Boží cesta ke svobodě

O závazném životě ve společenství

Božím plánem je nás vnitřně duševně plně obnovit. Je přitom vedlejší, jaká byla naše minulost, jak hluboko jsme se dostali a na jakých zlých skutcích jsem se podíleli. Nezáleží na tom, nakolik poškození a poskvrnění přicházíme ze světa. Bůh se rozhodl nedívat se na žádnou z těchto okolností. Jemu jde o život, který máme teď, aby mohl před světem a před ďáblem říci: „Toto je moje dílo. Já jsem ten, který z hnoje činí zlato.“ Chce, aby bylo při pohledu na nás poznat, jaký je On. Prvním Božím krokem je pracovat na nás, proměňovat nás, a pak již svým chováním dodáváme lidem chuť zkusit to také. Bůh nás chce plně uzdravit. K tomuto účelu vytvořil terapeutický plán, který se jmenuje společenství.

Co to znamená „učinit rozhodnutí pro Ježíše“

Uděláme li rozhodnutí pro Ježíše, znamená to zároveň vždy:

1. Rozhodnutí pro Jeho Slovo. Podle Písma je jeden z Ježíšových titulů Slovo Boží. Někteří lidé říkají: „Já následuji Ježíše a s Biblí nakládám tak, jak se mi líbí.“ Nikdy jsem neviděl, že by takoví lidé přijali uzdravení, byli naplněni silou, vítězili, měli vyslyšené modlitby a vydávali o Ježíšovi svědectví nesoucí ovoce. To totiž nejde. Jdeme li za Ježíšem, znamená to zároveň přijmout jeho Slovo.

2. Rozhodnutí pro společenství. Ve Skutcích čteme, jak se po prvním křesťanském kázání o letnicích obrátilo 3 000 lidí. Čteme tam, že k nim byli připojeni – je tam pasivní tvar. Nikoliv tedy: „Chvála Bohu, teď jsi můj bratr, nechtěl bys náhodou také přijít do shromáždění?“, nýbrž: „Teď jsi můj bratr, dnes jsi byl pokřtěn a od té chvíle patříš ke společenství tady v Jeruzalémě.“ Kdo chce mít Ježíše, získává s ním i společenství. Samozřejmě, budu li třeba ve vězení, pak je to něco docela jiného. Ale za normálních okolností patříme k viditelnému pozemskému společenství. Bůh stanovil pro společenství určitý řád, který tvoří On sám. Nevymysleli si ho apoštolové. Boží pořádky je velice dobré dodržovat. Není to totiž žádné vězení ani forma útlaku, ale Bůh nám to dává pro naši orientaci. Když se pohybujeme v jejich rámci (to znamená napřed se s nimi seznámit, potom je přijmout, a pak se podle nich řídit), tak nám to přináší maximální svobodu. Je to jako pruhy na dálnici. Kdyby někdo přišel a řekl si: „Tyhle pruhy omezují mou svobodu! Nejsem ochoten akceptovat tyhle čáry, které sem ministr dopravy dal namalovat – já si pojedu, jak se mi zachce!“ a začal cloumat volantem doprava doleva a skákal se svým porschem od svodidla ke svodidlu jako pingpongový míček, tak se velmi brzy přestane těšit ze svého porsche a pravděpodobně z jízdy autem vůbec. Ty čáry jsou na dálnici proto, aby určovaly hranice jízdního pruhu. Zůstaň pěkně uprostřed mezi nimi a můžeš si krásně svištět. Nejsou zde proto, aby tě omezovaly, ale aby vyznačily pozici tvé svobody.

Boží Slovo říká velmi moudře a laskavě již předem tomu, kdo by na jeho pořádky nechtěl dbát, jak to s ním dopadne. Bůh nám to neříká proto, že by nám chtěl nějak vyhrožovat. Můžeš si také říci: „Já budu Boží pořádek respektovat a pak také vím, že mě v budoucnu čeká požehnání.“ Je nádherné mít takové povědomí o své budoucnosti.

Není to žádná náhoda, jaká atmosféra vládne mezi tebou a tvými kolegy na pracovišti. Záleží na tom, zda dbáme toho, co nám říká Boží Slovo. Nejedná se o žádné zázraky zčista jasna. Jsou to věci, které můžeme sami vytvářet. Bůh také neočekává, že se s tím vyrovnáme hned první den. Chce nám jen dát správný směr.

Cílem je proměna našeho charakteru

Cílem uzdravujícího procesu je, aby se proměnil náš charakter. Je to proces, který směřuje k tomu, abychom se stali takovými jako Ježíš. Neexistuje žádný neutrální pramen, z něhož by vycházely duševní nemoci. Neexistuje křesťan, který by činil to, co Nový zákon říká, a přitom stále nemohl hýbat svými problémy. Samozřejmě, že na začátku může mít člověk duševních problémů spoustu. Naší strategií péče o duši je však starat se o to, abychom byli jako Ježíš. Pak se tyto problémy řeší. Není přitom třeba nějaké zvláštní vynalézavosti ani přehnaného pátrání po tom, jakými duchovními vazbami byla zatížena čtvrtá generace před námi. Nový zákon říká, že máme žít svatě a duševní problémy se nám vyřeší. Nemusím se třást strachy a s úzkostí si říkat: „Jéje, konec listopadu, snad se mi zase nevrátí moje deprese. Dřív chodily tou dobou zcela pravidelně…“ Přicházely ale jedině proto, že se v mém životě vyskytovaly věci, které nebyly v pořádku. Teď už nemusím mít strach ani z listopadu ani z prosince. Musíme zůstávat ve Slově a žít ho. Náš charakter bude proměněn v důsledku kroků poslušnosti. Je to proces, během kterého můžeme růst a růst. Naše radost může být stále větší a může růst i naše tichost a trpělivost se sebou i s jinými.

Tento uzdravující proces můžeme také popsat tak, že se stáváme schopnými společenství. Učíme se milovat. Důležitým předpokladem pro to, abychom se stali schopnými milovat, je být uzdraven z různých pocitů méněcennosti, odmítnutí, zavržení, nehodnosti jakékoliv lásky. Je až neuvěřitelné, kolik lidí někde hluboko v sobě tento komplex má. Hluboké povědomí, které říká: „Stal jsem se křesťanem, patřím k tělu Kristovu a všichni ostatní jsou požehnaní a ze srdce milovaní, jenom já jsem trpěn. Mohu být vlastně rád, že mě z těla Kristova nevyloučí.“

Ale my nejsme jenom trpěni! Když nás něco takového napadá, můžeme říci s naprostou jistotou: „Jsem milovaný svým Otcem!“ Jsme skutečně milováni – pocity, že jsem odmítnut, musí pryč z našeho života.

