Karel starší ze Žerotína

Karel starší ze Žerotína

Petr Plaňanský

 

400 LET OD LIBEŇSKÉHO DOKUMENTU, ANEB „KACÍŘSKÝ BARON“ JAKO JAZÝČEK VAH MEZI ZNESVÁŘENÝMI HABSBURKY

 

25. června léta Páně 1608 byl v libeňském zámečku podepsána dohoda, která dočasně vyřešila rozepři mezi Habsburky – neschopným vládcem Rudolfem II. a politickým hazardérem Matyášem. Důvodem (či záminkou?) bylo Rudolfovo neuznání mírové dohody s Turky, kterou r. 1606 dohodl jménem císaře jeho bratr. Matyáš libeňským dokumentem získal správu v Uhrách, Horních a Dolních Rakousech a na Moravě, navíc získal „přednostní právo“ na trůn příštího krále v Čechách. Rudolfovi zbyly formální vladařské tituly a jeho faktická vláda byla vymezena pouze na území Čech, Slezska a Horní a Dolní Lužici. Toto datum též znamená poslední oficiální historické odtržení Moravy od Čech.

 

Kompromisnímu libeňskému řešení předchází jedna zásadní událost – okamžik, kdy se Karel starší ze Žerotína, nejvýznamnější Moravský šlechtic a světská hlava Jednoty bratrské na Moravě, ve sporu vládnoucích Habsburků přikloní k Matyášovi. Jeho rozhodnutí, že se Moravské stavy přidávají ke koalici rakousko-uherských stavů, pak znamená, že Matyáš může vytáhnout proti Praze. Žerotín svou podporou dosáhne skutečnosti, že Morava od tohoto okamžiku spadá pod správu Matyáše, jehož postoj k nekatolickým věřícím je v danou chvíli přeci jen mírnější, než ten Rudolfův.

 

Chceme-li porozumět Žerotínově jednání, musíme se o hodný kus vrátit nazpět. Karel starší ze Žerotína se narodil 14. 9. 1564 v Brandýse nad Orlicí do starobylé šlechtické rodiny, povýšené r. 1478 do panského stavu. Jeho otec Jan, pán na Náměšti (vlastník Brandýsa nad Orlicí), patřil k rozvětvenému rodu s největším bohatstvím a s největším vlivem. Není od věci si pro představu bohatství a moci Žerotínů ve zkratce připomenout: napajedelská větev (Židlochovice a Přerov), fulnecká větev (Fulnek, Starý a Nový Jičín, Štramberk, Valašské Meziříčí, Rožnov, Holešov, Šumperk a Losiny), jihomoravská větev pak vlastnila Strážnici a Břeclav.

 

Sám Karel, původem vlastně Čech, dostal do zástavy Kolín a dlouhá léta pobýval v Rosicích, sídle, které se výstavností vyrovnalo mnohým zámkům francouzským a italským. Jediní dva moravští šlechtici, kteří později Karla předčili majetkem, byli jeho bratranec Ladislav Velen ze Žerotína a kardinál František z Dietrichštejna.

 

Karel vystudoval bratrskou školu v Ivančicích, později studoval na evangelických školách ve Štrasburku, Basileji a Ženevě (mezi roky 1578–1587 studuje právo, teologii a jazyky a studia zakončí velkou cestou po Evropě: Francie, Nizozemí, Anglie – zde je dokonce představen královně Alžbětě). Teologicky je patrně nejvíce ovlivněn Janem Grynaeem z Basileje a později Kalvínovým nástupcem Theodorem Bezou z Ženevy.

 

Žerotín, který je vychován v českobratrské víře, je vzhledem ke svým studijním úspěchům, charakteru, politické prozíravosti a organizačním schopnostem, téměř „předurčen“ stát se světskou hlavou Jednoty bratrské na Moravě (odtud ono poněkud hanlivé označení „kacířský baron“, které pochází od jeho politických odpůrců).

 

Jeho mladický zápal pro evangelickou víru, a odhodlání stát se obhájcem a rytířem tohoto přesvědčení, se odrazí jednak v jeho půjčce Jindřichovi IV. Navarrskému (40.000 tolarů), později i ve vojenském tažení na pomoc této hugenotské naději.

 

R. 1591, po smrti své první manželky Barbory (rozené Krajířové z Krajku), bojuje Žerotín ve Francii na straně hugenotů a krále Jindřicha IV. Žerotínovo „francouzské dobrodružství“ přineslo nakonec mladému šlechtici zklamání. Nicméně z časů studií i válečných tažení mu zůstávají mnohé kontakty. Později si dopisuje s významnými osobnostmi střední a západní Evropy – s politiky, vojáky, učenci, teology (píše latinsky, italsky, francouzsky, německy a česky).

