Paradoxy Království

Paradoxy Království

Rick Joyner

 

Bibli jsem přečetl dvacet až třicet krát a udělal jsem mnoho dalších studií jejího obsahu. Ale ještě jsem nenašel ani jeden z rozporů, o kterých mnozí tvrdí, že tam jsou. Když jsem poprvé začal své studium Písma, byla tam celá řada záležitostí, které se zdály být protikladné, ale další studium nevyhnutelně ukázalo, že genialita za Biblí je vysoko nad lidským rozumem.

 

Když Napoleon přečetl evangelium Jana, došel k úvaze, že buď byl Ježíš syn Boží nebo jím byl ten, kdo toto evangelium napsal. Řekl, že lidi zná a že pouhá lidská bytost by nebyla schopna vytvořit takový příběh. Po třiceti pěti letech, kdy mi na každou námitku nebo otázku odpovídá takovou ohromující moudrostí, moje úcta k Bibli neustále roste. Je to prostě daleko nad jakoukoli lidskou moudrostí nebo genialitou stvořit takovou knihu.

 

Miluji zázraky. Vím, že zázraky pomáhají lidem uvěřit v Ježíše, ale on neexistuje kvůli zázrakům, i když pečuje o svůj lid. Upřímně si myslím, že největším zázrakem ze všech, dokonce větším než jakýkoli zapsaný v Bibli, je Bible samotná. Ti, kteří tvrdí, že Bible je plná rozporů nebo je prostě představou duchovně orientovaných lidí, mají pravděpodobně pouze povrchní znalost této knihy. Samozřejmě duchovní slepota nemůže být odňata pomoci pouhé lidské inteligence nebo stu­dia. Jedině Duch svatý může otevřít slepé duchovní oči, takže i když největší génius studuje Bibli, může být slepý na její skutečný obsah. To je důvod, proč je téměř vždy bezvýsledné diskutovat se skeptiky, kteří chtějí zůstat v nevěře.

 

Avšak existuje i dobrý skepticismus. Dobrá skepse chce věřit, ale nepřijme plytké nebo nedostatečné důkazy. Je nám řečeno o Berojských ve Sk 17,11­-12: „A tamější Židé byli ušlechtilejší než ti v Tesalonice: přijali Slovo se vší dychtivostí a denně pečlivě zkoumali Písma, zdali je tomu tak. Tak mnozí z nich uvěřili…“ Takoví lidé byli zřejmě vzácní tehdy a jsou i nyní; jsou však pokladem v Království, který může přinést mnoho síly tělu Kristovu, protože pravda je naše nejzákladnější zboží.

 

V Bibli nejsou žádné skutečné rozpory, to, co nejdřív vypadá jako rozpor, je někdy paradox. Paradox je „zdánlivě protikladné tvrzení, které je ve skuteč­nosti pravdivé“. V Bibli jsou tyto paradoxy použity jako skvělá pomoc pravdě, která nám pomáhá zůstat na cestě života. Také pomáhají upřímnému hledači pravdy zůstat mimo extrémy. Možná, že pomyslíš na to množství extrémních pohledů biblického učení, které máme, ale většina z nich je výsledkem toho, že se lidé soustřeďují na malou část Bible a ignorují zbytek. Proto je nám řeče­no v Žalmu 119,160: ,,Úhrnem tvého slova pravda je.“ (B21)

 

Samozřejmě, největší paradox ze všech je mezi Starým a Novým zákonem. Mnoho jejich nařízení vypadá, jako by si navzájem protiřečila, dokud nepo­rozumíte Ga 3,24-25: „Takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Když však přišla víra, nejsme již více podřízeni vychovate­li.“ Jakmile uvidíme, jakým způsobem byl Zákon vychovatelem, aby nás vedl ke Kristu, budeme si ho cenit více, ne méně. Pokoušet se získat naše postavení vůči Bohu na základě dodržování záko­na, znamená zříci se Krista a jeho kříže, který je nyní naší spravedlností.

 

Petr poznamenal o části vyučování apoštola Pavla: „Jsou v nich některé těžko srozumitelné věci, které neučení a neupevnění lidé překrucu­jí, jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě.“ (2Pt 3,16) Nezralí, nestálí, povrchní a nejistí lidé mají tendenci vytvářet si Boha podle vlastního obrazu a budou proto překrucovat jeho obraz i jeho učení. To je důvod, proč je nám řečeno, že musíme vidět jeho slávu s „odhalenou tváří“, abychom byli změněni k jeho obrazu. (viz 2K 3,18) Když vidíme slávu Pána jen přes závoj našeho vlastního pokřiveného vnímání, nemůžeme ho vidět takového, jaký je, a budeme si o něm utvářet špatný obraz.

