Zjevení Otce

Zjevení Otce

(Celosvětový den modliteb, Pražský hrad, Letnice 27.5.2012)

 

Ježíš řekl: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6) Ježíš je cesta, ale Otec je cíl. Centrálním tématem Písma je zjevení Božího otcovství. Když pochopíme a zakusíme, co je otcovství, nalezneme svoji identitu, bezpečí, motivaci.

 

Ježíš zjevoval svým učedníkům Boha především jako Otce. Téměř všude oslovuje Boha „Otče!“ a říká: Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. (J 17,6) Též když své učedníky učil modlit se, řekl: Když se modlíte, říkejte: Otče… (L 11,2)

 

Jestliže jste vírou přijali Ježíše Krista jako Pána, pak o vás platí slovo Písma: Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. (Ga 3,26) Přijměte pro sebe tedy klíčové a jednoduché slovo Pána Ježíše: Otec miluje Syna. (J 3,35; 5,20)

 

Apoštol Pavel říká: Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství. A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá (doslova: křičícího): ,Abba, Otče.` Takže už nejsi otrok, ale syn. A když syn, tedy i dědic skrze Boha. (Ga 4,4-7)

 

Křik dítěte vyjadřuje závislost a touhu. Někteří nemají zjevení Božího otcovství, protože ještě nekřičeli. V poznání Otce porosteme po celý život, avšak určité základní zjevení Otce je něco, co ti Bůh chce dát hned. Musíš o to však žádat, volat, křičet… Rozjímat nad místy Písma o Božím otcovství. Stejně tak je to i se zjevením Krista v nás.

 

Máme volat „Abba, Otče“. Aramejské slovo „Abba“ je důvěrné oslovení „tatínku“. Řecké slovo „patér“ („Otče“) však vyjadřuje respekt před autoritou a hlavou rodiny. Máme tedy zde vyjádřenu jak úctu, tak intimitu. „Duch Boží přišel, aby nám zjevil Otce, to je jeden z jeho hlavních cílů. Pravé otcovství je hlavním faktorem, který působí pravou poslušnost v dětech.” (Alan Vincent)

 

Je mnoho Božích synů a dcer s myšlením sirotka či otroka. Sirotek nemá Otce, syn s mentalitou sirotka smýšlí, mluví a jedná, jako kdyby neměl Otce. Sirotci jsou bez otce (Pl 5,3) a nemají pomocníka (Job 29,12). Bůh je však je otcem sirotkům (Ž 68,6), stává se jim pomocí (Ž 10,14), chrání je a podpírá (Ž 146,9). Většina problémů v životech křesťanů vychází z toho, že mají sirotčí mentalitu. Cestou z tohoto prokletí sirotků je proměna našeho smýšlení skrze rozjímání nad Božím slovem spolu s Duchem svatým, který je Duchem synovství.

 

Ježíš řekl svým učedníkům před svojí smrtí a vzkříšením: A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost - Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám. (J 14,16-18)

 

O Letnicích seslaný Duch svatý nám zjevuje nebeského Otce a uvádí nás do našeho synovství, proto je nazván Duchem synovství nebo Duchem Syna. Skrze Ducha svatého k nám též přichází Pán Ježíš Kristus – On je v nás! Opakem Ducha synovství je duch otroctví (viz Ř 8,15), což je též duch sirotka. Jde však především o způsob smýšlení, bez jehož změny nebudeme proměněni.

Příspěvek byl publikován v rubrice Proroctví, Vítězný život křesťana, Vyučování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.