Zítra přijde Pán, probuzení, uzdravení…!?

Zítra přijde Pán, probuzení, uzdravení…!?

aneb jsme lidé naděje

Tomáš Korčák

 

Naděje je jedním z hlavních rysů křesťana, který má důvěrný vztah se svým Bohem. Apoštol Pavel se modlí úžasnou modlitbu za věřící v Římě: Bůh naděje kéž vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději mocí Ducha Svatého. (Ř 15,13) Naším Bohem je Bůh naděje. Jedno z Božích jmen je Bůh naděje. Jestliže se setkáme s Bohem, jsme naplněni nadějí, což nám přináší radost a pokoj do našich životů. Dokonce se v naději rozhojňujeme, což znamená, že v nás roste očekávání na Boží jednání. Jak i žalmista vyznává: Ale já budu vytrvale čekat a stále více tě budu nade vše chválit. (Ž 71,14)

 

Bůh je nadšen, když nám může dát naději a vzbudit v nás očekávání svého jednání. Hospodin nachází zalíbení v těch, kdo se ho bojí; v těch, kdo očekávají na jeho milosrdenství. (Ž 147,11) Když procházíme těžkými situacemi, prohrami a porážkami, jedna z nejúžasnějších věcí je setkat se s Bohem naděje. Zakusil jsem to velmi silně ve svém životě a je to velice drahá zkušenost. Kristus v nás je naděje slávy (Ko 1,27). Apoštol mluví o lidech, kteří pevně uchopili předkládanou naději: Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu. (He 6,19) Skrze naději je upevněna naše někdy bolavá a rozptýlená duše a skrze darovanou a uchopenou naději vstupujeme do Boží přítomnosti.

 

Jeden z nejmocnějších prostředků k získání naděje je Boží slovo. Pavel píše římským křesťanům: Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení kéž vám dá být mezi sebou jedné mysli podle Krista Ježíše, abyste jednomyslně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. (Ř 15,4-6) Rozjímání nad Božím slovem přinese do našich životů trpělivost a povzbuzení a to v nás vypůsobí naději. Jsou zde zjevena další jména Boží – Bůh trpělivosti a povzbuzení. Zakoušení takového Boha nás vede do společenství s druhými. Jsme povzbuzeni do naděje a trpělivosti s druhými (a někdy i se sebou samými) a to vede do jednoty a do chval.

 

Korintským Pavel podobně zjevuje nebeského Otce jako Boha veškerého povzbuzení: Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. (2K 1,3-4) V těch nejtěžších chvílích můžeme zakoušet ta největší zjevení Božího milosrdenství. Jsme povzbuzeni k naději. Jdeme dál v očekávání Božího působení. Jeho milost všechno zlé obrátí v dobré. Jak to i řekl Josef svým bratřím: Zlo, které jste zosnovali, Bůh obrátil v dobro. (Gn 50,20 SNC) A David vyznal: Pán skončí věci na môj úžitok. (Ž 138,8 Rúfus)

 

Očekávání projevené Boží dobroty, odpovědí na naše modlitby, naplnění Božích zaslíbení a průlomů je normální projev naší víry. Nemocný věří, že Pán nesl a odnesl jeho nemoci před dvěma tisíci lety a očekává viditelný projev uzdravení. Neplodná věří, že Pán na kříži vydobyl požehnání plodnosti a očekává početí. Modlíme se a očekáváme růst v církvi a probuzení. A největší nadějí křesťanů je, že Ježíš přijde opět pro svůj lid a že bude svatba nevěsty církve s Ženichem Ježíšem.

 

Co když se však dnes uzdravení ještě viditelně neprojevilo? Tak zítra! Co když ani zítra ne? Tak pozítří… Co když jsem tento měsíc ještě neotěhotněla? Tak příští měsíc… Co když po této konferenci probuzení nepřišlo? Tak po příští konferenci… (Mimochodem žádná konference probuzení nepřinese. Může jen probudit křesťany, aby se stali nástroji probuzení skrze vytrvalost, trpělivost, věrnost v malém atd.) Co když Pán na svátky stého troubení nepřišel a církev nebyla vytržena? Tak až zrudne měsíc… Tak příští rok…

 

O čem to zde mluvím? Máme být lidmi naděje a očekávat projevy Božího milosrdenství, ale nemáme se upínat na konkrétní termíny. Pak se neplodná po mnoha letech očekávání dalšího termínu hluboce zklamaná a zoufalá. Nemocný, který tolik očekával od uzdravujících konferencí, si skepticky řekne: „Zase nic!“ Očekávající Ježíšův příchod je zmatený a mate svoje okolí. Pán přijde, ale nevíme kdy! Skrze nenaplněné termíny se lidé často stávají skeptickými se zatvrdlým srdcem skrze nevěru. Bůh je však tímto způsobem nevedl, vedla je jejich netrpělivá a tělesná touha po zázraku.

