Struktura a budování sboru

Nejdříve se budeme zabývat vznikem sboru a pak si povíme něco o úloze pastora a bratří starších.

Každý sbor, který vznikl – nebo má teprve vzniknout – nemůže povstat sám o sobě, ale musí vzniknout okolo muže, který má jasné povolání sbor založit a dále ho vést. Toto povolání a pověření je naprosto nutné, má-li se práce dařit a mít Boží požehnání.

Samozřejmě, že spolupracovníci tohoto muže nemusí vždy jeho povolání jasně vidět (pak je to ovšem zdrojem nejrůznějších problémů), ale náš muž to musí vědět naprosto jasně.

Budování sboru je útokem na satanskou říši a satan by si pochopitelně přál, aby zde žádné křesťanské sbory neexistovaly. Pokud křesťanský sbor splňuje všechny parametry skutečného křesťanského sboru, stává se manifestací Boží moci, a to přímo uprostřed satanovy říše. Kromě toho je sbor také porodnicí nových křesťanů, školkou, školou a náměstím ukazování moci Ducha svatého. Něco takového si satan samozřejmě nemůže vůbec přát, proto existují zvýšené útoky a úsilí satana o ničení křesťanských sborů.

Aby mohl křesťanský sbor dobře plnit všechny výše zmíněné funkce, musí být splněny určité požadavky. Nejdříve musí dojít ke sžívání všech lidí ve sboru – a to podle Božích norem – teprve pak může dojít k vlastní činnosti sboru, která bude směřovat ven (evangelizace, misie apod.).

Křesťanský sbor vzniká tak, že si povolaný muž vybuduje určitou základnu a pak k ní přivádí další lidi. Pokud se bude vznik sboru dít nějak jinak, bude to příčinou zmatku, chaosu a nesprávného vidění Božích řádů. Nejkrásnějšími příklady vnitřního modelu sboru jsou modely sborů z doby Skutků apoštolských. Pokud vezmeme knihu Skutků velmi vážně a přizpůsobíme naše počínání jejímu modelu, vyhneme se četným problémům.

Sbor musí mít vybudovánu vnitřní strukturu, jinak bude velmi ohrožen. Sbory bez vnitřní struktury jsou ohroženy nejen zvenčí, ale především zevnitř. Pokud se zde zmiňuji o „struktuře“, pak nemám na mysli nějaké vnitřní řády, které by existovaly pouze na papíře. Mnohé sbory mají velmi důkladně zpracované řády, ale nic jim to nepomůže, protože tyto struktury a řády neodpovídají řádům a strukturám, které stanovil sám Bůh.

Správnou strukturou sboru není model jakési pyramidy, na jejímž vrcholu stojí pastor, pod ním bratři starší a u základny pyramidy členové, kterým je vyhrazeno pouze poslouchání. Takový model sboru udržuje členy v nedospělosti a nepovoluje jim jakoukoliv korekci bratří starších či pastora.

Biblickým modelem tedy není pyramida, ale spíše kruh mužů, kteří jsou si navzájem rovni. Jeden z nich (pastor) obdržel od Boha hlavní myšlenku či vizi. Nestojí však nad bratřími staršími, ale stojí s nimi na jedné rovině v kruhu. Pro významnost své funkce mu náleží postavení prvního mezi rovnými. Bratři starší musí vědět, že jejich sbor tu není pro pastora, tím méně pro bratry starší, ale sbor je tu pro Ježíše Krista. Skutečně, křesťanský sbor není žádnou firmou, které by šéfoval nekritizovatelný pastor.

Hovořili jsme o pastorovi a bratřích starších. Zmiňme se tedy i o členech. Členové mají vidět v pastorovi a v bratřích starších své spoluslužebníky, kterým mají také sloužit. Jde o to, aby se ve sboru nevyskytovali lidé, kteří se domnívají, že jsou obdarováni pro určitou službu – a přitom tomu tak není. Je samozřejmé, že Bůh obdarovává jednotlivé údy sboru dary Ducha svatého k budování sboru, ale pouze za určitých podmínek a pouze v určité struktuře. Podmínkou vytvoření správného vnitřního společenství je jednota v Duchu svatém, v lásce a vzájemném sdílení. Toto sdílení umožňuje „povstání“ vlastních služebníků ze sboru – nikoliv externích spolupracovníků. Je samozřejmě možné přijmout službu externího spolupracovníka, ale je třeba počítat s tím, že nezná místní poměry, což může vnitřní jednotu sboru spíše rušit.

