Láska k pravdě

Láska k pravdě

Láska k pravdě zostřuje naše rozlišování a chrání nás před oklamáním.

John Bevere

 

Když nás Ježíš varuje: „Hleďte, aby vás nikdo nesvedl“, říká nám tím, že je to naše zodpovědnost mít se před svodem na pozoru (Matouš 24,4). Toto varování je však k ničemu, pokud si neuvědomíme a ve své mys­li si neustanovíme skutečnost, že cesta pravdy není nikdy snadná. Máme ve skutečnosti zaslíbení, že bude doprovázena těžkostmi (Marek 4,17). Soužení a trápení jsou na cestě poslušnosti našimi společníky. Ti, kdo jsou zvyklí na pohodlí a klid, zjistí, že se obracejí na stezku „dobrého života“, zvláště je-li jim její směr předložen jako „slovo od Pána“.

 

MY JSME ZODPOVĚDNÍ

 

Výborný příklad falešného slova o pohodlí najdeme v 1. Královské 13. Bůh poslal do Bét-elu proroka, aby konfrontoval bezbožného krále Jarobeáma. Bůh dal proroku velmi přesné instrukce: neměl jíst, pít ani se vracet stejnou cestou, kterou přišel. Poslechl a směle vyřídil Boží poselství v moci a autoritě. Král se rozlítil, vztáhl ruku, aby toho Božího muže dal zavřít a ta ruka rázem uschla. Král poté prosil proroka, aby se za něhou Hospodina přimluvil. Boží muž se modlil a králova ruka byla opět normální.

 

Jarobeám byl vděčný, i když nečinil pokání, a pozval proroka, aby s ním šel do paláce, kde se mu dostane občerstvení a odměny. Prorok bez váhání krá­lovo pozvání odmítl a zopakoval pokyny, které dostal: „Neboť tak mi přikázal Hospodin Svým slovem: ,Nebudeš jíst chléb ani pít vodu a nevrátíš se zpět ces­tou, kterou jsi šel.“ (1. Královská 13,9). V poslušnosti se okamžitě vydal jinudy na cestu zpět domů do Judska.

 

Zpráva o tom se rychle rozšířila a tohoto mladého proroka vyhledal starý prorok, který sídlil v Bét-elu. Našel ho, jak sedí pod dubem a odpočívá. Jeho pouť byla dlouhá a konfrontace velmi intenzívní. Měl hlad, žízeň a byl slabý, což znamenalo, že byl zranitelný! Právě takovéto podmínky těžkostí a nepo­hodlí vyhledává podvod, aby mohl udeřit!

 

Starý prorok ho pozval, aby se s ním vrátil a občerstvil se. Boží muž znovu zopakoval své pokyny: „Nemohu se s tebou vrátit, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani s tebou pít vodu, neboť tak mi nařídil Hospodin svým slovem: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu ani se nevrátíš cestou, po níž jsi šel.“ (1. Královská 13,16-17).

 

Starý prorok rychle odpověděl: „I já jsem prorok jako ty. Na Hospodinův pokyn ke mně promluvil anděl: Přiveď ho s sebou zpátky do svého domu, ať pojí chléb a napije se vody.“ (1. Královská 13,18). Bůh musel vidět, jak je unavený a rozmyslet si to. Možná stačilo, že odmítl královo pozvání. Možná Bůh nemyslel vážně to, co řekl. Ne, Písmo to vysvětluje: „Tak ho [starý prorok] obelhal.“

 

Je důležité si povšimnout, že Bůh nenávidí, když je Jeho jméno používáno k propůjčování autority našim vlastním plánům. Natvrdo to říká skrze proro­ka Jeremjáše:

 

Přestaňte používat tohoto rčení: „proroctví od Hospodina“. Lidé ho používají, aby dali autoritu svým vlastním nápadům, a převracejí vzhů­ru nohama slova našeho Boha, živého Boha, Hospodina Všemocného. (Jeremjáš 23,36; NTL)

 

Bůh říká, že když lidé používají Jeho jméno, aby vynášeli své vlastní myšlenky, převracejí „slova našeho Boha vzhůru nohama“. To přináší zmatek, pochyby a rozumování. Způsobuje to, že se přikláníme ke svému vlastnímu chápání a opouštíme tak přímou stezku.

