Asi před 450 lety zaplatili reformačně směrovaní věřící v Evropě vysokou cenu za život víry, který už neměl stát pod nadvládou Říma, ale byl založen pouze na Božím slovu. Mnozí byli pro svoji vydanost Písmu svatému pronásledováni a dokonce upalováni na hranici. Anglická královna Marie I., zvaná také krvavá, se pokoušela znovu ve své zemi etablovat katolicismus jako státní náboženství. Během své vlády nechala upálit téměř tři sta věřících, protože odmítali učení Říma. Foxova „Kniha mučedníků“ popisuje upřímnost a vydanost anglických duchovních, kteří odporovali pokusu Anglii znovu násilím přivést pod bludy katolické církve. My, jako věřící, jsme dnes dědici těchto odvážných bojovníků. Užíváme si svobody, kterou pro nás vybojovali.
Už nějakou dobu prožíváme sílící trend, který protestantské věřící vede k tomu, aby vyhledávali společenství s náboženskými institucemi, které dříve mnoha věřícím přinesly smrt a jejichž pozice víry jsou dnes prokazatelně stejné. Kdo to zpochybňuje, a to dělají mnozí motivovaní svou přehnanou touhou po jednotě, měl by se někdy zabývat katolickým katechismem, který představuje dnes platné a závazné učení katolické církve. Ať je to očistec, odpustky, vzývání Marie, neomylnost papeže, neposkvrněné početí Marie, stavění tradice na úroveň Písma svatého, nekonečné opakování Kristovy oběti v eucharistii, všechny tyto body, proti kterým protestanté v reformaci protestovali, jsou stále závaznou věroukou katolické církve. Osvobozující evangelium je těmito lidskými vynálezy nejen ředěno, ale totálně překrucováno a zbavováno moci.
Víme dnes vůbec, že tehdy za Marie I. královny Anglie, bylo mnoho duchovních upáleno na hranici, protože odmítali souhlasit s učením Říma, že při večeři Páně jsou skrze moc kněze chléb a víno doslova proměňovány v krev a tělo Kristovo? Můžeme dnes vůbec pochopit, proč je takové učení tak neblahé, že se nechali raději upálit, než aby s ním souhlasili? Reformátoři věděli, že pokud Kristova oběť není jednou provždy dostačující, stane se víra nikdy nekončícím pokusem dosáhnout Boží milosti skrze skutky. Evangelium by už nebylo zprávou, která přináší radost. Jak vysokou hodnotu měla pro tyto udatné muže a ženy pravda! Vědí vůbec letniční a charizmatičtí vedoucí, kteří se na různých úrovních setkávají s katolíky, že jim jejich partneři v rozhovoru naprosto odpírají jakékoli oprávnění sloužit slovem? V katolickém katechismu je v článku 100 doslova: Úkol autenticky vykládat Boží slovo byl svěřen pouze učitelskému úřadu církve, papeži a biskupům, kteří jsou s ním spojeni. (Katechismus Katolické církve, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001)
Co vlastně má přinést setkávání za těchto předpokladů? Nezničilo trvání na tomto absolutním nároku každý opravdový rozhovor? Proč potom ještě vyhledávat to, jestli máme společnou letniční zkušenost? Zástupci katolíků jsou dost chytří na to, aby své skutečné přesvědčení nevyložili otevřeně na stůl. A zástupci protestantů tato závazná prohlášení víry buď neznají, nebo je nechtějí vzít na vědomí.
Jistě, v zásadě nemůžeme proti setkání s katolíky nic namítat. Pavel se také setkal s filozofy v Aténách. Můžeme se například setkávat s muslimy a jistě tím přispějeme k odbourání předsudků, že všichni muslimové jsou násilnickými islamisty. Ale kdo si stanoví za cíl přivést všechna náboženství k jednotě nebo hledat jednotu s katolíky, aby tím bylo dosaženo pro svět věrohodného svědectví víry, přehlíží zcela důležité skutečnosti. Nemůžeme dávat dohromady to, co k sobě nepatří. Kdo je Pánův následovník a jaké nároky na něho sám Pán klade, nejsou podružné otázky stylu osobní zbožnosti, ale otázky, kterými stojí nebo padá víra. Pokud taková setkání s katolíky použijeme k tomu, abychom věřící uvedené do bludu varovali a ukázali jim, že jejich učení neodpovídá měřítkům apoštolského učení, mělo by takové setkání smysl, ať by reakce katolíků vypadala jakkoli. Ale přinášejí jim naši protestantští sourozenci stejné poselství, jako to dělával Pavel, když šlo o zkreslené evangelium?
Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Není jiné evangelium, ale jsou někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí překroutit evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my, nebo sám anděl z nebe zvěstoval v evangeliu něco jiného než to, co jsme vám předali, budiž proklet! Jak jsme řekli dříve, i nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo zvěstuje jako evangelium něco mimo to, co jste přijali, budiž proklet! Získávám si teď lidi, nebo Boha? Či se snažím líbit lidem? Kdybych se chtěl ještě líbit lidem, nebyl bych Kristův otrok. Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. (Ga 1,6-11)
„Samozřejmě nemůžeme katolickým věřícím přinést takovéto varování!“ Takto slyším mnohé v duchu rozhořčené námitky. Takové slovo, jako použil Pavel, by přece bylo urážlivé. Přesně o tohle jde. Tyto polarizující komentáře a stanoviska jsou dnes se sebejistou samozřejmostí úzkostlivě obcházeny. „Nikoho neurážíme a už vůbec ne úmyslně! Máme k sobě přece přistupovat v lásce.“ Závěr z takového uvažování by ale byl ten, že Pavel tato slova nenapsal z Ducha svatého a že ho v tom nemáme napodobovat. Odmítání Pavlových proklínajících slov neznamená o nic méně, než si dělat nárok na to, že dnes máme více lásky než apoštol Pavel nebo Bůh sám. A že jeho postoje a jednání byly převrácené, nelaskavé a proto hříšné!
Když však věříme, že náš Pán žil skutečně bez hříchu, že byl dokonalým obrazem Otce a byl a je ztělesněná láska, pak od nás tato víra vyžaduje vyvození důsledků. Pak jsou takové řeči o lásce, která je opakem Boží lásky, nebezpečné lidské vynálezy, na které si musíme dát pozor. Láska bez pravdy není Boží láska! Pokud měl Pavel pravdu a jeho evangelium skutečně nebylo lidského druhu, nesmíme při překrucování evangelia mlčet.
Místo toho, aby někteří prominentní duchovní vedoucí evangelikálního a Duchem naplněného křesťanstva katolické hodnostáře varovali před nebezpečným znetvořením evangelia, s údivem slyšíme, že s nimi uzavírají smlouvy vzájemné lásky. Aby se něco prodalo, jsou v Božím lidu přinášeny zajímavé formulace, které zní velmi laskavě, ale při podrobnějším prozkoumání jsou pravým opakem. „Smířená rozmanitost“ je přece pojem, který zavádí do bludu. Kdo by se svými sourozenci nežil rád ve smíření. Pak je ale pojem „smíření“, ve kterém jde o osobní vztahy, spojen s pojmem „rozmanitost“. Je za tím myšlenka, že jsou rozmanité styly zbožnosti, které všechny mohou být postaveny vedle sebe jako rovnocenné. Kdo to akceptuje, nechá na pokoji druhé i jejich přesvědčení a žije ve „smířené rozmanitosti“ a už nemá touhu trvat na vlastním pojetí pravdy. Tak se uskuteční pokoj a jednota.
Ale tento druh jednoty s sebou nese zmatení, které maří všechno usilování o společnou evangelizaci, o kterou má při jednotě údajně jít. Když totiž žijeme v této jednotě a necháváme na pokoji hlediska ostatních, možná se najednou ocitneme ruku v ruce s lidmi, kteří možná vůbec nejsou znovuzrozeni. Věří totiž, že kropení nemluvňat dělá z lidí křesťany, nebo ještě hůře, že stejně jsou všichni lidé od přirozenosti Boží děti. Tak je setřena linie mezi církví a světem. Když se pak nově obrácení křesťané nechají přemlouváním a mnohoslibnými slovy svést k zasvěcení života duchu jménem Maria, bezmocně tomu přihlížíme, protože s bratry katolíky přece žijeme ve smířené rozmanitosti a navzájem jsme si slíbili, že budeme respektovat pozice víry ostatních a nebudeme je zpochybňovat.
Otázky, jak se stát Božím dítětem, nebo jestli je přijatelné vzývat jiné jméno než Ježíš a zasvětit mu svůj život, nejsou okrajové otázky osobní příchuti a stylu zbožnosti, ale zásadním způsobem se týkají zvěsti evangelia. A tato Boží zvěst lidem nesmí být nikým, žádným člověkem ani církví, měněna. Těm, kdo se toho opováží, hrozí Bůh lásky hrozným trestem. (Viz výše citovaná slova našeho vzoru Pavla.)
Jeden křesťanský časopis přinesl následující titulek: „Nepřátelství a podezírání ustupuje vzájemné úctě.“ Tady bychom přece spontánně zavolali „haleluja“. Je přece vždy dobré, když ustupují nepřátelství a podezírání, protože když se vzájemně podezíráme, nemůže se rozšířit pokoj. Ale při podrobnějším pohledu se opět obratně kombinují pojmy. „Vzájemná úcta“ mluví o rovině vztahů. Potají je sugerováno, že kdo podezírá katolíky z falešného učení, si jich vůbec neváží a vidí v nich nepřátele. Důsledkem tohoto myšlení tedy je: opravdová láska a úcta nekritizuje učení ostatních, ale nechá je být stejně platné a správné jako vlastní názory.
