Vyjdi z kruhu novou cestou

Vyjdi z kruhu novou cestou

Tomáš Korčák

 

Chci vám přinést určité zjevení z Písma. Ale nejprve se podívejme na jedno trochu depresivní místo: Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,9-10)

 

Šalomoun ve své knize Kazatel mnohokrát opakuje, že všechno je marnost a pomíjivost. Musíme dobře této knize porozumět. Kniha Kazatel na mnoha místech nepopisuje Boží vůli, ale konstatuje, jaká je realita dnešního života. Popisuje hledání krále Šalomouna, který procházel všemi možnými způsoby života, až došel k tomu, co je opravdu nejdůležitější: Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13-14)

 

Popis, že se všechno neustále znovu opakuje, je popis reality, ale není to ještě popis Boží vůle. Před několika lety jsem si koupil knížku s názvem „Odsouzeni k opakování“. Tato kniha je složená z mnoha příběhů historie lidstva, na kterých je vždy demonstrováno nějaké poučení. Kniha má podtitul: „Poučí se lidstvo z dějin?“ Říkal jsem si, proč tomu nemohli dát nějaký pozitivní název? Protože je to tak v celé historii lidstva. Věci se stále opakují a lidé se nepoučí. Je dobré studovat historii a zabývat se tím, co bylo, abychom se skutečně poučili. Proto také máme Písmo.

 

Poučení z historie je jedním z důvodů sepsání příběhů Písma. Jsou tam popsány pády i povstání, prohry i vítězství. Prohry a pády jsou v Písmu popsány ve vší otevřenosti se všemi příčinami proto, abychom je neopakovali a poučili se z nich. Jinými slovy: abychom se nepohybovali v kruhu.

 

Šalomoun tedy popisuje realitu světa a historie života: „Pohybujeme se v cyklech a kruzích. Co je, to už bylo. Co bude, to už také bylo. Nic nového pod sluncem.“ Kdo se v Písmu neustále točil v kruhu? Izraelci na poušti jsou ukázkovým modelem, na kterém se můžeme tolik poučit. Izraelci vyšli z Egypta a pak se točili čtyřicet let na poušti do kruhu. Dostali zaslíbenou zemi, oni však do ní nedošli. Až další mladá a nová generace, která myslela jiným a novým způsobem, vstoupila do nové země.

 

Písmo jasně učí o tom, proč se Izraelci točili a proč se tyto cykly opakují. Tyto důvody jsou jasně popsány v knize Hebreům 3,19-4,11: I vidíme, že nemohli vejít pro nevěru. Stále platí zaslíbení pro vstup do jeho odpočinutí, bojme se tedy, aby se snad neukázalo, že někdo z vás je promeškal. Vždyť také nám byla oznámena radostná zvěst, stejně jako i jim. Slovo, které slyšeli, jim však neprospělo, protože nebyli spojeni vírou s těmi (nebylo spojeno – doslova: promíseno – s vírou těch), kteří slyšeli. Neboť do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili, jak řekl: ‚Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Nevejdou do mého odpočinutí,’ ačkoliv ta díla byla od založení světa hotova. Neboť kdesi řekl o sedmém dni takto: ‚I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.’ A zde zase: ,Nevejdou do mého odpočinutí.’

 

Protože tedy zůstává možnost, aby někteří do něho vešli, a protože ti, kterým to bylo dříve zvěstováno, nevešli pro neposlušnost, opět určuje jeden den, Dnes, když v Davidovi po tak dlouhém čase říká, jak je předpověděno: ‚Uslyšíte‑li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.’ Kdyby je byl totiž Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni. A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svých činů, tak jako Bůh od svých. Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti.

 

Vidíme, že Izraelci nemohli vejít pro nevěru. Zaslíbená země byla zemí odpočinutí. Jedním místem odpočinutí měl být pro Boží lid jeden ze dnů týdne, kdy měli vejít do božského odpočinku – do přítomnosti nebeského Otce, který je pokoj. To další místo odpočinutí měli mít Izraelci v zaslíbené zemi.