Vnitřní jednota sboru je opravdu velmi důležitá. Pastor má udržovat přátelské styky se všemi členy včetně staršovstva a měl by být s bratřími staršími v totální jednotě. V praxi to znamená, že pastor a bratři starší neučiní vůbec nic, pokud nebudou v absolutní jednotě. Pokud se nemohou na něčem ujednotit, pak je lepší modlit se a čekat. Je-li nějaká myšlenka opravdu od Boha, pak ji potvrdí a těm, kteří mají nejistotu a pochyby, ukáže její správnost. Totální jednota je opravdu veliká věc a přímo potírá systém jednoho muže. Systém jednoho muže je živen a řízen lidskou pýchou (nikdo to neudělá lépe než já) a sboru nepřinese nic dobrého.

Pastor a staršovstvo mají být totálně zajedno ve čtyřech důležitých oblastech:

  1. ve vzájemných vztazích
  2. v teologii – v učení
  3. v cílech sboru
  4. v metodách, jak cílů dosáhnout
Není-li pastor a bratři starší zajedno v těchto čtyřech oblastech, nebude zajedno ani s členy sboru a rozbují se v něm vnitřní nejednota.

Pastor a bratři starší si musí uvědomit, že jim Bůh dává dvojnásobnou autoritu:

  1. proti satanovi a démonským mocnostem
  2. vůči lidem ve sboru
Správná biblická jednota je rovněž založena na správném používání této dvojí autority. Musí platit, že autorita pastora a bratří starších je založena nikoli na mocenském uplatňování svých názorů, ale především na jednom jediném základě – na Ježíši Kristu. Pokud pastor a bratři starší říkají lidem: „Vy nás musíte poslouchat … vy musíte udělat to či ono … protože jsme pastor a bratři starší,“ pak vlastně žádnou autoritu nemají. Pastýř své ovce nežene, ale kráčí před nimi. Zná pastvu a ví, co jeho ovečky potřebují. Když apoštol Petr ve své epištole nabádá pastory a bratry starší, aby nevládli, v originále je přímo uvedeno, aby své ovečky „nestlačovali“. Presování oveček – to rozhodně není biblický styl vedení a nepoužívá ho ani Bůh. Pokud je pastor vůči ovečkám podezíravý, nedůvěřivý, stále je kontroluje a podobně, pak je pro ně špatnou autoritou, a pramení z toho jen problémy.

Podobně, jako je ujištěn pastor o svém povolání, mají tuto jistotu mít i bratři starší. Musíme si uvědomit, že jak pastora, tak i bratry starší sbor neustanovuje nějakou demokratickou volbou, ale na tyto úřady je dosazuje Bůh. Pokud snad jsou pastor a bratři starší voleni podle nejrůznějších „demokratických“ schémat, pak se satan raduje, protože existuje velká pravděpodobnost, že budou zvoleni ti, které by Bůh do takové práce nepovolal. Zde se zřetelně dotýkáme faktu, že za strukturou sboru stojí Bůh. Struktura sboru nemůže být určována lidmi, ale naopak: lidé musí respektovat, jakou strukturu pro ně Bůh určil.

Problém náboženských struktur sboru tkví v tom, že fungují bez Ducha svatého. A my přeci víme, že všechno v našem sboru i v naší práci má být vedeno Duchem svatým. To znamená i sborové struktury. Formální „liturgie“ bude fungovat pokaždé, protože je dobře napsaná. Má své místo v nějakém řádu, ale pozor – může pro ni platit biblické slovo:

Litera zabíjí, ale Duch oživuje.

