Přijmi Krista v pateru služebností

PŘIJMI KRISTA V PATERU SLUŽEBNOSTÍ

Tomáš Korčák, 2006, 2021

 

Kristus zde na zemi sloužil ve všech pěti služebnostech. Je to apoštol a velekněz našeho vyznání (viz He 3,1). Je to prorok, který mluví z nebes (viz He 12,25; J 4,19). Je to dobrý pastýř a strážce našich duší (viz J 10,11-15; 1Pt 2,25; 5,4). Je to ten, kdo zvěstuje evangelium Božího království (viz L 4,18-19; 40-44). A Kristus je též náš učitel (viz Mt 23,10; 4,23; 5,2; 7,28-29; 9,35).

 

Vzkříšený Kristus se dal církvi v těchto pěti služebnostech. Apoštol Pavel toto tajemství popisuje následujícími slovy: Ale každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto praví: ‚Vystoupil do výše, odvedl s sebou zajatce a dal dary lidem.’ Co jiného znamená ‚vystoupil’, než že nejprve i sestoupil do nižších částí země? Ten, jenž sestoupil, je také ten, jenž vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno. A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele. (Ef 4,7-11)

 

Je potřeba rozeznat, uznat a přijmout Krista v lidech, kteří stojí v těchto služebnostech. Ježíš řekl: Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. (J 13,20) Podobně to řekl učedníkům na jiném místě: Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo odmítá mne, odmítá toho, který mne poslal. (L 10,16)

 

Přitom musíme mít vždy na paměti, že Kristus přebývá v hliněných nádobách. Pavel na tuto skutečnost jasně ukazuje: Neboť nehlásáme sami sebe, nýbrž Ježíše Krista, Pána, a sebe jako vaše otroky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl: ‚Z temnoty ať zazáří světlo,’ zazářil v našich srdcích, aby osvítil lidi poznáním Boží slávy v osobě Ježíše Krista. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás. (2K 4,5-7) Vedoucí a služebnosti nemusí být dokonalí, je vidět jejich „hliněnost“ a nedokonalost, o to však zřetelnější jsou dary milosti, které Bůh do nich vložil. Jestliže se urazíme nad „hliněností“ služebníků Kristových, budeme tím ochuzeni a nedosáhneme plnosti a dospělosti. Jistěže však nemluvím o setrvávání v nějakém hříchu. Jestliže milujeme Pána, rosteme do jeho dokonalosti.

 

Potřebujeme vyměnit skepsi, rebelii a nedůvěru za důvěru ve služebnosti. Judský král Jóšafat se postavil před rozhodující bitvou a zvolal: Slyšte mě, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma! Věřte Hospodinu, svému Bohu, a obstojíte! Věřte jeho prorokům a uspějete. (2Pa 20,20)

 

Tvoje důvěra a přijetí daru v druhých určí míru požehnání, kterou přijmeš. Ježíš řekl svým učedníkům: Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijímá proroka proto, že je to prorok (doslova: ve jménu proroka), obdrží odměnu proroka; a kdo přijímá spravedlivého proto, že je to spravedlivý (doslova.: ve jménu spravedlivého), obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by jednomu z těchto maličkých dal napít proto, že je učedník (doslova: ve jménu učedníka), i kdyby mu dal jen pohár studené vody, amen, pravím vám, jistě nepřijde o svou odměnu. (Mt 10,40-42; srov. Mk 9,41)

 

Musíme si uvědomit, že potřebujeme druhé, vždyť žijeme v těle Kristově. Pavel říká křesťanům: Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy. (1K 12,27) K životu ve zdravé závislosti potřebujeme pokoru.

 

Máme různé služby a dary a navzájem se potřebujeme. Jeden sází, druhý zalévá. Apoštol Pavel říká Korintským: Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst. Tedy ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nejsou něčím zvláštním, ale Bůh, který dává růst. Ten, kdo sází, i ten, kdo zalévá, jsou jedno, každý však dostane svou vlastní mzdu podle své námahy. Neboť jsme Boží spolupracovníci; vy jste Boží pole, Boží stavba. (1K 3,5-9) Je možné, že Pavel neuměl zalévat, uměl však výtečně sázet. A je pravděpodobné, že Apolo byl neschopný v sázení, avšak byl velmi schopný v zalévání. Navzájem se velice potřebovali a každý sloužil podle míry Kristova obdarování. Takovým způsobem vybudovali krásné dílo v Korintu.

 

Apoštol Pavel je dobrým příkladem zdravé závislosti v církvi. V listu Galatským klade velký důraz na povolání, kterého se mu dostalo přímo od Krista: Pavel, apoštol vyslaný ne od lidí nebo skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých. (Ga 1,1) Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok. Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista. (Ga 1,10-12) Když se však Bohu, který mne oddělil již v těle mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví, ani jsem nevystoupil do Jeruzaléma k těm, kdo byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a pak jsem se zase vrátil do Damašku. Potom po třech letech jsem vystoupil do Jeruzaléma, abych se seznámil s Kéfou, a zůstal jsem u něho patnáct dní. (Ga 1,15-18)

 

