V Boží lásce se straňte neukázněných

V Boží lásce se straňte neukázněných

Tomáš Korčák

 

Následující studie se týká kázně v církvi a našeho přístupu k neukázněným křesťanům; též probereme biblické postoje k náboženským lidem, kteří nenesou ovoce proměněného života a jsou potupou Božího jména pro své okolí, a dále budeme hovořit o našem přístupu k lidem sektářským a lidem s bludným učením. Též uvidíme, jaký máme zaujmout postoj k lidem ze světa. Věřím, že se osobní křesťanský život i život celé místní círve vyjadřuje především vzájemným budováním, povzbuzováním a potěšováním. Přesto i ta velmi malá část našeho jednání s lidmi neukázněnými až převrácenými patří do života církve, musíme o ní vědět a praktikovat ji, jinak trocha zlého kvasu prokvasí celé těsto.

 

Náš Bůh, Otec Pána Ježíše Krista je Bohem milostivým, milosrdným, shovívavým a dobrým (viz Jk 1,16-17). Je však také Bohem spravedlnosti a práva a to je oblast konfliktu s padlým lidstvem. Bůh je spravedlivý soudce a svými soudy trestá a často zastavuje zlo. Izajáš říká: Když vykonáváš své soudy na zemi, obyvatelé světa se učí spravedlnosti. Dává‑li se milost svévolníku, spravedlnosti se nenaučí; v zemi správných řádů bude jednat podle, na Hospodinovu důstojnost nebude hledět. (Iz 26,9-10) Soudy jsou projevem Boží milosti a proto sám Hospodin vyznává: Z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo. (Oz 6,5)

 

Věřím, že Bůh chce v této době dát církvi porozumění a zjevení o svých soudech. Myslím, že většina soudů je v tom, že Hospodin jenom vydá člověka jeho zvráceným žádostem (viz Ř 1,24.26.28). Lidé jednoduše sklidí, co zasévali (viz Ga 6,7-8). Jsou však i situace, kdy Bůh přímo zasáhne a zlo potrestá. Přitom platí slovo Izajáše: Vykoná své dílo, dílo jemu nevlastní, udělá svou práci, práci jemu cizí. (Iz 28,21)

 

Též v životě církve chce Bůh projevovat především svojí dobrotu a laskavost a také to činí. Chce to činit i skrze církev v tomto světě. Přítomnost milujícího a svatého Boha však spočívá na svatých nádobách – přesněji řečeno na učednících Ježíše Krista, kteří i když občas klopýtají, milují Pánovu svatost a posvěcují ho ve svých srdcích.

 

Petr říká vyvoleným: Neboť je čas, aby soud začal od domu Božího. Tedy jestliže nejprve od nás, jaký bude konec těch, kteří jsou neposlušni Božího evangelia? A ‚jestliže spravedlivý je stěží zachráněn, bezbožník a hříšník kde se ukáže?’ (1Pt 4,17-18) Boží láska nerozlučně spolupracuje s pravdou, stejně jako Boží soudy spolupracují s milostí.

 

V církvi, jako v každé rodině, má být kázeň. Církev je svatá, protože vychází z Ježíše (viz Mt 16,18). Ježíšem jsou jasně formulovaná jednoduchá pravidla, jak s bratrem v církvi, který je ve hříchu, jednat: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho jen mezi čtyřma očima. Poslechne‑li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok’. Jestliže je neposlechne, pověz to shromáždění; jestliže však neposlechne ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.“ (Mt 18,15-17) Vidíme, že napomínání není pouze záležitostí starších, ale každého znovuzrozeného člověka v církvi – tedy svatého podle Písma.

