Pasti v prorocké službě

 

Pasti v prorocké službě

Jack Deere

 

Jeden můj známý má prorocký dar a přinesl ohromující předpověď o událostech na mezinárodním trhu. Řekl to před velikým shromážděním, zdálo se to nepravděpodobné, ale v předpověděném období k tomu došlo. O několik let později předpověděl ohromující události v národním hospodářství, a i to se naplnilo. Tyto dva úspěchy ho vedly k tomu, že předpověděl hospodářský vývoj v příštím roce. Jeden podnikatel se na to díval skepticky a nahrávku proroctví na konci roku porovnal se skutečností. Téměř každé proroctví bylo falešné. Kdyby podle nich někdo investoval peníze, o všechny by přišel.

 

Na tomto příběhu je ironické to, že ten můj známý skutečně má prorocký dar. Co tedy bylo špatně? Prostě padl do pasti. Mají k tomu sklon všichni křesťané. Jsou pasti připravené pro evangelisty, jiné pro učitele, další pro pastýře a tak dále. V této kapitole se chci zabývat několika pastmi na proroky.

 

Prorokování v žárlivosti a hněvu

 

Nikdy nevěřte negativním dojmům o člověku, na kterého se zlobíte, nebo na něj žárlíte. Hněv a žárlivost neposílí vaší schopnost přijmout zjevení od Boha, ale mohou vás otevřít pro démonské zjevení. Saul věděl jaké to je, když Duch svatý přijde s prorockým pomazáním (1S 10,10). Věděl, jaké to je, když ho uschopní k hrdinným činům (1S 11,6). Později byl kvůli své žárlivosti vlečen do záchvatů zuřivosti. Všimni si, co se s ním dělo: Stalo se pak druhého dne, že duch Boží zlý napadl Saule, a prorokoval u prostřed domu svého, a David hral rukou svou jako i jindy vždycky. Saul pak měl kopí v ruce své. Vyhodil Saul kopí, řka: Prohodím Davida až do stěny. Ale David uhnul se jemu po dvakrát. (1S 18,10-11 KP)

 

Saulova zkušenost s nadpřirozenem je ve všech verších popsána stejným slovem. Je také zajímavé, že když na Saula přišel zlý duch, začal prorokovat. Pro „prorokování“ je použit stejný výraz jako v 10. kapitole. Bible ukazuje na to, že Saul si myslel, že jde o zmocnění Duchem Božím, ale šlo o démonické prorokování. Žárlivost a hněv ho přivedly k tomu, že moc zlého ducha považoval za Boží moc. Nikdy nevěřte negativním myšlenkám a dojmům, které se týkají lidí, na které se hněváte nebo na ně žárlíte.

 

Syndrom „odmítnutého proroka“

 

Prorocky obdarovaní lidé jsou na odmítnutí mimořádně citliví. Vede u nich k hořkosti, negativním postojům a sebelítosti. S těmito postoji jsou pro Ducha svatého nepoužitelní. Čím větší je obdarování, tím více odmítnutí mohou prožít. I velký prorok Elijáš se schoval v jeskyni a byl ochoten vzdát se prorockého povolání, když ho dostihla Boží otázka: Co tady chceš Elijáši? (1Kr 19,9) Všimni si hořkosti a sebelítosti v jeho odpovědi: Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili. (1Kr 19,10)

 

Ale Elijáš neměl pravdu. Bůh měl ještě sedm tisíc lidí, kteří se nepoklonili Baalovi.

 

Boží proroci nebyli nikdy v oblibě. „Pravověrní“ a náboženští vedoucí je vždycky odmítali.

 

Čím větší je prorocké povolání, tím větší je pronásledování této služby. Vedoucí v Izraeli proroky vždy pronásledovali. Mnohdy to bylo tak, že pravé proroky odmítali a falešné přijímali. Proročtí lidé se musí naučit přijímat odmítnutí a církev se musí naučit modlit se za vedoucí místo toho, aby jim ztrpčovala život.

 

Přání líbit se lidem

 

Pavel řekl: Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok. (Ga 1,10) Záměr líbit se lidem zabíjí každou službu. Pokud je někdo přesvědčen o tom, že Bůh je na jeho straně, mějte se na pozoru. Ten člověk věří tomu, že když odporujete jemu, odporujete samotnému Bohu. Pak nebude váhat a zahájí proti vám křížovou válku. Pascal řekl: „Lidé nikdy nedělají zlé věci tak dokonale a tak rádi, jako tehdy, když je dělají z náboženského přesvědčení.“ Takové lidi je jednodušší pohladit, než jim říci pravdu.

