A on dal jedny apoštoly

Apoštolové – volitelná možnost nebo nezbytnost?

Skutečně potřebujeme v církvi 21. století apoštoly? Tohle je velká otázka. Mnoho křesťanských učenců a vedoucích věří, že období apoštolů a apoštolských darů patří do hluboké minulosti. Další věří, že pro primitivní první církev byli nezbytní, ale nyní, když církev vyrostla, již nejsou potřeba. Říká se, že když zemřel Jan, zemřel tím poslední apoštol církve. Apoštolové byli nahrazeni úředníky, systémy a strukturami, které byly považovány za vhodnější a správnější pro církev v současné moderní společnosti. Mnozí se domnívají, že s rapidním růstem a vývojem ve vědě, technologiích, vzdělání, komunikaci, obchodu, podnikání a průmyslu potřebuje církev převzít inteligentnější přístup a modernizovat se. Důsledkem je, že apoštolové a apoštolské dary ustanovené Bohem byly zaměněny za mnohé komplikované nebiblické struktury, jejichž základem jsou světské filozofické a manažerské myšlenky. Co myslíte? Vyrostla církev z potřeby mít apoštoly? Říkám: Ne! Církev je nyní potřebuje víc, než kdy předtím.

Apoštolské poslání

Bůh si vybral církev, aby byla výhradním zástupcem a jediným prostředkem, kterým a skrze který budou uskutečňovány záměry jeho království na zemi. Poslání církve je tím nejšlechetnějším povoláním a nejvyšší zodpovědností, která kdy byla lidstvu svěřena. Těsně před svým nanebevstoupením dal Ježíš svým učedníkům toto poslání: „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ (J 20, 21) Otec poslal Ježíše na apoštolskou misi. Nyní posílá Ježíš své učedníky, církev, na stejnou apoštolskou misi. Sám Pán, Kristus, nyní na církev převádí stejný apoštolský záměr, který byl na Otcově srdci ohledně Kristovy mise. Charakter povolání, které dal Syn církvi není o nic menší než charakter povolání, které dostal Syn od Otce. To, že nás Pán pozval, abychom měli podíl na jeho celosvětovém vykupitelském poslání, je naprosto úžasné. Vede to jak k pokoře, tak ke střízlivosti. Důsledky takhle závažného pověření jsou pro lidstvo rozhodně zásadní. Zjevná velikost tohoto úkolu rozechvívá naše srdce. Přináší výzvy, které přesahují lidské snažení. Naše poslání vyhlašovat nevystižitelná bohatství Krista, kázat evangelium království na svědectví každému národu a činit učedníky z každé etnické skupiny, vyžaduje víc než jen lidské prostředky a metody, nebo jakkoliv dobré organizační marketingové schopnosti. Potřebujeme Boha. Proto je nemožné předpokládat, že by církev mohla v kterémkoliv období své existence efektivně a účinně naplnit tento mandát bez Bohem povolaných a působících apoštolů.

„A v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomoci, vedení, druhy jazyků.“ (1K 12, 28)

Boží dílo – Božím způsobem

Když Pavel píše do Korintu, připomíná nám, že jsme Božími spolupracovníky a partnery. K popisu církve používá Pavel dvou analogií. Jednu ze zemědělství a druhou z architektury. Jsme povoláni obdělávat Boží pole a pečovat o jeho vinici. Někteří sází, jiní zalévají, ale pouze Bůh může způsobit růst a zvětšení (1K 3,6-15). Stejně tak jsme i my povoláni budovat jeho stavbu, církev. Klade nám na srdce, abychom si dali pozor na to, jak a co stavíme, protože dílo každého člověka bude přísně zkoušeno. Kvalita naší stavby bude zkoušena Božím ohněm. To, zda jsme pracovníci na Božím poli nebo stavitelé na jeho stavbě a vůbec celková věčná hodnota naší práce bude určena naší schopností konat Boží dílo Božím způsobem. Ještě lepší je nechat Boha konat své dílo svým způsobem. Pokud chceme stavět něco s trvalou hodnotou, co by se Bohu líbilo, je absolutně nezbytné stavět podle Božího plánu a vzoru. Jsme zavázáni pracovat stejným způsobem jako Mojžíš. „Mojžíš učinil všechno přesně tak, jak mu Hospodin přikázal.“ (2M 40,16) Výraz „přesně tak, jak mu Hospodin přikázal“ je pouze v této kapitole zopakován sedmkrát. Jsem si jist, že Pán zdůrazňuje fakt, že se Boží dílo musí konat Božím způsobem. Absolutně a přesně.

Co je tedy Boží způsob?

