit u partnera všechnu radost a klíčící lásku. Také romantická láska má ve vztahu své místo a je důležitá pro založení pozdějšího manželství. A to zcela odhlížím od toho, že tak důrazně prohlášená jistota může slabého partnera svést, tak že souhlasí s něčím, co od Pána není a co v pozdějším manželství musí bezpodmínečně vypůsobit problémy. Za mnohými ukvapenými nabídkami k sňatku po „Božím mluvení“ je v posledním důsledku strach a nevěra, pro kterou věci uzavíráme co nejrychleji.

 

5.       Je pro vás jeden určený partner, kterého vám vyvolil Bůh a žádný jiný?

 

Věřím, že Bůh pro nás má nejlepší řešení. Nemusí to nutně být první přítel nebo přítelkyně, kterou potkáme. Ti mohou být pouze naše známosti, za kterými nutně nestojí Boží vedení.

 

Jistě je také možné, učinit chybné rozhodnutí a tak jeho nejlepší řešení minout. Přesto i s jeho druhou možností je stále ještě možné vstoupit do šťastného manželství. My sami někdy sotva postřehneme, která možnost byla první, druhá nebo třetí. Pokud je uzavřené manželství, do kterého jsme vstoupili poté, kdy jsme nepoznali nebo neuskutečnili jiné eventuelní příležitosti, Boží vůlí, pak na něm leží plné a stvrzující požehnání Pána. To nám znemožní, zabývat se, byť jen v myšlenkách, nějakou lepší alternativou než je nalezený partner.

 

Pro zdar nebo nezdar manželství tedy není rozhodující, jestli najdeme nebo mineme toho jediného partnera, kterého Bůh ve svém pořadníku určil jako prvního. Rozhodující je, že do manželství, do kterého jsme vstoupili s Kristem vkládáme celou Hospodinovu milost, abychom tak z něho přijímali všechnu radost a požehnání. Kdo nevychází z poznání této souvislosti, nebude moci uvolněně věřit a užívat si svého manželství, protože si nikdy nemůže být zcela jistý, jestli jeho volba partnera byla správná.

 

6.       Nebezpečí manipulace nesprávným modlením za partnera.

 

Když si křesťan začne všímat jiného člověka a cítí k němu náklonnost, je zprvu povolené a vhodné, prosit Boha o to, aby k nám (je-li to jeho vůle) v lásce nasměroval srdce dotyčného. Když k tomu nedojde, což je častý případ, protože Bůh toto spojení vůbec neplánoval a protože ten druhý se ve svobodě své vůle a rozhodování orientoval jinak nebo je lhostejný, pak jsme došli k hranici. Za ní již není přípustné používat modlitbu jako prostředek k získávání dotyčného za partnera. Kdo stále znovu a znovu bere útokem Boží trůn, aby mu milovaná osoba konečně prokázala náklonnost, používá Boha a modlitbu k účelu manipulace. Bůh neznásilňuje vůli člověka, ani tehdy, když na něho jiné z Božích dětí kvůli tomu v modlitbě tlačí. Je to neduchovní manipulace, ke které dochází často a její příčinou je chybějící dostatečný vztah s Bohem. Takoví křesťané jsou pravidelně nenaplnění. Ve svém vztahu s Pánem nic neprožívají a pokoj, radost z Boha a rozkoš v Hospodinu v něm nehraje žádnou roli. Modlitba tohoto typu je od počátku určena k nezdaru, protože vůbec nemůže vyklíčit víra v užším smyslu slova. Zvrácené předpoklady myšlení a poznání vedou ke zvrácené formě nárokování si ve víře, které musí skončit ve zklamání a frustraci.

 

7.       Zůstat svobodný jako úděl a jako dobrovolné rozhodnutí.

 

Pavel zůstal svobodný, aby mohl lépe sloužit Pánu (1K 7,32-33). Tento stav života bez manželství doporučuje mnoha dalším (1K 7,27), protože tak budou moci sloužit a líbit se pouze Bohu. Na druhé straně Pavel varuje před svůdci a falešnými učiteli, kteří vystoupí na konci času a budou zakazovat vstupovat do manželství (1Tm 4,3).

