Pevnost falešné lásky

V této době jsou v Božím lidu ještě různé pevnosti nepřítele. Boží Duch je nyní přivádí do světla, abychom je strhli. Při každém novém duchovním pozvednutí Izraelského národa musely být na počátku strženy oltáře a modly. Dříve, než mohl Gedeón osvobodit svůj národ od nadvlády Pelištejců, musel strhnout falešný oltář svého otce. I my jsme se příliš často pokoušeli stavět dříve, než byly strženy staré věci nepřítele. Proto tak naléhavě potřebujeme službu proroků. Pomohou nám rozpoznat pevnosti nepřítele a strhnout je.

Hleď, tímto dnem tě ustanovuji nad pronárody a nad královstvími, abys rozvracel a podvracel, abys ničil a bořil, stavěl a sázel. (Jr 1,10)

Na tomto místě z Písma je pozoruhodné pořadí aktivit proroka, kterými ho Pán pověřuje. Nejprve musí být strženy falešné základy. Teprve potom se bude moci stavět něco pravého a stálého.

Pán nikdy nestrhl falešné oltáře sám, ale pověřil tím svůj odpadlý lid. Měli přitom postupovat s radikální rozhodností. Pokud by falešné oltáře zůstaly, staly by se brzy znovu podnětem pro pád do modloslužby.

Jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte. (5.M 12,3)

Tak, jak tuto věc vidím, jsou na západě následující hradby temnosti, které Pán chce v tomto čase konfrontovat a zničit:

  • pevnost falešné autority, která pýchou, touhou po moci, tvrdostí a nelaskavostí zraňuje mnoho ovcí a zabraňuje jim v duchovním růstu a vstupu do jejich povolání;
  • pevnost falešné milosti, která legitimuje přibývající bezzákonnost (Mt 24,12) a život v kompromisu, vlažnosti a hříchu;
  • pevnost falešné lásky, která ohrožuje pravou autoritu, vpadá jí do zad a drží nás v neschopnosti vytyčit standard Božího slova. Tím zabraňuje hlubší Boží přítomnosti;
  • pevnost materialismu, která omezuje náš pohled pouze na časný život a tiše zapírá duchovní dimenze, věčnost, nebe a peklo.
Všechny pevnosti se vzájemně obhajují a stojí ve vzájemném vztahu, protože jsou všechny stvořeny duchem tohoto světa. V této kapitole má jít pouze o pevnost falešné lásky. Pán nám chce otevřít oči pro toto mimořádně rafinované oslabení nepřítelem. Kéž by v příštích letech vyškolil mnoho bojovníků, kteří by tuto pevnost nepřítele strhli! Je čas, aby Sijón povstal a rozrazil jho na své šíji (Iz 52,2).

Nejprve chci krátce načrtnout celou řadu velmi odlišných situací, které mnoho z nás už v křesťanských kruzích, takto nebo podobně, osobně prožilo nebo je alespoň zná z doslechu.

Člen sboru žije ve zjevném, pokračujícím hříchu (například zneužívání alkoholu spojené s násilím na manželce, nebo cizoložství a nečistota, tedy jakýkoli sexuální vztah před manželstvím nebo mimo ně). Starší proti tomu po léta nic nepodnikli.

Nějakou ženu opustil manžel, protože odešel k jiné ženě. Ta je pak sourozenci nucena, aby ho bezpodmínečně znovu přijala zpět. V opačném případě mu opravdu neodpustila.

Manželka toleruje pokračující cizoložství svého manžela, aby ho neztratila. Stále s ním žije a navenek hraje spokojenou manželku.

Pracovník ve sboru si nabere enormní zodpovědnost, slouží v příkladné, sebeobětující se lásce, která nepřetržitě dává. Pak sám emocionálně i silově vyhoří, protože nepěstuje občerstvující vztah k Bohu.

Pastor A, kterému je svěřen dohled nad dceřiným sborem, ví o dlouholeté manželské nevěře pastora B, který vede dceřiný sbor. Pastor A se cítí být vázán zpovědním tajemstvím a nepodnikne nic k ochraně podváděné manželky a sboru i když to hříšné jednání předpokládá.

Přehnaně starostlivá matka, která chce svými pouty mateřské lásky zbavit své dospělé dítě všech důsledků jeho zvráceného způsobu života, platí všechny jeho lehkomyslně způsobené dluhy.

Věřící zůstávají loajální k vedoucímu, který žije ve hříchu nebo ke křesťanskému uskupení, které ve svém učení a/nebo praxi už není zavázáno učením Písma, i když mohou přestoupení jasně rozeznat.

Nějaký bratr ví o systematickém, pokračujícím bezpráví, kterého se dopouští jeho přítel, ale mlčí k tomu, aby neohrozil přátelství.

Dospělé dítě věřících rodičů chce následovat Boží vedení a vyjít z rodného města, aby mohlo jít na misijní pole, nebo sloužit v jiném sboru. Matce při myšlence na rozdělení není duševně dobře a pěstuje si silnou nevolnost. Otec vypůsobí následujícími výčitkami u mladého člověka pocity viny: „Jak to jen můžeš matce udělat, po tom všem, co pro tebe vykonala? Nevidíš, jak trpí?“

Milí sourozenci mají soucit s křesťanem, který je spoutaný nějakou závislostí (kouření,alkohol, drogy, hry atd.) a celou věc komentují takto: „On přece zkoušel s tím hříchem přestat. Když to nedokázal, nemůžeme ho přece odsoudit a potrestat.“

Vedoucí, který padl do hříchu podá před sborem vágní vysvětlení, které je spíše ospravedlněním než opravdovým pokáním a následně nepodnikne nic pro to, aby se podrobil pastýřské péči a také dal do pořádku vzniklé škody. Když na to někteří členové sboru upozorní a myslí si, že vedoucí neučinil opravdové pokání, budou napadeni, že neodpustili a chtěli by soudit.

Co mají všechny tyto rozdílné situace společného? Správně! Ve všech těchto případech se jedná o lásku. Přesněji vzato, tato láska působí problémy, protože jí schází pravda. Láska bez pravdy ale není opravdová láska, protože neodpovídá povaze našeho Boha. Tím, že středem a měřítkem tohoto druhu lásky učiníme člověka, mineme Boží slávu a svatost.

Jako příklad si vezměme onoho cizoložícího pastora, který byl dohlížejícími kolegy z lásky kryt. Protože nebyla vidět znečištěná Boží sláva ani škody na klamaném sboru, mysleli si, že pastora, který žil v hříchu, nesmí postavit pod tlak a vyčkávali.

Soucitní sourozenci chrání před napomínáním ostatních křesťana spoutaného nějakou závislostí a podsouvají mu naprostou upřímnost. Přehlížejí při tom, že tím podkopávají hodnověrnost Boha, který všem získal a nyní nabízí spasení z moci hříchu. Ignorují jasné výroky Písma, které mluví o tom, že už nadále nejsme povinni sloužit hříchu (Ř 6,2+6+12; Ř 8,12). Pokud věříme, že spoutaný přece udělal všechno pro to, aby se zbavil své závislosti, ale „prostě se to jaksi nepodařilo“, prohlašujeme tím vykoupení na Golgotě za frašku a podvod. Proč v Pensacole a na jiných místech prožívají alkoholici, drogově závislí, vrazi a zvrhlíci okamžité a do hloubky zasahující osvobození? Protože tam není kázáno humanistické evangelium, které bere hříšníky pod ochranu, ale takové evangelium, které od hříšníků očekává kapitulaci před křížem.