Kde se vzalo sebeodmítání? Když dítě zakouší odmítnutí od svých rodičů, brzy začne odmítat sebe sama. Je to tím, že dítě má ke svým rodičům právě takový vztah, jaký bychom si měli vybudovat vůči Bohu. Malé dítě je přesvědčeno, že rodiče nedělají chyby. Když pak zakouší odmítnutí, potom uvažuje takto: „Moji rodiče mne odmítají, musí na mně tedy být něco, co si odmítnutí zaslouží.“ Pokud mi připadá, že si zasloužím být odmítán, pak tentýž dojem získají i lidé kolem mne a jednají se mnou přesně podle toho. Protože ty sám sebe utvrzuješ v tom, že jsou všichni proti tobě, signalizuješ to svému okolí, které s tebou pak skutečně tak jedná, což tě zpětně utvrzuje v názoru, že svět je zlý. Tak vznikají depresivní lidé pohrdající světem.

Když se pak takový člověk stane křesťanem, stává se jeho postoj extrémním a on „trpí podle Kristovy vůle“. Nechce slyšet a nechce rozumět, že veškeré jeho utrpení nemá s Kristem vůbec nic společného a že jde pouze o to, že jeho duše je poznamenána. Ano, člověk může být odmítán kvůli Ježíši. Ale to vypadá úplně jinak. Není to pocit odmítnutí, sebeodmítnutí až nenávisti vůči sobě samému. Jsou lidé, kteří mají dokonce potíže podívat se na sebe do zrcadla. Někteří lidé jsou k sobě samým opravdu krutí. Deficit lásky, který kdysi zakusili, se prohlubuje. Dětem je třicet, čtyřicet, padesát a nakládají se sebou přesně tak, jak s nimi kdysi nakládali jejich rodiče. Ušlapují sebe sama a někdy to nazývají pokání, Je třeba rozlišovat mezi sebeobžalováváním, všelijakými tísnivými tlaky, pocitem zatracení a mezi vedením Duchem svatým

Duch svatý nám sice ukazuje naše hříchy, ale vede nás k Ježíši. Vede k radosti a ke svobodě. Tam, kde není radost, se musíme nutně ptát, zda jsme se náhodou nezabydlili v nějakém stavu zavržení, který znamená otroctví, náboženskou vazbu, ale naprosto nás nevede ke svobodě. Potřebujeme nutně vysvobození z těchto věcí, abychom byli schopni lásky, abychom byli schopni žít ve společenství. Přísloví 12,18 říká: „Jazyk moudrých přináší uzdravení.“ Boží láska přichází skrze Slovo, jemuž naslouchám a uvěřím. To, co je v srdci, vychází i ven, říká Ježíš. Když jsem zraněný a mluvím jako zraněný člověk, pak mé zranění působí dál. Pro život ve společenství je důležité, abychom byli sami zdraví a potom zdraví dávali dál. Můžeš dávat dál jenom to, co sám máš. Jestliže chceš milovat druhé a přitom se necítíš milován, potom je pouhou křečí se o lásku k druhým snažit. Můžeš věnovat druhým jenom tolik pozornosti, kolik jí věnuješ sobě. To ostatní je strojené a prázdné.

Ježíš říká v dvojpřikázání lásky, že máme milovat Boha z celého srdce, celou svou myslí a celou svou silou a bližního jako sebe samého. Někdy říkám lidem s nenávistí k sobě samým: „Jestliže opravdu miluješ svého bližního jako sám sebe, tak bych nechtěl být tvým bližním.“ Skrze takového člověka může proudit všechno možné, jenom ne opravdová, čistá Boží láska.

Bůh chce, abychom sami se sebou nakládali tak, jak s námi nakládá On. Ptáme li se, jak se sebou máme jednat, pak se podívejme do 1. Korintským 13. Takový je Ježíš k nám a právě takoví máme být sami k sobě. Trpěliví. „Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.“ Věříš sám sobě? Anebo ve svém srdci víš, že nemůžeš věřit jedinému slovu, které řekneš, a že ani jíní lidé ti nevěří? Je důležité, abychom byli uzdraveni, získali sebeúctu a abychom věděli, že naše slovo něco platí. Jestliže žijeme tak, že slibujeme kdeco a většinou z toho nic neuděláme, pak pro nás bude těžké modlit se v rozhodující situaci modlitbu víry. Nemůžeme se totiž na svá slova spolehnout. A právě proto potřebujeme uzdravit.

Boží vůle je, aby ses na svá slova mohl spolehnou. To znamená, že musíme skutečně mluvit pravdu, že musíme mluvit v souhlasu s Božím Slovem, že ani nepřeháníme, ani nepodceňujeme, že o sobě mluvíme tak, jak o nás mluví Bůh. Naše slova, která říkáme o sobě samých a potom i o jiných, přinášejí zdraví.

Jsem si vědom toho, kolik dobrého mi učinili druzí lidé. Ve víře a v lásce o mně říkali věci, které jsem v plnosti nemohl ihned vykonat, ale přijal jsem je a pocítil jsem lásku. Nebyl to žádný násilný nátlak, ale někdo o mně hovořil ve víře. Protože jsem viděl, že je to neseno láskou, mohl jsem tomu věřit a přijmout to. Proto si skutečně dávejme pozor na sebe a také na lidi kolem nás, na nichž jsme závislí, nebo kteří jsou závislí na nás, jako třeba naše děti. Člověk může pravdivými výpověďmi systematicky umrtvovat životní odvahu, chuť do života i ochotu podstoupit riziko, když dítěti dává pouze jasně znát, jak na tom právě teď je. To je přesný opak toho, co Ježíš dělá s tebou. Ježíš nemluví o tom, jak se teď zrovna cítíš a jaké zkušenosti teď zrovna sám se sebou děláš, nýbrž mluví o tom, jak tě ve víře vidí a celá Bible je plná vizí, které On o nás má. Když tomu porozumíme, tak si řekneme: „Jéje, On tomu věří!“ A pak k tomu začneme dorůstat. Stává se to naším horizontem. Na druhé straně slova, která neustále omílají jen to, kde nyní stojím, jaký zrovna jsem, mě dokážou dokonale zazdít, takže se nepohnu z místa a mé charakterové slabiny jsou jimi upevňovány tak spolehlivě, že se jich nezbavím.