 

Oni však pro svoji nevěru do země odpočinku nevstoupili a ani sobotního dne neodpočinuli. Jak se ta nevěra projevovala? „Bůh nám sice říká, že nám tu zemi dal, ale naše oči vidí, že jsou tam velicí obři. Ta země nás přemůže. My to nezvládneme, nemůžeme zvítězit nad svými nepřáteli.“ De facto říkají, že ti nepřátelé jsou větší než náš Bůh. Ve skutečnosti říkali, že Bůh nemluví pravdu. Byli plni strachu a beznaděje a nevěřili, že nepřátele přemůžou, i když to řekl Bůh. Nevěřili a pro nevěru nevstoupili. Proto se točili v kruhu.

 

Do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili. Dnes můžeme vstoupit do odpočinutí. Je to odpočinutí v Kristu, kdy nám jsou odpuštěny hříchy, a Bůh se stává naším Otcem. Tak můžeme vstoupit do toho, do čeho nevstoupili Izraelci.

 

Dále jsme četli, že nevešli pro neposlušnost. Jestliže milujeme Pána, projeví se to naší poslušností. Ježíš říká, že kdo ho miluje, bude zachovávat jeho přikázání. Poslušnost a láska k Bohu nejdou od sebe oddělit. Někteří křesťané vám však budou vykládat, jaké mají úžasné pocity a zážitky s Bohem, přestože jejich život vykazuje neposlušnost a svévoli. Tito lidé klamou sami sebe a jsou oklamáni od nepřítele. Mají pouze nějaké emocionální náboženské stavy. Láska k Bohu se projeví poslušností.

 

Bůh řekl: „Jděte do zaslíbené země!“ A oni řekli: „Ne, my nemůžeme!“ Co to je? Neposlušnost. Bůh řekl: „Vy přemůžete své nepřátele!“ Izraelci však řekli: „Ne, my to nezvládneme!“ Co to je? Neposlušnost. Nevěřili Bohu, a proto ho neposlouchali. Když však posloucháme Boha, je uvolňována víra. Pokud ti Bůh něco říká, pak to poslušně udělej a víra bude uvolněná. Máš míru víry pro všechno, k čemu tě Bůh povolává. Když děláš kroky poslušnosti a víry, tvoje víra roste. Víra není nějaký zvláštní vzletný pocit, který potřebuješ k tomu, abys Boha poslechl. Víra je krokem tvé poslušnosti.

 

Izraelci nevešli pro nevěru a pro neposlušnost. Ještě se v tomto textu mluví o zlém, nevěrném a zatvrzelém srdci (viz He 3,12-13). Postoje nevěry a neposlušnosti vycházejí ze zlého a tvrdého srdce. Tvrdé srdce se projevuje právě tím, že nedůvěřujeme Bohu, že žijeme ze svých vlastních sil a že jsme plni strachu a starostí. Navenek můžeme být váženými křesťany, ale v srdci je plno nevěry a strachu. Věříme ve svojí sílu a schopnosti. A když nám Bůh něco řekne, tak mmáme plno výmluv, proč to nemůžeme udělat.

 

Bůh však dává nové, měkké a věřící srdce. Když se obrátíš k Bohu, učiníš pokání a poprosíš: „Bože, odpusť mi ten strach, nevěru a neposlušnost,“ Bůh ti odpustí. Dal ti v Kristu novou přirozenost. Počítej s tím, že starý člověk s tvrdým srdcem v tobě byl odsouzen, zemřel a byl pohřben. Nyní v tobě žije Kristus, a proto choď v nové přirozenosti.

 

Jsou lidé, kteří přijali Pána již před dlouhou dobou, ale nedůvěřují mu. Ve skutečnosti mu odmítli důvěřovat. Raději důvěřují sami sobě a svým vlastním zraněním a zklamáním. Mají tvrdé srdce pro neupřímnost, nevěru, nekajícnost, neposlušnost a svévoli. S těmito lidmi je těžké jednání. Musíme jít před Pána, aby vyzpytoval naše srdce, jestli něco z těchto postojů v nás není. Pokud máme toto tvrdé a nevěřící srdce, nemáme důvěrný vztah s Pánem, neslyšíme jeho hlas a nevíme co, to znamená vidět jeho tvář.