Pavel byl Bohem povolán již od narození, i když o tom sám ještě nevěděl. Později v dospělosti se setkal s Pánem, a po mnoha letech přípravy a vnitřního budování (také skrze povzbuzení a pomoc Barnabáše) do své služby konečně vstoupil. Na počátku své apoštolské služby však dostal od Boha zjevení, že si má nechat potvrdit své zjevení a službu evangelia od uznávaných duchovních vůdců. Sám to popisuje takto: Potom po čtrnácti letech jsem opět vystoupil do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal jsem s sebou i Tita. Vystoupil jsem tam na základě zjevení a předložil jsem jim evangelium, které hlásám mezi pohany; předložil jsem je však v soukromí těm, kteří jsou uznáváni, abych snad neběžel nebo nebyl běžel nadarmo. (Ga 2,1-2)

 

Uznávaní vedoucí a sloupy církve nejsou určováni podle měřítek tohoto světa – podle původu, bohatství, vzdělání a vlastních schopností, ale podle Ducha. Jsou to lidé, kteří mají duchovní zjevení, autoritu a rozeznání. Dokážou vidět v duchu a poznat milost a časy, které jsou druhým dány. Pavel pokračuje: Od těch, kteří něco znamenají ‑ na tom, jací kdysi byli, mi nezáleží, protože Bůh nepřijímá člověka podle významu jeho osoby ‑ ti uznávaní mně tedy nic dalšího neuložili. Naopak když uviděli, že mi bylo svěřeno evangelium pro neobřezané jako Petrovi pro obřezané ‑ neboť ten, který působil u Petra k apoštolství pro obřezané, působil i u mne k apoštolství pro pohany ‑ když tedy poznali tu milost, která mi byla dána, podali Jakub, Kéfas a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve, mně i Barnabášovi pravici na důkaz společenství, abychom my šli mezi pohany a oni mezi obřezané. Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, což jsem právě i já sám pilně činil. (Ga 2,6-10)

 

Pyšný člověk nepotřebuje druhé a svoji pyšnou nezávislost a svévoli zaobaluje do náboženských frází typu: „Jestli mi chce Bůh něco říci, řekne mi to přímo. Nepotřebuji se s nikým radit. Nepotřebuji žádné potvrzení od druhých. Nepotřebuji druhé, mám jenom Boha, jsem veden jenom jím.“ Pavel však hledal potvrzení svého přímého zjevení od Pána, aby jeho služba byla skutečně v centru Boží vůle a nevyzněla nadarmo. Tím se stal pro nás příkladem.

 

Každý z nás má nějaké povolání. Znovuzrozený křesťan má v sobě Krista, který se chce projevovat podle specifického povolání, jež mu Bůh podle své vůle určil. Jestli Bůh chce, abys stál v některé služebnosti, pak nejprve vyhlub ve svém životě dobré základy a zakořeň se do Krista a jeho Slova. Hledej Boží slávu a sycení se v jeho přízni. Dej si do pořádku svůj osobní život a svoji rodinu (viz 1Tm 3,4-5). Začni od malého, drobného, nepatrného a přehlédnutelného. Buď věrný v nejmenším, buď věrný ve svých financích a buď věrný v naplňování cizí vize, které se poddáš a přijmeš za svou (viz L 16,10-12). Měj učednického ducha a buď pokorný (viz 1Tm 3,6). Vítej, když ti tvoji vedoucí mluví do života. Potřebuješ osvědčenost, což je ryzost a integrita ve věrné službě (viz Fp 2,22; 2Tm 2,15). Ovoce Kristem proměněného života musí být vidět v určitém časovém období (viz 1Tm 3,7). Buď blízko lidem se služebnostmi, neboť kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým (Př 13,20).

 

Potřebuješ potvrzení od duchovních vedoucích, kteří tě znají. Neboj se, jestli se v tobě Kristus určitým způsobem projevuje, pak to duchovní lidé okolo tebe rozeznají. Pokud je však tvůj život pouze prázdnou bublinou, pak tato bublina praskne. Nejde o dojem, ale o skutečný vnitřní život. Neusiluj o výlučné postavení, vždy respektuj „vinici“ druhého (viz 1Král 21). Lidé s postoji Jezábel chtějí uchvátit pozice, služby, autoritu, přední postavení a jsou rozčíleni, když se nejedná podle jejich názorů a návrhů. Touží a usilují po službě, pozici a autoritě druhého a nerespektují rozhodnutí povolaných vedoucích. Když jim vedoucí řeknou „Ne!“, pak je začnou nenávidět, obviňovat a pomlouvat.

 

Kristus buduje svoji církev skrze svůj život, který vkládá do svého lidu. Kristus se nám dává v lidech, pateru služebnostech, hliněných nádobách, skrze které chce svoji církev vybudovat do své slávy a zralosti. A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby dokonale připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti, abychom již více nebyli jako děti, zmítáni vlnami a hnáni každým větrem učení v lidské nestálosti, v chytráctví k nastražené cestě bludu, nýbrž abychom byli pravdiví v lásce a rostli všemi způsoby v toho, který je hlavou, v Krista. Z něho celé tělo, spojované a držené pohromadě pomocí každého kloubu podpory, která je podle činnosti a míry jedné každé části, bere výživu pro svůj růst ke svému vybudování v lásce. (Ef 4,11-16)

 

Chtěl bych vám doporučit následující klíčové tituly na téma patera služebností: