Ne! Důvěra!

Devatenáct let žiji s Ježíšem a z toho jedenáct let jsem vedoucím sboru. Za ta léta služby lidem vidím dvě pravdy Písma obzvláště zřetelně. Ta první pravda je v knize Jeremjáš 17,9-10: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin, kterýž zpytuji srdce, a zkušuji ledví, tak abych odplatil jednomu každému podlé cesty jeho, podlé ovoce skutků jeho.“ (Kral.) Proto je tak důležité často volat k Hospodinu podobně jako král David: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím?liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou. Ty zajisté rozsvěcuješ svíci mou; Hospodin Bůh můj osvěcuje temnosti mé.“ (Ž 139,23-24; 18,28 Kral.)

Druhá pravda je zvolání stodvacetiletého Mojžíše na konci svého života a služby: „Jak velice miluješ lidi!“ (Dt 33,3 Kral.) Často se proto modlím modlitbu apoštola Pavla: „Pane, směruj moje srdce k lásce Boží a k trpělivosti Kristově.“ (viz 2Te 3,5)

Důvěrné společenství je velice drahé a je ho potřeba chovat, pěstovat, střežit a rozvíjet. Věřím, že nám Bůh dal při znovuzrození určitou „základní míru“ jednoty a společenství. Je to jednota ducha – tedy společenství na základě našich znovuzrozených duchů v Duchu svatém. Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste žili způsobem hodným toho povolání, které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a pilně zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje. (Ef 4,1-3) Tyto nové vztahy jsme dostali jako dar a máme je zachovávat a dále rozvíjet do dokonalosti a dospělosti. … dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti. (Ef 4,13)

Chci hovořit především o čtyřech postojích, které nám brání vytvářet a rozvíjet důvěrné vztahy a těmi jsou: sobectví, nedůvěra, falešná láska a hřích.

Sobectví je mor vztahů, protože základem vztahů je dávání a služba. Sobecký člověk chce jenom brát. Má mentalitu pijavice. Pijavice má dvě dcery říkající: „Dej, dej.“ (Př 30,15 Kral.) Vzpomínám si, jak mi kdysi jedna žena nespokojená v našem sboru řekla: „V bývalém sboru jsem měla pocit, že tam je pastor jenom pro mne a tady to necítím!“ Jsem rád, že to u nás necítila. Kéž máme ve sboru všichni postoj a myšlení, že jsme tady pro Ježíše Krista a pro druhé. Kéž je středem pozornosti vždy Pán Ježíš! Zamysleme se nad následujícím veršem z Přísloví 18,1, který uvádím v různých překladech pro lepší porozumění:

CEP Za svými choutkami jde, kdo se zříká druhých, pohotově rozpoutává sváry.
Kral Svémyslný hledá toho, což se jemu líbí, a ve všelijakou věc plete se.
ROH Ten, kto sa svojmyseľne oddeľuje, hľadá to, čo sa jemu ľúbi, a stavia sa na odpor všetkému, čo by prospelo.
Fischl Kdo od druhých se odlučuje, hledá jen to, co jemu líbí se, a proti všemu moudrému vyřítí se.
KMS Kdo se odděluje (od druhých / izoluje), hledá vlastní touhy, rozzuří se (vybuchne) proti každé obezřetnosti (naštve ho jakákoli rada).
Druhý destruktivní postoj pro společenství a vztahy je nedůvěra. Poznal jsem, že moje služba jako pastýře je naprosto neúčinná u lidí, kteří ke mně nemají důvěru. A opačně: viděl jsem nádherné ovoce, které vzešlo ze vztahů, kde byla důvěra. Pán chce, abychom důvěřovali především jemu a jeho slovu, ale také jeho služebníkům: Věřte v Hospodina, svého Boha, a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar. (2Pa 20,20) Důvěřujte motivům vašich vedoucích skupinek a vůbec všech, které vám Pán dává po boku.

Nepřítel chce zasévat semena nedůvěry, protože ví, jak rozbité vztahy zarmucují Ducha svatého a odvádějí Boží lid od požehnání. Je totiž pouze jedno místo, kde Pán dává své požehnání a svoji moc. Píše se o něm v Žalmu 133. Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha. Jak chermónská rosa, která kane na sijónské hory. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky.

Galatským křesťanům Pavel doslova říká (3,1): „Ó, nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval, abyste nedůvěřovali pravdě, vás, kterým byl před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný?“ Ďábel chce omámit, očarovat křesťany a dělá to skrze nedůvěru. Takový člověk pak v určitém zastření nerozeznává pravdu od lži a ztrácí jasný a zřetelný pohled na Ježíše Krista a jeho dílo kříže. Ztrácí společenství.

