Autorita Božího království

Ježíšovo evangelium je evangeliem Božího království. S Martinem Lutherem a jeho reformací jsme poznali evangelium Ježíše Krista. Evangelium Ježíše Krista a evangelium Božího království jsou dvě části jednoho evangelia. Skrze reformátory jsme se dozvěděli, že jsme spaseni vírou Ježíše Krista. Chybělo nám však všeobecné porozumění tomu, co máme udělat s novým životem, který jsme získali skrze spasení. Ježíš kázal evangelium Božího království (sr. L 4,43). Také vyslal dvanáct apoštolů, aby toto evangelium Božího království kázali (sr. L 9,1-2). Když vyslal sedmdesát, řekl jim, aby uzdravovali nemocné a oznamovali, že přišlo Boží království (sr. L 10,9). Pavel hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu (sr. Sk 28,31). Když byl Ježíš vzkříšen, strávil s jedenácti učedníky čtyřicet dní. Vyučoval je o jedné věci, a tou bylo Boží království (sr. Sk 1,1-8).
Je to velice důležité téma a je často špatně pochopeno (pokud je vůbec pochopeno), protože to vše souvisí s autoritou. Nemůžeš mít království bez krále. Struktura autorit na zemi se změnila po Ježíšově vzkříšení. Ježíš řekl před svým ukřižováním a vzkříšením z mrtvých, že Satan je vládcem tohoto světa. Ježíš ho takto nazývá na třech místech Janova evangelia. Říká, že nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven (J 12,31). V Janovi 14,30 je napsáno, že vládce tohoto světa přichází k Ježíši, ale že proti němu nemá vůbec nic. V Janovi 16,11 Ježíš říká, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
V Lukášově evangeliu 4,5-8 je popsán průběh druhého pokušení Ježíše na poušti. Satan ho vzal na horu a ukázal mu všechna království světa. Satan říká, že sláva těchto národů a jejich vlastnictví, mu bylo dáno. To nebyla lež, ale skutečnost. Satan dále řekl: „Jestli se skloníš přede mnou a budeš mě uctívat, tak ti to všechno dám.“ Ježíš mu však odpověděl: „Je psáno: Jenom Bohu se budeš klanět a jenom jemu sloužit.“
Když však byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, oznámil něco úžasného: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“ (Mt 28,18-20)
Když přišel Ježíš na zem, měl Hospodina za Krále jenom Izrael. Všechny ostatní národy byly pod nadvládou Satana (sr. Ef 2,11-13). Jenom ti, kteří byli ve smlouvě obřízky, žili s Bohem a Kristem. Oni jediní měli Boží zaslíbení. Byli jedinou skupinou lidí, která měla naději a které náleželo bohatství Božího království. Všechny národy světa byly bez Boha, bez Krista a bez naděje. Satan nad nimi vládl od Adamova pádu.
Bůh hledal celá staletí důvěryhodného člověka a našel ho v Abrahamovi. Vyzkoušel ho několika proroctvími. Za dnů Abrahama ještě neměli žádné Písmo. Mojžíš žil o 400 let později. Abraham věřil tomu, že slyšel Boha, a poslechl ho. Jeho víra mu byla počítána za spravedlnost. Bůh s ním uzavřel smlouvu obřízky, která pak přešla na jeho potomky.
Když však Ježíš vstal z mrtvých, Bůh už nebyl jenom Králem Izraele a Židů, ale Ježíš se stal Králem všech etnických skupin – všech národů. Má veškerou autoritu na nebi i na zemi. Autorita na zemi a na nebi se změnila. Do smrti a vzkříšení Ježíše měl Satan legální autoritu. Nyní již žádnou právní autoritu nemá. Po všechna tato staletí měl vliv jako otec lži – jako oklamavatel tohoto světa a jako ničitel. Ovlivnil kulturu za kulturou, národ za národem. Byl na tomto světě knížetem temnoty. Takže jedna společnost za druhou byla ovlivněna Satanovým myšlením a jeho žebříčkem hodnot. Lidé měli jeho hodnoty.
Bůh stvořil člověka jako syna a dceru pro rodinu. Chtěl zjevit svoji přirozenost a chtěl se dát svému stvoření a jejich potomkům. Adam je nazýván Božím synem. Když byl člověk bez hříchu, měl Boží přirozenost . Jeho totožnost byla dokonalá. Měli s Bohem vztah jako jeho syn a dcera. Každé odpoledne se Bůh s nimi scházel v zahradě. Měli s ním osobní vztah a měli všechny jeho zdroje. Měli domov – zahradu v Edenu. Patřila jim celá země. A také dostali vládu nad celým světem. Měli převzít vládu nad celou zemí (1M 1,26-28). Měli moc podrobit pod nohy všechno, co se proti nim vzbouřilo. Měli nadvládu i autoritu nad Satanem. Když však zhřešili, podvolili se Satanově vůli a autoritě. Dostali se tak pod jeho nadvládu a následovali ho.