 

I když jsem strávil většinu svého života ve snaze poznat Boha a jeho cesty, určitě netvrdím, že jsem úplně svobodný od těchto lidských „závojů“. Moje základní úsilí i modlitba je být svobodný tak, abych ho mohl vidět takového, jaký je, a byl změněn ke stejnému obrazu, ale v žádném případě se nedomní­vám, že už tam jsem. I během toho, co toto píšu, jedná hlubokým způsobem v mém životě, aby vyřešil některé závoje, které pořád ještě mám a o kterých jsem ještě před několika měsíci nevěděl, že je mám. To způsobuje, že jsem překvapen, kolik toho ještě ve mně je, co potřebuje takové jednání. Neznechucuje mne to, protože moje naděje je v Pánu a v jeho schopnosti dokončit dílo, které ve mně začal. Udržuje to ve mně pocit, že ještě nejsem v cíli, ale pokračuji v neustálém a velmi vzrušujícím hledání, abych ho poznal a byl jím změněn.

 

Kromě základních doktrín víry, můj koncept církve, služby, Království, biblických proroctví a dalších věcí se neustále rozšiřuje. Nestávám se kvůli tomu nejistým, ale neustále je tak udržován můj zájem. Myslím, že mi to taky pomáhá zůstat otevřený na perspektivu jiných lidí nebo být poučitelný, což si myslím, že je podstatné, pokud má člověk zůstat na stezce života. Když se staneme příliš nepoddajní a nepružní, abychom mohli přijmout nové víno Ducha, téměř určitě se staneme nepřáteli Ducha svatého i jeho současného díla.

 

V 1K 13,9 je nám řečeno: „Neboť jen částečně poznáváme a částečně prorokujeme.“ Tak si můžeme být jisti, že žádná osoba nemá celou pravdu, a proto budeme potřebovat jeden druhého, abychom měli celkové poznání anebo předpověď budoucnosti. To by nás mělo udržovat v dostatečné pokoře, abychom byli poučitelní druhými, což je jedna ze základních definicí pokory.

 

Je projevem Boží geniality, že dává ty části, které potřebujeme k úplnosti našeho poznání, lidem, kteří nám nejvíce jdou na nervy. To bude od nás vyžadovat větší pokoru a větší lásku k pravdě. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Jk 4,6) Naučit se přijímat od těch, které nemáme rádi, nebo od těch, kteří nejsou jako my, je velkou příležitostí k projevení pokory. Pokud chceme dobré měřítko toho, jak jsme doopravdy pokorní, měli bychom zkontrolovat naši reakci ve chvíli, kdy jsme napomínáni někým, kdo nás dráždí, nebo tím, koho považujeme za menšího v poznání, než jsme my.

 

Způsob, jakým lidé vyučují Písmo, může být plný protikladů, ale to není chyba Bible. Naučit se vyrovnávat se způsobem, jakým lidé překrucují věci kvůli svým vlastním předsudkům, zraněním nebo selháním (obvyklé příčiny), pomůže těm, kdo skutečně dozrávají v Kristu, protože to je pro ně výzvou, aby Ježíše hledali hlubším způsobem.

 

ZÁKLADNÍ PARADOX

 

Ten nejzákladnější paradox, který probíhá Písmem, je citován apoštolem Pavlem v Ř 11,22, kde nám říká: „Považ tedy dobrotu i přísnost Boží…“ Bůh je jak nejvýše přísný tak i nejvýše laskavý a on se nemění, takže to neznamená, že jeden den bude přísný a příští den laskavý. On je jak maximálně laskavý, tak maximálně přísný zároveň. Ve skutečnosti jeho přísnost je zako­řeněna v jeho laskavosti. Jak je napsáno v Žd 12, jeho přísná kázeň je svědectvím o jeho lásce k nám.

 

Když procházíte vojenským výcvikovým táborem pro nováčky, každý má tendenci nenávidět a bát se výcvikových instruktorů, ale později, když se dostanete do bitvy nebo obtížných situací, pohlédnete zpět na tyto výcvikové instruktory s láskou a oceněním. Tehdy porozumíte, jak jejich přísnost byla k vašemu prospěchu, a ti, kteří byli nejtvrdší, měli v úmyslu se o vás postarat nejvíce, protože se dostatečně postarali o to, aby vás připravili na to, co má při­jít. Výcvikoví instruktoři, kteří jsou nedbalí v disciplíně a tréninku, jsou ve skutečnosti ti, kteří způsobují nejvíce ztrát na frontě.