Nejsme omezeni na to, čím jsme se stali působením okolí a svými reakcemi na ně – reakcemi, v nichž určujícím prvkem byla hořkost. Můžeme skutečně vstoupit do nové dimenze. Dávej si pozor, jak o sobě mluvíš. Dovol svatému Duchu, aby tě na to upozorňoval. A možná, že pak uděláš jeden objev – totiž že o sobě mluvíš tak pesimisticky, hrozivě, negativně, deptavě, že nemáš žádnou radost. To, o čem jsem teď mluvil, byly předpoklady schopností žít život podle Božího slova ve společenství Božího lidu.

Vezmi na sebe Ježíšovo jho

Ježíš říká (Mt 11,28 30) velice důležité slovo o duchovní péči: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ Zde máme obraz někoho, kdo přichází a hledá duchovní péči. Je unavený a obtížený. Když se někdo v životě raduje a všechno mu báječně klape, tak většinou pastýřskou péči nehledá. Lidé přicházejí unavení a obtížení. Ježíš říká právě lidem v této situaci, že je občerství. On je ten největší pastýř. Ježíš říká: „Ty máš ty a ty problémy, dobře, já tě teď budu vyučovat a důsledkem bude, že pokud se ode mne opravdu něco naučíš, zmizí tvoje problémy.“ Ježíš zaslibuje: „Já vám dám odpočinek.“ Ale jak se to stane? „Vezměte mé jho na sebe.“ Člověk by si pomyslel: „No nazdar, to je občerstvení za všechny drobné – jho. To přece dobře známe ze světa. Všelijaké věci jsme tam na sebe nechali naložit a teď zase tohle…“

Ale Ježíš má docela jiné jho. Jeho jho prostě znamená spojení s ním a to v první řadě v oblasti naší vůle. Když jsme spojeni naší vůlí s Ježíšem, vlastně se s ním ztotožňujeme. Když chce někdo zapřáhnout dvě tažná dobytčata do jednoho vozu vedle sebe, tak je musí napřed svázat jhem, aby se pohybovala paralelně. Jinak by každé táhlo jinam. Proto se jim dává jho, aby bylo svázáno jedno s druhým a aby musela jít obě v témže směru. My máme také takové jho přijmout, jít v něm a učit se.

Co se máme učit? „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci.“ Jsou dvě věci, kterým se máme od něho učit. Strategií Ježíšovy duchovní péče je učit se tichosti a pokoře. Pak nalezneme odpočinutí pro své duše. Nemá to nic společného s pasivitou. Získáme skutečný pokoj, skutečné bezpečí, uvolnění a osvobození od pracovního stresu. Ježíš má pro nás jho, které není tíživé a stísňující, jak nám to prezentuje ďábel, ale je mírné, jemné a rozkošné. A Ježíšovo břemeno je lehké.

Ježíš nás chce učit tichosti a pokoře nejen teoreticky, ale především v praxi, abychom se v důsledku toho stali svobodnými lidmi. Když bychom chtěli najít protiklad k těmto dvěma biblickým pojmům, popisujícím Ježíšův charakter, pak nám vyjde rebelie a pýcha. Můžeme k tichosti a k pokoře přiřadit ještě další biblické pojmy, které s nimi úzce souvisí. K pokoře náleží pravda a tichost je vlastně praktické uskutečnění nebo praktická vlastnost lásky. Obě tyto věci dohromady jsou hlavními součástmi toho, co Bible nazývá bázní Boží. A bázeň Boží má velmi těsný vztah k vnitřnímu uzdravení, osvobození, proměnění, požehnání v různých oblastech života – od financí až po děti! Všechno tohle je sdruženo v pojmu bázeň Boží. Pravda a láska jsou hlavními komponentami toho, co Bible nazývá Boží bázní.

Životní styl vzdoru, nezávislosti na Bohu a závislosti na lidech

Co myslí Písmo rebelií? Rebelie je v první řadě postoj, životní styl vzdoru, nezávislosti a odporu. Obracíme se proti řádu a autoritě. Nechceme se řádu podřídit. Svévole a neposlušnost – pokud je přijímáme za své a aktivně provozujeme – se dotýkají především nás samých, a skrze nás i jiných. Kdo stojí ve vzpouře, ten utlačuje, ovládá, manipuluje. Používá různé nepoctivé triky, které mu umožňují zůstat sedět na místě, v pozadí, a přitom přivést ostatní k tomu, aby dělali to, co dotyčný chce. Tohle přesně je satanova metoda. Jestliže manipulujeme, pak se pohybujeme do té míry na území nepřítele, že zpravidla nějaké modlitby za osvobození nepřinášejí žádný výsledek. Nejsou absolutně k ničemu. Může být zcela jasné, že dotyčný je svázán démonickou silou, která musí být vyhnána pryč, a tak se lidé modlí, ale nestane se vůbec nic. Z toho prostého důvodu, že tyto démonické mocnosti mají právo zůstat. A toto právo je jim odňato tím, když nahlédneme, že náš postoj je převrácený (tento náhled nám Duch svatý dá velice rád), a podnikneme pak viditelné kroky směřující ke změně.

Velice často se vyskytuje manipulace pomocí pocitů viny. Člověk ve svých bližních vyvolává pocit viny. Můj syn nedělá to, co mu říkám, a tak se mi udělá nevolno, případně onemocním. V případě, že to ještě nepůsobí, přijde tiché napomenutí: „Jak můžeš takhle nakládat se svou matkou? Copak nevidíš, jak trpí?“ Zažil jsem rodiny, kde tento způsob jednání byl naprosto běžný. Je to skutečně něco hrozného. Člověk může také manipulovat pomocí špatné nálady. Může doma vytvářet naprosto nesnesitelnou atmosféru. Tím vlastně trestá své okolí a říká: „Vidíte, tohle by se nedělo, kdybyste dělali to, co já chci.“ Neplatí to výlučně, ale speciálně ženy jsou k tomuto způsobu manipulace náchylné. Muži zase mají jiné slabé stránky.

