Uzdravující vděčnost 2

Uzdravující vděčnost 2

Tomáš Korčák

 

V roce 2012 jsem napsal studii o vlivu vděčnosti na naše zdraví (http://www.juda.cz/1581/uzdravujici-vdecnost/). Dnes po čtyřech letech chci pokračovat a ještě více podtrhnout zásadní důležitost vděčnosti nejen pro naše zdraví, ale také pro zdravý rozvoj našeho života v jakémkoli ohledu.

 

Vděčnost rozhojňuje víru a uvolňuje Boží moc

 

Mnoho lidí by chtělo růst a upevňovat se ve víře. Když však odpovědi modliteb nepřijdou hned anebo jsou „pouze“ částečné, jsou nespokojení, reptaví a protivní. Existuje však Boží cesta, která vede do průlomů – a ta se nazývá vděčnost! Vděčnost nejen upevňuje a rozhojňuje naši víru, ale především nás skrze důvěru hluboko zakořeňuje do Krista. Buduje se pevná a krásná stavba našeho života s hlubokými základy.

 

Apoštol Pavel to popisuje následujícím způsobem: Když jste tedy přijali Krista Ježíše, Pána, pak v něm žijte, zakořeněni a budováni v něm, upevňujte se ve víře, jak jste byli vyučeni, rozhojňujíce se v ní s děkováním (doslova: v děkování). (Ko 2,6-7) Skutečná víra se projevuje vděčností a jen s vděčností můžeme ve víře růst.

 

Zde nacházíme i důvod stagnace víry některých křesťanů, anebo důvod jejich nevěry. Po modlitbách za uzdravení jsi prožil zlepšení, ale není to 100%? To je důvod chválit Boha a to je též cestou do úplného uzdravení. Nevděčnost a reptání je rysem západní společnosti této doby. Lidem neustále roste životní úroveň, ale také paradoxně nespokojenost. Chceme mít vděčné děti? Pak také potřebujeme být sami vděční!

 

Vděčná spokojenost a spokojená vděčnost

 

Pavel klade na vnitřní spokojenost velký důraz – je totiž jedním z ukazatelů skutečné zbožnosti a zralosti: Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést. Máme-li však jídlo a oděv, spokojíme se s tím. Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí. (1Tm 6,6-10)

 

Pohané (a někdy i žel křesťané) zmanipulovaní reklamou musí mít nejnovější, nejmodernější a nejmódnější výrobky. Proto potřebují stále více peněz a již jsou zataženi do kruhu žádostí a mamonu. Mamon se netýká jen bohatých lidí, ale často i méně majetných, kteří svoji hodnotu čerpají z vlastnění reklamou a chvilkovou módou určených věcí. Manipulující reklama vás přesvědčuje, že musíte mít (a to hned!) věci, které nepotřebujete a ani vás nenapadlo, že byste je měli potřebovat. Sice nějaké věci již máte, ale jste přesvědčováni, že musíte mít lepší a nové. To nemá konce a je to otroctví. Život nezáleží v tom, co vlastníme. Vděčná spokojenost jde proti duchu této doby a je rysem skutečných učedníků Ježíše Krista.

 

Nepotřebujeme vlastnit víc věcí, ale potřebujeme Boží přítomnost. Nespokojení otroci žádostí ukazují, že potřebují růst v důvěře ve vše naplňující přítomnost nebeského Otce, která je zbaví strachu, že jim bude něco chybět. Tak je to i popsáno v listu Hebrejům: Žijte bez lásky k penězům, spokojeni s tím, co máte; neboť on sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ a tak s důvěrou říkejme: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát; co mi udělá člověk?‘ (He 13,5-6)

 

Životnímu stylu vděčnosti a spokojenosti je potřeba se učit. Někteří lidé musí učinit pokání ze své neustálé reptavosti – démon stěžování si z jejich jazyka bez upřímné lítosti neodejde. Pán nás chce naučit mít správné postoje jak v nedostatku, tak i v nadbytku. Spokojenost totiž nesouvisí ani s nedostatkem, ani s nadbytkem. Nespokojenost je hříšný postoj srdce, který nezávisí na okolnostech. Apoštol Pavel tento proces výchovy popisuje následovně: Vždyť jsem se naučil být spokojen s tím, co mám. Umím se uskromnit a umím mít i nadbytek. Do všeho jsem zasvěcen: být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Tom, který mne posiluje. (Fp 4,11-13)