 

Bohem zamýšlený a naší vlastní svobodnou vůlí odsouhlasený život bez manželství, je vzácná výjimka z jinak platného Božího řádu stvoření. Je k němu povoláno jen málo mužů, jako například Pavel. Možná, že toto povolání zakouší více žen. V jednotlivých případech se ale musí důkladně prozkoumat, jestli se povolání k životu bez manželství skutečně vztahuje k rozhodnutí Boží vůle, nebo je skrytým projevem kletby, kompenzace, útlaku a stranění se v hloubi naší zraněné duše.

 

Život bez manželství smí být jako dar od Boha přijat jen tehdy, když pod ním netrpíme a jsme tak naplněni životem, ne jen službou Ježíši, že Bůh pro nás znamená radost a rozkoš v takové míře, že se skutečně nevyskytuje žádný deficit ani touha po partnerovi. Úděl fakticky vnuceného života bez manželství plného strádání, utrpení a osamělosti není v souladu s Boží vůlí. V tomto případě musí být skrze duchovní uzdravení odhaleny a naplněny duševní deficity, takže se život stane únosným a dokonce krásným a pak bude možné manželství (viz bod 2.). Věřím, že velmi mnoho forem života bez manželství s duchovní etiketou nebo rámečkem, které se odvolávají na Boží vůli, by neobstálo před důkladným přezkoušením motivů a příčin, na kterých jsou založeny.

 

8.       Neschopnost k manželství.

 

On jim řekl: „Ne všichni chápou toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno. Jsou totiž eunuchové, kteří se už takto narodili z matčina lůna; a jsou eunuchové, které učinili eunuchy lidé; a jsou eunuchové, kteří se sami stali eunuchy pro království Nebes. Kdo může chápat, chápej.“ (Mt 19,11-12)

 

Ježíš mluví o třech formách života bez manželství:

  1. Někteří lidé jsou neschopni manželství pro vrozené tělesné a duševní újmy.
  2. V některých případech mohou být důvodem neschopnosti k manželství duševní, zřídka i tělesná, zranění. To by mohla být největší skupina.
  3. Nakonec se někteří lidé zdrží od manželství pro jejich službu v Božím království.

Když Ježíš říká: „Kdo může chápat, chápej,“ pak tím zřejmě myslí, že k neschopnosti k manželství přichází i neochota k manželství. Kdo v těchto třech kategoriích není schopen manželství, nesmí tím trpět. Týká se to zvláště třetí skupiny, která je biologicky i duševně manželství schopná. Za dobrovolným zřeknutím se manželství je mimořádné omilostnění. Pavel mluví o svém životě bez manželství ve smyslu zvláštního osobního daru (1K 7,7).

 

9.       Láska k partnerovi.

 

V mnoha manželstvích chybí dostatek vzájemné lásky. Modlitba o lásku je zde nemístná a nemá přiměřený podklad v Písmu. Muži mají milovat své ženy jako Kristus církev. Ženy mají reagovat na lásku svých mužů. Kdo u sebe pociťuje nedostatek lásky, má vykročit následující cestou víry: Zaobírat se naprostou a bezpodmínečnou Boží láskou, která se projevuje v jeho charakteru, v jeho jednání v dějinách a v jeho současném jednání s ním. Poté, kdy tuto lásku poznal, v ní má uvěřit (1J 4,10.16), to znamená nárokovat si ji pro sebe. Všimnout si Boží lásky, vidět ji ve vyprávění Bible a v aktualizaci Ducha svatého ji ještě silněji prožívat přiměřeně poznání, vede nenuceně a přirozeně k jejímu přivlastnění si ve víře.

 

Při tom je zde nejdříve řeč pouze o lásce, kterou má Bůh k nám. Kdo tuto Boží lásku nepřetržitě poznává a skrze poznání a víru přijímá, bude jí tak naplněn a přemožen, že už vlastně nebude umět nic jiného, než sám milovat. Víra tedy není tak mnoho obsažena v našich modlitbách o lásku k ostatním, ale v přijetí lásky, která proudí od Boha k nám.