Všechny výše popsané situace vyvolají u zúčastněných spoustu utrpení, zbytečného a nezměrného utrpení. Pán je tím u nevěřících učiněn nedůvěryhodným a je zneuctěn. Nevěřící budou pohoršeni, neboť často mají jasnější porozumění práva a spravedlnosti, než mnozí křesťané.

Láska bez pravdy je ďáblovou imitací a působí nám ve sboru mnoho problémů. (Proto také byla tato imitace vynalezena!) Bude zabráněno růstu ve víře a v autoritě, který máme jako Boží lid praktikovat, nebude souzen pokračující hřích a proto nebude moci ve shromáždění stoupat intenzita Boží přítomnosti. Skrze lidské sympatie a duševní soucit budou ti, kdo chtějí poslouchat více pravdu než duševní pohnutky, obžalováváni, zastrašováni, znejisťováni a bude jim bráněno vstoupit do jejich povolání a proto nebudou uvolněny služebnosti. Lidem se silným prorockým nasměrováním a jejich jasným náhledem na vše ryzí bude bráněno v jejich rozvoji a budou uváděni do velkých konfliktů svědomí. Proti deprimující přesile zastánců této lásky bez pravdy pak většinou poněkud osaměle stojí naše vnitřní jistota, že náš Bůh nikdy ve jménu lásky netoleruje hřích. Kde převládá tato falešná láska, bude to systematicky zabraňovat pro sbor tolik důležitému pozvednutí prorocké služby.

Ale ještě horší než utrpení postižených je skutečnost, že takové chování zarmucuje Pána. Bytostným znakem falešné lásky je scházející postoj Boží bázně. Při tomto soucitném chování zůstává bez povšimnutí to, jaké účinky to má na Pána samotného.

V Izajášovi 52,5 si Pán stěžuje na to, že kvůli jeho lidu, který je vydán nepříteli, je stále znevažováno jeho jméno. Podobně musel David pochopit, že jeho hřích zavdal Božím nepřátelům podnět ke znevažování Hospodina (2.S 12,14). Naše učení má příliš často v centru člověka a zaměřuje se na naše blaho. Ale v dobách Nové smlouvy měli jiné priority:
… aby Boží jméno a učení nebylo tupeno. (1.Tm 6,1)
… aby tak bylo oslaveno jméno našeho Pána Ježíše … (2.Te 1,12)

Skutečně věříme, že Pán stále ještě žárlivě bdí nad svojí slávou a že má hrozné důsledky, když na jeho slávu nedbáme, tak jak to následujícím veršem vštěpuje do paměti zvláště svým kněžím?

Nuže, kněží, je o vás rozhodnuto takto: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, že máte oslavovat mé jméno, praví Hospodin zástupů, stihnu vás kletbou a vaše žehnání prokleji. A již jsem je proklel, neboť si to k srdci neberete.“ (Mal 2,1-2)

Pokud by tomu bylo skutečně tak, že by tyto starosmluvní výroky pro nás v čase milosti už neměly žádný význam (jak by mnozí rádi věřili!), proč tedy museli Ananiáš a Safira zemřít „jen“ pro to, že zalhali Duchu svatému? Vždyť přece žádnému člověku neudělali nic špatného a kromě toho finančně požehnali sbor. Proč Pavel mluví o tom, že modloslužba věřících popouzí Pána k žárlivosti (1.K 10,22)? Na tyto otázky nemohou zvěstovatelé falešné lásky, která staví člověka do centra jejich zvěsti, dát odpověď. Proto je také o takovýchto tématech neuslyšíš mluvit. Jejich zvěst „Bůh je dobrý“ dává falešnou jistotu a nevypůsobí nenávist ke hříchu. Náš obraz Boha se zdeformoval a proto se vytratila bázeň a úcta před Bohem. Boží bázeň, která nám dává sílu vyhnout se hříchu (Př 16,6), se vrátí jen tehdy, když poznáme žárlivého Boha, který se o svou slávu nebude s nikým dělit (Iz 42,8; 48,11).

Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; nenávidím povýšenost, pýchu, cestu zlou, proradná ústa. (Př 8,13)

Láska bez pravdy je jeden z největších satanských svodů křesťanstva. Jedná se o lásku, která se neorientuje na Boží lásku, ale chce být „laskavější“, než samotný Pán Bůh.

„Peklo a věčné zatracení? To by přece Bůh lidem nikdy neudělal! Bůh je přece láska!“

„Odsoudit a potrestat hřích? To jsou přece staromódní, úzkoprsé a zákonické představy o Bohu! To by přece lidem jen nahánělo strach!“

Tak můžeme dnes slyšet mluvit lidi, kteří se označují za křesťany a Boží následovníky. A to zde nemluvím o svátečních křesťanech. Je to duch světa, duch humanismu, jeden z nejnebezpečnějších duchů, který je zde ve světe nasazen proti nám křesťanům, protože přichází ve jménu lásky a tolerance. Kdo by si rád nechal vypálit cejch fanatika, člověka bez lásky a nepřítele lidí, že?

Pro mnoho věřících je pravda tvrdá , ale láska je „milá“. Ale u Boha nejsou pravda a láska protiklady, ale oboje jsou součásti jeho nádherné osobnosti.

Láska bez pravdy není skutečná láska! Ve známé kapitole o lásce, která je vlastně popisem Boží povahy, je napsáno: raduje se spolu s pravdou.

Ježíš nás varuje před nebezpečím svodu v poslední době:

Také povstanou mnozí lživí proroci a svedou mnohé. A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých. Kdo však vytrvá do konce, bude zachráněn. (Mt 24,11-13)

Jedná se o svod k bezbožnosti. Znamená to, že věřící už nebudou povzbuzováni, aby se nekompromisně drželi Božích morálních standardů, jak to bylo vyučováno po staletí církevních dějin. Ve jménu „lásky“ se už nemusíme řídit podle Božích měřítek, protože by to přece bylo „úzkoprsé“ a „zákonické“. Bůh je přece láska, jak bychom měli lpět na písmenech! Ale Ježíš říká, že opuštění jasných Božích měřítek vypůsobí vychladnutí naší lásky.

Destruktivní myšlení generace osmašedesátníků dnes zasáhlo nejen společnost, ale infikovalo také církev. Vymezit dítěti hranice a hrozbou trestu na těchto hranicích také trvat, bylo tehdy „odhaleno“ a odstraněno jako „autoritářské.“ Bylo by to nakonec nepřiměřené, vštěpovat dítěti naše měřítka hodnot. Raději se má samo rozhodnout. Takové myšlení je dnes na mnoha místech, dokonce i v církvi.