 

Při znovuzrození dostáváme nového ducha. Poté rosteme v poznání svého nebeského Otce. Znáš Otce? Znáš jeho náruč? Znáš jeho hlas? Víš, jaké jsou jeho postoje a pocity vůči tobě? Ptej se ho na to. Naslouchej mu. Čistěme svoje srdce skrze pokání. Ovce slyší hlas svého pastýře. To je normální stav křesťana. Bůh chce denně k tobě mluvit skrze Písmo. Když budeš znát jeho Slovo, pak ti Duch svatý začne ve všedním dnu v práci, v obchodě, na ulici… připomínat různá slova, která jsi předtím četl. Začne k tobě mluvit tichým a jemným hlasem. Začne ti dávat svoje vedení.

 

Boží děti jsou vedeny Božím Duchem. Nemáme být vedeni svým rozumem, svými pocity nebo vzpomínkami či zkušenostmi. Nemáme se nechat unášet svými žádostmi a vášněmi, ty máme ze sebe strhávat a usmrcovat. Nemůžeme obejít pokání a odpuštění. Když se to budeme snažit, vrátí se nám to ještě v horší podobě. Měkké srdce je srdce, které činí pokání a které odpouští. Je to srdce, které slyší Pánův hlas a zná jeho přítomnost. A to je to, co nás má odlišovat od tohoto světa – jeho přítomnost. Lidé s měkkým srdcem chtějí růst. Lidé s měkkým srdcem vstupují do skutků, které Bůh pro ně připravil, a nesou hojné ovoce.

 

Při studiu Izajáše na mne v kapitolách 40-48 vyskočilo úžasné zjevení. Izajáš zde mluví o jednom zvláštním tématu, a sice o nových věcech, do kterých nás chce Bůh uvést, a ještě tu nebyly. Nepocházejí z opakujících se cyklů kolotoče. Jsou to zcela nové věci, které se ještě tady na zemi nestaly. Šalomoun popisuje cyklický čas: „Nic nového pod sluncem. Co je dnes, to už tady bylo…“ Izajáš říká: „Vy můžete vyjít z tohoto cyklu. Můžete prorazit a vstoupit do nových věcí.“ Je to pro nás výzvou a Božím plánem.

 

Hned na začátku těchto kapitol je však výzva: Připravte na poušti cestu Hospodinu! (Iz 40,3) Do nových věcí nikdy nevstoupíme, pokud nepřipravíme ve svých životech cestu Pánu skrze pokání. Připravujeme cestu, aby mohl vejít Král slávy. Požádejme Pána, aby nám odpustil, že jsme se pohybovali v kruhu.

 

Abychom mohli vstoupit do nových věcí, potřebujeme poddajné, pokorné srdce ochotné ke změnám. Do zaslíbené země vstoupila nová generace. Staří odborníci na Boha pomřeli na poušti. Ze staré generace vstoupili jenom dva: Jozue a Káleb. Bůh chce, aby v každé generaci byla zjevována jeho vůle. Proto se tě ptám, ať jsi starý nebo mladý: Jsi ochotný ke změnám? Chceš vyjít z kruhu nevěry a neposlušnosti?

 

Derek Brown, Boží muž z Anglie, jednou popisoval, jak vyměnili ve svém sboru písně. Dříve zpívali z velkého zeleného zpěvníku kancionálovky. Změnili způsob chval a přestali zpívat z těchto zpěvníků. Začali promítat písně na plátno a nově uctívat Pána. Začali tancovat a dělat všechno, co popisuje Písmo, že bylo v Davidově stánku. Jedna stará, vážená, „věrná“ sestra to však neunesla. A tak chodila každou neděli do shromáždění demonstrativně s tím velikým zeleným zpěvníkem v podpaží. Oni už z něho ale vůbec nezpívali. S tímto zpěvníkem chodila mnoho měsíců. Derek Brown za ní jednou přišel a říká ji: „Sestro, proč chodíš s tím zpěvníkem?“ „Já chci, abychom zpívali z tohoto zpěvníku,“ odpovídá. A Derek jí říká: „Ale, milá sestro, my už z toho zpěvníku nikdy zpívat nebudeme.“ Naštvala se, otočila na podpatku, odešla a už se nikdy nevrátila.