 

Přijmout lásku a rozeznat Boží milost má stejný význam jako schopnost milovat a ochota milovat. U tohoto úkolu je mimořádně patrná důležitost správného poznání. Modlitby typu: „Kéž by nám Pán dal lásku a kéž bychom ji cítili,“ jsou absolutně bezcenné!

 

10.   Rozmanité poruchy manželství, poznání Boha a vlastního charakteru a víry.

 

To, co platí pro vstup do manželství, totiž poznání a příprava sama sebe platí o to víc pro již uzavřené manželství. Hlavní chyba při ošetřování všech manželských problémů duchovními prostředky spočívá v nerozeznání vlastní viny. I když ve skutečnosti druhý partner objektivně nese větší část viny, první krok ke změně leží vždy na tom, kdo se rozhodl manželství zlepšit. Bez dříve uskutečněné osobní proměny (nahlédnutí vlastní viny, vyznání před Bohem a lidmi, uschopnění milovat, proklamace a vyjádření lásky) je proměna druhého zásadně nemožná.

 

Každý pokus dosáhnout u druhého korektury a sám zůstat ve starém stavu, bude partnerem pochopen jako pokrytectví, přetvářka, panování, manipulace a indoktrinace a kromě toho v duchovní oblasti zavání náboženskostí (nepravostí).

 

11.   Boží slovo nám zprostředkovává jednoznačnou souvislost mezi vyslyšitelností našich modliteb, i společných modliteb jako partnerů, a správného rozdělení břemen v manželství.

 

Manžel někdy zatěžuje svoji manželku, jako slabší nádobu, nepřiměřenými úkoly a břemeny, pro které není podle Božího řádu tělesně ani duševně stvořena. Vede to k přezírání zvláštnosti a jemnosti ženy a jejího založení a k tomu, že Bůh odepře přijmout modlitby. Nevyslyšení modliteb, zvláště za rodinu a společný život, proto naléhavě vyžaduje zkoušku: Provinil jsem se proti svojí manželce tím, že jsem ji přetěžoval a očekával od ní plnění úkolů, pro které není stvořena? Nepovšimnutí si této zákonitosti s sebou může nést měsíce a roky neplodné „víry“ a modliteb.

 

12.   Stanovisko k tématu rozvod a opakovaný sňatek.

 

K tomuto tématu je mimořádně mnoho hrůzných nerozeznání Boží vůle, která je stanovena v Bibli. Z toho vznikají mnohé divoce bující modlitební boje, skrze které dotyční chtějí změnit osud jejich ztroskotaného manželství. Zde je několik stručných stanovisek:

 

V Božích očích je manželství v principu nerozlučitelné. Podle Matouše 19,9 je výjimkou pouze cizoložství, smilstvo a nečistota (řečtina má pro tyto hříchy jedno slovo). U duchovně legitimního rozvodu manželství, na základě smilstva a cizoložství partnera, je podle 5.Mojžíšovy 24,1-2 povolen opakovaný sňatek, protože Ježíš toto přikázání nezbavil moci.

 

Pokud se u partnera vyskytují tyto chybné postoje, musí se dát pozor na zneužití naděje. To vypadá tak, že partner, který se neprovinil, je vázán k druhému partnerovi a proto setrvává v modlitbách a domnělé víře, v naději, že se mu vrátí. Platí ale následující pravidlo: Když se člověk jednou rozhodne, že na svojí cestě Boha obejde a půjde úmyslně proti němu, Bůh nemůže proměnit jeho srdce.

 

To se týká i dalšího případu legálního rozvodu: Když v manželství, kde byli oba partneři nevěřící, jeden z nich uvěří a druhý proto manželství sám od sebe opustí. I v tomto případě je křesťanský partner svobodný. Svoboda znamená svobodu k opakovanému sňatku (1K 7,15).

