Nejmocnější instituce na zemi

Nejmocnější instituce na zemi

Rick Joyner

 

Jednota je víc než jen společná řeč; začíná u vzájemného porozumění mezi lidmi. Znamená to, že se stavíme do situace druhého člověka, abychom viděli věci z jeho perspektivy. Pro každého z nás je to velmi těžké. Tak těžké, že nikdy nedosáhneme jednoty, ke které jsme povoláni, tím, že budeme usilovat o to, abychom rozuměli jedni druhým. K pravé jednotě dojdeme jen tehdy, když začneme společně rozumět Pánu a budeme sjednoceni s ním.

 

V Genesis je napsáno, že Bůh zmátl řeč lidí tak, že už nebyli schopni se sjednotit na dalším společném projektu. Reformátoři cítili, že něco podobného se stalo ve středověké církvi, která se z většiny sjednotila pod jedním vůdcem v Římě, který chtěl vybudovat Boží království na zemi spíše mocí a vlivem, než prostřednictvím Ducha. Byli přesvědčeni, že Pán v té době viděl církev podobně jako v době první věže Bábel, proto rozptýlil jazyk církve, která se nazývá „tajemný Babylón“ (viz Zj 17,5). V současné době má církev více než deset tisíc různých řečí, neboli denominací.

 

O tom, zda je to onen „tajemný Babylón“ z knihy Zjevení, by se dalo diskutovat, ale zmíněné pravidlo se opakovaně potvrdilo v průběhu církevních dějin jak v případech, kdy se jednalo o církev jako celek, tak v případech, kdy se jednalo o jednotlivé sbory.

 

V 11. kapitole knihy Genesis jsou motivy lidí, kteří chtěli vybudovat věž sahající do nebe, stejné, jako motivy dnešního člověka – vytvořit mnoho kostelů, denominací, hnutí a druhů služby. Je to popsáno v Gn 11,4, kde lidé řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“

 

Jejich motivem bylo vystavět si město pro sebe, ne pro Boha, snažit se dostat do nebe svými skutky, učinit si jméno a pomocí projektů sjednotit lidi. Můžeme tvrdit, že budujeme církev, službu, nebo dokonce misii pro Pána, ale jestliže pravý motiv je jiný, následkem bude rozptýlení lidí, místo jejich sjednocení. Existuje pouze jeden cíl, který sjednocuje, a tím je sám Ježíš. Když bude vyvýšen, všichni budou kolem něj shromážděni a sjednoceni s ním.

 

Neznamená to, že dřív, než se do něčeho pustíme, bychom měli mít dokonalý motiv, protože pak bychom nikdy nic neudělali. Přesto musíme následovat toho, který je hlavou, Ježíše, a ve všem ho poslouchat. Neměli bychom se snažit jen o dobré skutky, i když jimi upřímně chceme vyvyšovat Pána, nebo přinést chválu jeho jménu. V průběhu dorůstání do místa, kde budeme moci zacházet s autoritou Božího království, by nám takovýto způsob myšlení znemožnil, aby si nás Pán použil.

 

ROZPOZNAT ANTIKRISTA

 

Antikristův duch málokdy přichází jako jasný protiklad Krista, spíše se vkrádá jako jeho náhražka. Samotné slovo Kristus znamená „pomazaný“ a antikristův duch často přichází jako náhražka pomazání, spíše v podobě dobrých skutků než špatných, a v tom je jeho síla klamu. Jak se to stane?

 

Může k tomu dojít, když církev více usiluje o dobré skutky než o to, aby byla poslušná Ježíši, který je hlavou církve. Jsme samozřejmě povoláni k tomu, abychom činili dobré skutky, ale musíme se učit činit pouze skutky, ke kterým jsme povoláni. Abychom je mohli uskutečnit, potřebujeme být ve společném jhu s Pánem, což znamená konat skutky v jeho síle. Zamysleme se: Ježíš nikdy nereagoval na lidské potřeby. Činil pouze to, co viděl činit svého Otce.