 

Ještě předtím Ježíš hovoří o lidech, kteří jsou částí těla a mohou svým svodem a pohoršením přivést druhé (tedy celé tělo) do zahynutí. „Běda světu pro svody! Svody sice musí přijít, avšak běda tomu člověku, skrze kterého svod přichází! Jestliže tě tvá ruka nebo tvá noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď; lépe je pro tebe, abys vešel do života zmrzačený nebo chromý, než abys měl obě ruce nebo obě nohy, a byl uvržen do věčného ohně. A jestliže tě svádí tvé oko, vyjmi je a odhoď; lépe je pro tebe, abys vešel do života jednooký, než abys měl obě oči, a byl uvržen do ohnivé Gehenny.“ (Mt 18,7-9)

 

Nenapomenutelný a nekající člověk má být z církve vyloučen, což není žádné zatracení, ale projev milosti k tomu, aby se člověk probral a učinil pokání. Apoštol Pavel píše o lidech, kteří pohrdli dobrým svědomím a proto ztroskotali ve víře. Pavel je vydal Satanu, aby se odnaučili rouhat. (1Tm 1,19-20) Věřím, že toto vydání Satanu je vyloučením z církve. Pavel stále očekává, že se lidé vně církve, bez Boží ochrany, trápeni Satanem odnaučí rouhat a skrze pokání se vrátí k Bohu a do církve. Jsou to soudy, do kterých je Bůh vydal, a naplňuje se to, o čem hovoří Elíhú: otevře jim ucho skrze útlak. (Jb 36,15)

 

Podobně v Korintu Pavel řešil situaci, kdy křesťan smilnil se ženou svého otce. Skutečně je slyšet o smilstvu mezi vámi, a to o takovém smilstvu, jaké není ani mezi pohany, že totiž někdo má ženu svého otce. A vy jste nadutí, místo abyste raději byli zarmouceni a odstranili (airein) ze svého středu toho, kdo se dopustil tohoto činu. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, už jsem vynesl rozsudek nad tím, kdo takový čin spáchal, jako bych byl přítomen: ve jménu našeho Pána Ježíše Krista ‑ až se shromáždíte, vy a můj duch spolu s mocí našeho Pána Ježíše ‑ vydejte takového člověka Satanu k záhubě těla, aby duch byl zachráněn v den Pána Ježíše. Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy. (1K 5,1-8)

 

V církvi jsou různí lidé s různými postoji. Všichni rosteme do dospělosti a zralosti, všichni občas procházíme různými slabostmi a tedy musíme být k sobě navzájem trpěliví. Apoštol Pavel vyzývá k pokoře při napomínání: Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení. (Ga 6,1) Pavel dále popisuje tři různé druhy nezralých a slabých křesťanů a také různé jednání s nimi: Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, mějte trpělivost se všemi. (1Te 5,14)

 

Straňte se neukázněných, kteří odmítají napomenutí a nestýkejte se s nimi!

 

Máme napomínat neukázněné (ataktos), což jsou lidé nepořádní, neuspořádaní, líní nebo z řádu vystupující. Když tito lidé napomenutí nepřijmou, máme se jich podle Písma stranit. Stranit se (stellesthai) znamená také stáhnout se od někoho, nebo vyhnout se někomu.

 

V Tesalonice měli zřejmě s těmito lidmi největší problémy a neukázněnost a odmítání řádu těchto křesťanů se projevovalo tím, že vůbec nepracovali a zabývali se tím, do čeho jim nic není. Zdravé pracovní návyky (viz 2Te 3,10-12), pořádek a čistota své domácnosti (viz Dt 23,13-15) a moudré biblické spravování svých financí (viz Mal 3,6-12) jsou tři základní oblasti, kde máme být věrní v mále. Když zde ukazujeme svoji poddanost Pánu, pak jsme teprve dobrým svědectvím pro své okolí a nedáváme v této oblasti místa ďáblu.

 

Ve svém prvním listu do Tesaloniky Pavel píše: O bratrské lásce vám není potřeba psát, neboť jste sami vyučeni od Boha, abyste milovali jeden druhého. A opravdu tak činíte všem bratřím v celé Makedonii. Vyzýváme vás však, bratři, abyste se v tom ještě více rozhojňovali a zakládali si na pokojném životě, věnovali se vlastním věcem a pracovali vlastníma rukama, jak jsme vám přikázali, a abyste chodili slušně před těmi, kteří jsou vně, a nikoho nepotřebovali. (1Te 4,9-12) Jsou to výzvy k zodpovědnému a pilnému životnímu stylu, který je prostý „socialistického“ myšlení, že „tatínek stát“ se o mne postará.