 

Chcete změny? A co když přijdete o zelený zpěvník? David dostal zjevení od Hospodina o způsobu chval a uctívání. Možná ho dostal přímo od Pána, možná skrze proroka Gáda nebo Nátana. Tím způsobem, jak David uctíval Pána, se dříve Pán neuctíval. A když David vstupoval do tohoto způsobu chval, byli lidé, kteří to neunesli a Davidem pohrdli. „David, takový vznešený člověk, tolik bitev vyhrál, a on křepčí před truhlou úmluvy jako blázen, jako malý kluk nebo jako otroci. Jó, tenhle plebs, ten dělá jiné hlouposti, ale ten vznešený David, ten by si tohle neměl dovolit.“ David to měl dokonce i ve své rodině. Jeho vznešená manželka vykoukla z okna a pohrdla Davidem ve svém srdci: „To je blázen!“

 

David skutečně přinášel do Izraele něco nového. Bylo to novozákonní zjevení. Dříve byly jen oběti podle Mojžíše. Nyní David přinesl vstupování do Boží přítomnosti ke schráně úmluvy bez obětí a bez opony přímo skrze chvály. To je Nový zákon ve Starém zákoně. Apoštolové ve Skutcích říkají, že v poslední době bude obnoven Davidův stánek. David křepčil a měl hlučné chvály (hlučné chvály budou i v nebi) a byla zjevována sláva Páně. Chvály Davidova stánku máme zažívat ve svých sborech.

 

Pro některé lidi jsou moc dlouhé chvály, též kázání moc dlouhá. Chtějí „jenom tak chviličku“ zazpívat „pochválenbuď“. V jazycích promluvit tak nanejvýš půl minuty, ale deset minut je moc dlouhé. Já se tomu směji. Je mi těchto lidí líto. Oni vydrží například hodiny u televize, ale uctívání Pána je moc dlouhé. Když něco chtějí, tak u toho vydrží hodiny. Já však nic lepšího nemám, než uctívat Pána a naslouchat Božímu slovu. Jeden kazatel mi před lety říkal, že při uctívání byly spontánně uzdraveny dvě osoby. Během chval sestoupila Boží moc a oni byli uzdraveni. Pak mezi řečí dodal, že chvály trvaly hodinu a tři čtvrtě. Takže, chcete nové věci?

 

Podívejme se tedy na některá místa z Izajášova proroctví. Potřebujeme nad těmito místy s Duchem svatým rozjímat a modlit se je. Věřím, že to Pán říká církvím i jednotlivcům. Aby se dělo něco nového, potřebujeme nejprve něčemu novému porozumět a pak do toho nového vstoupit. Nevstoupíme však do toho samočinně. Samo to nepřijde. Jsou zde určité principy, které musíme vzít vážně, jinak se nic nestane.

 

Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“ (Iz 42,8-9)

 

Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid. Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech. (Iz 43,18-21)

 

Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupů: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen ať se ozve! Ať to oznámí, ať mi to předloží! Od chvíle, kdy jsem navěky ustavil svůj lid, kdo mu oznamuje, co přijde a co má nastat? Nestrachujte se! Nebuďte zmateni. Což jsem ti vše neohlašoval a neoznamoval předem? Vy jste moji svědkové. Což je Bůh kromě mne? Jiné skály není, já o žádné nevím.“ (Iz 44,6-8)

 

Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. Od východu povolávám dravce, ze vzdálené země muže své volby. Jak jsem slíbil, tak to uskutečním, jak jsem si předsevzal, tak to splním. (Iz 46,9-11)

 

„Co se stalo na počátku, oznámil jsem předem, z mých úst to vyšlo, ohlásil jsem to; náhle jsem zasáhl a stalo se to. Přestože jsem věděl, jak jsi zatvrzelý, že tvá šíje je železná spona a tvé čelo z bronzu, oznamoval jsem ti všechno předem; dříve než co nastalo, jsem ti to ohlašoval, abys neříkal: »To udělala má modlářská stvůra, má tesaná a moje litá modla dala k tomu příkaz.« Slyšels o tom. Teď se na to všechno dívej! A co vy? Což také něco oznámíte? Od nynějška ti chci ohlašovat nové věci, utajené, že o nich nic nevíš. Právě teď jsou stvořeny, nikoli předtím, přede dneškem jsi o nich nic neslyšel a říci nemůžeš: »Hle, já to znám.« (Iz 48,3-7)

