Jak vychovávat svaté k dílu služby a ne jimi manipulovat

Výchova služebníků je jedním z klíčových témat. Pán Ježíš nám dal poslání: Mt 28,18-20: Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.

Boží slovo dává jasná kritéria, jak toto poslání naplnit. Ježíš vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno. Zajal zajatce, kteří otročili hříchu a učinil je živými dary, skrze které je církev budována k dokonalému lidství, v míru Kristovy plnosti. Ef 4,7-13: Ale každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto praví: `Vystoupil do výše, odvedl s sebou zajatce a dal dary lidem.´ Co jiného znamená `vystoupil´, než že nejprve i sestoupil do nižších částí země? Ten, jenž sestoupil, je také ten, jenž vystoupil vysoko nad všechna nebesa, aby naplnil všechno. A on dal jedny apoštoly, jiné proroky, některé evangelisty, jiné pastýře a učitele, aby dokonale připravili svaté k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti. (KMS)

Při výchově do Kristova charakteru si musíme dávat pozor na manipulaci. Mezi výchovou a manipulací je v praxi nepatrný, avšak v důsledcích zásadní rozdíl. Původ výchovy nalezneme už v Božím plánu s lidmi. Adam s ženou nerozeznávali dobré a zlé, byli postaveni do zahrady Eden, aby ji obdělávali, střežili a rozmnožili se. Bůh, který je chtěl vychovávat, si poznání dobrého a zlého ponechal ve svých rukách.

Podobným způsobem jednáme i my. Jako rodiče víme, co je zlé a dobré, a proto své děti před zlem chráníme a postupně vychováváme.

Gn 1,28-30: I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“ … Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 2,15-18: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Psychologická definice výchovy říká: Výchova je zvláštní druh činnosti. Je to proces cílevědomě zaměřený na utváření a rozvoj duchovních, duševních i tělesných vlastností lidí.

Pod Boží výchovou rostou učedníci ve služebníky. Hospodin s nimi jedná ve svobodě a očekává od nich odpovědnost ve službě. 1K 13,11: Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.

Ďábel chtěl člověka získat pod svůj vliv, a proto Boha ve výchově „napodobil“. Uvedl muže a ženu do sebeklamu o jejich svobodě. Vysvětlil jim, že v závislosti na Bohu fakticky svobodní nejsou a svobodu naleznou až když poznají dobré a zlé a budou jako Bůh sám. Manipulace je jen ďábelskou napodobeninou Božího laskavého vedení.

Gn 3,1-5: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Protože lidé byli stvořeni ke svobodné a dobrovolné závislosti na Bohu, stali se svým činem poddanými (otroky) ducha vzpoury (Ef 2,1-2). Ďábel není vychovatel ani tvůrce, proto mění Boží výchovu za manipulaci. Udržuje člověka v klamných představách o domnělé svobodě, ve lži a nutí ho k činům, které chce skrze něj uskutečnit.

Definice manipulace podle Slovníku cizích slov: Manipulace je odborné, složité nebo nekalé zacházení s něčím, zpracovávání vědomí lidí. Termín manipulace pochází z latinského slova manus = ruka (tzn. s něčím zacházet, s něčím cíleně pohybovat nebo něco cíleně za určitým účelem řídit).

Všechny tři obecné významy dokreslují obraz manipulace v duchovním smyslu a často ji není snadné odhalit. Jde o nekalé, křivé a pokrytecké jednání, zpracování vědomí druhých lidí tak, aby se stali nástroji k vykonání vůle někoho jiného. Manipulovaný se příliš nebrání a dokonce sám žije v sebeklamu, že zůstává emancipovaný (rovnoprávný), suverénní (bez omezení), vládnoucí (s autoritou).

Po pádu prvních lidí pod vliv satanské manipulace nalezl Bůh pro lidstvo řešení ve svém Synu. Ježíš se zcela poddal Boží výchově a lidstvo svou obětí na kříži vykoupil. Žd 5,8-9: Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy. (CEP)

Kdo přijme Ježíše za svého Spasitele je zachráněn od věčného zatracení. Nelze však tvrdit, že v té chvíli je zcela proměněn i charakter člověka zpět k Božímu obrazu. Tím proces výchovy teprve začíná. 2K 5,17: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (CEP) Je tu nová šance v nové dimenzi života. Znovuzrozením člověk získává schopnost rozeznávat věci staré přirozenosti, zotročené hříchem i sebeklam o dosavadní svobodě. Duch synovství má touhu se poddávat a vděčně přijímá biblické výchovné principy. Člověk proto ochotně poslouchá Pána Boha, získává pravou svobodu, těší se z Boží výchovy, poznává Jeho otcovské srdce a postupně roste do zralosti.