 

Tuto výzvu však někteří v Tesalonice neakceptovali, proto Pavel církvi ve svém druhém dopise píše: Kéž Pán uvede vaše srdce do lásky Boží a do trpělivosti Kristovy. Přikazujeme vám, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abyste se stranili (stellesthai) každého bratra, který žije neukázněně (ataktós), a ne podle toho, co jste od nás převzali. Vždyť sami víte, jak nás máte napodobovat, protože jsme mezi vámi nebyli neukáznění (ataktein). Ani jsme u nikoho nejedli zadarmo chléb, ale dnem i nocí jsme s námahou a úsilím pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k tomu neměli právo, ale takto jsme vám dali sami sebe za vzor, abyste nás napodobovali. (2Te 3,5-9)

 

Pavel začíná svůj příkaz velice důležitou modlitbou, aby Pán směroval jejich srdce k lásce Boží a trpělivosti Kristově. Jenom to je to správné zacílení a motiv našeho jednání. Boží láska je určována pravdou Božího slova a Ducha svatého v nás vylitého, a Kristova trpělivost je projevem Krista v nás. V této lásce a trpělivosti se máme stranit každého bratra (tedy ne lidí neobrácených ze světa), který žije neukázněně. Apoštolové a otcové v Pánu sami ukázali na svém příkladu, jak žít pod Pánovou kázní a v jeho řádu. Dali druhým sami sebe za vzor k napodobování.

 

Výraz, zde použitý pro neukázněný a nepořádný život (ataktos), byl též používán pro označení člověka, který byl prost vojenské služby. Jako křesťané se nacházíme v duchovní bitvě a církev je také armádou, tedy poddat se Božímu řádu a neopouštět svévolně své stanoviště je pro nás i pro druhé klíčové. Uzda kázně způsobí, že kůň je správně zacílen a vykoná potřebnou práci podle vůle člověka, který ho vede. Oč více máme být poddáni našemu Bohu a nebeskému Otci?

 

Bůh touží, aby v jeho lidu byl řád a pořádek (taxis). Jenom uspořádané a v bitevním šiku seřazené vojsko může pod vedením Velitele Hospodinova vojska (viz Joz 5,14) zvítězit nad nepřítelem. Život v Božím řádu způsobuje, že naše víra v Krista roste a je pevná. Pavel píše Koloským: Neboť i když jsem tělem nepřítomen, přece jsem duchem s vámi a s radostí vidím váš řád (taxis) a pevnost vaší víry v Krista. (Ko 2,5) Proto také vyzývá církev: Všechno ať se děje slušně a spořádaně (kata taxin – podle řádu). (1K 14,40)

 

Pavel dále píše Tesalonickým: Neboť když jsme u vás byli, toto jsme vám přikazovali: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně(ataktós), vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb. Vy však, bratři, neochabněte v konání toho, co je správné. (2Te 3,10-13)

 

Boží láska se projevuje tím způsobem, že člověka, který nechce pracovat, nechá vyhladovět. Falešný, duševní a převrácený soucit, který nemá nic společného s Boží láskou a soucitem, krmí lidi, kteří nechtějí pracovat. Jsou i lidé, kteří chtějí pracovat, ale z nějakého důvodu (např. zdravotního) nemohou. Těm je jistě potřeba pomoci. Je však i mnoho postižených lidí, kteří svou vitalitou a kreativitou předčí mnohé zdravé. Je mnoho chudých a hladových (např. ve válečných konfliktech či živelných pohromách), které je potřeba nakrmit a pomoci jim najít práci, aby se sami uživili. Boží požehnání se projevuje v tom, že nám Bůh dává sílu v pilné práci k nabytí blahobytu: Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on, aby utvrdil svou smlouvu, kterou přísahal tvým otcům, jak tomu je dnes. (Dt 8,18)

 

Neukáznění lidé se nezabývají vlastní prací, nestojí na svém místě a ve svém povolání, a proto zabývají se tím, do čeho jim nic není. Tito všeteční lidé jsou nenasycení, nezasazení, zmítaní sem tam. Ve své pýše a drzosti se pletou do věcí, do kterých jim nic není. V první církvi byly tímto známy zvláště některé starší ženy. Pavel Píše Timoteovi, že si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří. (1Tm 5,13CEP) Kraličtí překládají, že Boží láska není všetečná (1K 13,4). Když necháte všetečného člověka samotného ve vašem pokoji, tak vám prohlédne vaše šuplíky. Tito lidé také nejlépe vědí, jak se má vést církev, stát atp., avšak svůj osobní život vést neumějí. Ten, kdo je naplněn Boží láskou, toto dělat nemusí. Apoštolové takové lidi napomínali a uváděli do jejich mezí.