 

Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu, uvádím tě na cestu, po níž půjdeš. (Iz 48,17)

 

Uvědomil jsem si, že je tady cyklický čas, do kterého vstupuje většina lidí a motá se v kruhu. Je zde však také čas průlomu do nových věcí, který má vyrazit z tohoto cyklu a kruhu. Je to Boží vůle, kterou Bůh chce dělat v tomto věku a v tomto posledním pokolení. Bůh hledá lidi, kteří tomu porozumí, a kteří se budou ptát: „Pane, co jsou ty nové věci, do kterých mne chceš uvést? Co chceš ještě slavnějšího učinit, než bylo v minulosti?“

 

Skutečně v této poslední době chce Pán udělat věci, které ještě v takové slávě a míře nebyly zjeveny. A chce to demonstrovat skrze svůj lid, skrze církev, skrze tebe a mě. Jestli mu k tomu však dáme ve svých životech svolení. Nemusíme. Můžeme se dál pohybovat v kruhu. Izraelci nevstoupili do svého poslání. Zabývali se všedními činnostmi, neměli žádné božské cíle. Žili jen tak nahodile.

 

Potřebujeme mít cíle pro svoje životy a též cíle pro výchovu svých děti. Ne, abychom do nich vkládali svoje nenaplněné touhy, ale nasměrovali je na božské cíle. Všechny naše děti mají být Hospodinovými učedníky. To jsou jasné cíle, které Pán předkládá před naše děti, a my je máme uchopit a tímto způsobem směrovat naše děti jako šípy.

 

Rick Joyner k těmto prolomením cyklů říká: „Studenti historie se často diví, že se lidské chyby pravidelně cyklicky opakují. Jen některým jednotlivcům v dějinách se podařilo tyto cykly prolomit. Historie se stále opakuje, protože se jí nikdy nenecháme poučit a nečiníme pokání ze svých chyb. Někteří byli sice moudří na to, aby se ohlédli nazpět, když však hodnotili události, které se okolo nich odehrávaly, viděli jen to, co sami chtěli. Takoví byli i mnozí z těch, kteří byli povolaní jako proroci, aby varovali svět a Církev. Dopadlo to podobně, jako z proroky v biblických dobách – hlasy těch, kteří volají k pokání, jsou ojedinělé. Většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou poslaní, budou kázat jen o prospěchu a pokoji. Pro většinu lidí je totiž prioritou mínění okolí, a to jak je ostatní přijmou. Už podstatně méně je zajímá, zda je jejich poselství pravdivé.“ (The Harvest)

 

Lidské chyby se pravidelně cyklicky opakují. Jen některým jednotlivcům v dějinách se podařilo prolomit. Bůh dává povolání na celou církev v této poslední době (nejen jednotlivce), která jako jeho armáda má tento cyklus prolomit a vstoupit do slávy, která je připravena na konci věků. Slavná církev, která je smělá, plná odvahy a víry, a která je nástrojem šíření Božího království.

 

Prvním krokem je, ptát se na ty věci, které přijdou. Máme hledat Pána a naslouchat mu. Kdo z vás tomu dopřeje sluchu? Kdo pozorně vyslechne, co bude následovat? (Iz 42,23) Jde o to, abychom skutečně přicházeli k Otci a řekli mu: „Pane, chci tě slyšet, potřebuji porozumění a rozeznání, nevím všechno, vím vlastně velmi málo.“ Kdo z vás tomu bude naslouchat? Kdo bude věnovat pozornost, aby slyšel, co bude potom? Posvěcujme, očišťujme svoje srdce, aby Bůh k nám mohl mluvit. Naslouchejme, čekejme a hledejme Pána. Vydržíme v té agónii, dokud Pán nepromluví.