 

Ve staré smlouvě šly pohlazení a falešná proroctví ruku v ruce (Ez 12,24). Když proroci prorokují lidem to, co chtějí slyšet, prorokují jim podle vlastní fantazie (Ez 13,2). Přání líbit se lidem vede k ignorování hříchu (Za 10,2; Ez 13,15; Pl 2,14). V krajním případě toto přání otevírá prostor pro démony (1Kr 22,6-28).

 

Falešná proroctví mohou vyvolat i lidé, protože akceptují ty proroky, kteří jim říkají to, co chtějí slyšet. Ti se naopak nikdy nepostaví proti hřešícím vedoucím a proti obecně přijímaným náboženským způsobům. Místo toho žehnají (v negativním smyslu) vládnoucím kruhům a danému stavu. Zvláště prorocky obdarovaní lidé si musí dát pozor, aby se chtěli líbit Bohu, ne lidem.

 

Přání získat respekt

 

Touha stát se národně uznávaným prorokem. To je ale v rozporu s duchem proroctví. Ježíšovo svědectví je Duch proroctví. (Zj 19,10) Proroctví má způsobit bázeň před Ježíšem, ne před prorockou službou. Prorokům má jít o to, jak dopadne Ježíš, ne oni (J 3,30). Lidé s myšlením Ježíše Krista mohou dostat veliká zjevení.

 

Když jsem poprvé potkal Paula Caina, položil jsem mu otázku na hnutí uzdravení v padesátých letech v USA. Vyprávěl krásné příběhy o uzdraveních a o prorocké službě. Jmenoval při tom různé evangelisty. Potom vyprávěl jiné příběhy a nikoho nejmenoval. Mluvil takto: „Dopředu byla zavolána jedna žena, bylo jí řečeno, že Pán ji uzdraví, a Pán to udělal.“ Na přímou otázku odpověděl, že vypráví o svojí vlastní službě. Uměl o ní vyprávět tak, že slávu dostal Bůh a ne on sám.

 

Ospravedlňování se za chyby

 

Další past je nepřiznat si chyby. Neznám prorockou osobnost, která je v předpovídání dokonalá. Chybují a neodlišují se v tom od evangelistů, učitelů, pastýřů a jiných vedoucích. Své vlastní dojmy vydávají za dojmy od Boha. U zralých prorockých osobností to není časté, ale stává se to. Častěji se stane, že chybu udělají při interpretaci nebo aplikaci.

 

Někdy se bojíme, že ztratíme věrohodnost, ale opak je pravdou. Věrohodnost zničí popírání chyb. Ten, kdo nepřizná omyl, uvádí ostatní do problémů.     

 

Když se příkladem stane Gechází

 

Skrze Elíšovu službu byl uzdraven Naamán Syrský. Chtěl se mu odměnit, ale prorok odmítl. Gechází po těchto penězích zatoužil, šel a odměnu si odnesl. Za trest onemocněl malomocenstvím a musel od Elíši odejít. Bůh nepovolává prorockou službu proto, aby z ní byla výnosná živnost.

 

Materialismus byl v prorocké službě vždycky problém. Když mají svými zuby co kousat, mluví o pokoji; když jim pak někdo do úst nic nedá, vyhlašují proti němu svatý boj. (Mi 3,5) Pokud proroci prorokují dobré věci těm, kdo s nimi dobře zacházejí a naopak špatné věci těm, ze kterých nic nemají, může dojít k tomu, že k nim Bůh přestane mluvit (Mi 3,6-7).

 

Ale zkorumpovatelní nejsou jen proroci (Mi 3,11). A podobné pokušení bylo i v novozákonní církvi (Jk 2,1). Pro proroka není problém přivést lidi k tomu, aby darovali peníze. Proto je to nebezpečné. Služba lidem se pak stane využíváním lidí a budeme míjet ty, ze kterých nám „nic nekápne“. Paul Cain tomu říká „služba Gecházího“.

 

Předpovědi v oblasti ekonomiky

 

Radím aby se proroci vyhnuli problematice burzy, cenných papírů a podobně. Ať to ponechají odborníkům. Za prvé je to degradace prorocké služby. Bůh proroky povolal proto, aby oslavili Ježíše, ne proto, aby obohatili členy církve. Za druhé jsou tyto předpovědi často chybné proto, že Duch svatý je proti tomu, aby jeho dary byly používány pro osobní finanční prospěch.