 

Po návratu z Francie se přidává k císařské armádě a jako velitel Moravské jízdy se vyznamenává ve válce proti Turkům. Mimo jiné i za tyto zásluhy je r. 1594 Rudolfem II. jmenován členem moravského soudu.

 

R. 1595 se účastní obléhání a dobytí Ostřihomi, což mu přinese respekt i mezi mnohými katolickými pány. Nicméně se po této vojenské misi dalších vojenských dobrodružství, až na jednu následující výjimku, víceméně odříká.

 

Karel se mezi roky 1596–1614 se ožení ještě třikrát (v r. 1596 s Eliškou rozenou Krajířovou z Krajku, která umírá r. 1600; v r. 1604 s Annou rozenou Valdštejnovou, sestrou Albrechta z Valdštejna, která umírá r. 1605 a nakonec r. 1614 s Kateřinou z Valdštejna, která jej nakonec o rok přežije.)

 

Patrně nejtěžší období svého života prožívá mezi roky 1599–1602, kdy je nucen se obhajovat v Praze v procesu před zemským soudem, neboť je Zikmundem z Dietrichštějna nařčen ze zrady (boj na straně Hugenotů ve Francii, což císař výslovně zakázal) a dalších nekalých praktik. V té době umírá jeho žena (1600) i jeho syn Bedřich. V témž čase Žerotín prodělává těžkou duchovní krizi, kdy ho ve zmatky uvede Kalvínova nauka o predestinaci. Z nejistoty mu pomůže až práce teologa Casmanna, kterou si přečte na doporučení přítele Budovce.

 

Ačkoli se Žerotín před soudem úspěšně uhájí (a jeho žalobce před totální blamáží zachrání jenom mrtvice), je r. 1602 odvolán jako soudce Moravského soudu na popud biskupa Františka z Dietrichštejna (což se dá celkem pochopitelně interpretovat jako osobní msta).

 

Po své třetí ženitbě se stahuje z veřejného a politického života, což mu mnozí přátelé vytýkají. Na scéně se objeví po r. 1606, kdy začíná vrcholit krize mezi Habsburky.

 

Roku 1607–8 se Žerotín připojuje k rakouským a uherským stavům (koncem prosince r. 1607 zve Žerotín předáky moravských, uherských i rakouských stavů na zámek do Rosic, kde dojde k dohodě o postupu proti Rudolfovi), podporujícím nástupnictví Matyáše. Ten chce za každou cenu z trůnu sesadit neschopného bratra Rudolfa II.

 

Tehdy se k široké stavovské konfederaci odmítají přidat stavy České, což se jim za deset let ošklivě vymstí. České stavy si za věrnost Rudolfovi na panovníkovi vymáhají významné náboženské ústupky (Rudolfův majestát), kterými jsou zajištěna práva protestantů na území pod vládou Rudolfa.

 

(Později je jistě určitým rozčarováním pro české stavy, ale i pro Žerotína, fakt, že proti protestantům, zejména pak proti Jednotě bratrské je ostře zakročováno… a to zcela proti duchu Rudolfova majestátu. Žerotínem podporovaný Matyáš postupuje nakonec proti českým bratřím ještě tvrději, než dříve Rudolf. Žerotín jistě mnohokrát zvažuje, zda jeho první i druhé rozhodnutí bylo správné. Nicméně z jeho dopisů se dá usuzovat, že si za svými rozhodnutími pevně stál. První stavovské povstání považoval za politický boj o práva stavů, kde bylo nutno vypovědět poslušnost panovníkovi, zatímco v druhém povstání, kde se jednalo o postavení protestantské menšiny v zemích pod nadvládou Habsburků, se odmítal obrátit k ozbrojené obhajobě náboženského přesvědčení.)

 

K epizodě stavovského povstání r. 1608 se Žerotín později vyjadřuje v jednom ze svých listů: Když jsme se chopili zbraní proti císaři, nikdy jsme nepředstírali, že jde o náboženskou otázku, nýbrž tvrdili jsme, že jde o porušení zákonů, odňatou svobodu, pošlapání výsady a naše smrtelné ohrožení, což nám naše zákony nejen povolují trestat zbraněmi, ale přímo nám to přikazují pod trestem ztráty cti a dobrého jména…

 

Karel starší ze Žerotína se mezi roky 1608–1615 stává zemským hejtmanem na Moravě (fakticky „místokrálem“). Matyáš si zprvu Žerotínových rad váží, ale postupně podléhá tlaku katolických pánů, kteří nemohou vystát „kacířského barona“. R. 1615 zklamaný Žerotín rezignuje z postu moravského zemského hejtmana proto, že nesouhlasí s připojením Opavského knížectví ke Slezsku.

