Tyranie neodkladnosti

Tyranie neodkladnosti

Charles E. Hummel

 

Přáli jste si už někdy, aby den měl čtyřiatřicet hodin? Ten čas navíc by nám určitě pomohl vyrovnat se s časovou tísní, se kterou všichni zápasíme. Po cestě, po které kráčíme, necháváme denně nedokončené úkoly. Ve ztišeních s Bohem, kdy se přimějeme k tomu, abychom danou situaci zhodnotili, nás honí myšlenky na nezodpovězené dopisy, nenapsané články, nepřečtené knihy a přátele, které jsme nenavštívili. Nutně si potřebujeme oddechnout.

 

Ale byl by opravdu čtyřiatřicetihodinový den řešením? Neprohýbali bychom se zase za chvíli pod tíží nákladu, jako když je nám přiděleno jen čtyřiadvacet hodin? Matčina práce nemá konce a stejně nemá konce ani práce studenta, učitele, duchovního nebo kohokoli jiného. A s postupem času se nic nezlepší. Děti nám rostou co do počtu i do výšky a stále vyžadují více a více času. Čím více zkušeností získáme ve svém povolání a církevních záležitostech, tím náročnější úkoly nám budou přidělovány. A tak časem zjistíme, že pracujeme čím dál tím více, a těší nás to čím dál tím méně.

 

ČEMU DÁT PŘEDNOST…?

 

Když se snažíme situaci zhodnotit, uvědomíme si, že kořeny našeho problému sahají hlouběji než k nedostatku času; jde spíše o to, čemu dáváme přednost. Obtížná práce nám nevadí. Všichni dobře víme, co to je pracovat dlouhé hodiny naplno a zcela se zabrat do důležitého úkolu. I když jsme potom utaháni, je nám odměnou radost z toho, že jsme něčeho dosáhli. Když se tedy zamyslíme nad uplynulým měsícem nebo rokem a vidíme před sebou horu nedokončených úkolů, nevyplývá naše úzkost z obtížné práce, kterou jsme vykonali, ale z pochybností a obav. Jaksi nejasně cítíme, že jsme nestihli udělat právě to nejdůležitější. Požadavky lidí kolem nás nás zahnaly do beznaděje. Nevyznáváme naše hříchy, ale to, že jsme nedokončili věci, které jsme měli dokončit a zabývali jsme se věcmi, které jsme měli nechat stranou.

 

Před několika lety mi řekl jeden zkušený vedoucí textilní továrny: „Největší nebezpečí spočívá v tom, že dopouštíme, aby neodkladné úkoly vytlačily ty důležité.“ Ani si asi neuvědomil, jak přesně se strefil. Tato věta se mi často vrací a pronásleduje mě, když se chci vypořádat s problémem, čemu dát přednost.

 

Žijeme ve stálé tísni, kdy o náš čas bojují věci většinou neodkladné a důležité. Problém spočívá v tom, že ty důležité věci většinou nemusí být dokončeny dnes nebo dokonce ani tento týden. Počkat mohou naše modlitby, návštěva nevěřícího přítele, pečlivé studium důležité knihy. Neodkladné úkoly si ale žádají naši okamžitou pozornost – jde o nekonečné požadavky, které na nás útočí ve dne v noci.

 

Náš dům už není náš hrad, není to místo, kam bychom se utekli před neodkladnými úkoly, protože na nás stále doráží telefon. Všechny tyto okamžité úkoly, které se zdají tak neodolatelně neodkladné a důležité, z nás vysávají veškerou energii. Ale s postupem času jejich klamná nápadnost ustupuje do pozadí a my s hořkým pocitem nenávratnosti vzpomínáme na důležité úkoly, které jsme odsunuli stranou. Uvědomujeme si, že jsme se stali otroky tyranie neodkladnosti.

 

EXISTUJE ŘEŠENÍ?

 

Dá se tomuto způsobu života uniknout? Odpověď leží v životě našeho Pána. Večer než zemřel, Ježíš pronesl zajímavý výrok. V působivé modlitbě v Janovi 17 pravil: „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal.“ (verš 4)

 

Jak to, že Ježíš použil slova „dokonal“? Jeho tříletá služba se přece zdá tak krátká. Prostitutka na Šimonově hostině sice došla odpuštění a získala nový život, ale na ulicích bylo pořád ještě plno jiných lidí, kteří neměli ani odpuštění ani nový život. Na každých deset uzdravených lidských těl připadalo sto neschopných. A přece té poslední noci došel Pán pokoje, i když mnoho důležitých úkolů zůstalo nedokončeno a naléhavých lidských potřeb nenaplněno. Ježíš totiž věděl, že Boží dílo dokončil.