 

Ptejte se Boha, jak máte zacházet se svými penězi, ale neraďte v tom jiným, protože se můžete mýlit.

 

Prorocké klepy a pomluvy

 

Za lidi, se kterými máme negativní zkušenost, se máme modlit. Proroci mnohdy vyslovují soudy nad lidmi a skupinami, aniž by informovali ty, kterých se to týká. Někdy je to proto, že je tito lidé zranili a odmítli. Ježíš ukazuje, jak nebezpečí těchto jednání omezit: Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník. (Mt 18,15-17).

 

Nejdříve máme jít za tím, kdo nám způsobil bezpráví. Než to uděláme, nesmíme o něm mluvit s druhými ani proti němu prorokovat. Ježíš nám nenechal otevřená zadní vrátka. Neřekl: „Nemusíte za ním jít v těchto případech: když je inteligentnější než jste vy; když vám stejně nebude naslouchat; když vše smete ze stolu; když je to podlý člověk.“ Nenechal nám jedinou záminku, abychom nemuseli jít nejdříve za tím, kdo se proti nám prohřešil.

 

Lidé si ale našli spoustu vyjímek Neaplikují Mt 18,15-17. Říkají, že mají zvláštní zjevení; myslí, že jejich protivník ohrožuje církev; říkají, že heretici nejsou bratři. Komu z nás se ale líbí, když o něm někdo řekne nebo napíše něco negativního, aniž by s ním o tom předem mluvil? Možná, že je to jeden z důvodů rozdělení v církvi.

           

Jmenování hříchů na veřejnosti

 

Mluvíme o věcech, kterým se v prorocké službě máme vyhnout. Co veřejné jmenování hříchů? Proroci ve Staré smlouvě to dělali. V Nové smlouvě Petr veřejně mluvil o hříchu Ananiáše a Zafíry, Pavel o hříchu Elymase a o jiných případech píše ve svých dopisech. Také se o tom mluví v souvislosti s kázní v církvi (1Tm 5,20; 1K 5,1). Je to rezervováno pro extrémní případy a stále platí postup jít nejdříve za dotyčnou osobou (Mt 18,15-17; Ga 6,1-2).

 

Neříkám, že v prorocké službě se to nikdy nesmí udělat. Je to ale řídké. Je k tomu potřeba zralost, věrohodnost a schopnost dokonale slyšet Boží hlas. Ale většina případů, kdy jsem to zažil, skončila katastrofou.

 

Pokud máte při veřejném shromáždění dojem že vám Bůh ukazuje hřích určitého člověka, vyjádřete se takovým způsobem, který dá dotyčnému možnost rozhodnout se, jak bude reagovat. Na jednom shromáždění jsem měl dojem, že tam jsou lidé závislí na alkoholu a na práškách. Současně mě Pán upozornil na jednu část sálu. Řekl jsem, že se budu modlit za lidi, kteří mají problém s alkoholem a léky. Pak jsem ukázal směrem, který mi Pán ukázal a řekl jsem: „V této části sálu sedí člověk, který potřebuje pomoc.“

 

Takový způsob dává člověku svobodu, jak má reagovat a ukazuje mu na to, že mu chceme pomoci a ne ho zostudit. Lidé často svědčí o tom, že takto byli osvobozeni od svých hříchů.

 

Církev je plná hříchů. V každém shromáždění je možné povstat a říci, že mi Pán ukázal, že tam jsou lidé, kteří… A pak jmenovat nějaký hřích. Taková služba ale nepřináší dobré ovoce. K tomu, abych mluvil o hříchu, nemusím být prorocky obdarován. Klíč je v tom, že musíme vědět, jaké hříchy, kdy a kde chce Pán oznámit. Pokud Pán vede shromáždění, dá i milost k tomu, jak se zabývat těmito věcmi. Pokud si shromáždění vedeme sami, budeme většinou frustrováni my i ostatní.

 

Mysli na to, že cílem není být mimořádným prorokem. Cílem je líbit se Bohu a pomoci věřícím. Hřešícím sourozencům nejvíce pomůžeme tím, že s nimi o jejich hříchu promluvíme v soukromí a pokud učiní pokání, zachováme mlčenlivost.

