Jde to! (SDM 2008 – Říp)

Jde to! (Říp 11.5.2008)

Tomáš Korčák

Nedávno jsme měli na návštěvě v našem sboru jednu prorokyni se silným rozeznáním a pomazáním pro duchovní mapování a boření satanských pevností. Byli jsme s ní také na Řípu. Modlili jsme se mimo jiné za uvolnění a odstranění kamenů z duchovních studen v naší zemi, aby mohly plně tryskat Boží zdroje a záměry. Na mého spolupracovníka sestoupil Duch svatý a on v přímluvě odstraňoval kameny překážek. Nad jedním velikým balvanem zvolal: „Nejde to!“ V tu chvíli jsem byl naplněn velikým hněvem, přiskočil jsem k němu, uchopil ho a společně jsme táhli. Zakřičel jsem: „Jde to! Ve jménu Ježíše!“ A hned jsme v duchu kámen vytáhli. Sedl jsem si a začal hořce plakat, protože jsem si uvědomoval, že tímto těžkým, temným a beznadějným kamenem je zavaleno mnoho Božího díla v naší zemi. Najednou z mých úst vyšlo: „Tento kámen se jmenuje ‚Nejde to!‘“

Po chvíli za námi přišla zmíněná prorokyně. U rotundy viděla v duchu velkého Božího anděla. Zeptala se ho, proč přišel a jak se jmenuje. Anděl ji řekl, ať se jde zeptat mne. Aniž by se mne stačila zeptat, řekl jsem jí: „Mám velikou touhu pozvat sem Božího anděla se zvláštním jménem ‚Jde to!‘“ Bylo to zjevení od Pána, nikdy jsem neslyšel, že nějaký takový anděl existuje. Prorokyně se smála a řekla nám, že tento anděl sem již přišel a má pro nás poselství od Boha. Je určen pro naši zemi, a proto také nechtěl přímo komunikovat s ní (ona je Angličanka).

Poté mi tento anděl se jménem „Jde to!“ odhaloval některá místa Písma, zvláště o andělovi, který předcházel Izraelce, když šli z Egypta do zaslíbené země a o Mojžíšově holi. Věřím, že také tento anděl (a dokonce i Mojžíšova hůl) měl jméno: „Jde to – můžeme!“ Uviděl jsem, že i Izraelci měli kámen překážky „Nejde to – nemůžeme!“ (viz Nu 13,31) Pro tento kámen celá jedna generace nevešla do zaslíbené země. Proto je tak nutné odstranit kameny překážek (viz Iz 62,10: Projděte, projděte branami! Připravte lidu cestu! Vyrovnejte, vyrovnejte silnici! Odstraňte kamení! Zvedněte korouhev nad národy!) a naučit se spolupracovat s Božími anděly a nebeskými zdroji. Pokud neodstraníme ze svého života a služby tento kámen „Nejde to!“, pak nepůjdou odstranit ani ostatní kameny překážek. Věřím, že Bůh poslal do naší země anděla „Jde to!“, aby nás předcházel, vyzbrojoval a posiloval.

Byli jiného ducha

Jednou jsem se uprostřed noci probudil a stále dokola mi znělo slovo: „…byli jiného ducha…“ Hned jsem věděl, že se jedná o Káleba a Jozuu. Hospodin v Numeri 14,24 říká: Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí.Vnímal jsem, že se nás Pán ptá: „Jakého jsi ducha?“

Deset zvědů pomluvami zhanělo Izraelcům zaslíbenou zemi, kterou prozkoumali – tvrdili: „Nemůžeme přemoci nepřátele a obsadit své dědictví.“ Pohaněli zemi zlými pomluvami a zavinili, že lid ztratil odvahu, tím podnítili celou pospolitost k reptání proti Mojžíšovi. Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“ (Nu 13,30-32; 14,36-37; Joz 14,8)

Jozue a Káleb roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: „Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ (Nu 14,2-9)

Celá jedna generace Izraelců pak postupně pomřela na poušti, protože pokoušeli, znevažovali a neposlouchali Hospodina. Až jejich synové spolu s dvěma muži předešlé generace – Jozuem a Kálebem – vstoupili do zaslíbené země. Hospodin označil Jozuu jako muže, v němž je duch, a vyzval Mojžíše, aby mu před svou smrtí předal své pověření a díl své velebnosti (viz Nu 27,18-20). Jozue a Káleb vstoupili do zaslíbené země, protože byli jiného ducha, cele se oddali Hospodinu a jednali podle svého nejlepšího svědomí (viz Nu 14,24; Joz 14,6-9).

Apoštol Pavel vyzývá křesťany, že mají odložit toho starého člověka, který žije podle dřívějšího způsobu života a hyne v klamných žádostech, obnovovat se duchem své mysli a obléknout toho nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy. (Ef 4,22-24) Jakého ducha jsi ty? Jakého ducha je tvoje mysl?

Jsme generací změn a přechodu do nových oblastí a úrovní. Potřebujeme si osvojit ducha Jozuova (a Kálebova) smýšlení. Tento odvážný duch víry a dobré mysli se nezalekne žádných překážek. Vyznává: „Můžeme činit všechno, k čemu nás Bůh povolává a co nám přikazuje. Kristus v nás přebývá se všemi svými zdroji, a proto máme co dát lidem ve svém okolí.“ Jozuův duch je průkopnický duch a projevuje se v jednotě smluvního společenství. Nenávidí fatalistickou a „socialistickou“ pasivitu, ale aktivně dobývá svoje Bohem darované dědictví. Jozuova generace posledních dnů jsou lidé víry, kteří neutíkají z bitvy, neustupují k záhubě, ani nezůstávají v malomyslnosti.

Neodhazujte tedy svou smělou důvěru, která má velikou odplatu. Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení. ,Neboť ještě velmi, velmi krátký čas, a ten, který má přijít, přijde a nebude otálet; můj spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby ustoupil, nebude v něm mít moje duše zalíbení.` My však nejsme ti, kdo ustupují k záhubě, nýbrž lidé víry k zachování duše. (Heb 10,35-39)

Vůně vod (Jób 14,7-9)

Gerda Leithgöb dostala v roce 1997 následující zaslíbení pro Evropu:

Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. (Jb 14,7-9)

Cesta k průlomu vede přes místo nemožnosti. Teprve, když se staneme slabými, můžeme být silní pánovou silou.

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. (Iz 11,1-3)


 

Vůně vod (Jób 14,7-9)

e G a D

Stromu zbývá aspoň naděje,

je-li vyťat, může zas vyrašit,

jeho odnože neuschnou,

výhonky růst nepřestanou.

Ref: Mám naději – už to raší,

cítím vodu – vše znovu pučí.

Byť odumřel jeho kořen v zemi,

na prach ztrouchnivěl jeho pařez,

jak ucítí vodu, pučí znovu,

rozvětví se jako mladý stromek.

Strom vypučí znovu od vůně vod,

staré studny budou obnoveny,

kameny překážek odstraněny,

silnice k lidem vyrovnány.

Piju ze studnice proměny,

z moci Kristova vzkříšení.

Piju obřezaným srdcem,

vírou v duchovní studnice.

Piju – proměnu,

piju – z Krista,

piju – svým srdcem,

piju – vírou.


Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku, jenž přivádí vozbu i koně, vojsko a válečnou moc i dokáže, že pospolu lehnou a nepovstanou, dohořeli, zhasli jako knot.

„Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte.

Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?

Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky.

Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid.

Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných činech.“ (Iz 43,16-21)

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Proroctví se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.