Boží způsob je dát apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele k vybudování církve. Ustanovuje a pomazává lidi, kterým dává zjevení svého plánu, sdílí s nimi břímě svého srdce a vkládá do nich vizi. Vede je, aby dělali, co chce on, kde chce on, kdy chce on a s kým chce on. Bůh je tím, kdo ustanovuje apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele k vybudování těla a k přípravě svatých pro dílo služby (Ef 4,11-12; 1K 12,28). Pokus vybudovat církev a sklidit misijní žeň jiným způsobem, jinými prostředky, než které vybral Bůh, by byl vrcholem pošetilosti odsouzeným k nezdaru. Přinejmenším by zdaleka nedosáhl původního Božího záměru.

Proto Pavel říká, že ať je naše povolání, obdarování nebo pomazání jakékoliv, je zásadní, aby každý pozorně stavěl na základech položených hlavním moudrým stavitelem, apoštolem. K dosažení vytoužených výsledků, bude potřeba více než tradičních kazatelů, učitelů a úředníků ustanovených nějakou organizací nebo denominací. Lidské systémy a metody jsou nedostatečné. Apoštol je nezbytný, protože ho Bůh ustanovil jako hlavního moudrého stavitele, pod jehož vedením, dohledem a s jehož podporou budou moci ostatní budovat to, co v onen den obstojí ve zkoušce ohněm. On není postradatelným bonusem, nebo jen volitelnou možností, ale je základním, nezbytným a klíčovým pro úspěch celku.

Definice

Kým je apoštol? Apoštol je „poslaný“. Ke správnému pochopení toho, kým je apoštol se stačí podívat do Nové smlouvy. Takové pojetí převažuje rovněž ve Staré smlouvě a v sekulární literatuře datované před příchodem Krista. Kým je apoštol vůči církvi nejlépe pochopíme, porozumíme-li, jak to chápal Ježíš a první křesťané. Abychom porozuměli jejich chápání, je nutné se podívat, jak toto slovo používali. Matouš a Lukáš ho vztahují k dvanácti učedníkům, kteří byli povolaní a vybraní za dvanáct apoštolů.

„Když nastal den, zavolal své učedníky a vybral z nich dvanáct, které také pojmenoval apoštoly.“ (L 6,13; Mt 10,2) Uvědomte si, prosím, že tito učedníci byli povolaní, vybraní a vyslaní s vloženou autoritou ke kázání evangelia, uzdravování nemocných a k vyhánění démonů. (Mt 10,1-5; Mk 3,13-14; L 6,13-16) „Svolal si Dvanáct apoštolů a dal jim sílu a pravomoc nad všemi démony i k léčení nemocí. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné.“ (L 9,1-2) Apoštol je „poslaný“. Byl povolán, vybrán, ustanoven, pověřen a poslán Ježíšem. Podle běžného chápání v církvi v Antiochii byl „apoštol“ zvlášť vybraný, povolaný a poslaný na konkrétně určenou misi, jak je doloženo v případě Pavla a Barnabáše (Sk 13,1-3).

Apoštol je odvozený od řeckého slova apostolos, což znamená „ten poslaný“, někdo „poslaný“ na určitou misi. Tento výraz je použit v Nové smlouvě 80x: 10x v evangeliích, 29x ve Skutcích, 38x v epištolách a 3x ve Zjevení. Apostolos je podstatné jméno od slova se stejným kořenem apostello, které znamená vyslat posla, není však myšleno pouze posla doručujícího zprávu. On je víc než obyčejný poslíček. Je vyslán jako vyslanec na konkrétní misi a je mu dána plná moc k zastupování osoby, která ho vyslala. Jeho statut by byl stejný jako má skutečný ambasador. Hebrejský ekvivalent je saliah a aramejský ekvivalent je seliha. Tyto výrazy byly používány k popisu zmocněných zástupců pověřených veleknězem a autoritou chrámu, kteří byli „posláni“ s plným a platným zmocněním spravovat záležitosti v jejich zastoupení a vybírat chrámové daně. Byl to právnický výraz. Nesl v sobě plnou váhu a autoritu chrámové vlády.

Apoštol je vyslanec – ambasador, kterému byla svěřena plná velvyslanecká autorita k zastupování svého Krále a svého království. Je přímo zodpovědný a vykazatelný tomu, který ho vyslal. Je pověřeným zmocněncem. Zmocnění je platné pouze do míry dané pověřením. Takže autorita vysílatele je propůjčena osobě vyslané. Talmud to uvádí takto: „Apoštol kohokoliv je jako ten zastupovaný nebo vysílající člověk osobně.“ V tomto smyslu bychom měli nahlížet na apoštoly. Jsou zmocněnými zástupci pověřeni Kristem. Ježíš řekl „Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět.“ (J 17,18) „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ (J 20,21) Když Ježíš pověřil své apoštoly v Matoušovi 28,18-20, řekl: „Mně byla dána veškerá pravomoc, VY JDĚTE.“ Vložil na apoštoly veškerou potřebnou moc a autoritu, kterou potřebovali jako jeho zástupci k jednání.