 

Záznamy v evangeliích dosvědčují, že Ježíš pracoval pilně. Jeden takový den naplněný pilnou prací popisuje např. Marek a připojuje: „Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a všechny démonizované. Celé město se shromáždilo přede dveřmi. I uzdravil mnoho trpících rozličnými chorobami a vyhnal mnoho démonů.“ (1:32-34)

 

Jindy zase ustoupil nátlaku nemocných a mrzáků, vynechal večeři a pracoval tak dlouho, že jeho příbuzní mysleli, že se sám pomátl (Marek 3:21). Jednou si po únavném vyučování Ježíš a učedníci vyjeli v lodi a Ježíše neprobudila ani bouřka (Matouš 4:37-38). To je tedy dokonalá ilustrace vyčerpaného člověka.

 

Jeho život však přesto nikdy nebyl uspěchaný, měl na lidi čas. Měl čas na to, aby celé hodiny rozprávěl s jedním člověkem, například se samaritánskou ženou u studny. Jeho život se vyznačoval vyvážeností, všechno mělo svůj čas a místo. Když Jeho bratři chtěli, aby šel do Judeje, odpověděl: „Můj čas ještě nepřišel.“ (Jan 7:6). Ježíš se nepřipravoval o svůj talent uspěchaností.

 

A. E. Whiteham ve své knize Organizace a kultura duchovního života píše: „Život tohoto člověka je příkladem života, který byl naplněn – charakterizuje jej vnitřní klid, který dává Jeho jinak rychlému životu rámec klidné pohody. A především vyzařuje z tohoto člověka tajemství a zvláštní moc, která Mu umožňuje vypořádat se s životními zplodinami – bolestí, zklamáním, nepřátelstvím a smrtí – a se zbožným účelem přetvořit vše, čím člověk svůj život marně utrácí, ve věci plodné, z člověka usouženého bolestí udělat člověka aktivně plodného, zvítězit nad smrtí a z krátkého náhle přerušeného třicetiletého života, udělat život dokončený a naplněný. Nemůžeme obdivovat vyrovnanost a krásu tohoto života a přitom ignorovat to, co z něho vyrovnaný a krásný život udělalo.“

 

ČEKEJTE NA POKYN

 

V čem spočívá tajemství Ježíšovy práce? Napoví nám Markův záznam jednoho Ježíšova dne, naplněného stálou činností. Marek zaznamenává, že „časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven; odešel na opuštěné místo a tam se modlil“ (Marek 1:35). V tom tedy spočívá tajemství Ježíšova života a práce pro Boha – v modlitbách čekal na pokyny od svého Otce a na sílu, kterou potom bude naplněn. Ježíš neměl žádný zvláštní patent na svatost, snažil se jen den za dnem poznávat Otcovu vůli tak, že se denně modlil a tak byl schopen se vymanit z naléhavosti neodkladných úkolů a dokončit ty důležité.

 

Příkladem může být Lazarova smrt. Co mohlo být důležitějšího než naléhavá zpráva od Marie a Marty: „Pane, hle, ten, kterého máš rád, je nemocen“ (Jan 11:3)? Jan zaznamenává Ježíšovu odpověď paradoxním výrokem: „Ježíš miloval Martu i její sestru a Lazara. Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na místě, kde byl.“ (v. 5-6). Co bylo tak naléhavé? Samozřejmě zabránit smrti milovaného bratra. Z Božího hlediska však tou důležitou věcí bylo přivést Lazara zpět k životu a proto bylo dovoleno, aby Lazar zemřel a aby ho o něco později Ježíš přivedl k životu a tak znázornil svůj úžasný výrok: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ (v. 25)

 

Možná, že se divíme, proč byla Pánova služba tak krátká, proč nemohla trvat dalších pět nebo deset let, proč bylo tolik ubožáků ponecháno v bídě a utrpení. (V Božím plánu bylo pokračovat v Ježíšově službě skrze svoji církev – učedníky, kteří jsou součástí Kristova vzkříšeného těla a šíří Jeho Království.) Když však Ježíš trpělivě v modlitbách čekal na Boží pokyny, osvobodil se od tyranie neodkladnosti. Našel směr a dokázal vyplnit každý úkol, který mu Bůh uložil. Proto mohl onoho posledního večera říci: „Dokonal jsem dílo, které jsi mi svěřil.“

 

ZÁVISLOST NÁS OSVOBODÍ…

 

V příkladu a slibu našeho Pána vidíme, jak je možno se osvobodit z tyranie neodkladnosti. Na závěr vyhrocené diskuse s farizeji v Jeruzalémě řekl Ježíš těm, kteří v Něho věřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. … Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo činí hřích, je otrokem hříchu. … Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.“ (Jan 8:31-36).