Ještě jedna věc patří do oblasti manipulace – snaha vlastnit nějakého člověka. Ta vzniká tam, kde se dělám závislým na ostatních lidech a vyžaduji od nich to, co bych měl vlastně přijímat od Boha(!): lásku, potvrzení, potěšení, pozornost, povzbuzení, zbudování, společenství. To všechno jsou důležité věci a jsme zváni, abychom si jimi v těle Kristově vzájemně sloužili. Nebezpečí přichází v momentu, kdy říkám: Potřebuji to od svých bratří a sester. Kdy se činím závislým na nich a kdy začínám negativně reagovat, když mi nedávají, co podle mého názoru potřebuji, nebo na co mám právo. Máme li k někomu popsaný duševní vztah, vyznačující se tím, že se na něho lepíme, pak nám vadí, když dotyčný mluví s někým jiným, nebo se s někým jiným směje. Začínáme se chovat křečovitě, vrháme různé ledové pohledy a máme sklony ke všelijakým scénám či výbuchům.

Jeremjáš říká, co se s takovým člověkem stane. Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji, v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet.“ (Jr 17,5 6) Myslím, že to není obraz požehnání. Poušť, horko, sucho a ještě k tomu jalovec – žádné listí, nic moc zeleného, žádný stín, žádní ptáci, žádné květy, jenom poušť to je skutečně obraz člověka, který má notně poničený život. Neuvidí dobré, které přichází. Tedy – dobré přichází, ale on to neuvidí. Zůstane ve vyprahlé poušti, v neplodné zemi, kde nikdo nebydlí – to znamená samotu. Kdo chce mít lidi jako svůj majetek, kdo se chce na lidi věšet, spoléhat na ně a kdo se stane na nich závislý, dosahuje pravého opaku – dostává se do izolace.

Když si pěstujeme závislost na lidech, do našeho života přichází prokletí. Podle čeho poznáme, že si někdo tvoří závislost na lidech? Klasický symptom: vypráví svůj problém, svůj příběh, který se mu přihodil právě teď nebo obecně kdykoli, jednomu za druhým. Nebere vedoucího své skupinky jako svého pastýře, jak by to mělo správně být, nýbrž přináší svůj příběh všude, kde to jde. Tito lidé mívají velmi vysoký účet za telefon. Když nemohou odejít, sedí u telefonu a obtelefonovávají celé společenství. Mají určitý druh rozlišení a vědí zcela přesně, kdo by jim řekl: „Poslyš, přestaň s tím a buď poslušný!“, a zavolají naprosto stoprocentně jenom tomu, kdo jim řekne: „I ty můj chudáčku, to je mi tak líto, co se ti stalo, co s tím budeme dělat, já také nevím, ach, to je tak špatné a svět je tak zlý.“ Hledají ty, kteří je budou litovat. A protože je jim toho utěšování málo, tak musí volat dalším a dalším. Jejich problém se přitom vůbec neřeší.

Raději udělejme to, k čemu nás vede Bible – přijměme skutečně Boha za svého Boha, to znamená, že On bude mou oporou, tím, který mě utěšuje, tím, s kým mám společenství, On bude mou radostí, On mě bude budovat a tak naplní mé potřeby. Potom mám určitá práva i určité závazky vůči společenství, ale nestavím už člověka na místo Boha. To je totiž základním problémem zničených vztahů v rodině, mezi přáteli a v manželství. Je to hlavní problém vztahů plných napětí, případně vztahů úplně zničených. A jediná cesta ven: Nechám svého partnera bez ohledu na to, jak se mnou jedná, bez ohledu na to, co mi dává nebo odpírá a buduji svoji závislost na Pánu. Nabírám pohonné hmoty u Pána, udělám si na Pána čas, nechám se od něho skutečně naplnit láskou a potom, s Boží pomocí a láskou v srdci, se učím dávat. Nemusíme mít strach z toho, že jen dáváme a dáváme. Smíme samozřejmě také brát, když je nám dáváno, ale nesmíme si to vynucovat nebo pečovat o to, aby nám bylo dáváno. To je veliký rozdíl. Nemusíme se bát, že budeme pořád dávat a jednoho dne se ocitneme na dně, protože Ježíš je naším nevyčerpatelným pramenem.

Bible nás učí, že vzpoura, odmítání a pýcha je postoj satanův a jeho strategie. Speciálně v posledních letech, kdy se blíží Ježíšův příchod, chce co nejvíce tento životní styl rozšířit. Chce ho co nejhlouběji do lidí zafixovat, protože dobře ví, že lidé, kteří jsou ve stavu vzpoury, jdou z jednoho problému do druhého.

Jedna z velkých ďáblových lží zní: „Jenom ten, kdo je svým pánem, je opravdu svobodný. Každá forma autority či poručnictví je už sama o sobě špatná.“ Myslím, že už dlouho nebylo období, v němž by autorita měla tak špatný zvuk a měla tak negativní předznamenání, jako je tomu v současnosti. Autorita sama o sobě je čímsi, co je hodno opovržení, co se odmítá. Lidé prohlašují: „Mně nemá nikdo co povídat.“ Jediným problémem je, že každý, kdo takto žije, jedná a myslí, má přese všechno nad sebou autoritu. A tou je satan. Nechá ovšem lidi na poměrně dlouhé šňůře, takže v zásadě nepocítí, že mají nad sebou pána. Satan také nepotřebuje, aby to cítili, protože lidi se sami dobrovolně do všech těchto věcí hrnou a jejich zkáza postupuje v oblasti těla i v oblasti duše.