 

Je to proto, že nás Bůh tak velice miluje, že nás vede skrze zkoušky a soužení, aby nás přivedl ke zralosti. Často slyším chlubit se nezralé křesťany, jak se jim podařilo dosáhnout něčeho velice rychle a lehce, a přitom si neuvědomují, že to svědčí o jejich nezralosti víc než o Boží přízni. Čím mladší jsou naše děti, tím jednodušší věci pro ně děláme.

 

Existuje základní duchovní princip, že to, co je dosaženo rychle nebo jednoduše, je obvykle bezvý­znamné. Podívejte se, jak byl Mojžíš, David, Pavel a jiní v Písmu připravováni na své vysoké povolání. To je důvod, proč když byla napadána jeho apoštol­ská autorita, ukázal na své zkoušky jako na důkaz svého povolání.

 

Ale i přesto jsou období, kdy nám Bůh velice rád požehná věcmi, tak jako každý milující otec nebo manžel. Několikrát jsem řekl svým spolupracovníkům v MorningStaru, že my to tady máme tak skvělé, že doufám, že za to nebudeme potrestáni v nebi. Napůl jsem žertoval a napůl jsem to myslel vážně a považuji tuto situaci za zkoušku. Tak jak to vysvětloval apoštol Pavel, že se naučil žít v hojnosti i v nedostatku, i my se musíme naučit žít v obojím a udržet stejné odhodlání, disciplínu a soustředěnost.

 

Život v hojnosti může ve skutečnosti být těžší zkouškou, ale přiznávám, že se mi líbí mnohem víc a žiji ho s vděčností a ne s pocitem viny. Musíme také přijmout období, kdy jsme ponižováni, se stejným děkováním. Existují lidé, kteří ve vás budou vyvolávat pocit viny, když máte hojnost, a jiní, kteří ve vás vyvolávají pocity viny, když máte nedostatek, a kárají vás za nedostatek víry. To je důvod, proč moudří lidé získávají uznání nebo nesouhlas od Boha a ne od lidí.

 

NEOBRACEJ SE DOPRAVA ANI DOLEVA

 

Napětí mezi těmito druhy paradoxů, pokud ho správně uvidíme a promys­líme, nám pomáhá udržet se na cestě života, která se téměř vždy nachází mezi extrémy. Na každé straně stezky života jsou příkopy, kterými může být mnoho různých věcí v závislosti na tom, kde zrovna jsme. Někdy jsou těmito příkopy zákonictví na jedné straně a bezzákonnost na druhé straně. Ten, kdo vidí pouze Boží přísnost, aniž by také viděl jeho laskavost, bude mít tendenci padat do příkopu zákonictví. Ten, kdo dokáže vidět pouze jeho laskavost, aniž by viděl jeho přísnost, bude mít tendenci padat do příkopu bezzákonnosti. Potřebujeme napětí mezi těmito dvěma pohledy, aby nás udrželo na pravé stezce.

 

Nyní ve vztahu ke Království je mnoho zdánlivě protichůdných učení o tom, jak a kdy přijde. Naučil jsem se nepodceňovat žádné z nich, aniž bych ho důkladně prostudoval, i ta, která si zdánlivě navzájem odporují, nebo jsou v protikladu s tím, čemu osobně věřím. Asi nebudeme schopni přijmout celé učení, ale téměř v každém z nich jsem našel části, které vypadají, že sedí do děr v těch ostatních. Z tohoto důvodu moje vlastní eschatologie ve skutečnosti nezapadá do žádné z hlavních kategorií – je to kompilace částí z téměř všech ostatních a přiznávám, že pořád ještě hledám některé chybějící části v mé prorocké perspektivě konce tohoto věku.

 

Z toho důvodu občas rádi zveme do MorningStar School of Ministry učitele, kteří mají opačné nebo alespoň zdánlivě opačné pohledy na danou věc. Neříkáme jim, jaký je náš pohled, a snažíme se mít v úctě oba pohledy. Neděláme to proto, abychom zmátli naše studenty, ale abychom je podnítili jít hlouběji a určovat to, čemu věří, než aby pouze naivně přijímali to, co je jim předkládáno. Chceme, aby také respektovali ty, kteří mají jiné pohledy, a učili se od nich přijímat, pokud to jsou upřímní křesťané, kteří se drží základů víry.