Ef 5,1-2 a 6-11: Jakožto milované děti tedy následujte Boží příklad a choďte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť Bohu na líbeznou vůni… Ať vás nikdo neklame prázdnými slovy, neboť kvůli těmto věcem přichází Boží hněv na syny neposlušnosti. Nebuďte tedy jejich spoluúčastníky. Kdysi jste byli tmou, ale nyní jste v Pánu světlem. Choďte jako děti světla, neboť ovoce Ducha spočívá ve vší dobrotě, spravedlnosti a pravdě. Rozeznávejte, co je příjemné Pánu, a neúčastněte se neplodných skutků tmy, ale raději je usvědčujte. (NBK)

Bůh nás přijímá do své rodiny takové jací jsme, ale výchovou nás chce uvést k dokonalosti.

Jako stín Boží výchovy se plíží satanská manipulace, kterou mnohdy při službě druhým neodhalíme a někdy se na ní přímo podílíme.

Kdy se to děje?

1) Znovuzrozený člověk má být veden a vychováván skrze učednický princip. Znovuzrození však není jednoduchý proces, jde o Boží i lidský čin zároveň. My lidé vidíme lidský čin, Bůh však hledí k srdci. 1S 16,7: Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce. (CEP) Ovoce znovuzrození se neprokazuje v emocích a slovech, ale zlomením jha svévole a ochotou být Bohu trvale poddán. A to se prokáže teprve časem. Ko 3, 4-10: Až se ukáže Kristus, náš život, tehdy se s ním ve slávě ukážete i vy. Umrtvěte tedy své pozemské údy – smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádostivost i lakotu (což je modlářství), neboť kvůli těmto věcem přichází Boží hněv na syny neposlušnosti. V těch jste kdysi chodili i vy, když jste v nich žili, ale nyní to všechno ze svých úst odložte: zuřivost, hněv, zlobu, urážky i nestoudné řeči. Nelžete jedni druhým, když jste již svlékli starého člověka s jeho skutky a oblékli toho nového, jenž se obnovuje k plnému poznání podle obrazu Toho, který ho stvořil.

Pokud člověk nezlomí jho svévole a není cele Pánu vydán, biblické požadavky na učednický život se pro něj stanou neúnosným břemenem a on se dostane do pocitu, že je manipulován. A skutečně může být. Ohýbáme starou hříšnou přirozenost a snažíme se ji přizpůsobit životu, který může brát sílu a pomoc jedině u Boha. Stará přirozenost nemá na to, aby naplnila nároky učednictví. Snažit se takového člověka duchovně vést, vychovávat či na něj pastoračně působit je zásadní a hrubá chyba!!!

V pastoračních rozhovorech se často objevují projevy staré přirozenosti, jako je pýcha, zranění, ambice, zklamání z druhých, neochota odpustit nebo tradice z rodinné výchovy bez Boha. Nelze jít dál, dokud pastorovaný nezatouží po smrti staré přirozenosti a v pokání se nezřekne starých věcí.

Nedávno jsem sloužil jedné ženě, která prožívala pocit neodpuštění vůči svému nadřízenému v zaměstnání. Před několika lety zneužil svého postavení a ublížil jí a ona se mu za to pomstila. Pomstou však porušila morální hodnoty, které do ní v dětství vkládal strýc. Tato žena měla svědomí zatížené skutkem, který uskutečnila, avšak větší pocit provinění prožívala z porušení hodnot svého strýce než vůči Bohu a svému zaměstnavateli. Strýc již dnes nežije a žena nebyla schopná přijmout odpuštění. Tehdy se mi vybavilo slovo z Ko 2,8: Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl filozofií a marným klamem založeným na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu. Pastorační rozhovor jsem musel vést až k otázce znovuzrození a ukázat na význam smrti starého člověka a svlečení jeho přirozenosti, při kterém odkládáme i žebříček různých hodnot nastavěných výchovou v nevěřící rodině. Teprve tehdy si uvědomila příčiny touhy po mstě, odložila hněv a získala odpuštění.