Jeremjáš popisuje, jaké negativní důsledky má vzpoura pro vzbouřence. Což sis to nezpůsobila sama? Opustilas Hospodina, svého Boha, v čase, kdy tě vodil svou cestou. Co máš teď z cesty egyptské, z toho, že piješ vody Nilu? Co máš z cesty asyrské, z toho, že se napájíš vodami Eufratu? Tvá vlastní zloba tě ztrestá, tvé odvrácení se ti vymstí. Uznej a pohleď, jak je to zlé a trpké, že opouštíš Hospodina, svého Boha, a ze mne strach nemáš, je výrok Panovníka, Hospodina zástupů.“ „Už dávno jsi zlomila své jho, zpřetrhala svá pouta a řekla: „Nebudu sloužit modlám.“ Ale na každém vysokém pahorku, pod každým zeleným stromem se, nevěstko, rozvaluješ. (Jr 2,17-20). Voda z Nilu je obrazem vlastní lidské „pomoci“. Je jedno, jestli ji hledám u psychologa, v psychoterapeutické skupince, v alkoholu nebo někde jinde, stejně nepřinese nic víc, než plané utěšování. Rebelie tedy znamená nebát se Hospodina. Je to naprosto přesně vyjádřeno. Rebelant říká: „Já dělám, co chci. Mně nemá nikdo co říkat. Nerespektuji nikoho, ani rodiče, ani učitele, ani stát, ani Boha.“ Většinou je posloupnost odmítání autorit právě tato. Napřed rodiče, pak škola, stát a pak Bůh. Boží slovo říká, že neštěstí, které nás potkává, k nám nepřichází náhodně, jako že by Hospodin seděl na nebesích a vymýšlel, komu by co provedl tak, aby člověk neznal příčinu. Bůh má skutečně radost z toho, když se nám dobře daří a neříká nikde, že by byl rád, když nás může trestat a soužit.

„Nechci být podřízen,“ říká rebelant. Další místo, které se k tomu vztahuje je Žalm 107. Zde je zřejmé, že rebelie, projevující se v tomto případě pohrdáním Božím slovem (tj. nestarat se o to, co k mému životu říká Bible a žít si po svém), má své následky. Je tu zmíněna tíseň, železa, temnota. To jsou obrazy duševního utrpení. V Žalmu 81,14 17 se říká, že Bůh činí pokoření našich nepřátel (strachů, depresí, nutkavých starostí, nečisté fantazie atd.) závislé na naší poslušnosti. My máme být poslušní a Bůh pak jedná s našimi nepřáteli. Kdyby mě však můj lid uposlechl, kdyby Izrael mými cestami chodil, brzy bych pokořil jeho nepřátele, obrátil bych ruku proti jeho protivníkům. Ti, kdo Hospodina nenávidí, vtírali by se do jeho přízně, věčně by trval čas jeho lidu, bělí pšeničnou by ho sám krmil. Medem ze skály tě budu sytit!

Autorita je dána pro naši ochranu a růst

Podívejme se do Přísloví 29,1: Kdo zatvrdí šíji proti domluvám, bude nenadále rozdrcen a nezhojí ho nikdo. Člověk, který proti všemu varování zatvrzuje šíji (tj. neakceptuje je, nechce je slyšet), bude náhle zkažen bez jakékoli pomoci. Bůh má svůj řád, a když jej dodržujeme, pak dostáváme dobrou radu a Boží pořádek ve společenství je pro nás pomocí. Jsou kolem mne lidé, kteří vidí do některých věcí lépe než já. Může se mi stát, že mám na něco „slepou skvrnu“ ve svém duchovním zraku a díky Pánu za bratry, kteří právě tu věc vidí naprosto jasně a mohou mi to říci. Kdyby to neudělali, znamená to, že mne nemilují. Pastýř sboru, vedoucí tvé skupinky a starší jsou tady proto, aby ti pomohli vstoupit do plnosti svobody a plnosti života, nikoliv proto, aby tě svázali nějakým dalším jhem.

Když mluvíme o autoritě a podřizování, musíme zmínit dva extrémy, ke kterým může dojít. Tím prvním je úplné bezvládí, každý ať si dělá, co chce. Druhým extrémem je vedení, které se stává skutečně vládou – jhem, které tlačí a činí lidi nesvobodnými. Biblickým středem jsou od Boha ustanovení vedoucí, kterým důvěřuji, od kterých jsem schopen přijmout povzbuzení i napomenutí, protože jejich jednání potvrzuje, že mě mají rádi, že mi chtějí činit dobré a že mi chtějí pomoci. K tomu patří, že se za ně modlím a počítám s tím, že pokud na základě Písma objeví něco, co říká Boží Slovo k mému životnímu stylu, pak mi to řeknou. Potom, když už žijeme skutečně závazně ve společenství, akceptujeme zmíněný pořádek a v důvěře v Pána se v jistém smyslu vydáváme, otevíráme těm, kteří jsou vedoucími. Potom je možné, že v určitých otázkách, ke kterým má Bible co říct, přijde také čas, abychom my sami někoho korigovali. Je to však vždycky ve smyslu pomoci a nikoliv ve smyslu kritiky nebo snižování. Pán nám v tom chce pomoci.

Zejména tehdy, děláme li nějaké zásadní rozhodnutí, je důležité dát si poradit. Nemyslím si, že by úlohou vedoucího bylo dát ti přesný návod, co dělat. Uvedu jednoduchý příklad, který se často stává. První, co chce obrácený člověk udělat (pokud je svobodný), je vstoupit do manželství. To skutečně není nic výjímečného, prožívám to naprosto běžně. Druhá věc, kterou chce udělat, je změna zaměstnání. „Tady v tomto místě se nemohu rozvinout, brání mi v rozletu. Já teď potřebuji víc času na Pána, a tak bych chtěl pracovat na zkrácený úvazek, abych mohl víc číst Písmo atd.“ A uděláš opravdu dobře, když popřeješ sluchu tomu, co o té věci říkají jiní. Někteří přicházejí a říkají: „Pán ke mně promluvil.“ Já říkám: „To je výborné. A myslíš si, že Pán může mluvit i k jiným?“ Existuje málo okruhů, v nichž bychom si mohli tak snadno něco namluvit, jako tyto dva. Vím o mnohých lidech, kteří skutečně měli vydržet tam, kde byli, kteří se měli napřed podřídit a kteří měli jednu „jistotu“ za druhou. „Tohle místo není od Pána – a tak ho změním, ale tady to také není dobré – tak změním místo znovu,“ tak to šlo stále dál. Když se stalo, že takový člověk měl sám pochybnosti o svém počínání a přišel se zeptat, radil jsem mu takto: „Víš co? Mám pro tebe návrh, který ti určitě přinese větší požehnání. Až ti Pán příště řekne: „Změň svoje zaměstnání,“ tak odpověz: „Pane, velice rád to udělám, ale prosím tě, řekni to také vedoucímu mé skupinky. A když s tím bude souhlasit, tak změním zaměstnání.“ Tímto způsobem jsem mnohé lidi přivedl k tomu, co neudělali nikdy před tím, že totiž zůstali skutečně závazně na jednom pracovním místě, ačkoli před tím je neustále střídali. Takové putování sem a tam určitě není od Boha.