 

Jestliže někdo neposlouchá naše slovo v tomto dopise, dávejte si na něho pozor a nestýkejte se (syanamignysthai) s ním, aby se zastyděl. Avšak nepokládejte ho za nepřítele, nýbrž napomínejte ho jako bratra. Sám Pán pokoje nechť vám daruje pokoj vždy a každým způsobem. Pán se všemi vámi. (2Te 3,14-16)

 

Písmo je pro nás skutečně závazné a na toho, kdo slovo napomenutí na základě Písma neposlouchá, si máme dávat pozor (doslova: zaznamenat si ho – sémeiousthai) a nestýkat se s ním (nebo také: nesměšovat se s ním – __anamignysthai). Takové jednání z naší strany ho má přivést k tomu, aby se zastyděl (nebo také: aby byl zahanben – hina entrapé). Nesmí se nám však z takového člověka stát nepřítel, ale máme ho vidět stále jako svého bratra. Když jednáme podle Písma, Pán bude s námi a bude nám dávat svůj pokoj.

 

Odstraňte toho zlého ze svého středu!

 

Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali (syanamignysthai) se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa, nebo s hrabivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít. Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali (syanamignysthai) s tím, kdo si říká bratr, a přitom je smilník nebo hrabivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte (exairein) toho zlého ze svého středu! (1K 5,9-13)

 

Je i toto závazné Boží slovo pro křesťany 21. století? Problém je v tom, že křesťané se dnes straní a nestýkají s nevěřícími, ke kterým však Pánem byli posláni s evangeliem, a stýkají se a rozvíjejí vřelé vztahy s lidmi, kteří se nazývají křesťany a žijí v hříchu stejně jako pohané. Někdy se tento neřád nazývá ekumenismus. Máme vyhnat svět z církve a církev do světa (viz L 10,2). V církvi nemá být hřích, ale církev má být mezi hříšníky. Skuteční, obrácení křesťané, kteří milují Pána, nechtějí hřešit a oddělují se od každého hříchu. Avšak pevný základ Boží stojí, maje tuto pečeť: ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho’, a ‚ať se odvrátí od nepravosti každý, kdo vyslovuje Pánovo jméno.’ (2Tm 2,19) Nekajícího křesťana máme z církve odstranit. S takovým nemáme dokonce ani jíst – což znamená mít důvěrný vztah.

 

Odvracej se od lidí, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale její moc popírají!

 

Toto však věz, že v posledních dnech nastanou těžké časy. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chvástaví, domýšliví, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, bezcitní, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, nepřátelští k dobrému, zrádní, lehkomyslní, nadutí, milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha. Budou mít vnější formu zbožnosti, ale její moc jim bude cizí (ř: popřeli / odmítli). Od takových se odvracej (apotrepesthai). (2Tm 3,1-5)

 

Zde Pavel popisuje křesťany podle jména. Nemluví tady o lidech ze světa – těm máme sloužit evangeliem! Jsou to lidé, kteří mají pouze vnější formu zbožnosti, ale proměňující moc zbožnosti jim je cizí. Český ekumenický překlad to vyjadřuje takto: Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Tito lidé nenesou žádné ovoce, mohou o Bohu hodně mluvit, ale svým jednáním Boží moc k proměně odmítají a popírají. Následuje seznam 18 charakteristik těchto mrtvých „křesťanů“ (viz Zj 3,1). Od takových lidí se máme odvracet!