„Nesmíme soudit! Boží láska hříchy přikrývá. Konec konců, všichni chybujeme. Kdo je bez hříchu, hoď první kamenem.“ Toto jsou obecně známá varování, která jsou slyšet všude ve sborech, když je nutné káznit vzpurné a neukázněné členy sboru. Jak pobouřený křik by se dnes mohl nést po sboru, kdyby někdo musel být pro svůj život ve hříchu odvolán ze své služby!

Až přijde čas, kdy na tuto problematiku falešné lásky padne Boží světlo (a já jsem přesvědčen, že tento čas přijde brzy), vyvolá to v církvi mnoho konfliktů a napětí. Tato pevnost humanismu se nenechá jen tak snadno strhnout. Na to přináší nepříteli příliš veliké výhody. Bude se snažit bránit s velikým odporem. Ale Boží světlo, láska, svítí stále jasněji, a nikdo dlouhodobě nezadrží Boží dílo obnovy.

Abychom neupadli v omyl, jedná se zde o konflikt mezi milými sourozenci a sourozenci s tvrdým srdcem, kteří ještě neví, co je láska a jsou hnáni duchem farizejského postoje, že všechno vědí lépe. Proto si při vyjasňování toho, co je opravdová láska počínejme hodně pečlivě. Nejprve si ujasněme, na co se chceme orientovat. Buď bereme svůj obraz Boha a jeho lásky z Božího slova, protože věříme, že Bible nám dává spolehlivé zjevení o Boží povaze a o jeho záměrech; nebo jsme bezmocně vydáni našim vlastním myšlenkám, pocitům – tomu, jak jsme určováni vlivy světa, zkušenostmi v křesťanském světě i svojí vlastní osobností. Veliké nebezpečí souzení spočívá přece v tom, když si myslíme, že o nějaké věci víme a proto už nemusíme přezkoumat své stanovisko.

V době studií jsem v oboru teologie prožil zajímavý jev. Všechny přednášky a prezentace výsledků teologického bádání spočívaly na jednom nezpochybnitelném předpokladu. Totiž, že Bůh, pokud by měl existovat, v žádném případě nezasahuje do času a prostoru. Tímto bodem si byli absolutně jisti a byl prostě předpokládán jako daný. Při žádném vyučování teologie jsem ho ale nedostal zdůrazněný nebo dokonce vyložený. Kdo to takto neviděl, dokazoval tím svoji hloupost, svoji nechápavost a nezralou, nevědeckou dětskou víru. Už tehdy jsem se setkal s řeckým dědictvím, které se projevilo v určitém světovém názoru.

Podobně jako je popsáno výše, postupují také zastánci falešné lásky. Odkud pochází jejich představa o lásce, není otevřeně doloženo. Nakonec přece víme, co je láska. Skutečně? Ještě nikdy nebyla doba, kdy by se tolik mluvilo o lásce, jako v naší. Knihy, časopisy, filmy a televizní programy jsou plné pojmu láska. Ale zároveň určitě ještě nikdy nebyla tak nelaskavá, sobecká a prolhaná doba jako dnes.

Jsme tedy bojovníci za Boží království, bojovníci proti duchu světa a proto si musíme počínat velmi obezřetně a musíme se dobře vyzbrojit. Naše ochrana před svodem skrze ducha světa nespočívá v Boží dobrotě ke svým dětem, ani v našich dobrých úmyslech, ale v našem vydání se pravdě. Pavel popisuje satanův svod na konci času a varuje, že se obětí svodu stanou ti, kdo nepřijali lásku k pravdě. Všimni si prosím: obětí nejsou ti, kdo pravdu ignorovali, ale ti, kdo pohrdli láskou k pravdě.

Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší mocí, znameními a zázraky lži a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku Pravdy, aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži, a aby všichni, kdo neuvěřili Pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni. (2.Te 2,9-12)

Pravdu je možné najít pouze ve spolehlivém a neměnném měřítku Božího slova. Když podle něj neobnovujeme naše myšlení, nemůžeme vůbec rozeznat Boží vůli. Musíme odhalit a strhnout každou myšlenku, která se pozvedá proti poznání Boha (2.K 10,4-5). Jinak by lež nás i ostatní zotročila a zabránila by nám se radovat z Boží svobody.

Ano, náš Bůh, Bůh Bible je láska. Když je citována tato věta, důraz většinou spočívá na lásce. Bůh je LÁSKA. Ale čtěme ji jednou takto: BŮH je láska. Opravdová láska vypadá přesně tak, jak smýšlí a jedná Bůh. Tak, jak ve své knize popisuje sám sebe. BŮH je láska. Je pro nás vzorem a příkladem.

Proto nejdříve na základě Písma prostudujme:Jak Pán reaguje na naše hříchy?

Především musíme zcela jasně vidět, že Bůh je ve vztahu k nám plný přitakání, přijetí a dobroty. Žádný hřích vzpurného a Bohu vzdáleného člověka není tak hrozný, že Bohu mohl zabránit v tom, aby nás miloval a chtěl nás přitáhnout k sobě. Přijímá nás, nezávisle na tom, co jsme udělali.

Ale při tomto důležitém zdůrazňování Boží dobroty k nám nemůže být přehlédnuto, že silnou stránkou jeho podstaty je Boží nenávist vůči hříchu. O Ježíši je napsáno:

Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem jásání nad tvé společníky. (He 1,9)

Golgotským křížem Bůh ukazuje všechen svůj hněv nad hříchem tím, že neušetřil svého Syna, ale zástupně na něm za nás odsoudil hřích (Ř 8,3). Nechal svého Syna vytrpět trest (ano, klidně si to přečti ještě jednou: TREST), který jsme si zasloužili.

Když lidé souhlasí s Bohem v jeho pohledu na hřích a od hříchu se odvrátí, je jim uděleno úplné Boží odpuštění. Bible tomu říká pokání nebo úplné obrácení a změna smýšlení.Dvojí metr?

Pán nás z lásky přijímá takové, jací jsme. Z lásky nás ale také nenechá být takovými, jací jsme. Nabízí nám milost zásadní a hluboké proměny a očekává od nás, že budeme aktivní a přijmeme ji.

Je velice důležité, abychom v Písmu viděli rozdíl mezi ochotným, ale slabým člověkem, který padá a chybuje, ale bezpodmínečně se chce učit a na druhé straně někým, kdo úmyslně žije ve hříchu, má sobecké motivy a vůbec nemá zájem o život, jaký se líbí Bohu. Pokud neznáme tento rozdíl, nebudeme schopni lidi správně vést a nastolit v církvi Boží pořádek.

Rozdíl mezi těmito dvěma typy lidí bude zřejmý z jejich chování poté, kdy klopýtnou a udělají chybu. Ten první lituje toho, co udělal a jde s tím k Pánu. Souhlasí s Božím pohledem na svůj hřích, odsuzuje to, co udělal a chce se bezpodmínečně učit, jak v této oblasti umět činit Boží vůli.