Osobně jsem přesvědčen, že když přijde někdo ze světa a má obrovskou spoustu problémů sám se sebou, se svými pocity, že mu Pán neřekne hned první týden: „To je tvůj partner pro manželství,“ aby byl zmatek dotyčného úplný. Pán chce, abychom se napřed stali vůbec schopnými nést zodpovědnost. Když nejsem schopen zodpovídat ani sám za sebe, jak mohu nést zodpovědnost za svou ženu a pak ještě třeba za děti? Manželství nevyřeší problémy, naopak, ještě vytvoří pár dalších. Nemyslete si, že to chodí tak, že my budeme k někomu chovat určitý cit a starší nám řeknou: „Tak tohohle si vzít nesmíš, ale naopak tamhletoho si vzít musíš.“ Tak to neděláme. Jestliže bezpodmínečně chceš – udělej, co chceš. Je ale dobré, když se svým dojmem, nebo s tím, co se mi jeví jako jistota, přijdu za vedoucím své skupinky a zeptám se : „Prosím tě, co si myslíš o této věci, mohl by ses za to modlit? Odpovědnost za své rozhodnutí nesu v posledku já sám.“ Ale když vím, že jsem tu věc konzultoval s lidmi, kteří také chodí Duchem, k nimž Bůh rovněž mluví (už to je akt pokory, když připouštím, že Bůh mluví také k někomu jinému než ke mně), potom se vyvaruji různých převrácených jistot a falešných vedení. Takže buďme otevření.

Ještě je třetí věc, kterou chtějí nově obrácení často udělat – chtějí jít do církevní služby na plný úvazek. Říkám jim: Člověče, uvědom si, že už ve službě na plný úvazek stojíš. Každou minutu jsi tu pro svého Pána. Nikoliv třeba jednou týdně. Stále. Jen si to představ. Pán tě k tomu oddělil.

Autorita je dána pro naši ochranu a bezpečí. Podřídit se autoritě neznamená, že to všechno bude běhat jako v kasárnách bez odmlouvání. Neznamená to, že když vedoucí skupinky udělí nějaký pokyn, musíš to všechno udělat. Podřídit se neznamená se zdržet kritiky v momentě, kdy vím, že by se něco dalo udělat lépe. To je jenom hloupost. Můžeš a máš přispívat tím, co vidíš a co přijímáš. Jsou však situace, jedno zda v práci, ve skupince dětí nebo ve skupině mládeže, kdy docházíme k hranici. Také se nemůžeš věčně se svým sbormistrem hádat, jestli zpívat v dur nebo v moll. V určitém momentě on řekne: „Dobře, vím, jaký je tvůj názor, ale já tady mám v partituře dur, tak zpíváme dur.“ A v tom momentě musíš zpívat. Nemůžeš s ním dál diskutovat ani nejde udělat nějaký kompromis, protože není nic mezi dur a moll.

Podobně je to v rodině. Žena samozřejmě přispívá, ale muž má poslední rozhodnutí. To vůbec neznamená, že by žena neměla nic říkat nebo neměla myslet. Ale muž je podle Bible hlavou rodiny. Nese zodpovědnost a tam, kde není možný kompromis, má poslední slovo.

Nevězím v pýše?

Teď bych rád řekl několik slov k tématu pýchy. Vnější projevy pýchy: nafoukanost, arogance, ctižádost, pocit, že jsem lepší než jiní, neochota uznat přínos ostatních lidí, neschopnost chválit a projevovat lásku, neschopnost chválu či projevy lásky přijímat, souzení druhých, přezírání, pohrdání, hledání chyb na svých bližních, pocity méněcennosti, hledání ocenění u lidí, touha se lidem zalíbit, těžké snášení kritiky. To jsou jen některé znaky, podle nichž poznáme, že vězíme v pýše. Pýcha znamená vlastně život ve lži. Nechci, aby si o mně lidé mysleli něco lepšího nebo něco horšího. Mohu se snažit vypadat buď lépe, nebo hůře a obojí je pýcha. Člověk, který trpí pocity méněcennosti, vlastně lituje vnitřně toho, že není jedničkou, moc rád by tou jedničkou byl, ale něco mu k tomu chybí – snad vzdělání, vtip, peníze nebo něco jiného a on nemůže být takový frajer, jak by chtěl. Proto se trápí. Terapie – neboli to, co Bible nazývá pokorou – je prostě v tom, že začneme žít pravdivě. Začneme opravdu žít to, co jsme. Přijímáme lásku od Pána, dovolíme druhým lidem, aby nás milovali, a necháme se od nich i pochválit.

Když někdo není schopen přijímat chválu, povzbuzení a potvrzení, je to důkaz toho, že je vnitřně stále ještě zraněn a že je v něm pýcha. Už mnohokrát jsem viděl tu typickou náboženskou reakci: někdo udělá něco dobrého, ty ho za to pochválíš a on na to: „Ale ne, ne, kdepak, všechna čest Pánu!“ To je taková křeč a samozřejmě, že doma ve skrytu si ten dobrý skutek už připsal na své konto a patřičně ho ocenil, ale před druhými lidmi se tváří superzbožně. Jsme normální, přirození a pravdiví, když chválu přijímáme. Když mě někdo pochválí, tak mě to těší. Smíme lásku od lidí přijímat, ale nemáme ji vyhledávat. Když se učíme pokoře, učíme se žít pravdivě. Být tím, čím ve skutečnosti jsme. Ne víc, ne míň. Znát svoje hranice, znát svoje slabiny a přirozeným způsobem se k nim přiznávat. Existuje však také druh pýchy, kdy je člověk pyšný na to, že je totálně otevřený. Může to vnějšně vyhlížet jako pokora a přitom je to pýcha jako hrom. Jak vidíte, zneužít se dá všechno.