 

Kolik trpících a nemocných musel překročit, aby se dostal k jednomu mrzákovi u rybníka Bethesda. Měl moc, aby uzdravil všechny nemocné, a snadno by to mohl udělat, ale tak to u svého Otce neviděl. Jedním z důvodů, proč mu byla svěřena taková moc, byla jeho jednota s Otcem a poslušnost Otci.

 

Církve a církevní organizace, které se řídí spíše lidskými potřebami než Duchem Svatým, budou více otevřeny na antikristova ducha než na Krista. V nejlepším případě neuspějí a dopadnou jako ti okolo věže Bábel. V nejhorším se stanou součástí církve, v které zasedne antikrist.

 

Dobré skutky jsou dobrá věc a my jsme povoláni k dobrým skutkům, ale mají to být skutky, ke kterým nás volá Pán, ne to, co po nás chtějí lidé. Apoštol Pavel píše v Ga 1,10: „Kdybych se ještě snažil líbit lidem, nebyl bych Kristův služebník!“ Nakolik je naším motivem snaha zavděčit se lidem, natolik nás to odvádí od Kristova vedení. Toužíme činit dobré skutky, které mají trvalou hodnotu, ne takové, které způsobí ještě větší rozdělení mezi lidmi. Proto se potřebujeme soustředit na to, abychom se zalíbili Bohu, ne lidem.

 

Je jedna důležitá věc, která vždy doprovází následování Krista, a jen málo lidí si to uvědomuje: jestliže následuješ Krista, budeš neustále rozčilovat lidi kolem sebe, nevyjímaje křesťany. Je důležité to vědět, abychom mohli být zralí v jednotě s Kristem. Každý křesťan projde zkouškou, která ho prověří, zda žije tak, aby se zalíbil lidem nebo Bohu, a bude to zásadní test pro všechny, kterým bude svěřena skutečná duchovní autorita.

 

Křesťané, kteří jsou upřímní, ale jsou nevyspělí, podvedení, nebo na nějaký čas svedení z pravé cesty, nebo jiní, kteří jsou plní vzteku, protože nás nemohou ovládat, nebo protože se odmítáme podílet na tom, o čem oni jsou přesvědčeni, že je to Boží dílo, takoví lidé budou v nedospělosti, odvrácení a klamu ještě více utvrzeni, pokud se jejich tlaku poddáme. Jestli však zůstaneme Pánu věrni, můžeme jim pomoci, aby se probudili, a sami se udržíme na správné cestě.

 

Jedna ze zkoušek, která mne potkávala téměř každý den, byly žádosti jiných křesťanů, někdy vysoce postavených a vlivných církevních vedoucích, abych se k nim přidal. Většinou šlo o misijní úkoly, kterým jsem opravdu věřil, ale nebylo to to, o čem by mi Pán řekl, abych to dělal, proto jsem to musel odmítnout. Řekl jsem, že to byla zkouška, která mne „potkávala“, ale protože jsem tolikrát odmítl, nyní mě už málokdy o něco podobného žádají. Když někteří z těchto lidí zjistili, že se jim nepodaří využít naší organizace či e-mailových dopisů k realizaci svých projektů, nechtěli mít se mnou už nic společného. Někteří se dokonce proti mně obrátili, což přiznávám, že mne někdy zabolí, ale zároveň vždy, když jsem ve zkoušce obstál a řekl ne, přišlo více požehnání a byl jsem blíž Pánu.

 

Jedním z důvodů, proč bylo pro mne snazší říci „ne“ druhým lidem, bylo to, že mi Pán řekl, že pokud se nenaučím používat slovo ne, dlouho ve službě nevydržím. Příčinou většiny případů vyhoření v oblasti služby je skutečnost, že lidé přebírají břemena druhých lidí, místo toho, aby nesli Kristovo břemeno.

 

Když jsem lidem řekl ne, neznamenalo to, že nesouhlasím s tím, v čem se angažují, jak si mnohdy mysleli, pouze jsem se snažil, abych nebyl vtažen do něčeho, kam mě Pán neposlal. Také jsem se naučil, že pokud je vztah vybudován na mé službě druhé osobě, tak skončí, jakmile je vyčerpán přínos z mé služby.