 

 

1.     sobečtí

2.     chtiví peněz

3.     chvástaví

4.     domýšliví

5.     rouhaví

6.     rodičů neposlušní

7.     nevděční

8.     bezbožní

9.     bezcitní

10.   nesmířliví

11.   pomlouvační

12.   nevázaní

13.   hrubí

14.   nepřátelští k dobrému

15.   zrádní

16.   lehkomyslní

17.   nadutí

18.   milovníci rozkoše spíše než milovníci Boha

 

Pavel dále pokračuje: K nim patří ti, kteří vnikají do domů a podmaňují si lehkověrné ženy, které jsou obtížené hříchy a hnané rozličnými žádostmi, které se stále učí, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy. Jako se Jannés a Jambrés postavili proti Mojžíšovi, tak se i tito lidé stavějí proti pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, neosvědčení ve víře. Ale dále nepostoupí, neboť jejich nerozum bude všem zřejmý, jako byl i nerozum oněch dvou. (2Tm 3,6-9)

 

Jsou lidé, kteří se stále učí, ale nevidíte v jejich životech žádný pokrok, žádné ovoce, žádné porozumění pravdě. Proč je tomu tak? Tito lidé nemají v pořádku své srdce a z něho přece vychází život (viz Př 4,23). Jsou obtíženi hříchy a vedeni svými tělesnými žádostmi, mají zvrácenou mysl (chybí jim přímá, jednoduchá, čistá mysl) a jsou neosvědčení ve víře (neprojdou vítězně žádnou zkouškou). Svým jednáním se stavějí proti pravdě a dříve nebo později bude jejich nerozum všem zřejmý.

 

Vyhni se lidem, kteří se nedrží zdravého učení, které je v souladu se zbožností!

 

Jestliže někdo učí jinak a nedrží se zdravých slov, těch, které jsou našeho Pána Ježíše Krista, a učení, které je v souladu se zbožností, je zaslepený, ničemu nerozumí, ale má chorobný zájem o sporné otázky a slovní potyčky. Z toho vzniká závist, svár, urážky, zlá podezření, ustavičné třenice mezi lidmi, kteří mají porušenou mysl a jsou zbaveni pravdy a kteří se domnívají, že zbožnost je pramenem zisku. Takovým se vyhni (afistanai). (1Tm 6,3-5)

 

Také podobně na tomto místě Pavel popisuje lidi s porušenou myslí, kteří nemají vztah k pravdě a proto jsou jí zbaveni a vydáni lži. Jsou to všechno nábožní lidé, kteří se dokážou přít o učení, avšak v jejich životech nenajdete žádné ovoce – pouze teorie. Působí v církvi rozdělení, zlá podezření, pomluvy, sváry a hořkosti. Jde jim pouze o jejich zisk – oni jsou středem vesmíru. Takovým převráceným „křesťanům“ se máme vyhnout (afistanai), což také znamená: odstoupit, vzdálit se, nebo se odvrátit. Zdravé učení vždy vede k zbožnosti, což je proměněný životní styl, který nese dobré ovoce. Zdravé učení též vede ke Kristu jako středu našeho života.

 

Máme se odvracet (afistanai) od nepravosti (viz 2Tm 2,19), zatímco někteří se odvracejí (afistanai) od víry v živého Boha a přidržují se bludných duchů a učení démonů (viz Heb 3,12; 1Tm 4,1). Od takových lidí se i my máme odvracet (afistanai).

 

Zřejmě nejrazantněji máme jednat s bludaři, kteří přinášejí cizí učení, jež odporuje celé radě Boží zjevené v Písmu. Tyto bludné nauky způsobují rozdělení a sváry a proto starší musí rychle a rázně zakročit. Sektáře po jednom a druhém napomenutí odmítni. Víš, že takový člověk je převrácený, hřeší, a sám sebe odsuzuje. (Tit 3,10-11) S těmito lidmi již rozhodně nejednáme jako s bratry – vidíme, že je zde určité stupňování našeho přístupu.