Musíme vědět, že náboženská struktura rozhodně nepočítá s povolaným pastorem. Maximálně je schopná přijmout vystudovaného člověka, který spolu s titulem získává i právo být pastorem: „Já jsem pastor, protože na to mám papíry…“ Je to doslova hrozná troufalost a domýšlivost, protože takový člověk popírá Boží povolání. Jak takový člověk může budovat Boží království???!!! Nebo jiná věc: automatické rozmísťování absolventů na sbory. Nečeká se na povolání toho kterého člověka na konkrétní sbor, ale bohoslovci jsou umísťováni podle systému: tady je volné místo – šup tam s ním. Dalším problémem je vnitřní osvědčení pastorů. Absolventům bývá říkáno: Dostudoval jsi – teď jsi pastor. A ona to nemusí být pravda, protože pastorem se člověk nestává studiem. Jistě – dobrá biblická škola jistě neuškodí, ale to nejdůležitější: povolání a praxi v ní člověk neobdrží.

Vraťme se však nyní ke sborům a jejich práci. Bůh nemá pro sbory jen určitou vnitřní strukturu, ale také zvěst evangelia, která bude šířena určitou metodickou prací. Problém mnoha sborů není ani tak nepochopení zvěsti, či neochota ji nést dál, ale spíše přijetí Boží metodiky práce. Až příliš často se setkáváme s myšlenkami: „To, co je v Písmu, to platilo pro tehdejší dobu. Dnes jsme už jinde a své době rozumíme.“ Pokud budou lidé a sbory vedeny pouze svou dobrou vůlí, přesvědčením a dobrým úmyslem, nikdy se nedopracují velkých výsledků. To, co dělají, může fungovat pouze v omezeném měřítku. Ve velkém měřítku funguje pouze to, co připraví Bůh. Pokud tedy nepoužijeme Božích struktur a jeho metod práce, nikam se nedostaneme. Maximálně se ocitneme v nebezpečí doufání v síly člověka, a to je pro křesťana velmi nebezpečné. Pro sbor platí jedna důležitá věc: O Bohu se má nejen hovořit, ale lidem se má ukázat, co Bůh dělá. Aby bylo toto „dělání“ co nejefektivnější, musí se na to jít pouze s Boží metodou.

To, co na nás čeká je: výměna naší metodiky a naší struktury za Boží metodiku a Boží strukturu. Může z toho být velký problém. Mnozí lidé mohou totiž tuto výměnu chápat jako pouhou záměnu jedné metody za druhou, a pak budou říkat, že to je zbytečné, protože ta „stará“ také fungovala. Tito lidé ještě nepochopili, že nám nejde o nějaké experimentování se strukturami a metodami práce, ale o něco vyššího: O výměnu dosavadní struktury a metodiky za správnou Boží formaci.

Pokud sbor vychází ze starých struktur a nahrazuje je Božími strukturami, pak dochází k reakcím typu: „Jen pomalu, my vám nestačíme… kdo nám to pomůže zvládnout… apod.“ Zvláště markantní se to stává v reakcích jednoho sboru (se starými strukturami) na sbor druhý (s novými Božími strukturami). Co s tím? Pouze jedno: Nediskutovat, ukázat, že Boží struktura funguje. Je-li naše sborová struktura správná, pak se může – a dokonce má – prokázat výsledky. Proč varuji před diskusí? Diskusí se mnoho nezmůže, a časem se sveze na jiná podružná témata. Většinou končí podle následujícího vzoru: „Kdo vám dal právo něco měnit… vždyť nejste vystudovaní… nemáte titul… apod.“ Nejlepší je opravdu prokázat se jasnými výsledky a o nich pak diskutovat. Pokud už k diskusi dojde, doporučuji následující: být laskavě tvrdý a měkce neústupný. Proč? Protože jsou v sázce Boží úmysly a potřeby.

Může se stát, že se najdou lidé, kteří řeknou: „Vy ty struktury měníte nějak rychle a my vám nestačíme…“ Zde platí jedna věc: Nezpomalovat a jít dál za Pánem Ježíšem. Zabrzdit nemůžeme, protože by nám mohlo mnoho věcí utéci. Nezpomalování však neznamená, že se nemáme vrátit k těm, kteří nestačí. To jistě můžeme, ale ne formou diskusí, nýbrž jasným formulováním toho, co vidíme a co nás tak žene. Chceme, aby ti, kteří nestačí, nasákli tím, co jsme poznali my a co se stalo naší hybnou energií. Pokud bychom zpomalovali a tvrdili, že je to důkaz lásky k těm slabším – a zanedbávali přitom svůj vlastní duchovní růst – pak je to zlé. Můžeš slabším pomoci, ale tvůj růst nesmí utrpět. Nepředstavuj si sbor jako nějakou spojitou nádobu, kde se všichni vyrovnají na stejnou hladinu. To ne!