 

Mojžíš vytrval na hoře před Pánem v takové agónii sedm dní. Poté Bůh začal mluvit. Když Bůh mluví, tak víš, že mluví. Když dlouhodobě nemluví, tak se pokořujeme, postíme a čerstvě ho hledáme, dokud ho nenalezneme. Anebo když nemluví hned, tak to sbalíme a třeba si vylosujeme veršíček? To je trapné a já doufám, že to nikdo neděláte. V některých církevních kruzích se to však dělá. Můžeme si najít i jiný způsob, jak rychle dostat odpověď. Třeba si hodíme korunou. Bůh však chce k nám mluvit a chce nám zjevovat svoje srdce a to vyžaduje čas. Někdy bude k tobě mluvit ještě dříve, než si ho o to požádal. Ale někdy bude potřeba, abys ho hledal. Takový je náš Bůh.

 

Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. (Iz 45,3) Bůh má pro tebe poklady. Jsou však skryté v Božích nejtajnějších skladech. Když k němu přijdeme a budeme ho hledat s čistým srdcem, bude nám tyto tajné věci zjevovat. Nezjevuje to každému na počkání, ale jen těm, kteří s ním mají skutečný důvěrný vztah. Ani já nevykřikuji svoje důvěrnosti každému na ulici. Tak je to i s Bohem. On bude zjevovat svá tajemství jenom těm lidem, kteří s ním mají důvěrné osobní společenství. Stojí to čas a není pro to instantní zkratka.

 

Toto praví Hospodin, Svatý Izraele, jeho tvůrce: Ptejte se mě na ty věci, které přijdou! Ohledně mých synů, díla mých rukou, budete mi něco přikazovat? (Iz 45,11) Pán ti chce zjevovat skryté věci, ptej se ho na ně. Často neznáme Boží vůli, protože jsme se Pána nezeptali. Je to tak prosté. Teprve poté se můžeme modlit podle Boží vůle a Bůh bude jednat.

 

Věru, ty jsi Bůh skrytý, Bůh Izraele, spasitel. (Kral.: Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se, Bůh Izraelský, spasitel.) (Iz 45,15) Zde je popsána Boží podstata. Bůh je skrývající se. Nám nezbývá nic jiného, než to vzít vážně. Bůh se kvůli nám nezmění. Jde o společenství s živým Bohem, ve kterém ho musíme s čistým srdcem hledat jeho způsobem a podřídit se mu. Máme ho hledat v uctívání, někdy i v pokořování se při postu. Ptáme se a on odpovídá, protože je živý. Pán je tak zvláštní a my potřebujeme dát stranou všechny naše zkušenosti a vzpomínky a vždy čerstvé a nově ho hledat. Jak říká Victor Lorenzo, naším největším nepřítelem víry je naše vlastní paměť.

 

Potřebujeme hledat Boží plán a cestu osobně pro svůj život. Tak je to často i s uzdravením. Někdy je potřeba dlouhodobého vytrvalého zápasu víry i s postem. Jindy dojde k uzdravení na shromáždění s dary uzdravování. Slyšel jsem o jedné sestře, která byla uzdravena z rakoviny při normálním čase s Pánem večer před spaním. Modlila se, chválila Boha, přimlouvala se jako každý večer a Pán ji uzdravil. Hledejme Pána, On je skrývající se. Má pro tebe odpovědi, ale hledáš je?

 

Toto praví Hospodin, který to učiní, Hospodin, který vytvoří, co zůstane nepohnutelné, Hospodin je jeho jméno. Volej ke mně a odpovím ti. Chci ti oznámit veliké a nedostupné věci, které neznáš. (Kral.: Volej ke mně, a ohlásímť se, a oznámímť věci veliké a tajné, o nichž nevíš.) (Jr 33,2-3)

 

Možná, že už všechno znáš, pak skutečně nemá smysl chodit k Bohu. Ale jestliže ještě něco neznáš, pak přijď k Bohu. Volej k němu naléhavě. Nejen letmo zavolat na Boha a pak rychle utéct a být naštvaný, že neodpověděl hned. Bůh nám chce oznámit veliké, tajné a nedostupné věci – to, co chce dělat s tvým životem v této době.