Předtím však měl člověk totožnost, která byla dokonalá jako Boží přirozenost. Měl vědomí přijetí a každodenní společenství s Bohem. Měl úžasné zdroje a dědictví. Nemusel pracovat proto, aby mohl přežít. Patřila mu autorita a moc k vládnutí od Boha. Když poslechl Satana, přišel úplně o všechno. Ztratil svoji dokonalou přirozenost, takže jeho totožnost se změnila. Neměl již každodenní společenství s Bohem. Vztahy byly přerušené. Už nikdy více nežil v Božím přijetí. Byl hluboce odmítnut. Duše člověka byla stvořena k dokonalosti, aby měla totožnost být dokonalou ve světle podle Božího obrazu. Byla stvořena k životu v blízkosti svého Stvořitele – Boha. Nyní však byla odmítnuta. Ztratila svoji přirozenost, tudíž ztratila svoji totožnost. Člověk ztratil vztah s Bohem a poznal odmítnutí. Byl vyhnán ze zahrady a ztratil svůj domov a bezpečí. Musel pracovat proto, aby mohl přežít. Přišla nemoc, zničení a smrt. Zdroje, které měl, již nebyly dokonalé. Ztratil svoje určení a smysl života.
Prosím, pozorně naslouchejte. Člověk už nemohl s Bohem vládnout a ztratil svoji moc. Duše člověka však byla stvořena k tomu, aby toto všechno měla. Ale všechno mu bylo vzato. Každý člověk má tuto potřebu – tuto mezeru ve svém srdci. Satan ví, co člověk ztratil. Satan zná tuto hlubokou potřebu v duši každého člověka. Satan také moc dobře ví, že nic kromě Boha nemůže tyto potřeby naplnit. Dobře ví, že člověk potřebuje znát svoji totožnost. Ví, že lidé jsou si vědomi toho, že mají potřebu být přijati. Lidé mají hlubokou potřebu cítit bezpečí, protože ztratili svůj domov a již nežijí v bezpečí a kráse zahrady Eden. Abraham a ostatní hledali město, jehož zakladatelem a stavitelem je Bůh.
Člověk neví, kam patří. Ztratil všechny své zdroje. Ztratil svůj cíl a smysl života. Ztratil autoritu a moc. Člověk hledá. Má hlubokou potřebu mít moc, nad něčím vládnout, mít nad něčím kontrolu. Satan manipuloval jeden národ za druhým po celá staletí. Trápil všechny národy. Sadisticky je manipuloval. Manipuluje člověka. Dává falešná zaslíbení a iluze. V různých kulturách se lidé pokoušeli a pokoušejí naplnit tyto potřeby různým způsobem. Ty však nemohou být nikdy naplněny světem, Satanem ani člověkem.
Jediná věc, která může naplnit tuto hlubokou potřebu v duši člověka, je nové narození. Aby člověk znovu získal ztracenou Božskou přirozenost,musí se znovu narodit. Staneme se pak novým člověkem – novým stvořením. Naše totožnost je tedy obnovená, pokud ji přijmeme. Znovu se obnoví náš vztah s naším Bohem, nebeským Otcem. Byl nám dán Duch přijetí – adopce. Kdykoli a každý den můžeme s důvěrou a odvážně přicházet do Boží přítomnosti. Už nejsme odmítnuti. Uvnitř máme dokonalou přirozenost. Máme Boha Stvořitele, který je nám k dispozici. Máme každé možné duchovní požehnání a všechny zdroje. Když hledáme nejdříve Boží království a jeho spravedlnost, všechno ostatní nám bude přidáno. Stáváme se Božími a Kristovými dědici a zdědíme všechno. Je znovu obnoven náš smysl života a náš směr. Máme veškerou autoritu nad mocí nepřítele (sr. L 10,19). Přemáháme svět v tomto životě, protože ten který je v nás, je silnější než ten, který je ve světě (sr. 1J 4,4). Máme Božího ducha. Božím duchem můžeme svázat siláka a vzít mu jeho vlastnictví (sr. Mt 12,28.29). Skrze nové narození je všechno obnoveno, jestliže tomu porozumíme a přijmeme naši novou totožnost v Kristu.
