Nepřátelé naší víry

Nepřátelé naší víry

Aleš Mrázek

 

Vše, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra. (1J 5:4) Naše víra přemáhá svět! Věříte tomu? Naší víru však musíme chránit a pěstovat. Apoštol Pavel na sklonku svého života vyznával: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. (2Tm 4,7) Kéž bychom mohli na konci svých životů učinit podobné vyznání. Abychom mohli víru zachovat, musíme ji po celý svůj život budovat a cvičit. Jakub dokonce říká, že máme být bohatí ve víře (Jk 2,5).

 

Je jasné, že naše víra bude zkoušena: Mocí Boží jste střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase. Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší. (1P 1:5-9) Prozkoušená víra je vzácnější než zlato! Haleluja!

 

Abychom mohli mít víru musíme mít nejprve naději. Naše naděje se týká naší budoucnosti. Víra je teď. Musíme věřit v Boha, který je teď. Víra není minulost ani budoucnost. Musíme ctít naší minulost, hledět do budoucna s nadějí, ale víra je teď. Definici víry najdeme v Židům 11,1: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.

 

Jak už jsem zmínil, abychom mohli mít víru, potřebujeme mít nejprve naději. Pokud nemáš naději ve svém životě, nemůžeš mít ani víru, o které mluví Boží slovo. Ve svém životě jsem zjistil, že pokud chci chodit v naději a víře, potřebuji mít dobré očekávání. Tedy z dobrého očekávání vychází naděje a z ní pak víra.

 

Jaké je tvoje každodenní očekávání? Probouzíš se s dobrou myslí, nadějí a vděčností za nový den? S dobrým očekáváním, co pro tebe Bůh na ten den připravil? Anebo jsou ve tvém srdci obavy a špatná očekávání toho, co den přinese? Moji milí, tím to všechno začíná. Nemůžeme být lidmi víry, pokud máme negativní očekávání. Pokud jsme takto negativně nastaveni, nejsme lidmi naděje a nejsme ani schopni věřit.

 

Čtyři nepřátelé naší víry

 

1.       Strach a nevěra

 

Myslím si, že největším nepřítelem naší víry je strach, což může být i jiné slovo pro nevěru. Chci nyní citovat Harveye Boyda: „Příliš mnoho lidí se soustřeďuje na problém. Ďábel zdůrazňuje naše negativní okolnosti a říká nám: „Takhle zle bude tvá budoucnost vypadat.“ Satanovou pastí je přimět křesťany, aby se zaměřili více na své problémy než na Boha a jeho řešení. Jestliže se soustředíme na problémy, usídlí se v našem životě strach a ten nás odřízne od Božího řešení. Není možné, aby v jednom člověku působily zároveň víra i strach, protože stojí proti sobě.

 

Ďábel používá strach stejným způsobem, jakým Bůh používá víru. Děje se to, když se zaměříme na problém. Usídlí se v nás strach, protože jednáme v pochybnostech a nevěře. Pochybování a nevěra produkují strach. Strach nás paralyzuje. Strach funguje v nepřítelově sféře úplně stejně, jako víra funguje ve sféře Boží. „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme.“ (Žd 11,1) Když to řekneme protikladně, strach je podstatou věcí, po kterých netoužíme. Jestliže jednáte ve víře, výsledkem budou věci, ve které doufáte. Jestliže jednáte ve strachu, výsledkem bude to, co nechcete. Moc strachu je skutečná. Strach produkuje všechny druhy fyzických problémů. Strach produkuje stres a úzkost. Jestliže strachu dovolíte, aby vás přemohl, zabije vás.