Ten druhý je bezstarostný, nachází mnoho vysvětlení, proč ta věc vůbec není tak špatná. Obhajuje své chování a pokud to jde, činí za své jednání zodpovědné těžké okolnosti, nebo poukazuje na jiné hříšníky, kteří dělají mnohem horší věci. Také vůbec nechce vědět, co o tom říká Písmo a je agresivní, když ostatní položí důraz na jasná Boží měřítka. Pak varuje před „souzením, zákonictvím, farizejstvím a nelaskavostí.“

V Písmu jasně vidíme, že Pán s těmito lidmi odlišných postojů také jednal velice odlišným způsobem.

Neboť Pánovy oči jsou obráceny na spravedlivé a jeho uši k jejich prosbě, ale Pánova tvář proti těm, kdo činí zlo. (1.Pt 3,12)

Ještě větší je však milost, kterou dává. Proto praví: `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.´ (Jk 4,6; sr. 1.Pt 5,5)

Tento důležitý princip Božího jednání můžeme rozeznat na mnoha příkladech ve Staré i Nové smlouvě. Rozdíl bude patrně nejzřetelnější, když budeme studovat Pánovo chování k hříšníkům, farizeům a zákoníkům. Ježíš byl velice drsný a konfrontační k těm, kdo znali Boží přikázání, přesto je vědomě nerespektovali a duchovní službu zneužívali pro svoje sobecké účely. Když ukazoval na jejich problémy, byl jednoznačný a důrazný. Vůči těmto nafoukaným, zpupným a po slávě toužícím lidem Ježíš porušil naše mnohá pravidla slušného chování. Tato konfrontace s jejich pokrytectvím a falešností nakonec vydráždila jejich nenávist až k vražedným úmyslům. Copak je Ježíš nemiloval? Ale ano! Copak s nimi nechtěl mít pokoj? Ale ano! Ale pokoj, který neřeší problém vzpoury vůči Bohu, nebude nikdy pravým pokojem. Musíme porozumět tomu, že Boží láska k pyšným lidem vypadá úplně jinak než k těm, kdo jsou zlomení a prozíraví. Pyšní lidé se plní sebespravedlností a povyšují se nad ostatní lidi i nad Boha, a nad to ještě ostatním zabraňují v přístupu k pravdě. Bůh se protiví pyšným, konfrontuje je a zjevuje stav jejich srdcí, aby je přivedl k rozumu.Bůh hříchy přikrývá nebo odhaluje?

Láska přikrývá množství hříchů. Takto nás často lidé zapřísahají a napomínají, když varují před jakoukoli konfrontací ohledně hříchu. Bylo by to nelaskavé a člověku, který žije v hříchu by to způsobilo těžké škody. Musíme ho prostě milovat tak dlouho, až se k nám bude cítit neodolatelně přitahován a sám od sebe vyzná hříchy a oddělí se od nich. Je toto skutečně způsob jednání našeho Boha?

Ježíš ukázal obyvatelům svého domovského města Nazaretu, kteří toužili po zázracích, na jejich vše blokující nevěru. Byli jeho zvěstí tak „požehnáni“, že: „Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů.“ (L 4, 28-29) Kdybychom dnes měli takovou zpětnou vazbu na kázání, kritizovali by naši službu takto: „Vidíš tu reakci lidí? Vůbec nebyli požehnáni. To vůbec nebylo dobré shromáždění. Atmosféra se po tvém kázání jednoznačně zhoršila. To nebylo z Ducha svatého! Kdybys k nim mluvil v lásce, tak by takhle nereagovali!“

V Ježíšově životě by ještě bylo mnoho jiných příkladů, které ukazují, že často konfrontoval lidi s jejich hříchem. Když jeden farizeus pozval Ježíše, aby s ním pojedl, divil se, že se Ježíš před jídlem neumyl.

Pán mu řekl: „Nyní vy, farizeové, očišťujete povrch číše a mísy, ale váš vnitřek je plný loupeže a špatnosti.“ (L 11,39)

A jako by to ještě nebylo málo, Pán pokračoval a odhalil jejich převrácené motivy a stav jejich neupřímného (falešného neopravdového) života:

„Běda vám farizeům, protože milujete přední sedadla v synagógách a pozdravy na tržištích. Běda vám, protože jste jako nevyznačené hroby, a lidé, kteří po nich chodí, to nevědí.“ (L 11,43-44)

Měli farizeové k Ježíši srdečný vztah, pozvali ho proto, aby jim mluvil do života? Cítili se po takových slovech požehnaní?

Vzpomeňme si krátce na další situace v Písmu, kde Pán lidi proti jejich vůli konfrontuje s hříchem:

Akán, který si proti zákazu vzal něco z válečné kořisti, byl usvědčen a potrestán (Joz 7,1-26).

Prorok Nátan přichází, vedený Duchem svatým, k Davidovi a konfrontuje ho s jeho hříchem cizoložství a vraždy (2.S 12,1-14).

Jan Křtitel přinášel svému lidu velice varovnou zvěst o soudu, ale Duch svatý to nazýval dobrou zprávou.

„V jeho ruce je lopata, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ Tak i mnoha jinými slovy napomínaje lid, oznamoval dobrou zprávu. (L 3,17-18)

Ale Jan se neomezil jen na obecné napomínání, aby připravil příchod Pána, ale také oslovoval zcela konkrétní nešvary. Tak přímo kritizoval Heroda, za jeho hříšný způsob života.

Ale tetrarcha Herodes, který byl od něho kárán kvůli Herodiadě, ženě svého bratra, a za všechno zlé, co učinil, přidal ke všemu ještě to, že zavřel Jana do vězení. (L 3,19-20)

Jan Heroda pravděpodobně konfrontoval dokonce veřejně! My bychom dnes smýšleli takto: „Milý bratře Jane, proč prostě nemůžeš zůstat u svého úkolu, připravit cestu pro příchod Pána? Tvoje přehnaná horlivost působí jen škody. Nakonec ještě budeš mít problémy!“

Ale Jan to věděl lépe. Cesta pro Pána bude připravena, když bude pojmenováno zlo a přestupníci budou povoláni k obrácení.

Byl to Duch svatý, který skrze Petra odhalil hřích Ananiáše a Safiry a soudil je.

Ježíš řekl ženě u studny o věcech z jejího života, které určitě odhalit nechtěla.

V dopisech sborům ve Zjevení Pán mluví způsobem, jakým by se dnes ve většině sborů nesmělo prorokovat. Opravdu bychom následující slova pocítili jako projev lásky? Nezjevuje naše obrana proti takovým slovům zřetelně to, jak mnoho jsme si vytvořili svůj vlastní, dobrácký a neškodný obraz Boha?

Učiň tedy pokání! Ne-li, brzy přijdu k tobě a budu s nimi válčit mečem svých úst. (Zj 2,16)

Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, uvrhnu ji na lůžko a ty, kteří s ní cizoloží, do velkého soužení, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. A všechny sbory poznají, že já jsem ten, který zkoumá ledviny i srdce, a každému z vás odplatím podle vašich skutků. (Zj 2,21-23)

Když nyní v Písmu vidíme, jak Boží láska v žádném případě hříchy nepřehlíží a nepřikrývá, není nám bližší, abychom se jako Pánovi následovníci také naučili, zacházet s lidmi jeho způsobem?