Je velice důležité mít správné vztahy. Nestýkej se s lidmi, kteří ti zasévají nedůvěru vůči tvým autoritám nebo vůči tvému sboru. Máš zodpovědnost za to, čemu nasloucháš (viz Mk 4,24). To, co necháš do sebe zasít, budeš později sklízet (Ga 6,7). Přátelit se s kdekým je ke škodě; kdo však miluje, přilne víc než bratr. (Př 18,24) Nedůvěra často přichází jako ovoce nějaké negativní setby a většinou je prorostlá v našem myšlení skrze kořeny. Je potřeba vzít zodpovědnost za to, že jsem ji nechal zasít do své mysli, učinit pokání a vykořenit ji (L 17,6). Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. (Mt 15,13)

Dívej se, jaké ovoce nesou tvoji rádcové – jaký mají vztah k Ježíši, Písmu, manželovi, manželce, dětem, místnímu sboru, vedoucím v církvi, k autoritám, k práci … Kdo může mluvit do tvého života? Koho necháš nahlédnout do svého života?

Důvěra ve společenství je něco, co postupně roste a co má být pečlivě pěstěno. Důvěra má jistě také své meze. Pokrytcům, lidem nespolehlivým, svévolným a nevěrným důvěřovat nemáme (např. Př 26,23-28). Důvěra také roste s osvědčeností. Někdy vnímám neporozumění Boží milosti ve vztahu k lidem, kteří opakovaně zhřešili v nějaké oblasti. Když hřích vyznali, Pán jim jistě odpustil a nevzpomene na to více. Avšak, co kořeny dlouhodobého hříšného jednání? Tam je potřeba pastýřské péče a času, ve kterém se ukáže ovoce pokání. Bývalému zloději nedám hned sborovou pokladnu, ale povedu ho k moudrému hospodaření a k dávání (vedle mnoha možných dalších pastýřských rad).

Další jed vztahů je falešná láska a neporozumění Boží lásce. Pán hledá podle Ezechiele 13,5 ty, kteří se postaví do trhlin a budou zazdívat zeď Božího domu – církve. Budou nazývat věci pravými jmény a půjdou ke kořenům problémů. Takoví lidé mají náležet do kruhu rádců Božího lidu (viz Ez 13,9). Naproti tomu jsou lidé, kteří následují vlastní srdce, ale ne Pána. Znovu a znovu svádějí můj lid slovy: „Pokoj“, ač žádný pokoj není. Lid staví chatrnou stěnu, a hle, oni ji nahazují omítkou. Řekni těm, kteří nahazují stěnu omítkou: Padne! Spustí se lijavec, který spláchne všechno. Nechám padat kroupy jako kameny, rozpoutá se bouřlivá vichřice, a hle, zeď padne. (Ez 13,10-12) Zbořím zeď, kterou nahodili omítkou, srazím ji na zem a odkryje se její základ. Padne a vy skončíte uprostřed sutin. I poznáte, že já jsem Hospodin. Tak dovrším své rozhořčení proti zdi i proti těm, kdo ji nahazují omítkou. Řeknu vám: Už není zeď, už nejsou ti, kdo ji nahazovali, totiž proroci izraelští, kteří prorokovali o Jeruzalému, a ti, kteří mívali o něm vidění pokoje, ač žádný pokoj nebyl, je výrok Panovníka Hospodina. (Ez 13,14-16) Tito rádoby „proroci lásky“ posilují ruce svévolníka, aby se neodvrátil od své zlé cesty a nebyl zachován naživu. (Ez 13,22)

Derek Prince říká: „Pastorace dává velmi často obvaz na něco, z čeho nebyl vyňat ten hlavní problém.“ (Osvobození a demonologie) Často omítáme líbivými slovy chatrnou stěnu druhých ze strachu z lidí a ze snahy se jim zalíbit. My však máme ukázat na trhlinu, postavit se do ní a zazdívat pořádnou zeď se základem. V tom je pravá Božská láska. Naše služba druhým nesmí posilovat svévoli a musí vést k odvrácení od zlých cest. Omítnutá chatrná stěna neobstojí v přicházejících tlacích. Vše musí mít dobrý základ.

Božím určením pro tebe je, abys byl připodobněn obrazu jeho Syna (Ř 8,29). Bůh tě miluje takového, jaký jsi a miluje tě tak, že nechce, abys nezůstal takový, jaký jsi. Nebeský Otec tě miluje bez podmínek a vychovává tě do dospělosti – do podoby Ježíše Krista. Pánova výchova v našem životě je důkazem našeho synovství a proto se jí plně a s vděčností poddejme. Apoštol Pavel říká svatým v Galácii (Ga 4,19): „Mé děti, které opět v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus.“

Poslední věcí, na kterou chci poukázat a která odvádí od vztahů a důvěrného společenství, je hřích. Hříchy nesmíme skrývat, ale naopak vyznávat Bohu i druhým lidem (viz Jk 5,16). Nevyznaný hřích vede do temnoty, ničí společenství a zarmucuje Ducha svatého. Člověk, který není ochotný hřích vyznat a opustit, utíká před světlem a společenstvím s lidmi, kteří chodí ve světle. Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,19-21) A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme?li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1J 1,5-7)

Kéž jsou naše vztahy otevřené, plné světla, Božské lásky a pravdy. Kéž jsme dobrými přáteli, kteří vydrží stát po boku i v těžkých dobách a pro které jsou vztahy s druhými sladší než chtění vlastní duše.

V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení. (Př 17,17)

Olej a kadidlo jsou pro radost srdci, přítel je sladší než chtění vlastní duše. (Př 27,9)
Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.