 

Nevděčnost zatemňuje

 

Klíčové slovo o nevděčnosti nacházíme v listu Římanům: Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné (nebo: nechápavé) srdce se ocitlo ve tmě (doslova: bylo zatemněno). Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. (Ř 1,18-22)

 

Jak se tedy nevděčnost projevuje a co způsobuje:

  • Nevděční lidé potlačují pravdu – jsou obklopeni Boží dobrotou a oni tuto pravdu nevidí.
  • Nevděčnost způsobuje, že před Bohem nemáme bázeň a respekt, neuctíváme a neoslavujeme ho.
  • Nevděční lidé upadli do marnosti, jejich mysl se hemží spoustou marných myšlenek.
  • Jejich nechápavé srdce bylo zatemněno. I kdyby chtěli, tak nechápou Boží věci, protože cestou k chápavému srdci je pokání a poté vděčnost. Čtou Bibli a ničemu nerozumí, nechápou Boží vůli pro své životy, neslyší Boží hlas… Kráčí do stále větší temnoty.
  • Jsou pyšní, nadutí a sebespravedliví. Myslí si, že jsou moudří, ale jejich hloupost stále roste. Dokonce mluví o své moudrosti, čímž leda dokazují svoje bláznovství.

 

Nepoznali, že jsem je uzdravil

 

Prorok Ozeáš popisuje zaslepené lidi, o kterých Hospodin říká: Nepoznali, že jsem je uzdravil. (Oz 11,3; ČEP: Nepoznali, že já jsem je uzdravoval.) Jsou to nevděční lidé, kteří byli uzdraveni (nebo třeba částečně uzdraveni), ale oni si neustále stěžují dále. Zřejmě žijí ze svých nemocí a potřebují stále o nich mluvit. Jejich sbírka nemocí je naplňuje jakýmsi podivným požitkem jako nějaké trofeje. Nevidí, že jeho zraněním jsme byli uzdraveni (1P 2,24).

 

Vděčnost otevírá oči

 

O člověku, který spoléhá na sebe nebo na druhé lidi, je řečeno, že bude jako jalovec v pustině, neuvidí, když přijde dobro, usídlí se na vyprahlých místech v pustině, v solné, neobydlené zemi. (Jr 17,6) Věřím, že to je i velice přesný popis nevděčných lidí – mají zaslepené oči a nevidí přicházející dobro. Člověk pod tímto prokletím nevidí dobro, i když je jím obklopen!

 

Apoštol Pavel v jednom svém kázání řekl, že Hospodin nepřestal sám sebe dosvědčovat tím, že činil dobro: dával vám z nebe déšť i úrodná období, vaše srdce sytil pokrmem a radostí. (Sk 14,17) Lidé dnes zvláště v západním světě jsou účastni tolika požehnáních, životní úroveň se za posledních 25 let tak prudce zvýšila, ale někteří to nevidí. Mají zastřené oči. I kdyby přicházelo ještě větší bohatství a požehnání, oni by to neviděli. Tato zaslepenost se projevuje a ještě více prohlubuje reptáním, nevděčností a kritikou.

 

Za touto slepotou je často pyšná přesycenost a žádostivost, která není nikdy spokojená s tím, co má. Přesně to popisuje Šalomoun slovy: Nasycená duše pošlape i med z plástve, ale hladové duši je všechno hořké sladkým. (Př 27,7)

 

Ten největší projev tohoto prokletí je, že lidé nevidí dokonanou a nabízenou záchranu v Ježíši Kristu. Je tady tak úžasné dílo Kristova kříže a oni ho nechávají ležet ladem. To však platí i pro mnohé křesťany, v dědictví Kristova kříže není jen odpuštění hříchů. Potřebujeme plně vidět naše dědictví osvícenýma očima našeho srdce.