 

Musíme pochopit, že strach může změnit lidské tělo. Strach aktivuje satana stejným způsobem, jakým víra aktivuje Boha. Stává se podstatou toho, co nechcete. Vytváří otevřené dveře. Když hledíme na naše okolnosti a jdeme s pochybnostmi a nevěrou, vyprodukuje to strach a přesně to, co nechceme. Většinou se bojíte něčeho, co ještě nemáte, v čem ještě nejste. Strach je tudíž tvořivou silou, která aktivuje to, co chce ďábel vybudovat ve vašem srdci a životě, když podle toho jednáte. Stojí v cestě tomu, co chce dělat Bůh. Stojí v cestě Slovu, protože protiřečí Slovu, které je ve vás. Je to přesný opak toho, co chce budovat Bůh. Proč nechceme přijmout logický závěr, že jestliže strach jako duchovní síla dokáže způsobit nemoc, potom víra jako protikladná duchovní síla, může uzdravit?

 

Věříme tomu, co dělá nepřítel, tomu, co dělá Bůh, však nevěříme. A to musíme změnit. … Může-li moc strachu člověka uvěznit, potom moc víry jej může osvobodit, protože je to mnohem větší moc a síla. Zkrátka, musíme se přepnout a odvrátit se od nás samotných a našich problémů k Bohu a jeho řešení. Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Chce, abychom důvěřovali jeho vůli, jeho Slovu, abychom stále hleděli jen na něj. Není možné soustředit se na Boha a zároveň na problém. Jestliže se soustředíme na Boha, přemůžeme okolnosti a náš život se už nebude soustřeďovat na problém, neboť zvítězila větší moc. Dokonce už ani ty problémy nerozpoznáváme, protože se už v nás nemají kde uchytit. Když ďábel pochopí, že problémy, které nám staví do cesty, dokážeme překonat, vzdá se tohoto území.” (Uzdravující církev, str. 78-79, Vydavatelství Juda 2011)

 

Strach nás může natolik paralyzovat a ochromovat, takže nejsme vůbec schopni Bohu důvěřovat. Nepřítel používá strach a starosti, aby odvedl naší pozornost od Boha. V důsledku toho se pak zabýváme sami sebou. Pavel říká: Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7 ČEP) Bůh chce, abychom mu důvěřovali. Naše důvěra k Bohu vychází z našeho vztahu s ním.

 

Víte, s čím měl Ježíš největší problém u svých učedníků a lidí, s kterými se stýkal? S jejich permanentní nevěrou! Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim říkal: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný skutek, jen na několik neduživých vložil ruce a uzdravil je. A divil se pro jejich nevěru. (Mk 6,1-6)

 

Ježíš se diví nevěře. Ničemu se ve svém životě Ježíš tak nepodivoval jako nevěře. Nedovedl ji pochopit… Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena řka: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle trpí; často totiž padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!“ Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl chlapec uzdraven. V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. (Mt 17,14-20)

 

Jaká tvrdá slova volí Ježíš směrem ke svým učedníkům: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet…“ Co z toho plyne? Ježíš nemohl nevěru u svých učedníků ani vystát! Vůbec ji netoleroval a byl vůči ní velice nekompromisní, takže učedníky i káral: Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného z mrtvých. (Mk 16,14)

 

Vidíte zde, že nevěra souvisí s tvrdostí srdce. Tvrdé srdce není schopné Bohu důvěřovat.

Bůh přitom chce, abychom mu důvěřovali. Počítá přitom i s tím, že jsme „hliněné nádoby“ a čas od času bojujeme se strachem. Proto na mnoha místech Písma najdeme větu: „Neboj se a věř!“ Neboj se, protože já jsem s tebou, nehleď ustrašeně, protože já jsem tvůj Bůh. Budu tě posilovat, ano, budu ti pomáhat a držet tě svou spravedlivou pravicí. (Iz 41:10) Neboj se, protože já jsem s tebou. (Iz 43:5) Neboj se, jen věř! (Mk 5:36) To jsou klíčová slova pro naše životy. Jakoby Bůh říkal: Odhoď veškerý strach a důvěřuj mi… Pokud v sobě máme jakýkoliv druh strachu, nemůžeme Bohu plně důvěřovat. Znám to ze svého života.