Apoštol je osoba. Apoštol je osoba, která má nějakou funkci. Není to titul a nikdy by neměl. Skutečně nikdy nesmí být nahlížen jako symbol postavení, úřadu nebo jako výsadní pozice. Není vrcholem nějaké hierarchické struktury církve nebo jakoukoliv částí papežského systému. Apoštolem není tvůj biskup, dohlížitel, superintendent nebo reverend, není to ani vrcholný vedoucí v pyramidální struktuře. To je zcela v protikladu k chápání Nové smlouvy. Jde o službu, nikoli o postavení. Ve svém jádru jde spíše o diakonos (diakona). Je to způsob fungování a povolání, a ne medaile k nošení. První apoštolové byli normální lidé se stejnými omezeními a nedokonalostmi, jaké máme my. Pán si je nevybral proto, kým byli sami v sobě, ale proto, koho by z nich mohl učinit. Byli to obyčejní lidé, žádní nadlidé. Byli to lidé s podobnými touhami, jaké máme my. Jejich služba vyplývala ze sloužícího ducha a z pastýřského srdce. Používali autoritu s velkým soucitem a pouze v rámci svého pověření. Boží pomazání oblékli s pokorou a duchovní autoritu nesli v integritě a důstojnosti. Jejich činnost vyrůstala z jistoty a z odpočinutí v jejich Bohu a Králi.

Výraz apoštol je nejprve a především užíván ve spojení s Ježíšem, potom s dvanácti vybranými učedníky a nakonec s Pavlem, Jakubem, Timoteem, Titem a dalšími více než dvaceti, kteří byli povoláni po vzkříšení Ježíše.

Několik postřehů

Apoštolský – Někdy odkazujeme na apoštolský tým, apoštolskou církev, apoštolskou skupinu. Co tím myslíme? Myslíme tím, že každý člen takové skupiny – týmu je apoštolem, nebo že každý člen takové církve je apoštolem? Samozřejmě ne. Mluví-li kdo o apoštolské službě nebo týmu, jednoduše tím myslí, že věří v pětinásobné dary služebností podle Ef 4,11. Apoštolský tým se skládá z dalších služeb, které jednají v rámci oblasti a pod dohledem a vedením apoštola. Přirozenost a způsob jejich služby je charakterizován přítomností a autoritou apoštola. Jelikož nejsou všichni ve skupině apoštoly, tak každý dobrovolně poddává své služebné obdarování a povolání, aby se spolu smísila a harmonicky doplňovala ve společné práci. Jsou ve vzájemné smlouvě a pracují v soudržném prostředí lásky pod vedením apoštola. I když každý zůstává jedinečný, je zároveň sjednocený s dalšími službami a přitom je stále schopen jednat ve svém základním obdarování a povolání.

Apoštolská církev – Apoštolská církev bude obsahovat následující nezbytné složky určující povahu jejího života a služby:

  1. Základy položené apoštolem / prorokem (Ef 2, 20).
  2. Vláda a řád stanovený apoštolem (Sk 14,21-23).
  3. Apoštolská církev bude vytvářet uctívající společenství Božího království, založené na smluvních vztazích, vydanosti a poddanosti Bohem vybraných autorit (Sk 4). Ukázkový vzor opravdové alternativní společnosti vzhledem ke světskému systému.
  4. Její poslání a vize stanovená a dohlížená apoštolem.
  5. Církev, kde mezi jejími členy zdomácnělo užívání devíti darů Ducha (1K 12-14).
  6. Církev mající užitek z pravidelné služby apoštolů, proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů (Ef 4,11-12; 1K 12,28)
Apoštolství – zmíněno v Ga 2,8 odkazuje na oblast nebo hranice přidělené příslušnému apoštolovi. Je to oblast, národ nebo lid, jejíž dohled mu byl svěřen do zodpovědnosti, a ze kterého bude skládat účty. Petr byl uznán apoštolem Židů a Pavel apoštolem pohanů. „Neboť ten, který působil u Petra k apoštolství pro obřezané, působil i u mne k apoštolství pro pohany.“ (Ga 2,8) Pavel nám také jasně říká, že existuje míra daru a pro každého také přidělení oblasti jeho působení (2K 10,12-15). „Nebudeme se chlubit nad stanovenou míru, ale v souladu s výměrou oblasti, kterou nám vyměřil Bůh míry, abychom dosáhli také až k vám.“ (2K 10,13)

Apoštolství popisuje rozsah působení apoštola.