Hovořil jsem o práci sboru. V souvislosti s tím se chci zmínit o jedné věci. Mnoho křesťanů si myslí, že Bůh jedná nějak přímo z nebe. Že dává přímo probuzení, že dá přímo růst sboru… atd. Kdyby šlo jen o představu, ale tito lidé se v tomto smyslu dokonce i modlí. Chci říci, že tyto představy jsou mylné. Bůh sice pracuje, ale nikoli přímo, nýbrž skrze svou církev – skrze sbory věřících lidí – skrze jednotlivého věřícího.

Říkám vám pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu PŘÍMLUVCE K VÁM NEPŘIJDE. Odejdu-li, POŠLU HO K VÁM. ON PŘIJDE a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud. (J 16,7-8)

Důraz je položen na slova: Přijde k vám. Duch svatý přijde k nám – k věřícím – a skrze nás bude konat to, co je jeho náplní. Co to je, to čteme v tomto textu. Duch svatý nepůsobí nikdy přímo, ale skrze nás. Nikdy se působení Ducha nevyhneme, a pokud si myslíme, že bude Bůh pracovat bez nás, pak jsme na velkém omylu. A myslím, že už chápete, proč Bůh usiluje o SVÉ struktury v našich sborech. Použijeme-li pro práci své struktury a své metodiky práce, pak brzdíme činnost Ducha svatého.

Duch svatý přebývá ve věřících a působí mezi nimi jednotu. V praxi to znamená, že Duch svatý přebývá v pastorovi, v bratrech starších i členech sboru a působí mezi nimi jednotu. Právě proto nemusí být pastor a bratři starší nějakými duchovními byrokraty, kteří žárlivě střeží svůj úřad. Mají vědět, že Duch svatý přebývá i v ostatních věřících – členech sboru – a že pastor i bratři starší jsou nahraditelní. Nechci tím říci, že se stanou úplně zbytečnými a budou odsunuti na vedlejší kolej, ale že by oni sami měli hledat někoho, kdo by je dokázal stejně kvalitně zastoupit. Jak pastor, tak i starší by měli ve sboru najít lidi, kteří je mohou kdykoliv nahradit, a tak si pastor i starší uvolní ruce k další práci.

Co se týká hledání dalších možných spolupracovníků, existují dva druhy vedoucích:

Ti, kteří se bojí o své místo a službu, a proto potlačují vše, co by je mohlo ohrozit. Nepamatují na slova Písma, že vedoucí má sloužit. Motivem jejich služby je spíše jejich sebepotvrzování. Jsou jako hráči a hrají divadlo pro potlesk. Baží po uznání. Bažit se dá nejen po majetku, ale také po věcech nehmotných z oblasti postojů. Kdo vehementně tyto motivy popírá, ten je často opravdu má.

Ti, kteří se o své místo nebojí, protože vědí, že je zde chce Bůh mít. Tito vedoucí pracovníci si pak bez obav hledají spolupracovníky a úzce se s nimi sdílejí.

Řekli jsme si, že křesťanský sbor má mít správné Boží struktury. Hovořili jsme o „správném“ pastorovi a „správných“ starších. Nejde však jen o ně, jde o každého jednotlivce ve sboru. Pokud někdo z nich nesplňuje Boží požadavky a nároky, pak nemůže zůstat na tom místě, kde slouží. Je nesprávné říci, že jednou do tohoto místa doroste, a proto na něm může zatím setrvávat. Je možné, že onen bratr opravdu doroste, zatím je však „nemocen“, a proto není oprávněn svou službu zastávat. Ponechání takového služebníka ve službě není vyjádřením křesťanské lásky, ale pouze lidským soucitem, sentimentem a humanismem. Proto radím: nedržme nekvalifikované služebníky.