 

Apoštol lásky Jan píše: A nyní tě prosím, paní ‑ ne že bych ti psal nové přikázání, nýbrž to, které jsme měli od počátku ‑ abychom milovali jedni druhé. A to je ta láska: abychom chodili podle jeho přikázání. To je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že v něm máte chodit. Neboť do světa vyšli mnozí svůdci, kteří nevyznávají Ježíše Krista přicházejícího v těle; každý takový člověk je svůdce a antikrist. Dávejte si pozor, abyste nepřišli o to, na čem jsme pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Každý, kdo zachází dále a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení Kristově, má i Otce i Syna.  Přichází‑li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nezdravte; kdo ho zdraví, má účast na jeho zlých skutcích. (2J 1,5-11) A zase jsou to náboženští lidé, kteří přinášejí cizí náboženské nauky a překrucují pravdu.

 

Oddělte se od nepravosti, temnoty, ďábla a model!

 

Nebuďte zapřaženi do cizího jha s nevěřícími. Neboť co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké je společenství světla s tmou? Jaký je souzvuk Krista s Belialem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení svatyně Boží s modlami? Neboť vy jste svatyní Boha živého, jak řekl Bůh: ,Budu bydlet v nich a procházet se mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.’ Proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se (aforizein),’ praví Pán, ‚a nečistého se nedotýkejte; a já vás přijmu a budu vám Otcem a vy mi budete syny a dcerami’, praví Pán Všemohoucí. Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží. (2K 6,14-7,1)

 

Máme se oddělit (aforizein) od hříchu, hodnot a převrácených struktur tohoto světa, což v sobě obsahuje určité ohraničení či vymezení. Nejsme proti lidem, ale proti nepravosti, a především jsme pro Boha.

 

Jedna z prvních výzev apoštola Petra při jeho letničním kázání byla: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ (Sk 2,40) Tento svět je převrácený, máme to vědět a podle toho jednat. Byli jsme přeneseni ze tmy do Božího království, jehož hodnoty, vládu a řád vnášíme do tohoto světa. Proto na některých projektech s nevěřícími spolupracovat nemůžeme. Proto si také nemůžeme brát nevěřící partnery pro manželství.

 

Nemáme se oddělovat či vymezovat od druhých na základě sympatií, nebo kulturních či sociálních měřítek, ale na základě pravdy Božího slova zjevené a ztělesněné v Kristu. I v první církvi se tomu potřebovali naučit a Pavel musel napomínat Petra, že jedná na základě židovských náboženských předsudků. Ale když přišel Kéfas do Antiochie, postavil jsem se proti němu tváří v tvář, neboť si zasloužil odsouzení. Než totiž přišli někteří od Jakuba, jídával společně s pohany. Když však přišli, začal couvat a oddělovat se (aforizein), protože se bál těch, kteří byli z obřízky. A spolu s ním upadli do pokrytectví i ostatní Židé, takže i Barnabáš byl stržen jejich pokrytectvím. Když jsem však uviděl, že nejdou rovně podle pravdy evangelia, řekl jsem Kéfovi přede všemi: „Jestliže ty, ač jsi Žid, žiješ pohansky, a ne židovsky, jak to, že nutíš pohany, aby žili jako Židé?“ (Ga 2,11-14)

 

Pavel někdy musel jednat velmi rozhodně a rázně s náboženskými pokrytci, aby se mohlo Pánovo dílo svobodně dále rozvíjet. V Efezu začal podle svého zvyku vyučovat o Božím království v synagoze. Když se však někteří zatvrzovali a nechtěli se dát přesvědčit, ba přede všemi tupili tu Cestu, Pavel od nich odstoupil (afistanai), oddělil (aforizein) učedníky a denně rozmlouval ve škole nějakého Tyranna. To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie uslyšeli Pánovo slovo, Židé i Řekové. A Bůh konal skrze Pavlovy ruce neobvyklé mocné činy. (Sk 19,9-11)

 

Jednat podle Božího slova se vždy vyplatí! Jenom pýcha vede člověka, aby jednal jinak než nás v Písmu vybízí dobrý a milostivý Bůh, který říká: Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Ez 18,23) Nemůžeme být milostivější než Bůh. Šalomoun varuje: Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7,16) To, k čemu nás v Písmu vybízí Bůh, který je láska, je skutečně tím největším projevem lásky a milosti. Věříš tomu?

 

Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (Jan 1,17)

Příspěvek byl publikován v rubrice Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.