Co dáváme, bude nám dáno

Učíme se dávat. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující dají do vašeho klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. (Lk 6,36 38) Jestliže soudíme jiné, stává se pak, že jsme sami souzeni. Najednou jsme ve stavu zatracení a nevíme odkud se to vzalo. Přemýšlíme, co jsme udělali špatně, a ve skutečnosti jsme neudělali špatně nic kromě toho, že jsme někoho odsoudili a zatratili. Potom přichází stejné odsouzení a zatracení na nás a dá se mu vzdorovat pouze jednou cestou. Musíme dotyčného uvolnit, odpustit mu a začít mu žehnat. Okamžitě to pak Pán dá do pořádku. Když soudíme, budeme sami souzeni. Když jiné utlačujeme, budeme sami utlačováni.

Izajáš říká (58,6 8): Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi? Tehdy vyrazí jak jitřenka tvé světlo a rychle se zhojí tvá rána (Kral: zdraví tvé rychle zkvetne). Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva. Zde je zmíněna souvislost mezi neutlačováním druhých (rozbít každé jho) a uzdravením. Pán říká, že když budeme činit tyto věci (přestaneme s negativním mluvením, s pohrdáním, s utlačováním a svazováním lidí), potom naše zdraví rychle vzkvete. Duch svatý velice rád ukáže, kde svazujeme své bližní nejrůznějšími jhy. My z nich pak ta jha můžeme sejmout a osvobodit je.

Vraťme se k Lukášovi 6,37: Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Tady bychom se mohli ptát, jestli se to vztahuje k věčnému odsouzení. Podle Písma na mě nečeká žádný soud ve smyslu soudu zatracujícího. Vztahuje se to na můj život teď. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Tady jsou uvedeny zákony, podle nichž se odvíjí náš život a které bychom měli bezpodmínečně znát.

Jestliže chceš, aby tvůj život byl lehký, aby v něm všechno „odsejpalo“, aby ses dočkal v práci služebního postupu, abys dobře vycházel se sousedy, pak se uč jedno: být milosrdný, velkorysý, odpouštět, nechovat v srdci žádnou hořkost. Neboť to, co nyní děláš, se ti vrátí. Když postrádáme milosrdenství, je třeba činit jedno – dávat milosrdenství jiným.

Pavel říká Galatským (6,7): Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Zažil jsem to ve svém vlastním životě a od té doby, co se věnuji pastýřské péči, to vidím v životech jiných. Když jsme tvrdí, když nechceme milovat, jsme odmítaví, soudíme, nechceme uznat, že druzí udělali určitý pokrok, nýbrž vidíme je pořád takové, jaký obraz jsme si o nich kdysi učinili, a nechceme připustit, že by mohli být jiní (to je vždycky postoj pýchy), tak se nám to všechno vrátí zpátky. Pak se divíme, proč je Bůh přísný a proč je nebe zavřené; nejsme schopni chválit a nemáme žádnou radost. Sklízíme to, co jsme před tím zaseli. Samozřejmě to neznamená, že by se Bůh měnil – On je stále tentýž. Ale my prostě už nejsme v takovém stavu schopni ho zakoušet takového jaký je. To jsou zákony, které vládnou našemu životu a my uděláme dobře, když je co nejdříve akceptujeme a zařídíme se podle nich. Ony už v našem životě samozřejmě fungují, ale většinou proti nám.

Mnoho lidí, kteří jsou v hrozných potížích, je na tom tak špatně jenom proto, že jsou samospravedliví. „Já jsem nikdy neublížil ani mouše,“ říkávají. „Jak to, že na mě tohle neštěstí přišlo?“ Bible říká, odkud se to vzalo. Pokud ponechají prostor Duchu svatému, pak budou tito lidé v dobrém slova smyslu otřeseni a poznají věci, o kterých se jim ani nesnilo. Je to proces. Jestliže jste třeba dnes poprvé slyšeli o vzpouře a rebelii, nemyslete si: „O čempak to mluví? To je takové bezvýznamné téma, to se mě vůbec netýká.“ Chviličku počkejte a dejte prostor Duchu svatému. On vám odhalí celou řadu zajímavých věcí. Řekneš si třeba: „To je taková dispozice, to je docela normální, to dělají druzí lidé také.“ Ale jednoho dne budou tvé potíže, tvé tlaky, tvá trápení tak velké, že řekneš: „Duchu svatý, ukaž mi všechno, ukaž mi všechno o mně, já jsem připraven vidět o sobě pravdu.“

A pak pěkně spadneme dolů z našeho trůnu. „Já – a nenávidět? Já – a pyšný nebo vzpurný? To přece nemůže být pravda.“ Ježíš však nemluví o druhých lidech. Mluví o mně. Ne však proto, aby mě zatratil, srazil dolů, nebo aby mi sdělil, že nejsem žádný křesťan, nýbrž proto, aby mi pomohl k tomu, abych mohl přijmout požehnání. To, co rozséváme, se nám vrátí zpátky.

Kdo se od druhých odlučuje, hledá jen to, co se jemu líbí

Ještě něco bych vám chtěl říci. Boží slovo říká, že jestliže máme snahu se izolovat, jestliže si chráníme svoji vůli před zásahy ze strany společenství, jestliže se stále jako křesťané plazíme někde daleko na okraji a říkáme – „Ach, dneska se mi vůbec nechce jít na skupinku, v neděli jsou jednou za čas dostihy a když ve shromáždění nebudu, tak se taky nic moc nestane…“ taková snaha být pořád jednou nohou venku, pořád to brát nezávazně, Boží slovo říká, že za tím vším zcela jasně stojí hřích. Ten, kdo se izoluje, hledá to, co mu chutná. Je určen svým sobectvím. (Př 18,1)

V biblickém pohledu máš právo na to, aby tví bratři a sestry za prvé přišli včas, za druhé přišli plní Ducha svatého a za třetí, aby měli naprosto pozitivní přístup. Máš právo na milé, pozitivní a láskyplné bratry a sestry. To je biblický pohled. A tvoji sourozenci mají právo na to, abys ty byl takový vůči nim. Nepočítá se s tím, že bys přišel na skupinku a říkal si: „Ach, to zase byly tři dny, ještě štěstí, že je dneska skupinka. Doufám, že mě vedoucí skupinky zase trochu postaví na nohy.“ Nepočítá se s tím, že bys byl zarytě negativní a svědčil o negativních věcech (a můj šéf támhle a tohle a támhleten člověk mi udělal to a to, a moje manželka…, všechno mi přerůstá přes hlavu, atd.). Nedivme se tomu, že se pak v takové skupince nemůžeme vymotat z problémů. Skupinka zde není od toho, aby tě tam tví bratři a sestry vypiplávali, ale aby ses ty piplal s těmi, kteří to ještě nepochopili, a abyste pak šli všichni nahoru a vyzařovali světlo směrem ven. Budováni máme být od Pána. To je novozákonní pohled na společenství křesťanů.