Můžeme odpovědět: Ale to byl přece Ježíš! My to nesmíme!Nesmíme přece soudit!

Ve skutečnosti je v Božím slovu celá řada silných varování před souzením.

Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. (Mt 7,1-2)

Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. (L 6,37)

Cožpak jste neučinili mezi sebou rozdíl a nestali se soudci se zlými pohnutkami? (Jk 2,4)

Jeden je zákonodárce a soudce, ten, který může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, jenž soudíš bližního? (Jk 4,12)

Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak si počínat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu nebo svod. (Ř 14,13)

Především mějte k sobě vroucí lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. (1.Pt 4,8)

Souzení je hřích, při kterém v srdci odsuzujeme druhé za jejich chyby a selhání, pohrdáme jimi, odnímáme jim svoji lásku a při tom si ve skrytu užíváme, že jsme jim nadřazeni.

Tento hřích zjevuje náš nedostatek lásky, jak lásky, kterou od Pána sami prožíváme, tak Boží lásky skrze nás k druhým. Úzkoprse ještě žijeme ve spravedlnosti ze skutků, při které musí být láska zasloužena a není svobodným darem Boží milosti. Motivem našich odhalujících a obžalovávajících slov není náprava ostatních. Jde nám o to, abychom se sami cítili lépe. To je skutečně ubohé a zlé!

K souzení máme sklon všichni, protože toto chování odpovídá tělu, naší staré přirozenosti. Abychom se dostali z tohoto hříchu, potřebujeme Pána i sebe navzájem.

Ale znamenají tato varování před souzením, že se v myšlenkách nebo slovech zásadně nesmíme zabývat hříchem ostatních? Říká Písmo, že ohodnocení hříšného jednání nebo postojů je zásadně zvrácené a proto není dovolené? Odpověď na tuto otázku znovu načerpáme z Božího slova a ptáme se:Jak apoštolové zacházeli s úmyslným hříchem?

V případě Ananiáše a Safiry, kteří lhali Duchu svatému, Petr pod vedením Božího Ducha nejen rozeznal jejich hřích, ale také nad ním vyslovil Boží soud.

Když Petr napomínal Šimona, bývalého kouzelníka a nyní bratra v Pánu, konfrontoval ho zcela jasně s jeho hříchem a zjevil mu stav jeho srdce:

Nemáš podíl ani účast na této věci, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Odvrať se proto od této své špatnosti a popros Pána; snad ti bude odpuštěn úmysl tvého srdce. Vidím, že jsi pln hořkosti a v poutu nepravosti. (Sk 8,21-23)

Ve Skutcích 13 Pavel odhaluje čaroděje, jasně označuje jeho hříchy, a zvěstuje Boží soud nad nimi.

Pavel a ostatní apoštolové věděli, že k apoštolské službě také patří úkol zavádět ve sborech Boží řád skrze správné zacházení s pokračujícím hříchem, od kterého se člověk nechce oddělit. Dělo se to přímým napomínáním lidí, kteří lpěli na svém hříchu.

Petr se jednou odklonil od přímé cesty pravdy a padl do hříchu pokrytectví. Pavel a ostatní ho proto napomenuli (Ga 2,11-14).

Apoštol Jan, známý svojí láskou, psal silnými slovy o jednom bezohledném a ctižádostivostí hnaném bratrovi:

Něco jsem již tomu sboru napsal, ale Diotrefés, který chce být první z nich, nás nepřijímá. Proto jestliže přijdu, připomenu jeho skutky, které činí, když nás pomlouvá zlými slovy, a že ani na tom nemá dost, ale sám bratry nepřijímá, a těm, kdo je chtějí přijmout, brání a vylučuje je ze sboru. (1.J 1,9-10)

Připomenu jeho skutky! Ale Jane! Kdo takhle mluví, ukazuje přece, že správně neodpustil a stále se ještě chce pomstít. Kdo odpustil, také zapomněl. Už toho nebohého Diotrefa nech! Není přece nutné hned brát všechna jeho slova tak vážně! Pán se už o sebe postará sám. Bůh je soudce, ne ty!

Stejně jako Jan se ani Pavel nestyděl varovat před lidmi, kteří nežili podle pravdy a dokonce je uváděl jmény.

Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Pán mu odplatí podle jeho skutků. Také ty si dávej před ním pozor. Velmi se totiž postavil proti našim slovům. (2.Tm 4,14-15)

Soudit nebo nesoudit? Záleží na motivech. Je rozdíl mezi partou u stolu štamgastů a soudcovským sborem. Parta z práce nebo nějakého spolku nenese zodpovědnost za nečestnost nějakého politika, který svým zacházením s penězi z dobrovolných sbírek porušil zákon. Hlučný rozhovor u stolu štamgastů, který vyplní večer nevypůsobí vůbec nic. Jeho úkolem je pouze umožnit dát prostor hněvu a vykoupat se ve vlastní spravedlnosti podle hesla: „Kdybychom do toho mohli mluvit, vypadalo by to úplně jinak!“

Soudcovský sbor se věcí musí zabývat a musí dojít závěrečnému platnému rozsudku, aby byla zachována spravedlnost a pořádek. V církvi Pán činí za udržení svého pořádku zodpovědnými duchovní vedoucí a pověřuje je, aby se ujali problému. Smí, mají a musí soudit.

Písmo svaté je plné příkladů, ve kterých duchem naplnění lidé na Boží příkaz zkoumali situace, způsoby jednání a niterné postoje.

Ježíš za to sbor v Efezu výslovně chválí a ani trochu je nekárá za jejich „souzení“:

Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost; vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. (Zj 2,2)

Popřemýšlejme nad tím, co by se stalo, kdyby dnes nějakému sboru, který je v péči apoštola, bylo následujícím dopisem sděleno:

Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, už jsem vynesl rozsudek nad tím, kdo takový čin spáchal, jako bych byl přítomen: ve jménu našeho Pána Ježíše Krista – až se shromáždíte, vy a můj duch spolu s mocí našeho Pána Ježíše – vydejte takového člověka Satanu k záhubě těla, aby duch byl zachráněn v den Pána Ježíše. (1.K 5,3-5)

A takové jednání u Pavla nebylo ojedinělým případem, o jehož zvrácenosti by ho Pán přesvědčil a před jehož opakováním by ho varoval. Dokládá to následující místo:

Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal Satanu, aby se odnaučili rouhat. (1.Tm 1,20)

Přímo můžeme slyšet rozhořčený výkřik: „To není možné! Vůbec žádné milosrdenství, hrubec jeden! Patrně to bude jen jeho pomsta za osobní urážku, kterou od toho bratra zakusil a neodpustil ji. Přece už nežijeme v čase Staré smlouvy. Je přece doba milosti! Nastal čas, abychom se poohlédli po jiném apoštolovi, který má opravdovou lásku!“

Tato neochota, poznat svatého a z lásky také trestajícího Boha, nám působí enormní těžkosti. Soud nad hříchem přináší Boží bázeň. (Sk 5,11; 1.Tm 5,19-20) A Boží bázeň přináší do církve Boží přítomnost. My sice chceme Boží přítomnost, ale ne tímto způsobem. Právě v tom je náš problém.Jaký návod a příkazy nám apoštolové dávají pro naše nakládání s hříchem ve sboru?