 

2.       Pověry

 

Nepřátelé víry jsou také pověry. Martin Luther kdysi řekl, že pokud vyženeme víru dveřmi, vtrhne nám oknem pověra. Jenom se zamysleme, kolik máme v Čechách pověr – černá kočka, pátek 13., kapří šupiny, co nosí štěstí, klepání na stůl, aby se něco nezakřiklo… Zakřiknout?

 

Všiml jsem si, že tento podivný zvyk je u nás velice rozšířený. Určitě jste se již setkali s lidmi, kteří na otázku, jak se mají, při kladné odpovědi, že dobře (že jsou zdrávi), nezapomněli při tom na něco hned zaťukat, aby to nezakřikli. Zjistil jsem, že za tímto zvláštním obyčejem je strach mluvit pozitivně, abych tzv. něco nezakřikl a dobré věci se nepřestaly dít. Důsledkem tohoto myšlení je, že lidé raději moc nemluví pozitivně, že jsou zdraví, že se mají dobře atd. Je to ze strachu, aby na sebe nepřivolali zlé okolnosti. Toto jednání a myšlenkový postup je přímo z ďáblovy dílny. Musíme toto myšlení odkrýt a úplně vyhodit ze svého života. Za tímto myšlením je chronická nevěra a strach.

 

Jako Boží lid jsme vyzýváni, abychom vyznávali dobrá slova. Já to dělám nad sebou a nad svojí rodinou prakticky každý den. Dělal to i král David ve svých žalmech. Kdysi jsem slyšel jednoho kazatele vyzývat posluchače, aby se naučili nazpaměť Žalm 23 a vyznávali ho nad sebou každé ráno, když se podívají do zrcadla. Ráno nás při pohledu do zrcadla mohou napadnout různé věci, proto je dobré začít dobrým vyznáním.

 

David tomu dobře rozuměl, proto říká: Já však budu zpívat o tvé síle, nad tvým milosrdenstvím hned zrána budu plesat. Vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočištěm v den soužení mého. (Ž 59,17 ČEP) Jak dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. (Ž 92,2-3 ČEP)

 

Dobrá vyznání jsou velice důležitá. Naše slova mají totiž zásadní vliv na náš život a na naše okolí. Vzpomínám si na svého kamaráda na internátu, který se každé ráno probouzel zamračený. Při pohledu z okna jen utrousil: „To je zase hnusně.“ Při snídani často pronesl větu: „Fuj, to se nedá žrát.“ Bylo pro mě hodně těžké udržet si vedle něj dobrá očekávání a naději. Přiznám se, že když vedl tyto řeči, měl jsem občas chuť ho nakopnout. Ale místo toho jsem se snažil jednat v opačném duchu. „To je dneska krásný den. A ta snídaně je dobrá. Buď rád, že máš co jíst.“ Myslím, že jsem ho také občas vytáčel, ale i díky těmto slovům dobrého vyznání se mě držel a svěřoval se s tím, co ho trápí. Vnímal naději.

 

Lidé, kolem tebe hledají naději, protože ji v tomto světě nemohou nalézt. Tak to bylo i s mým kamarádem. Vzpomínám na ty dlouhé rozhovory, kdy jsme místo učení mluvili o životě a smrti, o naději i víře. Když jsme s lidmi dlouhodobě, poznají na nás, zda jsme skutečně lidmi víry, nebo zda o ní jenom mluvíme. Můj kamarád nakonec už nemohl setrvat v tom negativismu, beznaději a zoufalství. Je to přesně 10 let, co vydal svůj život Bohu. Byl to pro mě úžasný zázrak, vidět proměnu depresivního člověka v muže, který se klidně usmívá a je spokojený. Chvála Pánu. To je možné jenom u Boha, protože u Boha není nic nemožné! Věříš tomu?