 

Mnozí z nás dobře ví, co to znamená, že nás Kristus vysvobodil z trestu za hříchy. Dovolujeme Mu však také, aby nás vysvobodil z tyranie neodkladnosti? Naznačuje nám přece, kudy se dát: „zůstanete-li v mém slovu…“ To je tedy cesta ke svobodě. Budeme-li se modlit a rozjímat nad Božím slovem, budeme se umět dívat na věci z Boží perspektivy.

 

P. T. Forsyth jednou řekl: „Největším hříchem je, když se člověk nemodlí.“ Většinou si myslíme, že nejhorším hříchem je vražda, cizoložství nebo loupež, ale kořeny všech hříchů spočívají v soběstačnosti, v nezávislosti na Bohu. Když odmítáme zbožně vyčkávat na Boží vedení a sílu, je to, jako kdybychom svým jednáním (když už ne ústy) říkali, že Boha nepotřebujeme. V kolika případech jsme se už ve své službě spoléhali jen „sami na sebe“?

 

Opakem této nezávislosti jsou modlitby, jimiž doznáváme, že Boží vedení a sílu potřebujeme. O vztahu závislosti na Bohu Donald Baillie řekl: „Ježíš vedl svůj život v naprosté závislosti na Bohu, a tak bychom měli žít všichni, vždyť taková závislost nemá na lidskou osobnost negativní vliv. Člověk není nikdy víc sám sebou, jako když je závislý na Bohu, právě to jeho osobnost utváří. Právě tehdy dostane jeho lidskost tu osobní tvář.“

 

Pro efektivní službu je nezbytné, abychom pokorně v modlitbě vyčkávali Božích pokynů. Když vyčkáváme, můžeme znovu popadnout dech a zaměřit se na novou strategii. Vyčkáme-li Božích pokynů, Pán nás vysvobodí z tyranie neodkladnosti, ukáže nám pravou tvář sebe samého, nás a našich úkolů a dá nám na srdce úkoly, které chce, abychom vyplnili. Když cítíme potřebu něco udělat, neznamená to ještě, že jsme k danému úkolu povoláni – k úkolu nás povolá teprve Bůh, který dobře zná naše možnosti a schopnosti. „Jako má otec soucit se svými syny, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On přece ví, jak jsme utvořeni, pamatuje, že jsme prach.“ (Žalm 103:13-14) Bůh na nás nenaloží břímě, pod kterým se budeme prohýbat, dokud se nervově nezhroutíme, nedostaneme žlučníkový nebo srdeční záchvat nebo nás neraní mrtvice. To všechno jsou jen důsledky nátlaku, který necháme na nás působit skrze okolnosti.

 

HODNOŤTE A PLÁNUJTE

 

Každý současný vedoucí ekonom se řídí zásadou, že je danou situaci potřeba stále hodnotit. Když byl Greenwalt prezidentem DuPontu, řekl: „Jedna minuta plánování ušetří člověku tři až čtyři minuty práce.“ Mnozí soukromí podnikatelé zvýšili a zrychlili své zisky už tím, že si pátek odpoledne vyhradili na to, aby si naplánovali hlavní akce příštího týdne. Nemá-li vedoucí čas plánovat, může se mu stát, že se na jeho místo protlačí člověk, který si na plánování čas udělá. Má-li křesťan tolik práce, že mu nevyjde chvilka na duchovní inventuru a na to, aby si vyslechl Boží pokyny, stane se otrokem tyranie neodkladnosti. I když třeba pracuje ve dne v noci, aby dosáhl něčeho, co se jemu i druhým zdá důležitým, nemusí nikdy dodělat práci, kterou pro něho má připravenou Bůh.