 

Měli jsme obraz Izraelců, jak se točili na poušti. Do nových věcí vstoupila nová generace. Modlím se za to, aby naše srdce byla tvárná a mladá. Může ti být dvacet let a můžeš mít staré zkornatělé srdce, které je naprosto neschopné nějaké změny – přesněji řečeno neochotné ke změnám. A může ti být sto dvacet let a můžeš mít mladého ducha. Co chceš? Bude tě to však něco stát. Ze staré generace Izraelců vstoupili jenom dva. Můžeš být mezi nimi. Jsi ochoten ke změnám? Jsi ochoten dělat věci jinak?

 

Jozuovská generace šla novou cestou, kterou nešli jejich otcové. U Jozuy je řečeno: „Jakmile spatříte schránu smlouvy Hospodina, svého Boha, a lévijské kněze, kteří ji nesou, vytáhnete ze svého místa a půjdete za ní. Mezi vámi a ní bude ovšem odstup zhruba dvou tisíc loket; nepřibližujte se k ní. Půjdete za ní, abyste poznali cestu, kudy se máte ubírat, neboť nikdy předtím jste touto cestou neprocházeli.“ (Joz 3,3-4)

 

„Chci činit nové věci, které jsem ještě nečinil,“ říká Bůh. „Vaši otcové tou cestou nešli.“ Ctěme své otce, važme si jich, jsou však věci, které nemáme následovat, protože bychom se točili v kruhu, jako se často oni točili v kruhu. Vzpomínám si na rozhovor dvou starých křesťanů. Jak rozebírali novou generaci a ten nový způsob chval a to rámusení. A to jak z církve odstranili ty staré krásné lavice. A jaká marnivost, že tam dali nové židle, které jdou složit, a může tam být prostor k tancování. Takové nové hříšné věci dělají v církvi. Rozčílil jsem se a řekl jim: „Máme následovat vás? Kam jste došli? Je jedno promile křesťanů v tomto národě. Ctím vás, vážím si vás a děkuji Bohu za vás, ale myslíte to vážně? Mám vás následovat? Kam bychom došli? Nechci vám nic vyčítat, ale zastavte tyto svoje rozhovory.“

 

Jozue řekl: Posvěťte se, neboť Hospodin zítra mezi vámi učiní podivuhodné věci. (Joz 3,5) K přechodu do zaslíbené země je potřeba odvahy před nepřáteli, odvahy ke změnám (vždyť když se nic nezmění, tak se nic nezmění) a odvahy i dělat chyby. K tomu ke všemu je veliký důraz na posvěcení. Zítra půjdete novou cestou, a proto se dnes posvěťte. Bez posvěcení nevstoupíme do nových oblastí. Když nejsme ochotni ke změnám, ochotni řešit problémy se sexuálním pokušením, problémy s penězi a se srdcem, které je nakloněno k penězům, problémy se starostmi a nevěrou, svoje strachy, svoje hořkosti… tak nebudeme moci vstoupit do zaslíbené země. Budeme stát na místě, anebo se budeme točit dokola. Když nejsme ochotni řešit svoje problémy, tak tam nevstoupíme.

 

V době přechodu do nových oblastí musíme střežit svá srdce, být ryzí, pokorní, poučitelní, poslušní a ochotní vyznávat a opouštět své hříchy. Nebojte se změn, ale střežte si především svá srdce. Nemůžeme žít ze zvyků, tradic a lidských způsobů. Život je v přítomném vztahu s Pánem a v poslušnosti a poddání se Božím řádům a Pánově vůli.

 

Jozue tedy vyzval lid k posvěcení a druhý den se vyzval kněze, aby vzali schránu smlouvy a šli jako první proti vodám Jordánu (viz Joz 3,13-17). Kněží, služebníci, přímluvci, proroci ať jdou první. Jakmile vstoupili nohou do vody, voda se rozestoupila. Daleko od toho místa se vody zastavili. Úžasný zázrak. Liberální teologové říkají, že to byly brody a že bylo málo vody. Písmo říká něco opačného – že bylo právě období velké vody. Pán je úžasný.