 

NESVEDLO HO TO JASNĚ VIDITELNÉ

 

Tento mladý muž Boží opustil přímou cestu, která přinášela nepohodlí a šel se starým prorokem na pohodlné místo. V té chvíli a v tom stavu vypada­la lež mnohem rozumnější než Boží pravda. Toto dočasné pohodlí však bylo velmi drahé. Když jedli, dostalo se ke starému proroku Hospodinovo slovo:

 

Toto praví Hospodin: „Poněvadž ses vzepřel rozkazu Hospodinovu a nedodržel jsi příkaz, který ti dal Hospodin, tvůj Bůh, ale vrátil ses a jedls chléb a pils vodu na místě, o němž ti řekl: ,Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu, nedostane se tvé mrtvé tělo do hrobu tvých otců.“ (1. Královská 13,21-22)

 

Pár hodin poté, co předal klamné slovo, vyslovil starý prorok pravé posel­ství z nebes. Znovu tu vidíme, stejně jako u Balaáma, že zkažený prorok může mít ve svém životě aktivní dar pravého proroctví. Neposlušný mladý pro­rok opustil dům starého proroka, byl zadáven lvem a během několika hodin zemřel, čímž se Hospodinovo slovo naplnilo!

 

Ačkoli byla přepychová hostina v paláci lákavější než chléb a voda v domě proroka, neměl mladý prorok problém krále odmítnout. Nebylo potřeba vel­kého rozlišení, aby prohlédl královu nabídku. Když k němu však přišel jiný prorok či věřící se slovem, které tomuto mladému, unavenému proroku nabí­zelo pohodlí, zabralo to. Myslel si, že je to Boží požehnání za jeho poslušnost. Vůbec však netušil, že velmi brzy ponese následky své volby, ačkoli jednal z dobré víry, když mu ten starý prorok lhal!

 

Změnil se způsob, jakým se Bůh dívá na věci dnes? Nebo jsme my pozmě­nili svůj pohled, aby vyhovoval našim slabostem? Není zapotřebí velkého roz­lišení, abychom poznali a vyhnuli se bezbožným vedoucím či těm, kteří jsou v jasném bludu. To jsou vlci ve vlčím rouchu. Matoucí je pro nás ta důmysl­nější forma – vlci v ovčím rouchu, kteří přinášejí sladká slova a mají duchovní dary. Mluvil jsem s pastory sborů, které byly zasaženy znečištěnou službou. Zmateně se mě ptají: ,Johne, přinesli i něco dobrého a vím, že skrze ně pracují ryzí dary. Jak z nich tedy mohla vyjít taková zkáza? Jak to, že je dobré tolik propletené s tím špatným?“ Když se jich zeptám, jaké bylo celkové ovoce těch­to setkání, velmi brzy uznávají, že celkovým ovocem byl zmatek a zkáza.

 

Nemůžeme se otevírat a přijímat prostě jakékoliv slovo od kohokoliv. Musíme si uvědomit, že naší zodpovědností je rozlišovat pravdu od lži. Lidé stojící ve vedení budou vydávat počet z těch, kteří jim byli svěřeni do péče a kteří byli zplundrováni či pošpiněni falešnými slovy, které na ně dovolili, a nekonfrontovali je. Bůh nám dal způsob, jak identifikovat lež a podvod a jak jim uniknout.

 

LÁSKA K PRAVDĚ

 

Pavel vysvětlil, že důvodem, proč se mnozí nechávají v těchto posledních dnech tak snadno svést, je to, že „nepřijali lásku k pravdě“ (2. Tesalonickým 2,10; podle angl. př.). Láska k pravdě zostřuje naše rozlišování a chrání nás před omylem. Ti, kteří mají vypěstovanou tuto lásku k pravdě, nebudou nikdy vyvyšovat dar (jako je proroctví) nad Boží moudrost. Láska k pravdě se vždy rozhodne poslušně se podřídit, i když v tom nevidí žádný osobní užitek. To je ochranou před jakoukoliv pohodlnou lží či klamem, uváděnými slovy „takto praví Pán.

 

Klíč k nedostatku tohoto rozlišení vidíme v incidentu, který se odehrál mezi tím mladým Božím mužem a starým prorokem ve Starém zákoně. Když mu bylo nabídnuto „slovo“, které by ulevilo jeho trápení, zopakoval své pokyny: „Nemohu se s tebou vrátit, nepůjdu s tebou. Na tomto místě nebudu jíst chléb ani s tebou pít vodu, neboť tak mi nařídil Hospodin Svým slovem: Nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu ani se nevrátíš cestou, po níž jsi šel.“ (1. Královská 13,16-17; kurzíva přidána). V této odpovědi je však skrytá jeho vůle. Najdeme ji ve slově nemohu. Dostavily se těžkosti a nepohodlí, úkol byl téměř splněn a jeho nadšení pohasínalo. Hospodinovo slovo ho již nevedlo ani nenaplňova­lo. Naopak ho omezovalo.

 

Pojďme postavit nemohu do protikladu s Davidovými slovy. Říká: „Plnit, Bože můj, Tvou vůli je mým přáním, Tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Žalm 40,9). A znovu v Žalmu 119,47: „Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval.“ David miloval pravdu, i když se ho ti nejbližší od ní snažili odradit. Jeho láska k pravdě blokovala všechny cesty, kterými by se do jeho srdce chtěl dostat klam.

 

Příkladem je to, jak se David ukryl v pustině, aby unikl Saulově hněvu. David již králi dokázal svou nevinu. (Viz 1. Samuelova 24). Přesto ho Saul se třemi tisíci bojovníky opět pronásledoval do pouště Zíf. Davidovi bylo jasné, že Saul je rozhodnutý ho zabít.

 

Jednoho večera se David s Abíšajem vplížili do Saulova tábora. Nikdo ze strážných je neviděl, protože Bůh uvedl na celý tábor hluboký spánek. Proplé­tali se armádou spících mužů, až stanuli nad spícím Saulem.

 

Abíšaj prosil Davida: „Bůh ti dnes vydal do rukou tvého nepřítele. Ted dovol, ať ho jedinou ranou přirazím kopím k zemi, druhé rány nebude potře­ba.“ (1. Samelova 26,8)

 

Abíšaj měl hodně dobrých důvodů, proč by mu David měl přikázat zabít Saula. Za prvé a především – Saul zabil 85 nevinných kněžích, jejich ženy a děti – naprosto chladnokrevně! Pod vedením takového bláznivého muže byl celý národ v nebezpečí.

 

Za druhé – Bůh skrze slovo Samuele pomazal Davida jako příštího krále Izraele. Bylo načase, aby se David přihlásil o své dědictví! Copak chce skončit jako mrtvola a nikdy to proroctví nenaplnit?

 

Za třetí – copak se Saul nevydal se třemi tisíci muži, aby Davida a jeho muže zabil? Ted byla chvíle zabít nebo být zabit. Jistě by to byla sebeobrana. Abíšaj věděl, že každý soud by jejich konání uznal.

 

Za čtvrté – nebyl to snad Bůh, který na celou armádu uvedl hluboký spá­nek, takže mohli přijít až k Saulovi? To byla šance od Boha, která se možná už nikdy nevrátí. Ted byla chvíle chopit se naplnění toho slova!

 

I když tyto důvody zněly dobře, dávaly smysl a byly vysloveny ústy povzbu­zujícího bratra, byly pro Davida ve skutečnosti zkouškou. Všechny Abíšajovy argumenty byly pravdivé, ale nebyly pravdou. Bůh zkoušel Davida, aby viděl, jak se zachová. Jaký král z něho bude? Bude používat svoji autoritu, aby sloužil sobě nebo ostatním? Bude jednat jako soudce nebo dá prostor Božímu spra­vedlivému soudu? David věděl, že Saul není jeho služebník, aby ho mohl sou­dit. Kdyby David byť jen trošičku toužil po trůnu, nechal by Saula zabít. Jak se David díval na matný obrys spícího Saula, viděl něco jiného. Vidíme to v jeho odpovědi:

 

Neodpravuj ho! Vždyť kdo vztáhne ruku na Hospodinova pomazaného a zůstane bez trestu? … Chraň mě však Hospodin, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného. (1. Samuelova 26,9.11)

 

David viděl mezi sebou a Saulem Hospodinovu ruku. Jeho láska k Boží pravdě mu zabránila, aby si silou vzal to, co mu Bůh zaslíbil, ačkoli zabití Sau­la by ukončilo všechno jeho nepohodlí. Ačkoli byl psanec, byl svobodný od chamtivosti, která mučila Saula. Chtěl, aby pravda byla vyvýšena nad jeho pohodlí. Toto hledání vlastního pohodlí stála mladého proroka jeho život. Odvrátil se kvůli falešným důvodům od Božího slova.

 

Máme-li chodit ve svobodě od klamu, musíme dovolit Duchu Svatému, aby hluboko v nás vytvořil spalující lásku k pravdě. Jak se člověk na takové místo dostane? Důvěrou v Boží věrnost. David napsal:

 

Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a syť se Jeho věrnos­tí. Těš se v Hospodinu a dá ti touhy tvého srdce. Svou cestu svěř Hos­podinu, doufej v Něho, On Sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a trpělivě na Něho čekej. (Žalm 37,3-7; podle angl.př.)