 

Strávíme-li po ránu klidnou chvilku v rozjímání a modlitbě, uvidíme svůj vztah k Bohu v jasných barvách. Když tedy v klidu uvažujete, co vás během dne čeká, poručte se Jeho vůli. Seřaďte si úkoly, které máte udělat, od nejdůležitějších k méně důležitým a nezapomeňte ani na úkoly, které jste už vyplnit slíbili. Schopný generál si vždycky bitvu nejdříve naplánuje, než si něco začne s nepřítelem; nikdy neodkládá hlavní rozhodnutí až do chvíle, kdy se začne střílet. Je ale také připraven své plány v případě nutnosti změnit. Snažte si proto vše naplánovat, než začne každodenní bitva s časem, ale nenechte se vyvést z míry, když jste náhle neplánovaně vyrušeni nebo za vámi přijde neohlášená návštěva.

 

Někdy se vám bude zdát, že nemůžete odříci pozvání nebo úkol, když je vám oznámen po telefonu. I když se vám v té chvíli podle kalendáře zdá, že na ten den nic jiného nemáte, požádejte o den či dva strpení, abyste se, než se k něčemu zavážete, mohli pomodlit a vyčkat na Boží pokyny. Často potom ke svému překvapení zjistíte, že hlas z telefonu už zdaleka nezní tak naléhavě a pozvání nebo úkol se nezdají natolik důležité. Odoláte-li v prvním momentu naléhavosti, budete mít možnost celou věc zvážit a zjistit, zda vám úkol byl uložen z Boží vůle nebo ne.

 

Kromě každodenní klidné chvíle věnujte také hodinu týdně duchovní inventuře. Zhodnoťte svou nedávnou minulost, zaznamenejte si vše, čemu vás Bůh učí a naplánujte si budoucí cíle. Také si snažte jednou za měsíc vyhradit den na podobnou obsažnější inventuru. Často vám nevyjde čas. Je ironií osudu, že čím víc práce máte, tím spíš musíte dělat inventuru, ale tím méně se vám zdá, že ji dokážete udělat. Stane se z vás fanatik, který zdvojnásobí svou rychlost, i když neví, kterým směrem běžet. Uspěchaná služba pro Boha se totiž může stát spíše útěkem od Boha. Když si ale v modlitbě uděláte duchovní inventuru a každý den si dopředu naplánujete, dokážete se na svou práci dívat z toho správného nadhledu.

 

NEUSTÁVEJTE VE SVÉM ÚSILÍ

 

Největší dlouhodobou bitvou, kterou křesťan ve svém životě svádí, je snaha najít si každý den čas na chvíli s Bohem, na týdenní inventuru a měsíční plánování. Právě proto, že je tak důležité, abyste si našli čas na vyslechnutí Božích pokynů, ďábel udělá vše, aby vás o tento čas připravil. Z vlastní zkušenosti ale víme, že jedině, když si čas najdeme, unikneme tyranii neodkladnosti. Právě proto se dařilo Ježíšovi – nedokončil sice v Izraeli všechny naléhavé úkoly nebo věci, které by bylo dobré dokončit, ale dokončil práci, kterou Mu uložil Bůh. Jedinou cestou, jak se vyhnout tyranii zklamání a vlastní neschopnosti je, být si jist, že dělám to, co po mně žádá Bůh. Nic není důležitějšího než vědět, že právě dnes v tuto chvíli a na tomto místě vykonáváme Otcovu vůli. Jedině potom se můžeme s klidnou myslí vrátit ke všem těm nedokončeným úkolům a přenechat je na starosti Bohu.

 

Až se přiblíží konec našeho života, z ničeho se nebudeme víc radovat než z vědomí, že jsme dokončili práci, kterou nám svěřil Bůh. Z milosti našeho Pána Ježíše Krista můžeme tohoto naplnění dojít. Slíbil nám, že nás zachrání před hříchem a že nám dá moc, abychom mohli sloužit Bohu a plnit úkoly, které nám uloží. Cesta je tedy jasná. Zůstaneme-li v Božím slově, budeme opravdu jeho učedníky, a On nás osvobodí z tyranie neodkladnosti, abychom mohli z Boží vůle vykonávat věci důležité.

 

Podněty k zamyšlení:

„Myslím, že náš věk charakterizují dokonalé prostředky a zmatené cíle.“

- Albert Einstein

„Dobrý skutek často bývá nepřítelem nejlepšího.“                                              - neznámý autor

 

1.         Definujte slovo neodkladný podle předchozího článku.

2.         Definujte slovo důležitý podle předchozího článku.

3.         Zapište si v krátkostí myšlenky, které se vám při četbě Tyranie neodkladnosti nejčastěji vracely.

 

1967 Inter-Varsity Christian Fellowship.

Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana, Vyučování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.