 

Past „Bůh mi řekl“

 

Na jednom shromáždění společenství Vinice se stalo toto: John Wimber hrál na klávesy. Najednou se na pódiu objevil muž a šel přímo k němu. Pořadatelé ho chtěli zastavit, ale John je odvolal. Ten „rádoby prorok“ k němu došel a nařídil mu pokleknout. John odmítl a dál seděl u kláves. Muž vyřídil bezvýznamné proroctví a zmizel.

 

Pokud lidi povzbudíme a umožníme jim používat jejich dary, musíme počítat i s jejich zneužitím. Zažijeme to všude, kde lidé věří, že Bůh mluví. Křesťané to udělají s proroctvím, i s výkladem Bible. Budou sdílet slova odmítnutí, odsouzení, směrování a napravení, aniž by k tomu měli Boží svolení.

 

Někdo to dělá proto, že chce druhé ovládat. Chce vše uvádět do pořádku a do souladu s Boží vůlí. Jiní používají slova „Bůh říká“ nebo „Bible říká“ jako masku k zakrytí svého hněvu. Rozeznání a proměna tohoto postoje patří k duchovní zralosti. Potom se naučíme i to, jak jej v lásce korigovat u ostatních.

 

Příběh o prorokování Johnu Wimberovi ukazuje na dilema těch, kdo si upřímně myslí, že k nim promluvil Bůh. „Poslechnu Boha, nebo se nechám odradit, protože bych se mohl ztrapnit? Co se stane, když slovo vyřídím a pak se ukáže, že je to špatně? Mohl bych někoho svést nebo zranit?“ S přáním poslechnout Boha je tedy v konfliktu strach z lidí, nebo strach, že nemám pravdu.

 

Jak se vyhnout pasti „Bůh mi řekl“? Jedna z možností je názor, že Bůh k lidem osobně nemluví. Ale ani toto nezabrání ve zneužití Bible. Kromě toho toto tvrzení odporuje Bibli, protože právě Bible informuje o tom, jak Bůh k lidem mluví. A i v Bibli čteme o skupině lidí, která neznala Boží hlas (J 5,37).

 

Naslouchání nás může uvést do zmatku. Abych se mu vyhnul, zkoušel jsem žít v domě se zavřenými okny. Vše bylo na svém místě, nikde nebylo zrnko prachu. Ale moje duše vadla. Proto jsem hledal jiný způsob, jak se vyhnout pasti „Bůh mi řekl.“ Chtěl jsem uniknout před trapasem, že se spletu, že Boží hlas nebudu slyšet správně. A našel jsem stezku. Stezku lásky a pokory.

 

Když Boha milujeme, jsme ochotni pro něho riskovat i za cenu veřejného pokoření. Čím více ho milujeme, tím více rozumíme jeho hlasu. A s láskou k Bohu roste i láska k lidem a nebudeme je napomínat způsobem, který by jim vzal naději. Kdo miluje neodsuzuje. Láska vede k používání daru proroctví podle 1K 14,3 k budování, povzbuzení a útěše. Když naše slova nebudou v souladu s těmito cíli, budeme mlčet.

 

Stezka pokory vede do důvěrného vztahu s Bohem (Iz 57,15). V pokoře jsme ochotni připustit chybu a proto jsme otevřeni pro korekci. Pokorní lidé slyší lépe Boží hlas. Bůh zná naše srdce (Jr 17,10) a proto nám pomůže odhalit motivy hněvu, touhy panovat, touhy být důležitý. Tyto motivy jsou hluboko v srdci a znečišťují nás i naše slova. Přirozenými smysly je těžko postřehneme, proto je pokoření se před Bohem tak důležité.

 

Ani tato cesta není zárukou pro to, že neuděláme chybu a nepadneme do pasti. Ale pokud čekáme, že budeme mít každé riziko pod kontrolou, budeme podobní muži který chce vstoupit do řeky, ale čeká na břehu až odteče všechna voda.

 

Vše, co se vyplatí vlastnit, je spojeno s rizikem Tak i v prorocké službě je nebezpečí pádu do pasti. Pasti jsou skutečné a pád do nich bolí. Ale Bůh řekl, že o prorockou službu máme usilovat. Možná její nedokonalost, chybovost a zranitelnost dovoluje proto, aby on sám pro nás mohl být odpovědí na tuto bolest.

 

Výtah z knihy Jacka Deera: Překvapen Božím hlasem, přeložil Petr Dvořák

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Prorocká služba se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.