 

3.       Vzpomínky

 

Dalším nepřítelem naší víry mohou být naše vzpomínky na minulost. Nepřítel se snaží, aby naše mysl i srdce uvízlo v minulosti. „Tenkrát Bůh tak mocně jednal. U mojí maminky bylo tak hezky. Ta moje dřívější práce byla tak dobrá.“

 

Pamatuji se, že mě v prvním ročníku střední školy v Kamenickém Šenově přímo mučily myšlenky na to, že jsem měl jít na druhou střední školu, kam jsem se v přijímačkách také dostal. Byl to úplný blok v mé mysli. Při tom jsem byl na správném místě a Pán to pak mnohokrát potvrdil. Dal mi i prorocké slovo, že se do Šenova budu s radostí vracet. Možná bojuješ s podobnými myšlenkami a říkáš si, kdybych udělal to a to rozhodnutí mohlo to být všechno jinak. Chci ti říct, přestaň se zaobírat sám sebou a svojí minulostí. Žij teď. Víra je teď.

 

Nedávno jsem řešil jiný problém. Zjistil jsem, že mi při stěhování mojí babičky byly spáleny nejlepší portréty, které jsem kdy nakreslil. Byly to portréty namalované úhlem, portrét mého dědy, babičky, lidí, které jsem maloval v Domově odpočinku. Staří lidé se totiž portrétují nejlépe, mají hodně vrásek v obličeji a výrazné rysy. Na mladých holkách není pořádně co malovat. Moje duše se trápila. Tohle už nikdy nenamaluji. Ze zoufalství jsem ještě prohledal několik míst jako třeba sklep u mojí mámy, než jsem zjistil, že portréty jsou definitivně pryč. Co s tím? Věřím, že mi dal Pán slovo do této mojí situace, které velmi dobře znáte: Nepřipomínejte si dřívější věci a dávnými věcmi se nezabývejte. Hle, činím novou věc a už vzchází, což to nevíte? Ano, učiním v pustině cestu, v pusté krajině řeky. (Iz 43,18-19)

 

Bůh činí nové věci, lepší než ty staré! Není čas se už ohlížet do minulosti. Musíme jít dál. Jak volal James Goll na Křesťanské konferenci v Praze: „Kupředuuu!!! Nedovol, aby ti minulá selhání vzala tvoje cíle a sny.“ Nedovol, aby ti chyby z minulosti určily tvojí budoucnost. Bůh činí nové věci! Lepší než ty staré!

 

4.       Kritika a nevděčnost

 

Vděčnost je to velmi důležité a aktuální téma. Pravým opakem vděčnosti je kritika a reptání – tedy nevděčnost. V současné době se lidé v naší zemi doslova opájí kritikou a reptáním na naší vládu. Boží slovo nás ale k tomu nevybízí. Musíme jít v opačném duchu. Kritika a reptání poškozují naší víru a naději. Čím více Izraelci na poušti reptali, tím více ztráceli víru a upadali do beznaděje. Jako Boží lid jsme povoláni k tomu, abychom místo kritiky a reptání žehnali a přimlouvali se za druhé. Za naše rodiny, vedoucí v církvi, ve městech i v národě (viz 1Tm 2,1-4).

 

Reptání a stěžování si nemá mít žádné místo v našich životech. Nebuďte ani modláři jako někteří z nich; jak je napsáno: ‚Lid se posadil, aby jedl a pil, a potom vstali, aby se rozpustile bavili.‘ Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc; ani nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli, a hynuli od hadího uštknutí; ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a byli zahubeni Zhoubcem. (1K 10,7-10) Vidíte, reptání je zde hned vedle smilstva a modlářství.

 

Chci zakončit slovem apoštola Pavla: A nad to všechno mějte lásku, která je poutem dokonalosti. Pokoj Kristův ať rozhoduje ve vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v jednom těle. A buďte vděčni. Slovo Kristovo ať ve vás bohatě přebývá. Ve vší moudrosti se navzájem vyučujte a napomínejte a s vděčností zpívejte Bohu ve svých srdcích chvalozpěvy, oslavné zpěvy a duchovní písně. A všechno, cokoli činíte slovem nebo skutkem, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu a Otci. (Ko 3:14-17) Amen!

Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana, Vyučování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.