Víra bez církve?

Víra bez církve?

Dan Drápal

 

V tomto článku se chci vrátit k výsledkům sčítání lidu a komentářům k nim. Jen okrajově se chci dotknout otázky vykazování počtu členů. Představitelé církví, k nimž se přihlásilo mnohem méně lidí, než oni uváděli ve svých oficiálních dokumentech, mají jistě o čem přemýšlet, a předpokládám, že jejich svědomí má s čím se vyrovnávat. Vyslovuji domněnku, že ke snaze vykázat větší počet členů, než odpovídá skutečnosti, může mimo jiné vést i skutečnost, že daná církev pobírá státní peníze. Je to podobné jako u misionářů. Pokud je misionář placen ze svého domovského sboru, potřebuje značnou dávku osobní integrity, aby ve výroční zprávě oznámil, že vloni měl jeho misijní sbor třicet členů, ale letos má pouze dvacet. Přitom to vůbec nemuselo být vinou tohoto misionáře. Pokud ale připadá na jednoho duchovního 19, potažmo 27 věřících, pak na tom tyto denominace nebudou dobře, až si této skutečnosti všimnou média. Představitelé těchto denominací jistě mají nějaké myšlenkové mechanismy, s nimiž tyto skutečnosti zpracovávají, ale měli by si nechat říci, že zvenčí to opravdu, ale opravdu nevypadá dobře.

 

Přitom to hlavní, oč mi v tomto článku jde, je apel zcela opačný. Je to apel na 708 000 věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi. Samozřejmě, v tomto velikém počtu mohou být lidé nejrůznějšího přesvědčení. Můj apel se netýká těch, kteří věří na ufony nebo na svatý grál a podobné věci. Mám na mysli lidi, kteří se považují za křesťany. Mnozí z nich patrně kdysi prožili obrácení, ale pak v církvi zakusili určité zklamání a rozhodli se „být křesťany na vlastní pěst“.

 

Být v církvi dnes není jednoduché. (Mám na mysli skutečnou participaci na životě konkrétního společenství, nikoli skutečnost, že někdo je někde formálně „zapsán“.) Je to v mnohém podobné, jako s manželstvím. Každé druhé manželství se rozvádí a síly a faktory, které jsou za rozvody, jsou i za „rozvody“ s církví. Jistě, mezi manželstvím a členstvím v konkrétním církevním společenství jsou rozdíly; zatímco manželství uzavíráme na celý život (alespoň v biblickém pojetí), církevní příslušnost může člověk z legitimních důvodů změnit. Faktory a síly, které mám na mysli, působí, že člověk s tím druhým (případně s těmi druhými) nevydrží.

 

Žijeme v době vyhrocené soběstřednosti, kdy si lidé kladou spíše otázku, co nějaký vztah dává mně, než co mohu nějakému vztahu dát já. A pokud si člověk klade otázku, co mu dává manželství nebo členství v církvi, pak často dochází k závěru, že vlastně velmi málo. Zato ho o hodně připravuje. O „svobodu“, o možnost vyzkoušet si, jaké by to bylo s jinou ženou, o čas apod.

 

Manželství i církev jsou Boží vynálezy. Jsou příležitostí, aby se ukázalo, oč nám v životě opravdu jde. Prakticky všichni potřebujeme proměnu charakteru. Málokdo z nás je svatý. A manželství i církev jsou ideální příležitostí pro proměnu charakteru. Církev má zde na zemi určité úkoly od svého Pána. Jedním z nich – patrně nejdůležitějším – je hlásat evangelium. Je ale rovněž „sloup a opora pravdy“. Ukazuje nám, na čem v životě opravdu záleží. V Písmu má zdroj zjevení pro celou řadu velmi praktických otázek – hospodaření s penězi, výchova dětí, vztah k cizincům… Skutečné, neformální křesťanství je velmi praktické. Pokud člověk opustí církev, jeho schopnosti a obdarování budou církvi scházet.

 

Častokrát jsem slýchával v různých sborech: „Ve sboru chybí láska!“ Na tento povzdech či na tuto stížnost se odpověď sama nabízí: „Co ti brání, abys tam lásku vnesl(a)?“ Ani špatný pastor ti nemůže zabránit, abys lidi miloval(a). Jednou z věcí, kterou nás Pán Ježíš učí, je dělat iniciativně první krok. Pokud vidíš, že ve sboru není láska, pak tě ten sbor přímo zoufale potřebuje. Kdo jiný by ji tam měl vnést, ne-li ten, kdo citlivě vnímá její deficit?

 

Samozřejmě, pokud se člověk ponoří do konkrétních vztahů s nedokonalými lidmi v církvi, vystavuje se možnému zranění. Ano, čím bude naše společenství intenzivnější, tím je potenciálně bolestivější. Církev skutečně není pro lidi, jejichž hlavním cílem je nenechat se nikdy nikým zranit. Církev je pro odvážné lidi, kteří jsou ochotni stát se zranitelnými.

 

Pokud člověk zůstane mimo, lecjaké starosti si ušetří. Připravuje se ale o možnost duchovního růstu. Duchovní růst není možný mimo intenzivní vztahy. Problém mnohých je v tom, že mimo církev je jim skutečně svým způsobem lépe. Nemusí řešit žádná nedorozumění, žádné vztahové problémy. Je ale skutečně ideálem, aby nám bylo v tomto smyslu „lépe“? Pokud ano, pak se podobáme manželským párům, které nechtějí mít děti, protože by si mohly méně užívat a měly by více starostí.

 

Proto nesdílím optimismus některých církevních představitelů, kteří výsledky sčítání lidu hodnotili v tom smyslu, že se vlastně tak moc nestalo, že lidé nepřestali být věřícími, jen se nepřihlásili k nějaké konkrétní církvi. Z hlediska společnosti je to podobné, jako hodnotit, že se vlastně tak moc neděje, když lidé nevstupují do manželství a žijí spolu jen tak na hromádce. Ze vztahů „na psí knížku“ se rodí méně dětí a ty děti v naprosté většině případů vyrůstají s citovou deprivací. (Nemusíte mě upozorňovat na ten jeden případ, který osobně znáte, a pro který mé hodnocení neplatí. Statistiky jsou výmluvné; výjimky existují, ale nemají podstatný význam.)

 

Pro křesťany mám výzvu: Nepomůžete si, půjdete-li s dobou a budete-li pěstovat nezávazné vztahy. Lidé, kteří duchovně něco znamenali, šli zpravidla proti proudu. Nejde ale o samoúčel. Musíte vědět, proč proti proudu máte a chcete jít. A také budete potřebovat dostatek odvahy. Nezbývá, než dál budovat církev. Nesmíme to vzdát.

(30. prosince 2011)