 

Moje první zkouška přišla v době, kdy jsme pronajali novou budovu pro sbor v Charlotte. Shromáždění navštívila skupina bezdomovců a můj mladý sbor čekal, jaké stanovisko zaujmu ke službě bezdomovcům. Moje odpověď byla, že církev se toho neujme. Lidé byli pohoršeni. Před námi stála skupina velice potřebných lidí a náš sbor se k nim hodlal obrátit zády. Pán mi ohledně služby lidem bez domova nic nenaznačil, nicméně mi jasně ukázal, že jestli začnu brát na sebe břemena druhých místo jeho břemena, tak ve službě dlouho nevytrvám.

 

Nakonec díky odmítnutí tohoto břemena vznikla služba bezdomovcům. Jak se to stalo? Protože církev odmítla převzít břemeno služby těmto lidem, druzí, kteří cítili břemeno a povolání k této službě, se dali do toho. Kdyby se toho ujala církev jakožto instituce, připravila by je o jejich službu a téměř určitě by to náš sbor odklonilo od cíle.

 

DOBRÉ SKUTKY A SATANOVA TAKTIKA

 

V prorocké knize Daniel čteme, že jednou ze základních satanových taktik je „hubit svaté“ (viz Da 7,25). Dosáhne toho především tak, že nás zatáhne do dobrých skutků, ale jiných, než ke kterým nás Pán povolal. V Matouši 11,28-30 se dovídáme o zásadě, kterou bychom měli každodenně aplikovat na naši službu: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

 

Pánovo břemeno, jeho povolání pro nás, je snadné a břemeno tak lehké, že ve skutečnosti se naše duše cítí občerstveny, když při práci sdílíme jeho břemeno. Jestli vezmeme na sebe byť ty nejlepší a nejšlechetnější skutky, k nimž nás Pán nepovolal, nejenže nás nakonec vyčerpají, ale odvedou naši pozornost, a my se nesoustředíme na to, abychom konali vůli Pána a promeškáme povolání. Nesmíme zapomenout, že duch antikrista obvykle přichází jako náhražka pomazání.

 

Církve, ve kterých si antikrist dokáže najít své místo, se obvykle věnují dobrým skutkům. Neznamená to, že všechny církve, které činí dobré skutky, vede antikristův duch, protože i církve, které vede Pán, konají dobré skutky. Zásadní otázkou je: Kdo je vůdcem? Pak by měla následovat otázka: Jakou kvalitu a trvání má ovoce?

 

Není těžké běžně rozpoznat dobrotu vyplývající z humanismu. Ve většině případů uvidíte lidi, kteří jsou zasvěceni různým projektům a mluví o nich více než o Kristu. Často od nich uslyšíte nepatrný náznak kritiky nebo odsouzení těch, co se k jejich projektu nepřipojili, nebo jejich věc nesdílejí. Tito lidé také obvykle nepřiměřeně reagují na jakoukoliv kritiku svého projektu a práce. Klam pro pocit jistoty potřebuje společnost, pravda dokáže stát sama. Když víme, že činíme Boží vůli, nebude nám záležet na tom, co si myslí druzí.

 

FALEŠNÍ BRATŘI

 

V 2. listu Korintským 11,26 a v listu Galatským 2,4 apoštol Pavel upozorňuje na nebezpečí falešných bratří. Nejsou to falešní proroci, ani falešní učitelé, ale falešní bratři. V každé církvi a každé službě lze nalézt jednoho nebo více takových bratří. Jsou to ti, které satan zasel, aby kradli chléb dětem. Činí to tak, že pohlcují čas a pozornost vedoucích a členů církve, ale sami se nikdy nemění.

 

Schopnost rozpoznat „falešné bratry“ a naučit se, jak nepodléhat jejich vlivu, je nejen osvobozující, ale také nutná pro každou službu, která má přetrvat a rozvíjet se. Na druhé straně se musíme vyvarovat druhého extrému a nemyslet si o každém problémovém člověku, který se snaží své těžkosti přenést na církev, že je to falešný bratr. Mnoho lidí s problémy potřebuje naši pomoc, ale hlavním znakem, jak rozpoznat falešného bratra od člověka, který má jen spoustu problémů, je skutečnost, že falešný bratr nepřijímá pomoc. Falešní bratři obvykle mají neustálé problémy a ustavičně chtějí radu, ale neřídí se touto radou a jen vytrvale vysávají energii a zdroje sboru na řešení svých problémů.