 

Naučil jsem se naslouchat druhým, se kterými nesouhlasím, a ještě pozor­něji naslouchám těm, kteří učí něco, co jsem ještě neslyšel. Avšak neustá­le zjišťuji, že některé ze zdánlivě nejskvělejších hypotéz obyčejně nejsou založené na Písmu, ale na lidském rozumování. To je nebezpečná past. Vět­šina herezí je výsledkem toho, že lidé dotáhnou k logickým závěrům to, co Bůh zjevil jen z části. Proto mezi největší moudrost patří přijmout to, že nemáme všechny odpovědi – že poznáváme pouze z části a z části vidíme a jsme ochotni to tak nechat, dokud se Ježíš nevrátí.

 

PROROCTVÍ A UČENÍ

 

Další chybou, která může dovést hnutí k tomu, aby se stalo sektou nebo dokonce kultem, je snaha používat proroctví pro ustanovení učení. Proroctví nikdy nebylo dáno k tomuto účelu a nikdy nebude. To je doména jen Bible samotné. Avšak občas může být proroctví použito k tomu, aby pomohlo objasnit proroctví nebo učení Písma, které nebylo plně pochopeno. Vidíme to v případě Petra, když byl poprvé veden kázat evangelium pohanům. To, že Ježíš bude světlem pohanům, bylo jasně napsáno v Písmu, ale bylo to před učedníky zakryto, dokud nepřišlo Petrovo zjevení plachty, která se snášela dolů plná nečistých zvířat, a nebylo pak vyloženo zkušeností v domě Kornélia.

 

Ale ani Petrovo zjevení se nestalo učením církve, dokud nebylo prezentováno apoštolům a starším společně se svědectvím o jeho ovoci, což bylo, že Duch svatý byl dán pohanům. Pak to bylo potvrzeno objasněním z Písma a vzpomínkou na věci, které je učil sám Pán Ježíš.

 

Kniha Skutků není jen historická kniha, ale je to i praktický návod. Způsob, jakým tuto záležitost řešil Petr, je model toho, jak bychom měli tyto věci řešit v církvi. Je pravděpodobné, že kdyby šel Petr do Jeruzaléma, aby mu bylo potvrzeno toto zje­vení ještě před tím, než by šel do domu Kornélia, nikdy by k tomu nedošlo. Určitě by neměl ovoce a svědectví o tom, že Duch svatý byl dán poha­nům. Takže musí existovat svoboda poslechnout takové zjevení, ale potom toto zjevení i jeho ovoce musí být předloženo starším a potvrzeno v Písmu, před tím, než je vyučováno jako doktrína církve.

 

Samozřejmě dnes nemáme takovou radu apoštolů a starších, kteří jsou vše­obecně uznávaní a která by proto mohla rozhodnout o takových otázkách pro celou církev. Jsou rady, které mohou rozhodnout záležitosti pro své vlastní denominace nebo hnutí, ale žádná, která by byla respektována celou círk­ví. Avšak můžeme si být jisti, že se taková objeví ještě před koncem tohoto věku.

 

Musíme také rozumět, že skutečná jednota není jednotou konformity, ale mnohem víc je to jednota v rozmanitosti. Tak jako se izraelský národ skládal z dvanácti různých kmenů, tělo Kristovo by se podobně mělo skládat z růz­ných hnutí. Ale jako Izrael se měl shromažďovat několikrát za rok, aby udrželi svou společnou vizi, tak i my potřebujeme shromáždění, na která lidé přicházejí z různých proudů a hnutí a která inspirují společnou vizi. Také potřebujeme mít svobodu ke shromážděním, která podporují naši vlastní vizi, důrazy nebo jedinečnost pro naše vlastní lidi nebo „kmen“ pokud chcete.

 

To je důvod proč organizujeme každoročně konferenci slavnosti stánků. Zveme různé misijní organizace, sbory, hnutí a dokonce denominace, aby měly vlastní stánky a propagovaly svou vlastní službu, poselství nebo vizi. Neplánujeme to tak, ale často jsou tyto stánky uspořádány tak, že dva sousední jsou velice odlišné a každý rok nastává úžasné navazování vztahů. Pro některé začíná na těchto setkáních vzrůstající a velmi obohacující komunikace, která pak pokračuje celý rok. Jednota a láska je mnohem větším svědectvím, když je mezi lidmi, kteří jsou velmi odlišní, než mezi těmi, kteří jsou stejní, což je důvod, proč si myslím, že Bůh dává větší požehnání pro jednotu, když se společně sejdou ti, kdo jsou různí.