Dobrým indikátorem kvalifikovanosti služebníků mohou být manželky pastorů a bratří starších. Pokud se manželky těchto pracovníků projevují nějak zvlášť podezřelým či mimořádným způsobem, pak není něco v rodině služebníka v pořádku. A není-li něco v pořádku v rodině, pak to signalizuje nedostatky v duchovní sféře. Tyto nedostatky však nejsou u vedoucích pracovníků přípustné.

Mnozí nekvalifikovaní vedoucí pracovníci věnují velké úsilí nikoliv na duchovní práci, ale na vytvoření své „velké“ autority. Takovým pracovníkům hrozí, že se z nich stanou duchovní diktátoři. Musíme si však uvědomit, že stádo oveček nelze udržovat násilím. To není biblické. Pastor není pastorem proto, že donutí lidi, aby mu tak říkali, ale proto, že ho pastorem učinil Bůh. Pastor se tedy musí chovat tak, aby ovečkám bylo jasné, že se do pastorství nedosadil sám, ale že ho jmenoval Bůh. Pokud by se snad choval jinak, zříká se tak oprávnění být pastýřem Božích oveček.

Pokud hovoříme o křesťanském sboru jako o „stádu ovcí“, pak je jasné, že má charakteristické prvky společenství. Pastor a ostatní vedoucí pracovníci by tedy měli pěstovat úzké rodinné obecenství se všemi členy společenství. Má to své dobré důvody. Může se stát, že někdo navštíví sbor zvnějšku a neporozumí kázání. Může však být osloven hřejivou pospolitostí. O kázání je možné diskutovat, o prožité lásce, zájmu a rodinném prostředí nikoliv. Atmosféru rodinného prostředí způsobuje Duch svatý, a tam, kde je Duch svatý, tam působí nejen hřejivá atmosféra, ale i přirozená autorita. Bez Ducha svatého se křesťanské společenství zvrtne do polovojenského drilu, směsi předpisů, směrnic a ustanovení.

Nyní budeme hovořit o pastorovi a jeho poměru ke společenství. Mnohého pastora napadají otázky, co si vše může dovolit vůči svému sboru, jak má být náročný v oblasti duchovních požadavků. Takové otázky jsou typické především pro pastory dosazené nějakým úřadem církevní správy. Problém neleží ani tak ve sboru, jako spíše v pastorovi. Důvodem je jeho špatný postoj ke své odpovědnosti. Takový pastor si musí uvědomit: kdo mě učinil pastorem? Sbor? Bůh? Já sám? Církevní správa? Komu jsem vlastně odpovědný za svoje jednání? Sobě? Bohu? Sboru? Církevní správě? Pokud byl pastor dosazen opravdu církevním úřadem, a nebo byl prostě zvolen, pak se může stát, že sbor, denominace nebo církevní správa budou požadovat, aby dělal to, co chtějí ony. Pokud se pastor nepodřídí – pak ho prostě odvolají, nebo tvrdě „vykopnou“. Pokud však pastor stojí jednoznačně na vědomí, že je pastorem z Boží vůle, pak ho podobné otázky ani napadnout nemohou. Nemůže se bát členů sboru ani úřadu církevní správy. Je samozřejmé, že i takový kazatel a pastýř může být odvolán – pokud se opravdu chce řídit tím, co chce Bůh a nedá se točit sborem ani církevní správou – ale potom by se sbor či církevní správa provinily hříchem vzpoury proti Božímu služebníku. Následky takové vzpoury jsou pro společenství nedozírné.