Nejprve bychom měli tuto otázku upřesnit: Jaký návod a pokyny nám skrze slova apoštolů dává Duch svatý? Zde je malý výběr:

Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu! (1.K 5,12-13)

Ty, kteří hřeší, (poznámka: míněni jsou starší) kárej přede všemi, aby i ti ostatní měli strach. (1.Tm 5,20)

Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi. (1.Te 5,14)

Toto svědectví je pravdivé. Z toho důvodu je přísně kárej, aby byli zdraví ve víře. (Ti 1,13)

Jestliže někdo neposlouchá naše slovo v tomto dopise, dávejte si na něho pozor a nestýkejte se s ním, aby se zastyděl. (2.Te 3,14)

Podle Tita 3,10 máme sektáře odmítnout. Zažil jsem sbory, kde byli tak plni přehnané lásky a ohledů, že nedokázali vyhodit za dveře jisté učedníky všude známého sektáře. I když by krátké zavolání některým zkušeným bratřím ukázalo, že tento fanatik svým pseudoduchovním řečněním už vypůsobil v mnoha sborech mnohé značné nepokoje, raději mu dali volnost a nechali ho působit další škody.

Příkaz Písma, hodit bdělým okem po takových, kteří působí rozdělení a napětí je jednoznačný.

Vybízím vás, bratři, abyste si dávali pozor na ty, kdo působí roztržky a pohoršení proti učení, kterému jste se naučili. Vyhýbejte se jim! (Ř 16,17)

Ale duševní láska nemůže říci, nyní je před námi tento případ a proto musíme jednat podle Písma. Tato lidská láska, která nepochází z Ducha, chce ještě být trpělivá a milosrdná a vyčkávat tam, kde by už Pán chtěl ze své opravdové lásky jednat. Ještě jednou: Pán v církvi zavádí své řády skrze vedoucí, kteří položili svůj vlastní život a za každou cenu chtějí konat Boží vůli. A tou cenou bude odmítnutí a pronásledování těmi, kdo ve svém srdci rebelují proti Božímu řádu a Boží lásce. Když bude pevnost falešné lásky napadená, pak se za ní stojící duch bude bránit šípy obžalob.

Následují další pokyny Ducha svatého, aby byl zachován Boží řád tím, že budeme reagovat na pokračující hřích:

Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích. (2.J 10-11)

Jestliže někdo učí jinak a nedrží se zdravých slov, těch, které jsou našeho Pána Ježíše Krista, a učení, které je v souladu se zbožností, je zaslepený, ničemu nerozumí, ale má chorobný zájem o sporné otázky a slovní potyčky. Z toho vzniká závist, svár, urážky, zlá podezření, ustavičné třenice mezi lidmi, kteří mají porušenou mysl a jsou zbaveni pravdy a kteří se domnívají, že zbožnost je pramenem zisku. Takovým se vyhni. (1.Tm 6,3-5)

Schopnost napomínání v duchu mírnosti je podle Písma nutným předpokladem ke službě.

Pánův otrok se nemá hádat, nýbrž má být přívětivý ke všem, schopný učit, má být trpělivý a v tichosti kárat odpůrce. Snad jim dá Bůh pokání k poznání pravdy, a proberou se z Ďáblovy pasti, do které byli od něj chyceni, aby činili jeho vůli. (2.Tm 2,24-25)

Schopností učit je míněno, že Boží služebník (vedoucí domácí skupinky, učitel Bible nebo starší) má být za použití Písma schopen zdravým učením odporovat bludům.

Věřící mohou být lžemi nepřítele spoutáni a zotročeni k tomu, aby činili ďáblovu vůli. Mysleme například na nutkavé věci jako kouření, zneužívání alkoholu, sebeukájení, přejídání se, drogy, pornografie. Osvobození přijde skrze konfrontaci s pravdou, která má vypůsobit obrácení k Pánu a jeho pravdě. Skrze pravdu budou lidé znovu rozvážní, budou moci přemýšlet a klidně uvažovat.

Když třeba někdo, kdo je závislý, ujišťuje pastýře vedeného falešnou láskou: „Já nad svou vášní nemohu panovat! Kdyby ji Pán ode mě odebral, pak ano … Ale já jsem také jen člověk, nejsem duchovní nadčlověk!“ Pak tento pastýř bude mít s takovým člověkem prostě jen soucit. Jeho utišující slova: „Budu se za tebe modlit!“, znamenají pouze, že je nutné čekat, až Pán přece jen nějak zasáhne a dotyčného osvobodí. Všechno tak zůstane při starém, a mnozí budou mít na této bídě údajně vinu. Pastýř se svojí příliš malou mocí, církev která se nemodlí a nakonec Pán, který vlastně nic nedělá. Ale pastýř, který zná moc pravdy a miluje ji, uvidí, že u člověka, který hledá radu, je nedostatek pravdy. Pravda osvobozuje, a tato spoutanost ukazuje, že v určité důležité oblasti je u něho potřeba zásadní proměny. Pastýř se bude modlit, aby dotyčný vyšel ze tmy lži a sebeklamu na světlo pravdy.

Často je tomu tak, že spoutaní nebudou osvobozeni, protože se ještě vůbec neodvrátili od svého sebeurčení. Jejich nejvyšší cíl je stále uspokojení vlastních přání, aby se měli dobře a nic je nerušilo v jejich pohodlíčku. U Pána hledají lepší život nebo uzdravení některých zlých věcí z minulosti, ale jejich cílem ještě není, aby byl Pán oslaven a aby jejich život dokazoval, že Boží slovo je pravdivé. Z opravdové lásky bude tomu, kdo hledá pomoc, také jasně kázán kříž.

Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však zahubil svou duši kvůli mně, ten ji zachrání.“ (L 9,23-24)

Abych to na závěr ještě jednou zdůraznil: tyto novosmluvní návody na konfrontaci a disciplinování sourozenců ve víře se netýkají ochotných, ale nezralých a slabých věřících, kteří padli do hříchu, ale jsou naprosto chápaví a kajícní. Týkají se takových, kteří úmyslně žijí v neposlušnosti.

Ale jak to tedy je s místem v Bibli, které říká, že láska hříchy přikrývá a ne odkrývá?

Při výkladu Písma platí především následující princip: Jedno jediné místo z Bible nemůže znamenat to, co se na první pohled zdá, že znamená, pokud je tento výklad proti smyslu všech ostatních míst v Bibli na stejné téma a kromě toho odporuje Božímu charakteru.

Už jsme viděli, jak Pán uzdravuje a uvádí do pořádku skrze pravdu, i když je to v daný okamžik dotyčnému nepříjemné. Dále jsme viděli, jak apoštolové zacházeli s případy svévolného, stále pokračujícího hříchu. A za třetí jsme poznali pokyny, jaké nám jako následovníkům a duchovně zodpovědným k tomu dali.