 

Obdivuji všechny hendikepované, kteří i když nejsou uzdraveni, žijí svůj život naplno. Jedním z nejúžasnějších takových lidí je Nick Vujicic, který nemá ruce ani nohy a jezdí po celém světě, vede lidi k Bohu a do plnohodnotného života v Božím povolání. Velice mi v mém životě pomohla moudrá věta: Překážky na cestě jsou součástí cesty. Myšlení, že Bohu budu moci naplno sloužit, teprve až se okolnosti změní (budu uzdraven, budu mít partnera, obrátí se partner, budu mít děti…), je tělesné. Naplno mohu žít již teď, i když není vše dokonalé. Dokonce, i když ještě nemáme viditelné uzdravení, můžeme se modlit za nemocné. Například neplodný Abraham se modlil za neplodné v Abímelekově domě a všichni byli uzdraveni (viz Gn 20,17-18).

 

V otázce příchodu Krista je mnoho zmatků. Projevují se například postojem: „Už nemá smysl dělat něco s dlouhým horizontem (založit rodinu, studovat, starat se o zahradu, postavit dům…), protože Pán již brzy přijde.“ Luther prý jednou řekl: „Kdybych věděl, že zítra přijde Pán, zasadil bych dnes strom.“ Je to bláznivé? Myslím, že Luther moudře reagoval na bláznivost některých křesťanů, kteří dávali termíny Ježíšova příchodu. Dan Drápal radí: „Mám jednu radu pro každého, kdo se trápí otázkou, zda je připraven na příchod Krista: Nad každým svým rozhodnutím, před každým svým významnějším činem rozvažuj, zda bys takto jednal, kdyby konec měl přijít zítra. A pak si polož druhou otázku: Zda bys takto jednal, kdybys tu měl být ještě sto let.“ Nemoudré dávání termínů příchodu Ježíš v evangeliích jasně zapovídá a je známkou falešných proroků.

 

Jim Collins popisuje takzvaný Stockdaleův paradox, který je mocným klíčem pro vítězné projití těžkostmi života. Poukazuje tím na admirála Jima Stockdaela, který byl nejvyšším vojenským důstojníkem Spojených států v zajateckém táboře označovaném jako „Hanojský Hilton“ v době, kdy vrcholila vietnamská válka. Stockdale byl během svého věznění od roku 1965 do roku 1973 více než dvacetkrát mučen, válku prožil bez jakýchkoliv vězeňských práv, neplatilo pro něj žádné datum propuštění a neměl žádnou jistotu, zda vůbec přežije a shledá se ještě někdy se svou rodinou. Nesl na svých bedrech břemeno velení a dělal vše, co bylo v jeho silách, aby vytvořil podmínky, jež by zvýšily počet vězňů, kteří by přežili nezlomeni.

 

Když se ho jednou Jim Collins zeptal na to, jak mohl přežít, odpověděl: „Nikdy jsem neztratil víru v dobrý konec. Nikdy jsem nepochyboval, že se nejenom dostanu ven, ale hlavně že nakonec zvítězím a se tyto zážitky stanou určující událostí mého života, kterou bych při zpětném pohledu za nic neměnil.“ Collins dlouho mlčel, zatímco spolu pomalu kráčeli k fakultnímu klubu. Stockdale kulhal na jednu nohu, kterou se nepodařilo zcela vyléčit z následků opakovaného mučení. Asi po sto metrech mlčení se znovu zeptal: „A kdo to tam nevydržel?“ „Na to je jednoduchá odpověď,“ odvětil, „optimisti“.

 

„Optimisti? Tomu nerozumím,“ řekl Collins naprosto zmaten vzhledem k tomu, co Stockdale povídal o sto metrů dříve.

 

„Ano, optimisti. Oni totiž říkali: ,Do Vánoc budeme venku.‘ A Vánoce přišly a zase skončily. A oni zase říkali: ,Do Velikonoc budeme venku.‘ A Velikonoce přišly a zase skončily. A potom svátek Díkůvzdání a pak další Vánoce. A jim to zlomilo srdce a na to zemřeli.“

 

Další dlouhá pauza, zatímco kráčeli dál. Potom se zastavil a pokračoval: „Řeknu vám velmi důležité ponaučení. Nikdy nesmíte zaměňovat víru, že nakonec zvítězíte – kterou si nesmíte dovolit ztratit, se sebekázní ke konfrontaci s nejtvrdšími fakty své stávající reality, ať už jsou jakákoliv.“

 

Collins píše: „Do dnešního dne si v sobě uchovávám obraz Stockdalea napomínajícího optimisty: ‚Do Vánoc z toho ještě venku nebudeme – vyrovnejte se s tím!‘ Stockdale mě naučil, že to, co lidi rozděluje, není výskyt nebo absence problémů, ale způsob, jakým se vypořádávají s nevyhnutelnými těžkostmi života. V zápasech s nejrůznějšími životními výzvami se Stockdaelův paradox – uchovejte si víru, že nakonec zvítězíte bez ohledu na těžkosti a současně konfrontujte nejtvrdší fakta své stávající reality, ať jsou jakákoliv – osvědčil jako velmi účinný k tomu, aby člověk vyšel z potíží nikoliv oslaben, nýbrž posílen – a to nejenom mně, ale všem, kdo se jím poučili a snažili se jej uplatnit.“ (Jim Collins: Jak z dobré firmy udělat skvělou [Good to Great], Grada 2008, s. 98-100)

 

Je před námi mnoho průlomů. Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce, abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení. (He 6,11-12) Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení. (He 10,36)

Příspěvek byl publikován v rubrice Proroctví, Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.