Už jsme hovořili o tom, že je velice důležité, aby pastor nebyl samovládcem. Potřebuje spolupracovníky, se kterými se může sdílet a v případě potřeby jim předat část svých úkolů. Jak na to jít? Velmi jednoduše. Pastor si vyhlédne někoho, kdo má podle jeho mínění schopnost zadaný úkol dobře splnit. Pak jej požádá, zda by si tento úkol nemohl vzít na starost. Nemůže vyhlédnutého služebníka nutit, a už vůbec ne těmito slovy: „Já jsem tvůj pastor. Nařizuji ti abys udělal to či ono. Musíš to z podřízenosti udělat.“ Je samozřejmé, že si pastor vybere někoho důvěryhodného, ale musí se rozhodně vyvarovat okamžiku, že by úkoly pověřoval jednoho a toho samého člověka. Má dát šanci i ostatním. Mnoho pastorů mívá problémy s tím, že příliš zdůrazňují svou autoritu a podřízenost oveček. Setkal jsem se dokonce s tím, že si jeden pastor ve své Bibli podtrhával všechny verše s podobným obsahem a pak je ovečkám citoval. Samozřejmě, že tam ty verše jsou, ale nejsou určeny k tomu, aby jimi pastor členy manipuloval. Ostatně – členové by zase mohli najít jiná slova, která hovoří o pastorech a bratrech starších.

Vraťme se však k rozdělování práce pastora. Rozdělování práce pastora je velmi důležité, protože dobrý pastor nesmí být nikdy přetížen. Pastor si musí uvědomit, co je vlastně jeho vlastním úkolem:

  • Studium Slova
  • kázání
  • pastýřská práce
Pastor má být u Božího slova, i když právě nekáže. To znamená, že má o Božím slově přemýšlet, zpytovat sám sebe a modlit se. Konkrétně to může znamenat, že pastor bude na svém kázání pracovat již od úterka. Proč od úterka? Protože i pastor potřebuje „neděli“, a protože v neděli káže, musí si ji udělat jindy. Nejlepší je „neděli“ dlouho neodkládat a udělat si ji hned v pondělí. Pozor na satanskou léčku: satan chce vzít pastorům jejich odpočinek a ukrást jim jejich „neděli“. Jde o to, aby nebyl pastor přetížen ostatní prací natolik, že by jeho pastorský život (očekávání na Boha, studium Písma, modlitba) byl zatlačen kamsi do pozadí. Jestliže pastor cítí hrozbu takového přetížení, musí se bránit, a práci, která se na něj hrne, ihned rozdělit.

Uvedu příklad ze své praxe: Příprava na jedno kázání mi trvá zhruba deset hodin. Vím však, že Wolfhard Margies tráví nad svým kázáním ještě mnohem více času. Existují pastoři, kteří vypotí kázání za jednu hodinu, ale mám pocit, že se z toho sbor mnoho nenají. Kázání je pro sbor „jídlem“ a šetřit na jídle se nevyplácí. Proto vám chci říci: Na kázání rozhodně nešetřete!!!

Těch deset hodin, které nad kázáním strávím, to je čistý čas, který v sobě zahrnuje škálu následujících věcí:

  • Modlitby za téma kázání
  • práce s textem – poznámky
  • přemýšlení a rozjímání
  • modlitba nad kázáním
  • konečná úprava kázání
  • duchovní boj za přijetí kázání
Téma kázání je velmi důležité. Potřebujeme k tomu inspiraci Ducha svatého. Někdy může trvat dosti dlouho, než Pán ukáže, co by mělo být námětem kázání. Pastor se musí pochopitelně ptát: „Pane, nejsem pastorem ze své vlastní vůle. Ty jsi mne povolal, a proto nemohu – nechci a nebudu – kázat podle svého. Chci kázat to, co chceš ty. Ale já nevím, co chceš, abych kázal. Ukaž mi to!“

Důležitým okamžikem je také duchovní boj. Víte, kdy je pastor nejvíce ohrožen? Právě tehdy, když má dělat kázání. Víte proč? Protože je to okamžik, kdy pastor volá k Bohu, aby mu ukázal, co vlastně jeho sbor potřebuje. V tomto okamžiku jsou temné síly na nohou a nechtějí to rozhodně připustit. Ony potřebují, aby se pastor nic nedozvěděl. Když se pastor nic nedozví, dá sboru jinou potravu a ta se může minout svým účinkem. Proto se modlím již před přípravou kázání, abych si okolo sebe pročistil vzduch. Neméně důležitý je také modlitebný zápas pro přijetí kázání. Sbor může být přijímáním tohoto kázání ohrožen. To, co mu dávám jako potravu, je tak nebezpečné, že temné síly okamžitě vyrukují. Ony si přejí, aby členové sboru kázání přijímali jako všeobecné slovo, nikoli jako osobní potravu pro sebe. Proto se modlím především za tento okamžik. Závěrem musím ještě říci, že oněch deset hodin nepředstavuje nějakou dobu vcelku, ale je rozloženo do celého týdne.

