Děkování, chvála, uctívání

Děkování, chvála, uctívání

Alena Mrázková

 

Povolání do uctívání nemají jen hudebníci. Jsme do něj povolání všichni podobně jako máme všichni hlásat dobrou zvěst. Někteří lidé mají speciální povolání do chval a uctívání. Nejlepší ctitelé jsou lidé, kteří chválí na základě hlubokého vztahu s Bohem, milují Boha, jsou plní vděčnosti a chvály, žijí pravdivý a upřímný život s Bohem před lidmi.

 

Děkování

 

Vstupujte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. (Ž 100,4) Děkováním uznáváme Boží dobrotu, chválou uznáváme Boží velikost a uctíváním vstupujeme do Boží přítomnosti, uznáváme jeho svatost.

 

Vděčnost či děkování je prvním krokem, pokud chceme vstoupit do uctívání. Děkujeme Bohu za všechny dary, za jeho péči apod. Lidé, kteří jsou plní kritiky a nespokojenosti maximálně nakouknou do brány a dál nevejdou. Proto chraňme naše srdce, aby ho nepřemohl negativismus. Rozhodujme se pro vděčnost a prosme Pána, aby nám dal tu milost chodit ve vděčnosti, když se nám postoj děkování vytrácí. Člověk, který je plný kritiky, je jako člověk plný trní. Boží přítomnost už v jeho srdci nemá místo. Vděčnost je spojená s životem v milosti. Ten, komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje a děkuje. Život ve výkonu nás dovede k nevděčnosti vůči Bohu, projeví se pýchou sám na sebe. Takový člověk Boha nepotřebuje, vše si udělá sám.

 

Chvála

 

Chválíme Boha za to, jaký je – veliký, mocný, silný, vznešený… Pojďme, jásejme Hospodinu, hlaholme skále své spásy! Vstupme před něj s chvalami, hlaholme mu písněmi! Vždyť Hospodin je velký Bůh a velký král nade všemi bohy. (Ž 95,1-3) V tomto žalmu vidíme, že chvála je radostná, jásavá. Při chvále s nadšením vyvyšujeme Boha za to, jak vše učinil, jak nás vede apod. Součástí chvály je také zvedání rukou, tanec a křik. Když zvedáme ruce, vyjadřujeme touhu po všem, co pro nás Bůh připravil. Také vztahujeme ruce vzhůru jako vyjádření děkování za vše, co pro nás Bůh připravil. Ruce také zvedají děti ke svému otci. My můžeme také pozvednout ruce a ukázat tak Bohu Otci, že po něm toužíme.

 

Uctívání

 

Děkování a chvála jsou především verbální reakcí na Boží dobrotu a velikost. Zpíváme je, říkáme, můžeme i křičet, tancovat… Uctívání není hlavně verbálním projevem, je to postoj člověka či styl života, kdy uznáváme Boží svatost. Je to zřejmě nejvznešenější činnost, kterou můžeme jako lidé na zemi dělat. Uctíváním uznáváme Boží svatost.

 

Derek Prince ve své knize Děkování, chvála a uctívání píše, že veškerá slova použitá s významem uctívat ve starozákonní hebrejštině a novozákonní řečtině, označují polohu či postoj těla. Důležitým postojem pro uctívání je klečení. Klaňte se Hospodinu v nádheře svatyně! Svíjej se před ním, celá země! (Ž 96,9) Muslimové se mají klanět a modlit k Alláhovi nejlépe 5x denně. Na jejich život to má vliv, jsou schopni udělat pro svou víru cokoli. (viz. sebevraždy v zájmu svaté války) To, co uctíváme, nad námi vládne, ať je to dobré nebo zlé.

 

Při uctívání dostaneme zjevení Božího srdce. Pokud uctíváme Pána jako dobrého Boha, dostaneme zjevení Boží dobroty. Když uctíváme Boha jako našeho Otce, zjeví nám Pán své otcovství. Uctíváním se prohloubí náš vztah s Bohem. Když uvidíme, jak je Bůh nádherný, začneme ho milovat a hloubka našeho vztahu s nádherným Pánem poroste.

 

Podíváme se na jeden z nejsilnějších příběhů uctívání v Písmu a to je pomazání k pohřbu od Marie. Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek.Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“ (Mk 14,3-10) Nardový olej měl větší hodnotu než zlato. Nevíme, jak hodně byla Marie bohatá, ale pravděpodobně to byla nejcennější věc, kterou měla. V srdci každé dívky je touha se vdát, nezůstat sama. Marie si mohla tento olej nechat pro svého budoucího manžela. Ona ale dala to nejcennější Ježíši. Dejme mu svůj čas!

 

Když jsem měla své dny o samotě s Bohem, mluvil ke mně Bůh skrze domy, které jsem viděla poblíž Roudnice na Labem. Ráda se dívám do zahrad různých domků a říkám si: „To je hezký dům, má krásnou zahradu…“ Tehdy ke mně Bůh jemně promluvil: “Je čas, abys budovala duchovní dům – svého ducha. Chci celou tvou pozornost.“ Bůh chce celé naše srdce. S nikým a s ničím se o ně nebude dělit. Na to, aby mohla Marie dát Ježíši tak vzácný dar jako byl nardový olej, musela Ježíše velice milovat. Byla mu velice vydaná. To je výzva pro nás. Může od nás vyjít silné, úžasné uctívání, pokud budeme milovat Boha celým srdcem, myslí a silou.