 

Pro české stavy je velkým zklamáním (a do jisté míry i velkou prohrou) to, že Žerotína nepřesvědčili, aby se připojil k povstání českých stavů. Karel je dokonce po vtrhnutí Thurna, velitele stavovských vojsk, r. 1619 na Moravu na několik dní vězněn pro zradu. Pokusy učinit z něj zrádce formátu Valdštejna nebo Lichtenštejna však vycházejí naprázdno.

 

Ačkoli Karel starší ze Žerotína stál na zcela opačném pólu náboženského přesvědčení než Habsburkové, jeho postoj nepřipojit se s moravskými stavy k povstání českých stavů po roce 1618, je po jeho mnohých zkušenostech (a rozčarování z toho, že v mnoha „náboženských válkách“ nejde zdaleka o věci víry, nýbrž především o moc a majetek) zcela pochopitelný. Svůj postoj téměř prorocky předjímá v jednom ze svých listů z r. 1608 (v němž jde bezpochyby o reflexi Žerotínovy francouzské mise): Ničeho se tak nehrozím, jako nového vzplanutí války… Dosud mne totiž nikdo nepřesvědčil, že je možno zákonně se chopit zbraní proti panovníkovi v náboženské záležitosti, ledaže by někde šlo o starý zákon či obyčej; a neblahé konce, které většinou takové války vzaly, tak či onak ukazují, že se Bohu vůbec nelíbí…

 

Je škoda, že málokdo dnes zmíní, že ačkoli Žerotín obdržel od Habsburků „generální pardon“ pro své dřívější zásluhy i zdrženlivé postoje, odmítl přijmout víru pobělohorského vítěze. Naopak, z pozice své dřívější vážnosti na císařském dvoře a dřívějších zásluh, se snažil orodovat za poražené. A protože nebyl vyslyšen, pak s nesmírným rizikem na svých českých a moravských panstvích ukrýval a podporoval protestantské kazatele.

 

A tak Žerotínově odvaze vděčíme například za skvost české křesťanské literatury Labyrint světa a ráj srdce, který sepsal J. A. Komenský právě ve vnitřním exilu na jednom z českých panství Žeortínů.

 

Karel později rozprodal většinu svého majetku (někdejšímu švagrovi Valdštejnovi za 350.000 tolarů) a zvolil zahraniční exil ve Vratislavi, odkud podporoval české exulanty a mnohé z žen a dětí vzbouřenců stavovského povstání.

 

Na závěr se sluší dodat, že Karel starší ze Žerotína, po odchodu do exilu, několikrát navštíví Moravu, kde ho nakonec na zámku v Přerově počátkem října r. 1636 zastihne smrt. Jeho čtvrtá manželka jej přežije jen o několik málo měsíců.

 

Pacifistický postoj Karla stašího ze Žerotína je moderními historiky označován jako „žerotínský komplex“. Má se mu za zlé, že se díky jeho vlivu Morava k povstání nepřipojila právě v onom kritickém roce 1619, což prý bylo pro úspěch celého povstání rozhodující. Nic ale není vzdálenější pravdě, než toto dehonestující označení.

 

Žerotín byl prostě „jen“ čestným (navíc vzdělaným a politicky prozíravým) znovuzrozeným člověkem, který důsledně dodržoval zásady své víry a držel se slušných mravů. (Což se o mnohých povstalcích z tábora českých stavů, či o velitelích císařské armády rozhodně říci nedá.)

 

Je-li možné vyjádřit Žerotínovy postoje jednou větou, pak se dá říci, že srdcem zůstal věrný především Kristu a službou potřebnému bližnímu. Jiskra zbožného života, která se rozhořela na území Českého království a byla násilně odváta do exilu, se nakonec rozhořela řadou nových ohňů probuzení v Německu, Anglii a Americe. Bezpochyby na tom měl zásluhu i Karel starší ze Žerotína.

 

Z různých pramenů sestavil Petr Plaňanský (vyšlo v Životě víry v červnu 2008)

Příspěvek byl publikován v rubrice Historie a otcové ve víře se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.