 

Téměř vždy je lze najít v blízkosti vedoucích nebo se budou snažit se k nim co nejblíže dostat. Lidé takové věci dělají z různých důvodů, dobrých i špatných, a nejsou falešní bratři. Přesto bude jen dobře, když se budeme mít na pozoru před lidmi, kteří se velmi dobře vyznají v tom, jak vyhledat kazatele a získat jeho pozornost na poslední chvíli před kázáním, vyruší jeho soustředěnou mysl a spotřebují jeho energii.

 

Umět si poradit v takových situacích může být těžší, než čelit přímému pronásledování. Falešní bratři budou vysávat život ze sboru, nakolik jim síly stačí. Jestliže se jim nepodaří dostat se až k vedení sboru, najdou si člověka s darem soucitu, který má dobré vztahy s vedoucími a přes něho se budou snažit se k nim dostat. Téměř vždy je přitahuje být v centru moci a pomazání. Nejspíš si neuvědomují, jak je nepřítel využívá, ale jedni z nejhorších, se kterými jsem se setkal, byli přesvědčeni, že jsou nejlepšími přáteli vedoucích a sboru. Jestliže v takových případech rázně nezakročíme, sejdeme z cesty, kterou jsme si vytyčili. Pokud se nám nepodaří vypořádat se s falešnými bratry, často se stane, že ztratíme opravdové Boží děti kvůli tomu, že se jim nedostává péče.

 

Chci opět připomenout, že ne každý, kdo má problém, nebo i neustálé problémy, je falešný bratr. Avšak pokud kořeny problémů sahají až k pevnostem, kterých se daný člověk odmítá vzdát, veškerá služba v tomto směru je zbytečná. Znám jednoho bratra, který po léta odmítá učení o dávání desátků a vzpírá se mu, má však neustálé finanční problémy a chce, aby mu církev pomáhala. Není těžké rozpoznat „žrouta“ v jeho životě a na základě Bible mu ukázat, jak tento žrout získává přístup do jeho života. Přesto to považuje za „starozákonní dogmatismus“ a stále žádá, aby mu sbor pomohl. To si nemůžeme dovolit kvůli němu samému, ani kvůli sboru.

 

Pán mi řekl, že čím více Jej budu následovat, tím větší zástup nespokojených se bude srocovat kolem naší služby. Někteří jsou nespokojeni, protože jsme nenaplnili jejich představu o tom, jací bychom měli být, ale většina z nich je nespokojena, protože jsme odmítli nechat se jimi manipulovat. Jestliže dovolíme, aby nás lidé ovládali, budeme se stále více vzdalovat tomu, abychom následovali Pána. Bůh dovoluje, bez ohledu na to, co si o tom myslíme, aby se na okraji jeho díla pohybovali mnozí nespokojení lidé, a to proto, aby jeho lid byl očišťován.

 

Jednou z hlavních věcí, kterou nás chce naučit, je následovat jeho, a ne lidi. Pomůže to očistit ty, kteří stojí ve vedení, i ostatní lidi. Bohu více záleží na tom, abychom byli očištěni a naučili se jej následovat, než na naší pověsti nebo na tom, jak vypadáme před lidmi. To je základ pro pravou jednotu, protože k ní můžeme dojít prostřednictvím důsledného následování Pána.

 

JEDNOTA A MOC PŘICHÁZEJÍ

 

Podstatné je naučit se odhalit nepřítele, který se nás nenápadně snaží ovlivnit prostřednictvím lidí. Rozpoznat opravdové a falešné pastýře, proroky, učitele a vůdce je také nezbytně důležité. Žádná skupina na světě není tak mocná jako církev, když se zmobilizuje.