 

David nám nařizuje, že při čekání na naplnění Jeho zaslíbení se máme „sytit Jeho věrností“. Byly doby, kdy odříkávání zaslíbení moji duši již nesyti­lo. Obklopovala mě protivenství a odpovědi byly mimo můj dosah. V té době jsem se sám povzbuzoval v Pánu. Důvěřoval jsem Jeho věrnosti s vědomím toho, že naplní Své spravedlivé slovo. Během tohoto nepříjemného procesu čekání mi byla nabídnuta úniková cesta z mého nepohodlí, ale já hluboko uv­nitř věděl, že to nebyla Boží cesta.

 

Bůh slibuje, že nám dá touhy našeho srdce, jak čteme v Žalmech. Mnozí z nás jsme vinni tím, že tento verš špatně aplikujeme. Bereme to jako slovo o naplnění našich chamtivých tužeb. To ale David neříkal. David nás vybí­zí, abychom se těšili v Hospodinu a svěřili Mu své cesty, protože Bůh do nás na oplátku dává spravedlivé touhy a Sám je naplňuje. Při zkoumání životů těch, kteří v Novém zákoně chodili v Boží blízkosti zjistíme, že jejich největší tou­hou bylo znát Boha intimně a vidět, jak s Ním chodí i ostatní.

 

Pavel to vyjádřil takto: „Toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy.“ (Římanům 10, 1). Slyšíte jeho touhu? Nebylo to kvůli osob­nímu zisku, pohodlí či uznání. Spíše v něm hořela Boží touha po spasení Izra­ele. Ve skutečnosti zapřel svá vlastní práva a výsady jen proto, aby jeho touze nic nebránilo. Slyšte jeho srdce, když píše: „Raději snášíme nedostatek, jen aby­chom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu.“ (1. Korintským 9,12). Takového člověka bylo velmi těžké oklamat. Bůh nám všem pomáhej!

 

Apoštol Jan byl dalším. Napsal: „Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě.“ (3. Janova 4). To je jako ozvěna Pavlovy největší touhy. Také ostatní v Novém zákoně měli stejný postoj. V jejich vyřčených touhách nenajdeme ani náznak touhy po jejich vlastním pohodlí, úspěchu či dokonce finanční prosperity.

 

Pavel popsal naše dny jako zlé a nebezpečné, protože láska k sobě samému, k penězům a potěšení zastíní lásku k pravdě. Srdce se odvrátí od motivů, které měli David, Pavel nebo Jan. Proto se budou chtít „stále učit a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy.“ (2. Timoteovi 3,1-7). Mohou jezdit do sborů, na kon­ference, stanová setkání a semináře, a přesto se nezmění. Shromažďuji infor­mace bez následné proměny. Informace není poznání. Poznání přichází skrze hlad, pokoru a aplikaci. Bůh si schovává poznání pro ty, kteří poznání milují.

 

Náboženství může být horlivé a vášnivé. Farizeové byli tak vášniví, že pro to, čemu věřili, byli schopní zabíjet. Můžete však milovat doktrínu či náboženství, a přesto nemilovat pravdu. Pravda není učení; lze ji najít pouze v osobě Ježíše. On slíbil: Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14,6; kurzíva přidána).

 

Ti, kdo milují pravdu, budou milovat Ježíše. Přijímají a poslouchají Boží Slovo, i když se může zdát, že je to k jejich újmě. Touží po naplnění Božího Slova ne proto, že milují sebe, ale protože milují Boha. Jejich největší touhou je vidět ostatní v Boží vůli a přítomnosti. Raději se podřídí všemu, co Bůh říká a ochotně za to budou trpět, než aby se přimkli ke slovu, slibujícímu osobní prospěch či pohodlí na úkor pravdy. Pozdvihují kříž a pokládají svůj život.

 

Tento druh podřízenosti se vyznačuje opravdovou pokorou. Pokora není utlačující či omezující, je to souhlas s pravdou. Najdeme ji, když odložíme své programy, touhy a vůli a budeme s vášní naplňovat ty Boží. I když to není snadné, pokorní jsou posilováni Boží milostí a Jeho milost je víc než schopná ochránit nás před klamem (1. Petrova 5,5)!

 

(John Bevere: Takto praví Pán? – Jak poznat, kdy k vám Bůh mluví skrze někoho jiného, Koloděje – Vaňková 2008, s. 139-145)