Hovořili jsme o pastorovi a nyní se zmíníme o roli manželky pastora. Žena pastora je opravdu důležitou osobou, a to nejen pro pastora, ale především pro společenství. Žena pastora má totiž určité nezastupitelné úkoly. Jde o to, aby bylo společenství plně přesvědčeno o správnosti práce pastorovy manželky. Manželky totiž své manžely podporují různými způsoby a nelze pro ně stanovit nějaké uniformní pravidlo. Mnohé ženy pastorů jezdí se svými manželi za jejich službou a aktivně se jí účastní. Jiné manželky s nimi nejezdí, ale doma se za ně modlí. Je třeba, aby v tom měl pastor i sbor naprosté jasno. Mezi důležité umění pastorovy manželky patří: nést svého manžela chvalami, ale nikoliv nekritickými. Má umět kázání pochválit, ale zároveň se musí zmínit i o slabších místech. To vše musí dělat tak, aby neurazila, ale pomohla k tomu, aby to příště bylo ještě lepší. Musí umět potěšovat.

Mnohé manželky pastorů mají velké problémy se způsobem práce svého manžela. Zdá se jim, že manžel pracuje takovým způsobem, že vlastně vůbec nic nedělá. Jenže pro pastora je toto „nicnedělání“ důležitou prací. Sedí a přemýšlí, modlí se a zase přemýšlí… a to celé trvá hodiny. Zdánlivě tedy nedělá vůbec nic, protože stále není vidět nic hotového. V takových případech musí jeho žena vědět, že její muž stojí před Pánem a nesmí být rušen. Co platí o manželce, vztahuje se i na děti. Ony mají vědět, že jejich tatínek PRACUJE zcela jiným způsobem než ostatní lidé – třeba v továrně – a mají si jeho práce vážit. Pracuje-li pastor na kázání, nesmí jej děti rušit.

Pastor musí svou ženu chránit, protože jí z titulu ženy pastora hrozí mnohé nebezpečí. Nejde jen o nebezpečí duchovní, ale zcela konkrétní – od sboru. Mnohdy se stává, že sbor považuje pastorovu manželku za jakousi neplacenou zaměstnankyni sboru. Začne ji vykořisťovat, a to nesmí pastor dovolit. Musí svou ženu ochránit i za tu cenu, že se se společenstvím v případě neshody rozejde.

Mezi pastorem a jeho ženou je důležitá jednota. Pastorova žena má svému muži „přitakávat“, což znamená, že souhlasí s tím, co pastor ve sboru a v rodině podniká. Musím dodat, že toto přitakávání má být oboustranné. Vzájemný soulad je důležitý i v „normálních“ rodinách, ale v rodině pastora získává ještě na větší důležitosti. Nesoulad v rodině pastora může mít za následek jeho psychické a pracovní přetížení, může zatížit jeho pastýřskou službu a otevřít tak dveře působení démonských sil. Podpírá-li pastor svou ženu láskou, pak ji ochraňuje před působením démonských sil, a ona – takto chráněna – může rozvinout pochopení pro jeho práci.

Na závěr se zmíním o problému pastýřské odpovědnosti vzhledem k pronikání nezdravého učení do sboru. Pastor je oprávněn v případě výskytu sporných otázek, extrémů a vyložených „ujetin“ sbor důrazně varovat a reagovat na nebezpečí, které by mohlo společenství ohrozit. Motivem varování je láska k ovečkám, a proto se musí vyvarovat striktních zákazů, které by mohly některé členy motivovat k odchodu ze společenství. Věci, které se mu zdají podezřelé a závadné má pojmenovat jasným zřetelným jménem a podle potřeby je vyjasňovat s konkrétními lidmi či celým společenstvím. Existují praktiky a učení, které sbory přímo rozkládají.

(Záznam vyučování v Křesťanském společenství Příbram 26.1.1990)

Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.