 

Sjednocené církvi nemůže odolat žádná jiná moc na zemi. To je důvod, proč se antikrist neustále snaží najít místo v chrámu Božím, církvi, a předvést, že on je Bůh. Každý, kdo vede církev, zaujme zároveň nejmocnější postavení ve světě. Proto s velkým nasazením musíme odmítat každého, kdo by se odvážil stanout v čele církve, vyjma samotného Ježíše Krista.

 

V dnešní době je pozornost církve rozptýlena tisíci různými směry při prosazování různých programů, doktrín a projektů. Některé z nich vede sám Pán a splňují jeho vůli. Mnohé z nich naopak jen promarňují sílu a prostředky církve.

 

Několikrát se stalo, že nám volali vedoucí představitelé jiných zemí, a my jsme jim museli říci ne, protože Bůh nám neukázal, že bychom měli do těchto národů jít. V několika případech se pak ukázalo, že kdybychom výzvu přijali, celá naše služba by se odklonila od svého směru. Avšak Pán mi to neukázal dříve, než jsem udělal rozhodnutí nabídku nepřijmout. Byla to zkouška, zda mu budu poslušný, nebo ne. Také mi ukázal, že jestli vytrvám a budu jej věrně následovat, v pravém čase nám budou dány příležitosti dostat se k mnohem větším národům.

 

Jsem člověk, který má rád projekty, a součástí mého povolání je pomáhat projekty realizovat. Větším pokušením pro mne je zapojit se do velkého projektu, než kázat pro miliony lidí. Ďáblova strategie je taková, že se neustále snaží, aby se církev sjednotila více okolo projektů než okolo Krista. Avšak Pán je také stavitelem.

 

Protože Abraham byl součástí stavby Božího města, byl nucen opustit Kaldejský Ur, aby následoval Boha a žil z víry. Avšak spíše než Boží město bychom měli hledat Boha tohoto města. To, co on činí, je větší, protože král je větší než království.

 

Existuje falešná jednota, ale také jednota církve, která pochází z Boha a vede ji Ježíš. Když budeme následovat nesprávné vedení, které směřuje k jednotě, budeme podvedeni, stejně tak, když nebudeme následovat správné vedení k jednotě. Jednota přichází.

 

V 17. kapitole Jana se Pán Ježíš modlil, aby jeho lid dospěl k jednotě proto, aby svět uvěřil, že jej poslal Otec. Je zřejmé, že když se církev opravdu sjednotí, získá tím tak nesmírnou moc, že celý svět uvěří, že Ježíš je tím, kým řekl, že je, protože se bude zcela jasně projevovat prostřednictvím svého lidu.

 

Jelikož se eschatologie (nauka o proroctvích týkajících se konce věků) z velké části zabývá mnohem více tím, jak působí ďábel v posledních časech, než aby zkoumala, co činí Pán, mnoho křesťanů má zmatené pojetí jednoty.

 

S velkou pravděpodobností se takoví lidé stanou nejsnadnější kořistí antikristova ducha. Nemáme chodit ve strachu, ale ve víře. Strach je víra v to, co nechceme, tudíž je to určitý druh víry, ale znamená více věřit tomu, že nás satan podvede, než tomu, že nás Duch Svatý uvede do veškeré pravdy.

 

Musíme si uvědomit, že ani kniha Zjevení nebyla napsána proto, aby ukázala antikrista, ale aby zjevila Krista. Potřebujeme znát nepřítelovu taktiku, ale jestli chceme opravdu porozumět knize Zjevení a proroctvím o posledních časech, musíme mnohem více pozornosti věnovat tomu, co činí Bůh, a méně se zabývat satanem a jeho činy.

 

Musíme si také uvědomit, že jsme proměňováni do podoby toho, na co stále hledíme. Jestliže budeme více času trávit zkoumáním satana a jeho úmyslů než studiem Boha a jeho cest, připodobníme se více satanovi než Kristu. Často se to stává lidem, kteří pronásledují bludná učení, končí jako nejvíce podvedení a zároveň nejhorší podvodníci.