Když se sejdeme dohromady, jsou někteří lidé, kteří mají mimořádnou schopnost – nazvěme to třeba pijavkový efekt – všechny vycucat. Duchovní pijavice všechny vysají a všechno dobré zmizí. Už jsem viděl mnoho takových. Jsou li dva až tři takoví v jedné skupince, tak má její vedoucí skutečně co dělat, aby to ukormidloval. Pokud se člověk chce učit těmto biblickým principům, pak bude zažívat mocné požehnání ve své skupince. Ale je to fuška. Když zůstanu stát mimo, je to vrchol nelásky. Dávám tím najevo, že je mi vlastně jedno, co se děje s druhými, že je mi jedno, co se děje se světem, jdu si svou cestou, a co se děje kolem se mě prostě netýká. To je sobectví a jeho dalším následkem je pak rebelie vůči všemu, co přichází od Boha. To jde vždycky ruku v ruce. Ten, kdo se izoluje, nechává se vést svými choutkami a staví se proti všemu, co je dobré. Zkus někdy povzbudit pozitivním slovem někoho, kdo ve skupince mlčí a je zticha a jako němý sedí někde v koutku a tváří se odmítavě. Zkus to a zažiješ něco, čemu se říká studená sprcha. Jak ses mohl odvážit ho vyrušovat z jeho rochňání v sobě samém?

Když patříme k tělu Kristovu, patříme sobě navzájem. To znamená, že máš právo na to, každou neděli a, pokud spolu chodíme do skupinky, tak každé úterý, a pokud chodíme oba na biblickou, tak každou středu, mě zažívat pozitivního, přátelského, plného lásky a vycházejícího vstříc. To je tvé právo, protože já patřím Ježíši a toužím samozřejmě dělat to, co říká jeho Slovo. Chvála Pánu, ale já mám právo očekávat to samé od tebe. Jenom nesmím reagovat negativně na to, když mi to zrovna nepřinášíš. To bych se činil na tom závislým a to by nebylo v pořádku. Ale biblicky viděno náležíme jeden druhému a čas egoismu je za námi. Rozloučili jsme se s ním ve stejné době, kdy jsme se rozloučili se satanem.

Společenství znamená také, že se na něm aktivně podílíme. Je nemyslitelné, aby někdo ještě po několika měsících neměl žádnou svoji službu ve společenství. To je důkazem velkého egoismu, důkazem postoje konzumenta. Nemluvím o několika prvních týdnech. Ale pokud uběhnou měsíce a je to stále stejné, tak už vím, jak při pastýřské péči u toho člověka postupovat. Řeknu mu: „Víš co? Budeme se modlit dál, až si najdeš nějakou práci pro společenství.“ Potom se stává pastýřská péče velmi praktickou a také jde všechno rychleji.

Vzpurný člověk je líný, nedochvilný a nechce přijmout žádný závazek

Člověk musí především pracovat. Kdo nechce pracovat a přitom prokazatelně pracovat může, je v tak obtížném postoji, je natolik v hříchu, že pro něho Pán nemůže vůbec nic udělat. V takovém případě nic nepomáhá. „No jo,“ řekne mi takový člověk, „ale v Berlíně je 11 % nezaměstnaných.“ „Víš co?“ odpovím, „pro tebe už teď neplatí statistika, jak je vidět z Žalmu 91. A proto tě, když jsi Boží dítě, tyto okolnosti nemusejí vůbec zajímat.“ Takový nezaměstnaný si často přilepšuje na místech, kde nemusí vstoupit do trvalého pracovního poměru, jako jsou různá stěhování, renovace atd., tamhle něco udělat, tamhle zas něco jiného a ulejvá se stále z vlastního rozhodnutí. Tím dává najevo nechuť k práci a já osobně se s takovými lidmi nemodlím. Možná, že to zní trochu tvrdě, ale já vím, co říká Bible o lenosti, to je přímý výraz vzpoury, rebelie. Líný člověk si myslí: „Panečku, já jsem hlava chytrá. Všichni ostatní musejí makat, zatímco mně to spadne krásně do klína.“ To si myslí líný člověk. Ignoruje všechno kolem.

Snad ještě jeden symptom toho, že je někdo ve vzpouře chronické chození pozdě. Nemluvím teď o situaci, kdy autobus měl poruchu a nemohls přijít do shromáždění. Mluvím o tom, když někdo přijde pozdě v devíti z desíti případů. Takový člověk je plný přezíravosti, plný nadutosti. Myslí nějak takhle: „No, bratr H. sice začíná v sedm hodin a říkal, že bychom měli být přesní, no ale těch pár minut, o které se zpozdím, to přece nic neznamená.“ Kdo je ve vzpouře, ten ignoruje daný pořádek a říká si – „To pro mě neplatí, já jsem svobodný člověk.“ Tím oklamáváme sami sebe a sami na to doplatíme. Vydáváme se tím útisku nepřítele, kterého nás nezbaví žádná pastýřská péče.

Existují ještě další věci, které jsou důležité. Dáváme ve shromáždění oběti a desátky? Máme závazné členství ve smyslu biblického objasnění? Ten, kdo se vůči tomu staví odmítavě, má naprosto stejné motivy jako ten, kdo se staví odmítavě vůči svatební smlouvě a říká: Proč bych měl podepisovat tenhle papír. My přece žijeme jako manželé, manželství přece nedělá manželstvím nějaký papír. To je sice správné, ale důvodem k takovému myšlení je snaha o útěk a strach před závazkem. Kdo je líný, je vzpurný, nechce přijmout žádný závazek.

(Přepis autorova kázání z doby před 20 lety, vyšlo v Životě víry 9/1994)
Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.