 

I tak se potřebujeme vyhýbat sektářským hnutím. To jsou ta, která zabraňují nebo zakazují vzájemnou komunikaci s druhými skupinami. Takový postoj ukazuje buď na extrémní nejistotu nebo na extrémní pýchu, přičemž obojí je devastující pro následování pravdy a Kristovy podoby. Stádo ovcí, když mu je dovoleno se křížit pouze mezi sebou, se bude stávat slabší s každou následující generací, což je hlavní důvod, proč se hnutí stávají denominacemi, které obvykle veli­ce rychle upadají v pravém duchovním významu a moci. Jak nám je řečeno v Ef 4,14-16: „Abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vinami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista. Z něho celé tělo, spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory, která je podle činnosti a míry jedné každé části, bere výživu pro svůj růst ke svému vybudování v lásce.“

 

Zde je napsáno, že pokud máme „růst všemi způsoby v něj“, bude to „celé tělo, spojované a držené pohromadě“. I toto je paradox, který musíme překo­nat. Jak jsem slyšel vyjádřit jednoho člověka: „Největší důvod víry v existenci Boha je církev. Největší důvod pro nevíru v existenci Boha je také církev.“

 

Můžeme růst v poznání, dokonce i v poznání pravdy a přitom nerůst duchovně. Pokud nás naše poznání nevede k větší lásce k Bohu i k jeho lidem, pak je to marnost. Bůh je láska a pokud ho vidíme a jsme měněni k jeho obra­zu, budeme milovat víc. To je pravé poznání a pravá zralost. Zamyslete se nad 1K 13, která je považována velkými křesťany v každém věku za nejdůležitější kapitolu Bible.

 

„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící zvon. A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a měl všechno poznáni a kdybych měl veškerou víru, takže bych přemisťoval hory, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdy­bych dal pro nasycení chudých všechen svůj majetek a kdybych vydal své tělo k spálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

 

Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehle­dá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží. Láska nikdy nezanik­ne. Proroctví – ta pominou; jazyky – ty utich­nou; poznání – to pomine. Neboť jen částečně poznáváme a částečně prorokujeme. Když však přijde to, co je dokonalé, pomine to, co je čás­tečné. Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě. Když jsem se stal mužem, zanechal jsem dětin­ských věcí. Neboť nyní vidíme jako v zrcadle, zastřeně, potom však uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, potom poznám důkladně, jak jsem byl také sám poznán. Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři věci. Ale největší z nich je láska.“

 

Není zde řečeno, že proroctví, víra k přemísťování hor nebo poznání jsou špatné. Vždyť sám Pán Ježíš nás napomínal, abychom je hledali. Pokud však nejsou založeny na lásce, vůbec nám neprospějí. Bůh je láska, takže pokud vrůstáme v něj, porosteme v lásce. Láska je autorita Království.

 

KLÍČOVÁ OTÁZKA

 

Jak už jsem se toho dříve krátce dotkl, jeden z velkých paradoxů biblické­ho proroctví, přes který jen málokdo už od prvního století proplul dobře, je způsob, jak máme očekávat bezprostřední návrat Krista a zároveň plánovat do budoucna se strategií a vizí. Abychom byli dobře vyváženi v našem pohledu na svět, musíme být schopni dělat obojí.

 

V očekávání na bezprostřední návrat Krista je ukryta moudrost. Je důležité mít moudrost k „udržení oleje v našich lampách“ tak, abychom se nepočítali mezi pošetilé panny (viz Mt 25,1-13). Moudrost nás udržuje v soustředění se na nebeské řešení problémů světa spíš než na humanistické. Je také poslušností Bohu, který nás vede tak, abychom nebyli překvapeni jeho příchodem.

 

Moudrost je také v porozumění toho, že Ježíš může odložit svůj příchod ještě o celkem dlouhou dobu, na chvíli až po našem období života, a pořád být věrný svému Slovu. I když znaky poslední doby jsou nyní hojnější než kdy­koli předtím, je to něco, co si myslí každá generace. Do této chvíle se mýlilo každé pokolení, které si myslelo, že uvidí jeho příchod během svého života. Avšak bude generace, která se v tom mýlit nebude. Můžeme být tou generací? Možná.

 

Také je pravda, jak už bylo mnohokrát napsáno a už jsme o tom hovořili v minulých článcích, jedna z nejtragičtějších chyb evangelikální církve byla, že jsme nebudovali se strategií a vizí pro budoucnost, protože jsme byli tak zaměřeni na bezprostřední návrat Krista. Musíme odpovědět na otázku, jak prakticky dělat obojí: toužit po jeho návratu i budo­vat pro budoucnost.

 

POZNÁNÍ DOBRÉHO A ZLÉHO

 

Dostojevský a Tolstoj byli dva prorocky obdaro­vaní spisovatelé, kteří jsou stále považováni za dva z pravděpodobně největších romanopisců veškeré doby. Psali ve stejné době o stejné zemi, Rusku, ale ze dvou zcela odlišných perspektiv. Hrabě Tol­stoj psal z perspektivy šlechty a Dostojevský psal z perspektivy nižších tříd. Oba si mysleli, že vidí v Rusku znaky buď příchodu Božího království nebo antikrista. Samozřejmě to, co přišlo, byl ten nejvíce antikristovský systém vlády, který kdy svět poznal – komunismus, který v mnoha ohledech byl jedním z nejjasnějších modelů pekelné antiteze Božího království.

 

Protože oba tito romanopisci byli tak duchovně vnímaví, jejich díla dávají pozoruhodný vhled do toho, co se stalo v Rusku a co by se mohlo stát v jakém­koli jiném národě, pokud by otevřel dveře takovému zlu. Mnoho bolševiků si myslelo, že pomáhají připravovat cestu Božímu království, když ve skutečnosti pomáhali příchodu ďáblovy napodobeniny. Podobně jsem slyšel některá učení, která se považovala za „teologii Království“ a která měla příliš podobnou teolo­gii té, která vznikla v Rusku před Říjnovou revolucí a v Německu předtím, než převzali moc nacisté.

 

To, co chci říct, je, že i když dnes vidíme znaky přicházejícího Božího krá­lovství, musíme být schopni rozeznat znaky uchvatitele, který je určitě připra­ven unést energii církve a použít ji pro své vlastní záměry. Existují paradoxy a my se často musíme naučit žít mezi extrémy, ale to neznamená, že bychom měli zkompromitovat naši integritu. Základem Božího trůnu je spravedlnost a právo a my nesmíme být náchylní k vytváření aliancí s kýmkoli, kdo nepřichází od jeho trůnu, jen proto, abychom se dostali k našim cílům. Připravovat cestu na příchod Království je velmi odlišné od způsobu, jakým získáváme vliv v lidské politice.

 

Miluji svoji zemi a jsem velmi vděčný, že jsem občanem Spojených stá­tů. Považuji je za největší a nejsvobodomyslnější národ, z těch, co dosud povstaly ve veliké moci. Avšak není to Boží království a podobně jím není žádný jiný národ na světě včetně moderního Izra­ele. Jsem vděčný za křesťany, kteří jsou povoláni k ovlivňování vlád nebo dokonce k přítomnosti ve vládě, ale musíme rozumět rozdílu mezi mandátem světské autority tohoto věku a příchodem Božího království a udržet je odděleně.

 

Myslím si, že současný výklad oddělení církve a státu je opakem toho, co bylo záměrem otců zakla­datelů, což bylo udržet světskou vládu mimo církev a ne obráceně. Otcové zakladatelé velmi uznávali víru v Boha jako základ k zachování svobody, která byla získána za tak vysokou cenu. Jako občan, který se stará o svou zemi, jsem hluboce a vážně znepokojen tím, jak naše základní svobody, které jsou výsledkem vlivu křesťanství, jsou nyní křesťanům odpírány.

 

Jako občan proti tomu budu hovořit a hlasovat podle svého svědomí, což zahrnuje i nepodporování firem, které ctí dohody s perverzí více než sprave­dlnost a právo. I tak Písmo přetrumfne otce zakladatele a autorita Božího krá­lovství brzy překoná všechny pozemské vlády. Moje naděje je v přicházejícím Království, ne ve vadnoucí slávě jakéhokoli království tohoto světa.

 

Tento předmět by si zasloužil mnohem víc času a prostoru než mu mohu dát zde, ale musíme mít na paměti, že teologické paradoxy neznamenají kom­promis, zvláště ne kompromis našich základních přesvědčení. Malé kompro­misy upřímných křesťanů v Rusku a Německu uvolnily ty nejhorší důsledky pro celé lidstvo a ne Boží království, které očekávali. Jak velcí ruští tak i velcí němečtí autoři té doby nás mohou mnoho naučit o silách, které pořád působí ve světě – brány pekla, skrze které peklo získává silný vliv v tomto světě.

 

PROSPERITA A KRÁLOVSTVÍ

 

I když přiznávám, že můj život se asi stává lepším a lepším s každým dalším rokem, a že cítím, že dosahujeme každý rok víc pro Království, také mám rostoucí touhu po návratu Ježíše i rostoucí uspokojení z toho, co budujeme. To je dobrý problém, něco jako platit velikou daň kvůli tomu, že jsme vydělali hodně peněz. Avšak podobně jako daně, bez dobrého plánování a řízení to může být vážný problém.

 

Jeden z velkých paradoxů, kterému jsme čelili minulý rok, bylo to, co jsme ve skutečnosti prorokovali po léta – že když se svět začne hroutit, církev se bude budovat. Minulý rok jsme konečně získali základnu naší organizace, která je mnohem větší, než jsme si kdy představovali, bývalý Heritage grand hotel a konferenční centrum. Také jsme začali s projektem v Moravian Falls, po čemž jsme toužili už léta. Jako pro stavitele je to pro nás velice uspokojující. Ve stejné době jsme se pořádně pustili do služby pomoci při katastrofách, zvláště pro postižené huri­kánem Katrina, z nichž většina ztratila své domy a někteří dokonce své rodiny. To bylo tak srdce­rvoucí, jak to druhé bylo uspokojující.

 

Pomáhat v jejich utrpení, když jsme byli tak požehnáni, způsobilo některé vážné vnitřní konflikty – mnohem vážnější, než jsem si myslel, že nastanou. Je těžké být požehnán, zatímco jiní strádají, ale je to něco, s čím se musíme naučit žít v časech, které jsou před námi. Obojí, jak požehná­ní, tak i utrpení, budou růst. Ale my nejsme požehnáni proto, abychom jen mohli zvýšit naši životní úroveň, ale abychom mohli zvýšit náš standard dávání. Každý křesťan by měl mít „hojnost pro každý dobrý skutek“ (viz 2K 9,8). „Hojnost“ je víc než jen mít dost – znamená to mít přebytek!

 

Myslím si, že přichází čas, kdy našim vládám dojdou peníze pro takové katastrofy. Jak jsem řekl jednomu z našich vládních představitelů, když to nastane, mohou přijít k nám a my jim nějaké peníze půjčíme. Myslel si, že žer­tuji, ale my máme Zdroj, který nelze vyčerpat. To je základní paradox, který přichází: Vládám tohoto světa budou docházet zdroje a Boží vláda, Království, bude narůstat. Písmo také říká, že budeme „půjčovat mnohým pronárodům, ale sám si nebudeš muset půjčovat.“ (Dt 28,12) Pokud čtete toto zaslíbení v jeho kontextu, je výsledkem toho, že nebesa nejsou zavřená nebo nejsou jako bronz, což je protiklad toho žít pod otevřeným nebem.

 

Jak jsme diskutovali v minulých článcích, způsob, jakým Ježíš kázal Království, bylo demonstrovat jeho autoritu nad podmínkami na zemi. Když se nebe dotklo země, aby naplnilo její potřeby, vždycky bylo příliš mnoho! Když se dotkl chlapcova obědu, udělal příliš mnoho dokonce i pro pět tisíc. Když změnil vodu na víno, udělal pro ně příliš mnoho vína. Nebe tak přetéká, že pouze trochu se ho dotknout přináší nadbytek. Naše základní povolání jako křesťanů na této zemi je demonstrovat stejnou věc – autoritu nebe nad pod­mínkami na zemi.

 

Pokud křesťané nebudou kupovat, prodávat nebo obchodovat po určitou dobu, protože nepřijali znak šelmy, nebudou se starat. (viz Zj 13,17) Mají jiný zdroj, který je mnohem lepší než cokoli, co země může poskytnout. To je důvod, proč, ať už se v této chvíli učíme být v ponížení nebo v hojnosti, učíme se mu víc a víc důvěřovat jako našemu zdroji.

 

Jak čteme v Da 2, když kámen, kterým je Království, udeří do nohou sochy, která reprezentuje království tohoto světa, ona se zřítí, ale Království bude růst až ve velkou horu a pak naplní celou zemi. To je i způsob, jakým roste v našich jednot­livých životech. Rosteme v důvěře v Ježíše pro uzdravení, zázraky, proroctví, atd. Také potřebu­jeme růst v naší důvěře v Pána jako opatřovatele. Takovým způsobem se stává Pánem větší a větší části našich životů.

 

Ale tak jako nám není dán dar uzdravování, abychom uzdravovali jen sebe, ale druhé, jsme požehnáni, abychom byli požehnáním těm, kdo trpí. I tak existuje mnoho praktických záležitostí, které je třeba vyřešit, když vcházíme do toho, co se stává narůstajícím rozdělením na dva tábory. Jak jsme se naučili při pomoci postiženým Katrinou, pohroma odkryje to nejlepší v lidech a z mnohých učiní hrdiny, ale také odkryje to nej­horší v těch lidech, kteří chtějí zbohatnout na neštěstí druhých.