 

To hlavní, co Pán činí a k čemu od samého počátku církve směřoval, je budování jeho církve. Velká část toho, co vybudoval člověk a nyní o tom prohlašuje, že je to Pánova církev, ve skutečnosti nemusí být jeho církví, ale to neznamená, že Pán nedělá přesně to, co zamýšlel v tomto věku uskutečnit. Nejvýraznějším znakem poslední doby nejsou narůstající projevy antikrista, ale skutečnost, že povstává nádherná Kristova nevěsta.

 

Věk církve je pro to, aby se nevěsta připravila pro Božího Syna, který bude spolu se svým Otcem panovat a vládnout v nadcházejícím věku. Když bude nevěsta natolik připravena, že začne volat: „Přijď, Pane Ježíši,“ tehdy se vrátí, aby se přihlásil o svou nevěstu a nastolil své Království na této zemi. Lidé, kteří správně pochopili tuto dobu, neztrácejí čas a pozornost přípravou na antikrista, ale chystají se na příchod Krista.

 

Jak nevěsta dosáhne toho, že bude hotova? Může církev dosáhnout takové jednoty, za jakou se Ježíš modlil? Jednota, kterou Ježíš pro svůj lid vyprošoval, se netýká jen doktríny, postupů nebo souladu při realizaci projektů. Je to stejná jednota, jakou měl Syn se svým Otcem. Bude to tak nádherná jednota, že když ji celý svět uvidí, uvěří, kdo je Ježíš. V Bibli není jasnějšího proroctví ohledně posledních časů než právě toto. Nepochybně můžeme počítat s tím, že modlitba Božího Syna bude vyslyšena! Církev se sjednotí a když k tomu dojde, celý svět uvěří, že Ježíš byl poslán Otcem.

 

BÁBEL ODVRÁCEN

 

V Bibli čteme, že „jazyky jsou znamením“ (viz 1K 14,22). Jakým znamením? Byly dány, aby církev mohla odvrátit prokletí věže Bábel, kde nastalo naprosté zmatení řečí. Proto, když byl dán dar jazyků, stal se zázrak společného jazyka, jak to popisují Skutky 2,5-12: V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Znamenalo to, že církev odvrátí rozdělení lidí způsobené pomatením řeči u věže Bábel. To je možné, protože Ježíš, hlava církve, je Božím slovem.

 

On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný ineviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,15-20)

 

Jak by vypadala církev vybudovaná pro Boha, a ne pro člověka? Církev je jeho chrámem, ne lidskou svatyní. Chrám byl místem, kde se člověk měl setkat s Bohem a sloužit mu, a ne naopak. Bůh nás miluje a dělá pro nás mnohem víc, než bychom si kdy pomysleli nebo čekali, ale když se církev soustředí na člověka místo na Boha, není to pravá církev.

 

Opravdová církev je na zemi a lze ji nalézt skoro všude, když víme, co máme hledat. Roste, dozrává a sjednocuje se pod vedením jednoho vůdce, samotného Ježíše Krista. Ti, kteří se k němu připojí, připojí se zároveň k jeho tělu, církvi. Nemůžeme být náležitě připojeni k hlavě a nebýt připojeni k jeho tělu. Možná, že nevěstě k dokonalosti ještě mnoho chybí, ale jestli budeme čekat, až bude dokonalá, a pak se k ní připojíme, nebudeme už schopni nalézt své místo.

 

„Otec víry“ Abraham opustil vše, co znal, aby hledal město, jehož stavitelem je Bůh a stal se tak příchozím v cizích zemích. Nevěděl, kam přesně jde, ale věděl, co hledá – to, co buduje Bůh, ne člověk. Když si farizeové činili nárok, že jsou „Abrahamovi synové“, Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on.“ (viz J 8,39) Skuteční Abrahamovi synové činí stejné věci, jako činil on – hledají to, co buduje Bůh, ne člověk. To je počátek našeho hledání, ale nejvyšším cílem naší snahy je hledat samotného Boha.

 

Převzato se svolením z časopisu The Morning Star (česká edice), ročník 2008, číslo 3, str. 26-36, vydavatel: Železná berla, Časopis si můžete objednat na adrese: www.zeleznaberla.org

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Apoštolsko - prorocká reformace, Novozákonní církev, Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.