 

13.   Problém bezdětnosti.

 

Podle svědectví Písma není u věřících a Bohem spojených manželských dvojic jediný případ bezdětnosti, který by Bůh ve své lásce milostivě neviděl a neukončil. Protože děti jsou Boží požehnání, máme ho mít, i když přání mít děti nemůže být z biologických nebo jiných důvodů zdánlivě naplněno. Abraham je korunním svědkem toho, že v takové situaci Bůh chce bezpodmínečně pomoci. Sotva je něco jiného, co si Bůh tak definitivně předsevzal, jako to, aby odstraňoval bezdětnost.

 

Musíme Pánu důvěřovat, že nás chce rád obdarovat, a nedívat se na okolnosti. Vedoucí hledisko k tomuto tématu je „Bázeň Hospodinova“ (např. Ž 112). Když se za děti modlí v jednotě a upřímnosti manželé, kteří žijí ve víře a darované bázni Hospodinově, budou jim dány.

 

14.   Otázky výchovy.

 

Těžkosti ve výchově a v charakteru dětí jsou vždy odrazem zvětšených vlastních chyb rodičů. Každý pokus zapůsobit na charakterové nedostatky dětí modlitbou, musí být nejdříve uplatněn na vlastním charakteru. Rodiče jsou svou vlastní osobností ztělesněnou představou pravd Božího slova, které přijali. Naše děti změní a zformují jen ty pravdy Božího slova, které jsme sami přijali a které žijeme, ne naše vědomosti o Božím slovu.

 

Z toho vyplývá, že není žádná možnost, jak změnit chování nebo chorobné projevy dětí, pouze prostředky poznání a víry bez toho, aby se to týkalo i naší osobnosti. Děti se učí napodobováním, přičemž přebírají chyby a slabosti. Ty viditelné, a z části i ty, které leží v hloubi naší osoby. Děti jsou současně diagnostikem i výzvou.

 

V zacházení s dětmi musíme mimořádně praktikovat víru, přičemž je vidíme tak proměněné, jak jsou v Božím pohledu, a jaké skutečně jsou, když mezitím přijmou Ježíše jako Pána. Nesmíme děti negativně potvrzovat, což je antireakce víry.

 

15.   Služba vysvobozování u dětí podléhá jiným zákonitostem, než u dospělých.

 

Modlitba a přikazování ve víře, které má děti osvobodit od temných sil, má úspěch jen tehdy, když dospělí za dítě věří a žijí v postojích svatosti a příkladného života. Osvobozování musí být podpíráno výchovnými opatřeními, a ta se ze strany rodičů musí vyznačovat milostí. Jinak se buď neuskuteční nebo se okamžitě zvrátí zpět. V osvobozování dětí hraje mimořádnou úlohu výchova podle Božích pravidel, která je podepřená vlastním osvobozeným charakterem. Kdo nezná tyto souvislosti, ten se může umodlit a upřikazovat k smrti.

 

16.   Když se děti naprosto vymknou způsobům, chovají se bezbožně a vyvíjejí se rebelicky, podléhá přímluva za ně mimořádným zákonitostem. Rodič se nesmí v modlitbě dostat do problému, ale řešení musí neustále vidět před sebou.

 

Své děti jste měli obklopit vírou a láskou. Musíte je také umět vydat Bohu a ne nepřetržitě pohybovat problémem před svýma očima a ve svém srdci. Především se musíte pokořit a oddělit se od chyb ve vašem vlastním vývoji a charakteru, respektive v porušených vztazích. Chyby, které leží ve vašem vlastním srdci, si musíte přiznat před sebou i lidmi, protože jen tak mohou být vaše modlitby vyslyšeny a dítě které se vrátí domů může rodiče snést. Jedná se o radikální čestné pokoření, skrze které se nebe nechá pohnout a peklo ztratí svoji moc. Opatření, která zůstanou pod touto úrovní, vedou pravidelně k neúspěchu.

 

(Wolfhard Margies: Poznávat, věřit, vyznávat, 1.díl: Poznávat /6.kapitola – 5.soubor poznatků/, z němčiny přeložil Petr Dvořák, mírně kráceno, použito se svolením autora)

Příspěvek byl publikován v rubrice Výchova dětí, manželství a rodina, Vyučování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.