 

ZACHÁZET S POŽEHNÁNÍM

 

Jedna z nejtěžších věcí, kterou lidé museli vyřešit na základně materiální pomoci po Katrině, bylo vědomí, že někteří lidé přicházeli a dostávali od nás zdarma věci proto, aby je prodali druhým nebo aby si dokonce jimi zásobili své obchody. Avšak odepřít těmto lidem věci, které se snažili otočit a prodat, by vážným způsobem omezilo naši schopnost postarat se o ty, kdo to skutečně potřebovali.

 

Nakonec jsme napsali počítačový program, abychom mohli registrovat a dávat karty všem obyvatelům této oblasti, ale do té doby, než jsme to udělali, jsme prostě museli zdarma rozdávat každému. Je to důvod, proč také Bůh nechává svítit slunce na spravedlivé i nespravedlivé a svůj déšť nechává přicházet na pra­vé i nepravé? Odepřít to nespravedlivým by znamenalo odepření i jeho vlastním lidem, tak prostě zdarma dává každému. Myslím, že i toto je částečně důvodem, ale druhý důvod je občas ještě těžší přijmout – Bůh chce požehnat i nespravedli­vým! On miluje všechny lidi a chce jim požehnat, jak jen může. Ve skutečnosti to je dobrota, která když je pochopena, tak přivádí k pokání. (viz Ř 2,4)

 

Přiznávám, že s tím pořád mám problém. Nemám rád plýtvání, neefektiv­nost nebo podvod. Avšak nebe je tak plné a přetékající, že Bůh si s tím nedělá takové starosti. Možná to je i důvod, proč dokonce dal měšec s penězi Jidášovi, o kterém věděl, že je zloděj. To muselo být zvláštní zkouškou pro učedníky, kteří to také o Jidášovi věděli. Ježíš uzdravil slepce, kteří mu ani nepřišli poděkovat, a nebe pro to nebylo chudší. Mohl udělat příliš mnoho jídla nebo příliš mnoho vína a nebyla šance, že by tím vyčerpal nebe. I my se musíme naučit přistupovat k nebeským zdrojům a zdarma je rozdávat.

 

Je velice pravděpodobné, že mezi všemi lidmi, pro které Ježíš rozmnožil jídlo byli farizeové, saduceové a zákoníci, kteří byli později za jeho popravením. Tito lidé viděli velké zázraky a nazývali je dílem Belzebuba a i přesto si myslím, že jedli jeho jídlo. On byl skutečně jiného Ducha. Kolik z nás by toužilo mít ještě jed­no jídlo s našimi nejlepšími přáteli, do kterých jsme investovali svůj život, pokud bychom věděli, že nás zradí a zapřou ještě stejnou noc? A pak jim umyl nohy!

 

Pointa je to, že abychom byli skutečně jeho posly, i my se musíme naučit milovat naše nepřátele, a co může být ještě těžší, musíme milovat naše přátele, kteří nám občas způsobí zklamání.

 

Dalším paradoxem, na který je třeba se podívat, je způsob, jakým se bezzá­konnost rozrůstá ve světě, ale u těch, kdo jsou Kristovi, musí narůstat posluš­nost. Existuje propad respektu vůči autoritě, což sám Ježíš varoval, že dokonce ovlivní „většinu“ jeho lidí a způsobí vychladnutí jejich lásky (viz Mt 24,12). Pokud nerosteme v poslušnosti k Ježíši, jejímž ovocem vždy bude narůstající úcta ke každé autoritě, která ukazuje k němu, sklouzáváme do této smrtelné léčky bezzákonnosti.

 

Samozřejmě existují další paradoxy, o kterých bychom mohli hovořit, ale můj hlavní bod je, že se nepotřebujeme vyhýbat těmto zdánlivě konfliktním per­spektivám, ale potřebujeme je používat správně. Potřebujeme se také vyhnout pádu do extrému na každé straně, pokud máme zůstat na stezce života. Jak jsme napomenuti ve Fp 4,5: „Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.“

 

Je těžké být požehnán, zatímco jiní strádají, ale je to něco, s čím se musíme naučit žít v časech, které jsou před námi.

 

Překlad: Marek Rusnok, převzato se svolením z časopisu The Morning Star (česká edice), ročník 2006, číslo 2, str. 52-64, vydavatel: Železná berla, Časopis si můžete objednat na adrese: www.zeleznaberla.org

Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev, Prorocká služba, Proroctví se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.