Různé oblasti působení

Mezi apoštoly jsou různé oblasti působení. Někteří jsou povoláni, aby se starali o jednu či dvě církve, zatímco jiní mohou být povoláni starat se o deset nebo padesát. Je sice nemožné, aby jakýkoliv jednotlivý apoštol překročil hranice lidsky možného, ale zároveň je pro apoštola možné starat se o daleko více církví v různých místech nebo národech skrze vytvoření apoštolských týmů a týmových sítí. Takových týmů, které drží pohromadě ve smluvních vztazích, které usilují o vzájemné doplňování se a podporu v poddanosti jeden druhému, bez hierarchického budování vlastních království. Je úžasné, jak mnoho můžeme dosáhnout pro Boží království, pokud se naučíme umění citlivě předávat zodpovědnost druhým podle jejich obdarování a pomazání, podle jejich schopností v Bohu, míry Boží milosti a podle víry v jejich srdci. Oblast působení apoštola by neměla být vymezována pouze geograficky. Apoštol nebo tým může být povolán sloužit konkrétní skupině lidí, určitému národu, jazyku nebo kultuře. Jak jsem dříve uvedl, Pavel byl povolán jako apoštol pohanů, zatímco Petr je uváděn jako apoštol Židů. Nejde o geografii nebo o nějaké úhledné homogenní uskupení. Jde o lidi, za které Ježíš umíral. Není to rozhodnutí jednotlivců, je to svrchované neodvolatelné právo Hlavy církve vybrat si koho chce, povolat koho chce a vyslat je tam, kam chce. Původce je zároveň tím, kdo to uskuteční.

Žádný apoštol nemá být automaticky považován za celosvětového. Apoštol nemůže předat své apoštolství jinému skrze systém následnictví. Neexistuje biblický precedent k tomu, abychom se domnívali, že apoštol ve vůdčí roli v jednom městě, regionu, národě, kontinentu, síti, hnutí nebo organizaci, je nezbytně povolaný být apoštolem ve vůdčí roli v jiném městě, regionu, národě, kontinentu, organizaci nebo hnutí. Pokud z tebe Bůh udělal apoštola v oblasti A, nutně to neznamená, že jsi povolaný být apoštolem i v oblasti B. Jsi pouze apoštolem oblasti nebo lidí, které ti přidělil Bůh, lidí, kteří tě jako apoštola přijímají a reagují na tebe. Pomazání Ducha svatého ke službě je přítomné vždy a všude, kde apoštol slouží, ale pomazání Ducha svatého pro vůdčího apoštola je omezeno spravovanou oblastí, kterou stanoví Bůh (2K 10,12-15; 1K 4,21). Pavel řekl, že by nepřekročil oblast své pravomoci, ale že zůstane ve vymezených hranicích a v míře, kterou mu přidělil Pán. Pomazání ke službě je pro kohokoliv ochotného, kamkoliv je veden, ale vůdcovská pravomoc je udělována pouze lidem v takových oblastech, které jim přidělil Pán. Pavel toužil vidět bratry v Římě, aby jim mohl předat nějaký duchovní dar. Byl připraven žehnat, povzbuzovat a dále je zbudovat (Ř 1,11-12). Nicméně u Korinťanů měl větší autoritu než jen k žehnání. Vůdcovsky ovlivňoval život jejich církve. Řekl: „Co chcete? Mám k vám přijít s holí, nebo s láskou a v duchu mírnosti?“ (1K 4, 21)

Je také důležité poznamenat, že máme dost místa pro všechny apoštoly, ať už je jejich individuální různorodost jakákoliv, a máme také dost místa pro všechny ostatní služby. Máme více práce, než kterou by mohl jakýkoliv jedinec nebo skupina zvládnout. Po všech, kteří jsou povolaní, obdarovaní a pomazaní se žádá dokončit práci. Společně jdeme kupředu. Naše jednota je demonstrována ve své rozdílnosti. V naší jednotě a rozdílnosti spočívá naše síla.

(10. kapitola z knihy Philipa Mohabira: Ruce Ježíše; přeložil Lukáš Bílek) Philip Mohabir je zakládajícím otcem apoštolského společenství International Christian Leadership Connections (ICLC).
Příspěvek byl publikován v rubrice Apoštolsko - prorocká reformace se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.