Především mějte k sobě vroucí lásku, neboť láska přikrývá množství hříchů. (1.Pt 4,8)

Beze sporu je zde napsáno, že láska přikrývá hříchy. Ale láska, která to dělá, je Boží láska, ne lidská láska. A jak to dělá? Před nebo po konfrontaci, na kterou bylo reagováno pokáním? Důležité vysvětlení k tomu dostaneme, když se podíváme na druhou zmínku v Nové smlouvě, kde se mluví o přikrývající lásce.

Moji bratři, zbloudí-li někdo mezi vámi od pravdy a někdo ho obrátí zpět, ať ví, že kdo obrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů. (Jk 2,19-20)

Zde zcela jasně vidíme, že nejprve je hříšník navrácen ze svého pomýlení na cestu pravdy a teprve potom jsou přikryty hříchy. Toto místo je jednotné s Galatským 6,1, kde se také mluví o zacházení s bratrovým hříchem:

Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení.

Zvláště musíme dbát na varování v tomto verši, že k tomu, kdo klopýtl, musíme přistupovat se správným postojem. Korektury z hněvu, osobního zklamání nebo pohrdání nebudou mít potvrzení Duchem svatým. A přece se toto reálné nebezpečí nesmí stát podnětem k tomu, že zavrhneme Boží přikázání lásky napomínání a káznění. Boží láska také vychovává, koriguje a disciplinuje, není jako lidská láska, která je často nevšímavá, zmešká postavit se vedle pomýlených s útěchou a korekturou a slabým, zneužitým a utlačovaným pomoci vybudovat standart spravedlnosti.

Když přemýšlíme nad tím, proč v mnoha sborech není jednáno podle těchto jasných pokynů, dojdeme brzy k závěru, že takováto láska je pro nás příliš nákladná. Při takovém postupu jsou konflikty předprogramovány. Vedení, které se odváží takto žít a přinášet do církve Boží čistotu, bude napadáno. Kdo zde jednoznačně nestojí na Boží straně, pro koho Boží vůle a čest nestojí jednoznačně na prvním místě, kdo se bojí o svoji váženost a pozici a pro koho je velký sbor důležitější než svatý sbor, přijde nevyhnutelně k pádu.

Členové sboru, kteří sami chtějí žít ve svobodě od strachu z lidí, způsobí svými dotazy, proroctvími nebo jinými příspěvky, že se vedoucí spoutaný strachem z lidí zapotí. A pokud se nic nezmění, dříve nebo později odejdou. Hledají příklady, ke kterým budou moci vzhlížet a skrze které budou ve svém následování Pána vyzýváni k radikálnosti.

Když je falešná láska odhalena a je s ní jednáno, ukáže svoji pravou tvář a zjeví moc, ze které pochází. Když je vyzvána, aby se přizpůsobila měřítkům Božího slova, může najednou být velmi zlá a zpětně udeří zbraněmi „pomluv“ a „bratrovraždy“.

Ježíš mluví přímo o církvi jen dvakrát, a to u Matouše 16,18 a 18,15-17.

Mezi těmito dvěma místy je důležitá souvislost. Při první zmínce o církvi je popsán nejpodstatnější rys církve: moc nad mocí temnosti. Na druhém místě nám Ježíš vysvětluje správné zacházení s hříchem nějakého bratra:

Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho jen mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok´. Jestliže je neposlechne, pověz to shromáždění; jestliže však neposlechne ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník. (Mt 18,15-17)

Když podle Božího pokynu hřích neignorujeme, nezlehčujeme nebo „nepřikrýváme láskou“, ale reagujeme na něj a tak budujeme Boží řád, žijeme vzájemně ve světle a nedáváme ďáblovi mezi sebou prostor.

Nepřítel přesně ví, že když mezi sebou připustíme tmu, skutečně mezi námi nebude Pán se svojí mocí. Dokud je Pán jen pro nás a ne s námi, nejsme pro ďábla nebezpeční. Humanistický duch byl do církve poslán proto, aby nám přinesl falešný druh lásky a abychom tak měli strach bojovat proti hříchu. Kde by byl lepší argument, než „ve jménu lásky!“

Cílem tohoto nařízení je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. (1.Tm 1,5)

Láska z čistého srdce je cíl, cesta k němu je dlouhá a vede jen skrze očišťování! Pokud začneme naším přirozeným pojetím lásky, možná se nedostaneme k pravdě. Ale správně uplatňovaná pravda vede k opravdové lásce.

Vidíme tedy, že tento druh lásky, která je spárovaná s pravdou a respektováním Boží slávy, má nutně něco do činění s čistým srdcem, které žije v pravdě a Pána staví na první místo.HLEĎME ZNOVU NA JEŽÍŠE

Učedníky jednou oslovili nějací lidé a prosili je: „Chtěli bychom vidět Ježíše“. Nechtěli kázání, abstraktní, akademické přednášky o pravdě nebo o životě, které by byly bez jakéhokoli významu pro život všedních dnů. Chtěli samotného Ježíše, který je pravda a život. Musíme znovu prosit o totéž. Když uvidíme Ježíše takového, jaký opravdu je, zapálí naše srdce hlubokou vášnivou láskou.

Musíme vidět Ježíše Nové smlouvy, který dnes pláče nad městy a který touží po svém lidu, aby ho v důvěrném společenství miloval, očišťoval a mohl ho poslat na žeň. Musíme vidět Ježíše, který je smilněním svého lidu popouzen k žárlivosti (1.K 10,22). Ježíše, který toužebně čeká na to, že jeho nevěsta rozpozná jeho bolest, a proto se odvrátí od svých milenců, se kterými ho podváděla. Jak touží po tom, aby se pro něj připravila a opravdu mu dala první místo ve svém životě! Když Boha poznáme jako milujícího ženicha, staneme se nevěstou, která už nežije pro sebe, ale pro něj, podřizuje se, vydává a ptá na jeho vůli.

A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe. (Iz 62,5b)

Pokud ve svém středu chceme znovu mít opravdového Ježíše, který s velikou vášnivostí řekl: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“ (L 12,49), pak budeme změněni. Projeví se to procitnutím k životu. Budeme pak osvobozeni od všeho chladu, lhostejnosti a tvrdosti a budeme ho vášnivě milovat. Potom už následování nebude příjemným víkendovým koníčkem, provozovaným jako odlehčující změna na zotavení, se vší vyvážeností a ohledem na svoji pohodlnost. Kristus se stane naším životem. Když ho uvidíme v jeho veliké lásce k nám, promění to naše srdce.