 

Podívejme se na opačný postoj, který otevírá naše životy pro požehnání a vidění Božího jednání: Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce. (Jr 17,7-8)

 

Vděčný člověk, který spoléhá na neviditelného a přece tak pevného a jistého Hospodina, je člověkem naděje. Důvěřuje svému nebeskému Otci, proto se nebojí. Má hluboké kořeny ve svém srdci, skrze které čerpá život a povzbuzení, i když by procházel rokem velkého sucha. Nehledí na žár, ale vidí přicházející dobro od Hospodina a užívá si ho. Takový člověk nese trvalé ovoce. Není povrchní, ale je to hluboký člověk víry s rozvinutým vnitřním životem s Bohem. Je to člověk děkování a chvály.

 

Test tvojí vděčnosti

 

Chci vám položit dvě otázky, které ukazují, jak jste vděční:

 

1.      Děkuješ Bohu za všech okolností?

 

Apoštol Pavel vyzývá: Ve všem vzdávejte díky (ČEP: za všech okolností děkujte), neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. (1Te 5,18) Vždy existuje mnoho důvodů k děkování, vždyť víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému (Ř 8,28). Vděčnost je Boží vůle pro tvůj život. Neexistuje situace, ve které bys Bohu nemohl děkovat. To nás otevírá pro Boží jednání a řešení problémů. Nemusí to však být podle našich představ. Vděčnost je oběť, což znamená, že nás často něco stojí! Proto Asaf prorokuje: Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě oslaví. (Ž 50,23) Potřebujeme mít otevřené oči, abychom jako David vyznávali: Požehnán budiž Hospodin, jenž den co den nás zahrnuje dary, a jenž je naše spása. (Ž 68,20 Fischl)

 

2.      Děkuješ Bohu za všechny lidi?

 

Pavel v jiném dopise pokračuje v další výzvě k děkování: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi. (1Tm 2,1) To znamená děkovat i za všechny protivné lidi, se kterými se setkáváš, a dokonce i za ty, kteří tě nenávidí a proti tobě bojují. Bůh nás často vychovává skrze vztahy s druhými. Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního. (Př 27,17; SNC: Železo se ostří železem, charakter se vytváří v jednání s druhými.) Tento verš platí pro všechny vztahy, avšak kontextem tohoto verše jsou především vztahy v manželství. Problematičtí lidé okolo nás jsou určeni k našemu růstu a Bůh očekává, že na ně budeme správně reagovat (chce nám vždy v tom pomoci). Hospodin všechno udělal pro svůj účel (doslova: odpověď), i ničemu pro zlý den. (Př 16,4) Jaká je tvoje odpověď na všechno, čím procházíš?

 

Vděčnost uvádí do Boží přítomnosti

 

Chci zakončit tím nejdůležitějším v našem životě – Boží přítomností. Je to více než jen nějaký libý pocit. Je to vědomí Boží přízně a blízkosti v našem duchu. Je to tak skutečné a přitom nenahmatatelné. Více než popsat, se to musí zakusit. Nejde však jen to občas zakusit, ale v tom chodit. A tomu se postupně učíme. Je to důvěrný vztah s naším Pánem.

 

Děkovný žalm. Hlahol Hospodinu, celá země! Služte Hospodinu s radostí, předstupte před něj s jásáním. Vězte, že Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe. Jsme jeho lid, ovce jeho stáda. Vejděte do jeho bran s děkovnými písněmi (B21: Do jeho bran vejděte s děkováním), na jeho nádvoří s chválami! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu, protože Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné a jeho věrnost od pokolení do pokolení. (Ž 100)

 

Do Boží přítomnosti, před Boží tvář vstupujeme skrze vyjadřovanou vděčnost. Nevděčnost vede do prázdného náboženství bez moci k proměně. Děkování je cestou do Boží moci a je i naší cestou. Anebo ne?

Příspěvek byl publikován v rubrice Chvála, modlitby a duchovní boj, Uzdravování a vysvobozování, Vítězný život křesťana, Vyučování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.