 

Podle Boží moudrosti, která mi byla dána, jsem jako moudrý stavitel položil základ a jiný na něm staví. Každý ať si dává pozor, jak na něm staví. Neboť nikdo nemůže položit základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus. Jestliže někdo na tom základě staví ze zlata, stříbra, drahých kamenů, dřeva, sena nebo slámy, dílo každého se stane zjevným. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. Jestliže někdo na tomto základě staví dílo a ono zůstane, dostane odměnu, jestliže jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň. (1K 3,10-15) Apoštol Pavel nás vyzývá k tomu, abychom stavěli svůj duchovní dům na skále, kterou je Ježíš Kristus. Říká, že on postavil základ, ale budovat dům už musíme my. Můžeme stavět buď ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo ze slámy a dříví. Jednou Boží oheň prozkouší stavbu našeho domu. Dům je obraz našeho života. Čím jsme naplnili svůj život? Buduje nás duchovně to, co děláme? Udržujeme společenství s Bohem? Čemu věnujeme nejvíc pozornosti?

 

Představte si dům ze zlata, stříbra a drahých kamenů. Pokud byste ho uviděli, otevřeli byste údivem pusu a řekli: „Ó, to je krásný dům!“ Stejně tak i my se staneme vnitřně krásnými lidmi, pokud budeme celý svůj život směrovat na Boha. Rys tohoto domu je, že září. Zlatá záře je symbol Boží slávy a z nás potom půjde záře Boží přítomnosti. Rovněž rys tohoto domu je, že je velmi pevný. Zlato je tvrdé, odolné. Bůh nás vnitřně upevní, nic s námi neotřese. K tomu nám pomůže hluboké společenství s Bohem. Zlato je také symbol ryzosti, protříbenosti. Všechny zkoušky v našem životě nám mohou pomoci k větší ryzosti a svatosti, pokud v nich obstojíme a postavíme se ke zkouškám čelem. Rovněž za zkoušky, kterými úspěšně projdeme, nás neminou odměny.

 

Stalo se, když šli dále, že vešel do jedné vesnice. Nějaká žena jménem Marta jej přijala do svého domu. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila k Pánovým nohám a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce s obsluhováním. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi, jedno je však potřeba. Marie si vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat. (L 10,38-42) Duch výkonu plivl skrze Martu na Marii. Obvinil ji z lenosti. Tak i my jsme občas tlačeni výkonem, abychom neměli čas s Bohem. Přes den nás tolikrát napadne: Musíš ještě udělat toto a toto. Tlačí na nás neodkladné věci, které musíme řešit. Domácnost, uklízení, zaměstnání, byt či dům, auto apod. Marie ale poznala, že teď není čas pracovat a dostane svou odměnu. Byl čas na naslouchání a odpočinek u nohou Ježíše. Myslím si, že Marta byla velmi pohostinná a pracovitá, což jsou krásné rysy její povahy. Nepoznala, že teď nebyl čas na práci. Měla využít tuto příležitost a být s Ježíšem. Potřebujeme umět rozlišit čas.

 

V současné době jsme v čase boje. V boji je důležité být aktivní, nasazený, obezřetný, vytrvalý. Ale také není možné mít stále nasazení na 100%. Musíme umět i odpočinout v Boží přítomnosti. Potřebujeme načerpat, když jsme unavení, skleslí apod. Pokud by vojáci ve válce neodpočívali, neměli by sílu na boj. Mohli by kvůli tomu prohrát. Proto není moudré být nasazen maximálně, protože lidské tělo to dlouho nevydrží.

 

Chci vám teď pro vaši inspiraci popsat, jak já hledám Boží přítomnost. Není to ten nejlepší styl. Pouze se rozdělím o to, co mám sama vyzkoušené. Mně je nejbližší hudba, skrze uctívání s hudbou se dovedu dostat do Boží přítomnosti. Beru CD, kde vím, že jsou lidé probuzených srdcí. Jsou to „srdcaři“, zpívají z celého srdce. Používám sluchátka, s nimi se lépe soustředím, okolo mě nic nerozptyluje. Mnoho nezpívám, hlavně odpočívám a jaksi nabírám od Boha. Po nějaké době vypnu hudbu a soustředím se jen na Pána, co mi chce povědět a do čeho mě dál chce vést. Občas kleknu i uprostřed vaření, když vnímám Boží přítomnost. Někdy ležím a to v případě, když jsem velmi unavená a jen odpočívám v Boží přítomnosti.

 

Je zcela normální, pokud jste nikdy takto Boha nehledali, že budete mít na začátku pocit, že vám to nejde. Čím víc Boha hledáme, tím víc ho nalézáme. Pokud vytrváte, budete na něj stále citlivější.

 

Hledání Boží přítomnosti není složité. Bůh se chce dávat poznat všem, kteří ho hledají. Buďme těmi, kteří ho budou hledat z celého srdce!

Příspěvek byl publikován v rubrice Chvála, modlitby a duchovní boj se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.