Naslouchej Bohu i lidem

NASLOUCHEJ BOHU I LIDEM a nejednej jako tři Jóbovi přátelé!

 

Naslouchání je jedním z nejdůležitějších aspektů komunikace. Naslouchání Bohu i lidem jsou spojené nádoby. Šalomoun vyslovil velmi hlubokou pravdu: Přátelé naslouchají… (Pís 8,13) Svým nasloucháním vyjadřuji druhému, jaký mám k němu postoj:

 

  • Mám o tebe zájem.
  • Zajímá mne, co prožíváš.
  • Vážím si tvého názoru.
  • Můžeš věci vidět z jiného úhlu.
  • Mám tě rád, vážím si tě.

Bez vyvážené komunikace v naslouchání i sdílení není možné rozvíjet důvěrné vztahy. Je čas být zticha a čas mluvit. (Kaz 3,7) Nasloucháním však hluboké vztahy začínají, proto Jakub vybízí: Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. (Jk 1,19) Pokud se nenaučíme naslouchat, a k tomu je potřebná pokora, nemůžeme mít v našich vztazích žádný pokrok. Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení, kdežto kdo krotí své rty, je prozíravý. (Př 10,19 ČEP) Co vyjadřujeme tím, že druhému nenasloucháme?

 

  • Jsi mi lhostejný.
  • Nemáš v mých očích žádnou/velkou hodnotu.
  • Co prožíváš a o čem uvažuješ mě nezajímá.
  • Já vidím vše nejlépe.
  • Jde především o mě a o mé názory.

Naslouchání je zvláště záležitostí srdce. Vzájemně si naslouchat znamená snažit se nejprve pochopit toho druhého. Co bylo řečeno? Co řečeno nebylo? Jak jsi to myslel? Pochopil jsem to správně? Ježíš je nám příkladem i v naslouchání. Především naslouchal svému nebeskému Otci. Lidem pak často dával otázky a velice ho zajímaly jejich odpovědi. Vyjadřoval tak druhým jejich hodnotu.

 

Pokud jsme ve své pýše plni sebe, jen mluvíme a nenasloucháme. Pak se může stát, že druhého ani nenecháme domluvit s postojem: Já vím, co mi chceš říct! Já to vím, nemusíš mi nic říkat! Šalomoun moudře vystihuje tento postoj slovy: Kdo odpovídá dříve, nežli vyslechl, je to jeho hloupost a ostuda. (Př 18,13) Pak se můžeme setkat s údivem: Vždyť jsi mi to tak řekl! Skutečně jsem ti to tak řekl, nebo sis myslel, že ti to chci říci? Nechal jsi mne domluvit?

 

Velikou školou naslouchání lidem i Bohu je kniha Jób. Tři Jóbovi přátelé přišli Jóba potěšit v jeho strašné životní krizi. Když ho zbědovaného uviděli, zhrozili se a velice nad ním plakali. Sedm dní a nocí pak vedle něj mlčky seděli (Jb 2,11-13). To bylo úžasné vyjádření jejich soucitu a zájmu o Jóba. Lidský soucit a dobré úmysly však nestačí. Potřebovali Boží moudrost. Velice by Jóbovi pomohli, kdyby mlčet zůstali a dál jednali podle slova: Plačte s plačícími. (Ř 12,15) Oni si však začali připravovat svoji vysvětlující a kárající řeč místo toho, aby se za Jóba přimlouvali, naslouchali mu, a především naslouchali Bohu. Místo, aby byli na straně přímluvy, byli na straně žaloby.

 

Buď mluvili, nebo se chystali mluvit. Nenaslouchali proto, aby pochopili, ale aby odpověděli. Říkali fráze a teologické koncepty – střípky pravdy, které se však zevšeobecněním staly bludem. Pravdu, že utrpení může být způsobeno naším hříchem, zevšeobecnili na lež, že každé utrpení je vždy trestem za náš hřích. Ve své pýše si mysleli, že všemu rozumí. Možná si mysleli, že mají právo, a dokonce i povinnost říci svůj názor. Jejich nemoudré, náboženské mluvení však způsobilo, že Hospodin proti nim vzplanul svým hněvem (viz Jb 42,7).

 

Jejich služba byla založena pouze na jejich vědomostech, poznání, zkušenostech a šablonách. Nevedli Jóba k Bohu, ale ke svým poučkám. Tím Jóbovo trápení velice prohlubovali. Nehledali Boží pohled. Sami také mluvili o naslouchání, ale nejednali podle toho. Naslouchání totiž není věcí znalostí, učení či nějaké techniky; je to záležitost srdce. Bez skutečné lásky k druhému nemůžeme účinně naslouchat.

 

Zoufalý Jób jim odpovídá: Kéž je mi dopřán někdo, kdo by mi naslouchal. (Jb 31,35) Někdy může uzdravit „jen“ naslouchání. Lidé v trápení potřebují, aby jim někdo naslouchal, ale ještě více potřebují naslouchat a slyšet samotného Boha, co říká do jejich situace. Když skončili své promluvy tři přátelé a když domluvil i Jób, promluvil čtvrtý přítel, mladý Elíhú, který po celou dobu „jen“ naslouchal. Poslední slovo má, kdo umí naslouchat. (Př 21,28 B21) Jeho hlavní důraz byl na naslouchání a otevřené uši pro Boží hlas: Bůh otvírá lidem ucho (viz Jb 33,16; 36,10.15).

 

Elíhú připravil svojí řečí cestu Hospodinu. Bůh na něj navazuje, a tak jeho slova potvrzuje. Nakonec všichni zmlkli a mluví Bůh, dává řešení a pomoc. Jób pak pokorně vyznává: Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu. (Jb 42,5-6) Setkal se s Bohem a byl obnoven. Kniha Jóbova je úžasnou učebnicí, jak sloužit druhým. Nejednáme někdy jako tři Jóbovi přátelé? Umíme naslouchat? Vedeme druhé k tomu, aby sami slyšeli Boha do své situace?

 

Ježíš v Kázání na hoře říká: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi do dědictví. (Mt 5,5) Tichost je postoj našeho srdce, kdy nasloucháme Bohu a stáváme se na něm zcela závislými. Tiší lidé jsou pokorní, očekávají na Boha. Mluví dobré slovo v pravý čas (viz Př 15,23). Svým nasloucháním Bohu uvolňují nadpřirozené a nevyčerpatelné zdroje Boží moudrosti a poznání.

 

Tomáš Korčák, 2022 (úryvek z připravované knihy Kristova vůně)

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazeno, Vítězný život křesťana. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.