Tu se ti z vás, kdo vyváznou, na mě rozpomenou mezi pronárody, kam budou odvlečeni do zajetí, až dopustím, aby bylo rozbito jejich smilné srdce, jež se ode mne odvrátilo, a oči smilně se dívající po jejich hnusných modlách. Tím se zhnusí sami sobě pro zlo, které všemi svými ohavnostmi napáchali. (Ez 6,9)

Osobně prožitou účastí na jeho horlivosti, jeho touze spasit a pomoci, budeme osvobozeni od veškerého vypočítavého myšlení, které se stále ptá: „Co mi to přinese?“ Oheň v našem srdci nás bude pobízet k horlivosti, která odráží Boží vášnivost. Horlivost, kterou viděli učedníci na Ježíši, když si udělal z provazů bič a z chrámu hnal obchodníky, směnárníky a obětní zvířata, jim zjevila svatého, žárlivého Boha. Chrámový systém se tehdy rozvinul do vykořisťování, při kterém si někteří podnikatelé udělali z potřeby lidí uctívat Boha lukrativní zdroj příjmů. Svatý Bůh to nebyl ochoten připustit a bojoval proti nim způsobem, který by jistě mnozí nepociťovali jako lásku. Právě tohoto svatého, žárlivého Boha musíme dnes demonstrovat spícímu křesťanskému lidu, který je v zaběhnutém systému spokojený sám se sebou. Teprve potom bude církev vlastnit opravdovou moc, která by varovala svět před nadcházejícím Božím soudem.

Pán i dnes hledá lidi, kteří ho tak milují, že se k němu přiznávají, i když je to něco stojí. Snášejí nepochopení, odmítnutí nebo výsměch, a pro pravdu trpí nevýhody. Skutečný Ježíš miluje hříšníky, ale zároveň nenávidí hřích, a proto nás nemůže zanechat v našich svazcích se světem. Je smutné, že tento skutečný Ježíš není dnes u mnohých, kdo se nazývají jeho jménem, vítán. Ve své zaslepenosti a lidském pochopení lásky odporují Duchu svatému, když jim v kázání nebo prorockém slovu zjevuje svatého Boha, a cítí se nuceni znovu všechno zažehlit, aby se nikdo necítil nepohodlně a znepokojeně. Ale křesťané, jejichž život je už po mnoho let tělesný, protože žijí plně v kompromisech, kteří už všechno stokrát slyšeli, a mezitím si pomocí lži skrze falešná učení o milosti opatřili klidné svědomí, mají všechny důvody být znepokojeni nastávajícími otřesy a zprávami o Božím soudu. Jak už bylo napsáno, je tělesný život mladého, nezralého, ale přece učenlivého křesťana úplně jiným případem.

Hřích „snaha líbit se lidem“ byl zamaskován, a je nám nabízen jako „láska a moudrost“. Opravdoví bojovníci proti duchu světa této imitaci neuvěří, protože nehledá Boží slávu. Nejvyšší cíl mnoha Božích služebníků spočívá v tom, aby nebylo vzbuzeno pohoršení a ve sboru byl zachován pokoj. Ale Písmo říká, že láska ke světu je nepřátelstvím proti Bohu. Pán nemá mír s lidmi, kteří tolerují hřích, a v církvi jim vyhlásí válku.

Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů. Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst. (Zj 2,14-16)

Můžeme navštívit spoustu sborů, ale málokde budeme mít dojem, že tam vidí a uctívají takto vášnivého Ježíše. Chvála, jak ji popisuje následující Žalm, je na mnoha místech neznámá.

Boky si opásej, bohatýre, mečem, svou velebnou důstojností, se zdarem do boje důstojně vyjeď za pravdu, mírnost a spravedlnost, svou pravicí dokážeš činy, jež vzbudí bázeň. Máš ostré šípy, národy padnou ti k nohám, zasáhneš srdce nepřátel, králi! Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským je žezlo práva. Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, božský, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy. (Ž 45,4-8)

Brzy však přijde den, kdy bude Ježíš znovu viděn jako Král, Pán a Soudce. Znovu vejde do chrámu, rozmáchne se bičem a skoncuje se vším obchodováním. Shromáždí kolem sebe čistou církev, která bude naplněna jeho ohněm a jeho slávou. Průkopníci tohoto nového hnutí, kteří budou Boží lid konfrontovat s jeho nároky, jsou už ve skrytu připravováni a brzy začnou se svým veřejným voláním po obrácení se k Bohu, jehož jméno je „žárlivý“. Jak budeš reagovat na Boží volání k návratu do reality boje a utrpení pro něho?

Své následovníky zve Ježíš takto:

Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mi slouží, toho poctí Otec. (J 12,26)

Ježíš stál za pravdou i když mu to přinášelo konfrontaci a odmítnutí. Jeho vydanost pravdě ho přiváděla na místo odsouzení a hanby. Bylo by pro něho jednodušší konfliktům unikat. Kdyby se jen vyjadřoval trochu méně kontroverzně! Své posluchače například vybízel k tomu, aby jedli jeho tělo a pili jeho krev. Nebo veřejně vyhlásil, že zboří chrám a ve třech dnech ho znovu postaví. Něco takového přece muselo přinést problémy!

Následování znamená nezaleknout se ani místa zahanbení. V těchto dnech často slýcháme o pomazání Duchem a autoritou k panování. Ale často zapomínáme, že dříve, než budeme smět pro Pána nosit korunu slávy, budeme požádáni nosit trnovou korunu. Tak se uskutečňuje Boží sláva.

Jsme ochotni stát s Ježíšem na místě zahanbení, kde pro něho neseme trnovou korunu pohrdání? Je naše zastávání se pravdy důležitější, než naše pověst, náš vliv a naše možnosti? Na místě trnové koruny stojíme bezbranně, bez možností vlivu a ochrany. Jsme vydáni hlasům pohrdání, obžalob a odmítnutí. Na tomto místě má význam „být“ a ne „dělat“. Kromě odpouštění, žehnání, skrývání se u Otce a přijímání útěchy od něho, toho na tomto místě není mnoho na práci. Ale tak roste nová důvěra k Pánu a je nám dána nová autorita. Dovolíme Pánu, aby nás na cestě následování vedl na toto místo hanby?

Nebo raději chceme jít šikovnou církevní politikou a diplomacií z cesty každému konfliktu? Pokud chceme být s každým zadobře, pokud chceme být všemi váženi a ctěni, bezpochyby si brzy vyvineme postranní tajnou diplomacii, při které už naše veřejné slovo nebude identické s tím, co mluvíme v soukromí. Naše postoje a názory k určitým otázkám křesťanského života mají být úplně stejné za různých okolností a vůči různým lidem. Pokud si naše názory odporují, protože by to mohlo uškodit našemu vzhledu a postupu, už bychom nebyli v pravdě. Něco takového se Pánu zásadně nelíbí. Pokud k závažným morálním nedostatkům ve svém sboru mlčíš, kde se „ve jménu lásky“ toleruje hřích, můžeš to nazývat „moudrostí“, ale Pán tomu říká zrada.

Přece však i mnozí z vůdců v něho uvěřili, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. (J 12,42-43)

(překlad dvou kapitol z knihy Hartwiga Henkela: Návrat do reality – Výcvik bojovníků proti duchu tohoto světa, Verlag Gottfried Bernard, Solingen 2001, přeložil Petr Dvořák, © KS Juda Mělník)
Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.