Stále se musíme rozpomínat na to, že apoštolové takto nesmýšleli ani nejednali. Pavel označoval falešná učení, jejich zástupce někdy jmenoval a varoval před nimi. V době Nové smlouvy byl rozdíl mezi pravými a falešnými apoštoly. A minimálně jeden sbor byl schopen tento rozdíl poznat. Nebyli ochotni tyto falešné apoštoly „kvůli jednotě“ uznávat. Pavel varoval před zvěstováním jiného Ježíše a jiného evangelia, protože podle jeho názoru přijímají ti, kdo tuto „službu“ přijmou, jiného ducha (2K 11,3-4). Vidíme to dnes ještě také tak?
Možná některý následovník Ježíše řekne: „Mě se tyto věci netýkají. A co dělají moji vedoucí, není moje věc.“ Tento popsaný trend směšování bude stále sílit a dojde k vytěsnění a pronásledování těch, kdo chtějí trvat na pravdě a nechtějí společně kráčet touto cestou jednoty. Proto se tyto věci týkají každého křesťana. Musíme se připravit už dnes. Varování je silné: Antikristovský svod postihne ty, kdo nepřijali lásku k pravdě.
A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní duchem svých úst a zahladí jej i jeho skutky jasným zjevením svého příchodu. Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší mocí, znameními a zázraky lži a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku Pravdy (nebo: lásku k Pravdě), aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži, a aby všichni, kdo neuvěřili Pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni. (2Te 2,8-12)
Chtěl bych zde předložit několik důležitých otázek, které si na základě Písma svatého musíme zodpovědět, abychom mohli čelit pronikajícímu náboženskému zmatení:
- Platí ještě draze zaplacené základy reformace (Jedině Písmo! Žádné opakování obětování Krista ve večeři Páně)?
- Koho Písmo označuje jako křesťana?
- Co je láska? Jednota?
Pán vlažné křesťany v Laodiceji vyzývá ke koupi oční masti, aby mohli rozpoznat svůj skutečný stav. Změna může vždy začít teprve tehdy, když svůj okamžitý stav rozeznáme jako nesprávný. Schopnost vidět, kterou nám dává Ježíš, něco stojí. Nedá nám ji zadarmo. Kdo se pokouší najít cestu ze zbožného přizpůsobování se a slepého následování, brzy uvidí, že je konfrontován s utrpením. Kdo označuje pravdu jako pravdu, nebude moci schvalovat opak pravdy – lež. Tak si brzy bude muset vyslechnout výčitky o nelaskavosti a netoleranci a bude muset vytrpět vytěsnění „ve jménu lásky a jednoty“.
Ježíš dal jasně najevo, že opravdová víra je nemožná dokud ještě hledáme slávu u lidí (J 4,44). Pokud nehledáme osvobození od snahy líbit se lidem, což vlastně není nic jiného než strach z lidí, jsme automaticky určeni pro cestu kompromisů. O duchovních vůdcích v Ježíšově době čteme:
Přece však i mnozí z vůdců v něho uvěřili, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. (J 12,42)
Tito lidé věřili v Ježíše, ale svým způsobem, jak to Ježíš nevyučoval. Kdo ho chtěl následovat, musel se vzdát všeho.
Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem. (L 14,33)
Kdo si tehdy řekl, chci věřit v Ježíše, ale v žádném případě se nesmí stát, že budu vyloučen ze synagogy, se už rozhodl pro kompromis. Musel se spokojit s neslaným, neúčinným životem víry. Dnes je to stejné. Kdo se rozhodl být bezpodmínečně uznáván těmi, kdo pohrdají Božím slovem a pošlapávají ho, bude sám moci přežívat jen s kompromisy.
Příliš jasně to vidíme na evangelikálních vzdělávacích zařízeních, která chtějí svým studentům nabídnout státně uznávané diplomy. Cena, kterou za to stát požaduje, je vzdání se průzračnosti, která odhaluje svět v jeho nepřátelství vůči Bohu.
Skuteční Hospodinovi služebníci si z touhy zalíbit se lidem udělali nepřítele a hledají Spasitelovu pomoc, která nás od našich nepřátel osvobodí. Teď je čas přípravy! Teď je čas hledat v této důležité oblasti našeho srdce spasení z Golgoty. Srdce, které se už nebojí lidí, ale místo toho se bojí Boha, je podstatnou částí našeho spasení.
Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dobro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali. (Jr 32,40)
Své spasení musíme poznat ve všech oblastech, uvěřit mu a nechat ho osvědčit ve svých životech. Proto nás Pán chce povzbudit, abychom hledali toto důležité požehnání pro plodný křesťanský život a pak k němu vedli ostatní.
Předměty k modlitbám:
- Otevření očí těm, kdo si myslí, že výše popsaný trend je Božím požehnáním.
- Přibývání lásky a odvahy k pravdě.
- Očištění Božího lidu od všech příměsí.
Zdroj: Hartwig Henkel – Wahrheit kostet ihren Preis © Hand in Hand Januar 2007
© Překlad a redakce českého vydání: KS Juda Mělník