Při pastoraci mnoha lidí jsem musel načas z požadavků na učednický život ustoupit, dokud se nevzdali svévole. Modlil jsem se a celou záležitost přenechal Pánu. A Bůh jednal! Někteří ze svých svévolných pozic neustoupili, dospěli ke vzdoru a k odchodu. Jindy jsme se společně radovali z ovoce pokání.

Mnohým pastoračním problémům můžeme předejít včasnou výchovou k učednictví. 1Pt 2,1-3a: Odložte tedy všechnu zlobu, každou lest, pokrytectví, závist i všechno pomlouvání a jako čerství novorozenci se dožadujte neředěného mléka Božího slova, abyste jím rostli – pokud jste ovšem okusili, jak laskavý je Pán.

2) Manipulovat můžeme také tehdy, když nerozlišujeme temperament a charakter člověka a snažíme se ho změnit v někoho jiného. Charakter je výchovou proměňován, temperament se musí odhalit a zohlednit jeho slabé a silné stránky. Služebník, jehož charakter se proměňuje, věrně slouží a nese ovoce Ducha. Služebník, který zná svůj temperament, stojí ve službě podle svého obdarování. To se může dít jedině v týmu.

V jednom z prvních konfliktů ve sboru jsem byl obviněn jedním bratrem, že se chovám jinak než kazatel přede mnou. Neodpovídal jsem jeho představě kazatele, jako byl můj předchůdce. Zvyšoval jsem při kázání hlas, gestikuloval jsem více než on, přešlapoval jsem za kazatelnou a to on nedělal, měl jiný temperament než já. Můj odpůrce mě svou manipulací dostal do neřešitelné situace, a když jsme se nedohodli, ze sboru odešel.

3) Manipulace se také dopouští každý, kdo sám není pod Boží výchovou, ale je náboženský, zákonický nebo svévolný. Nelze chtít vychovávat druhé a sám nebýt vychováván nikým.

Vzájemné mluvení si do života byl jeden ze základních charakteristických rysů staré Jednoty bratrské. Protož všichni posavad v Jednotě pod kázní býti mají a musejí, od dítěte až do starce, od poddaného až do pána, od učedlníka až do biskupa … aby člověk v pádu nezůstal, nezmrtvěl, nezahynul, pomoc k tomu od Krista, lékaře duší, nařízena jest kázeň; kteráž když se při jednom rozšafně koná, prospívá i jiným. (Řád církevní Jednoty bratří Českých z r. 1632)

Nejlepším příkladem zůstává pro nás Ježíš Nazaretský. Žd 5,7 – 9: On za dnů svého těla s velikým křikem a slzami obětoval modlitby a prosby tomu, kdo ho byl schopen zachránit před smrtí, a pro svou zbožnost byl vyslyšen. Ačkoliv byl Boží Syn, naučil se z toho, co vytrpěl, poslušnosti. A když dosáhl cíle, stal se pro všechny, kdo ho poslouchají, původcem věčného spasení. V dětství se poddával svým rodičům a když dospěl, poddal se Otcově výchově. Byl poslušný ve všem. Tak jak jednal On, máme jednat i my.

Žiji v hlubokém smluvním vztahu v týmu s některými bratry již více jak 13 let. Náš tým se v průběhu těchto let pětkrát obměnil. Většina z těch, kteří z něho vyšli, dnes stojí ve službě na plný úvazek. Ti, kteří jsou v tomto týmu, vidí do mého života. Znají mé zápasy, motivy, touhy, chyby a napomínají mě. Před nimi vyznávám své hříchy a mezi nimi jsem také poznal svá obdarování, která mohu rozvíjet. Tento tým se mě zastal před mnohými útoky v nejtěžších chvílích mého života. Modlil se za mě, když jsem byl nemocen. Podpořil mě a pozvedl, když jsem byl v nouzi. Smluvní a vykazatelný vztah s druhými člověka chrání a zároveň vychovává, abychom byli dokonale připraveni jako svatí k dílu služby, k vybudování těla Kristova, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti. Ef 4,12 (KMS)
Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.