 

Vody se rozestoupily, protože Bůh mluvil a protože tady byli poslušní lidé, kteří nečekali, až se vody rozestoupí. To by zemřeli, než by se toho dočkali. Někdy čekáme na zázraky, které se však nikdy nestanou, protože neuděláme žádný krok víry. Tito lidé vyšli vírou podle Pánova slova. Šli bláznivě do rozvodněné řeky. Kdyby je někdo pozoroval, co by si o nich řekl. „Takové procesí a ono postupuje do vody, to se chtějí utopit?“ Ne, oni jdou podle slova Pána. Jakmile se smočila jejich noha ve vodě, voda se rozestoupila. Ale až poté, co se smočila noha ve vodě. Bůh se rozhodl, že takovým způsobem bude jednat v našich životech. Bude mocně jednat svojí paží na základě naší víry. Když ty vykročíš proti svým překážkám, vody se rozestoupí. Když budeš čekat, modlit se a kňourat, nic se nestane.

 

Potřebujeme tedy víru do nových oblastí. Nemůžeme jednat podle nějakých zkušeností, musíme vždy čerstvě hledat Pána a ptát se ho. Život v kruhu je skrze nevěru, neposlušnost a tvrdé srdce. Abychom však vyšli po té nové cestě, kterou má Bůh pro nás (jak pro jednotlivce, tak i pro celou církev), potřebujeme se ptát na nové věci, které přijdou, potřebujeme posvěcovat Pána ve svých životech a potřebujeme víru a odvahu vstoupit do nových oblastí.

 

Buď se točíme v kruhu, nebo jdeme novou cestou. Co je tou novou cestou? Pavel nám dává odpověď: Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme spolu s ním skrze křest pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života (doslova: chodili v novotě života). (Ř 6,3-4)

 

Znovuzrodili jsme se, přijali jsme Ježíše a to znamená, že jsme se ztotožnili s jeho smrtí. Smrt na kříži jsme za své hříchy zasloužili my a tak jsme s Kristem a v Kristu zemřeli i my. Ale také jsme se ztotožnili s jeho vzkříšením. Jako Kristus byl vzkříšen Boží mocí a slávou, tak jsme byli v Kristu vzkříšeni i my k novému životu. Už nežijeme my, ale žije v nás Kristus. Starý člověk byl pohřben. Máme to vědět a máme s tím počítat. Máme s tímto vědomím chodit ve všedním dnu. Máš s tím počítat, jako například počítáš s tím, že máš určitý obnos peněz, když jdeš do obchodu. Funguje to, když počítáš s tím, že jsi mrtvý pro hřích a že v tobě žije Kristus. Jsi nové stvoření – považuj se neustále za to.

 

Ale co nám ještě Písmo na tomto místě říká? Jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých, my vstupujeme na cestu nového života. Kristus byl vzkříšen z mrtvých a odešel na nebesa k Otci. Jaká to je tedy cesta vzkříšeného Krista? Jak se pohybuje vzkříšený Kristus? Křesťané v prvotní církvi se nazývali – lidé Cesty, protože chodili po cestě vzkříšeného Krista. On sedí jako Hlava po pravici Boží a zde se pohybuje skrze tebe a mě. To nejsou už tvoje svévolné cesty, ale cesta vzkříšeného Krista. Hledáme vedení našeho Pána a rozeznáváme jeho cestu. Jdeme cestou vzkříšeného Krista a prolamujeme do nových a slavných oblastí.

 

Před mnoha lety jsem byl na úžasném třídenním semináři o modlitbě s Wesley L. Duewelem (velice doporučuji jeho dvě knihy v češtině: Oheň probuzení a Zasáhnout svět modlitbou). Postil jsem se a hledal Pána. Při uctívání jsem na jednom shromáždění chválil Boha v jiných jazycích a najednou jsem začal zpívat česky výklad: „Nové krajiny, nové obzory, čekají vás.“ Bůh nám dává nadějný výhled do budoucnosti. Máme to svým duchovním zrakem vidět, těšit se na to, počítat s Božím milosrdenstvím a skrze modlitbu do toho vstupovat. Čekají nás mnohá dobrodružství!

 

Pokud není uvedeno jinak, citáty ze Starého zákona jsou použity z Českého ekumenického překladu,

citáty z Nového zákona jsou použity z Českého studijního překladu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Proroctví, Vítězný život křesťana, Vyučování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.