Satan se však neustále snaží oklamávat, dokonce i křesťany. Mnoho z nás ví, jak se mohou lidé znovuzrodit. Většina křesťanů však neví, co má s tímto novým životem dělat. Ježíš říká, že jeho království se rozšíří, když přijmeme jeho moc. Přijde, když nás naplní Duch svatý. Potom se Božím duchem Boží království rozšíří z Jeruzaléma do Judska a Samaří a pak do zbytku světa. Izajáš říká: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ (Iz 9,6-7)
V první kapitole Skutků se učedníci ptají Ježíše, jestli nyní obnoví království Izraele. Nerozuměli tomu. Ježíš řekl: „Dostanete moc a království se rozšíří, když budete chodit v mojí moci a v mém Duchu. Království nebude ustanoveno skrze nějakou vojenskou nebo politickou moc Izraele. Nepřijde náhle na zem, ale rozšíří se postupně z Jeruzaléma do Judska, Samaří a až na konec země.“ To je Boží plán, a to je to, co se děje.
Musíme rozumět tomu, že Ježíš má nyní největší autoritu na nebi a na zemi. Přišel, aby zmařil skutky Ďáblovy (sr. 1J 3,8). Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře a uzdravoval všechny, kteří trpěli pod mocí Ďábla, protože Bůh byl s ním (Sk 10,38). Ježíš řekl:“Jako mne poslal Otec, i já posílám vás. (J 20,21; sr. J 17,18). Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a ti se budou mít dobře.“ (Mk 16,17-18) Jsme zde také proto, abychom zničili skutky Ďáblovy. Uzdravujte nemocné, vyhánějte démony, křiste mrtvé.
Pavel píše Římanům 6,6: Víme, že náš starý člověk byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili. V 2.Korintským 5,14-21 je napsáno, že jeden zemřel za všechny a ti, kteří ho přijali, s ním také zemřeli. Dále Pavel píše, že všechny staré věci pominuly a všechno je nové. Co to znamená? Něco starého pominulo, je pryč a určitým způsobem se všechny věci staly novými. Je tam také napsáno, že jsme nová stvoření – nový lidský druh, a proto bychom neměli nikoho soudit podle těla.
Koloským 3,5-11 je napsáno, že nás Bůh stvořil novým člověkem podle jeho obrazu, a že bychom měli oblékat nového člověka. Efezským 4,20-24 je napsáno, že máme odkládat starého člověka a oblékat nového. Nový člověk je stvořen podle Boha a je svatý, spravedlivý a dokonalý. V druhém Petrově listu 1,4 je napsáno, že se máme účastnit Božské přirozenosti. Efezským 5,8 je napsáno, že kdysi jsme byli v temnotě, ale nyní jsme světlem v Bohu. Staré věci pominuly. Kdysi jsme byli temnotou. Všechno je nové. Nyní jsme světlem v Bohu. Proto kráčejte jako děti světla. Ve tvém těle nežijí dvě osoby. Ta stará – hříšná osoba byla ukřižovaná, když jsi se znovuzrodil.
Bůh stvořil v nás, v každém věřícím, novou přirozenost, nového člověka, nový lidský druh. Stvořil nás podle svého obrazu. Máme Božskou přirozenost, která je dokonale svatá a spravedlivá. Možná vás to bude šokovat, ale my nejsme hříšníci spasení milostí. Byli jsme hříšníci a byli jsme spaseni milostí. Ale naše totožnost už není totožností hříšníka. Tato osoba byla ukřižovaná. Naše nová přirozenost je Božská. Bůh chce, abychom se s touto přirozeností ztotožnili, a vyjadřovali ji.
Všichni ale víme, že od té doby, co jsme se znovuzrodili, jsme několikrát zhřešili nebo hřešíme. Všichni víme, že naše myšlenky nejsou vždy podle Kristovy mysli. Ne každý pocit, který máme, vychází z Božího srdce. Ne každý postoj, který zaujmeme, je takový, jaký by zaujal Kristus. Ne všechno, na co se podíváme, vidíme stejně jako Pán. Satan by byl velmi rád, abychom si mysleli, že jsme pořád hříšníky, protože hřešíme. V křesťanství je mnoho teologie, která říká, že jsme hříšníky, protože hřešíme. Nebo, že hřešíme, protože jsme hříšníky. Křesťanské náboženství je plné vyučování, které nutí lidi, aby zlepšovali toho starého člověka. Říkají svým členům – věřícím, že se mají snažit být svatí. „Když budeš říkat jen tyto věci, když se budeš takto chovat, pak jsi svatý. Když je neděláš, tak svatý nejsi.“
Naše chování a mluvení nás nemůže udělat svatými. Je to pak život v úplné frustraci a zklamání, protože člověk sám sebe nemůže učinit spravedlivým. Ale díky Bohu, který nám dává skrze naši víru v Ježíše dokonalou, svatou a spravedlivou přirozenost. Můžeme zakoušet a můžeme vyjadřovat Boží lásku. Můžeme zakoušet jeho odpuštění a dávat je druhým. Můžeme dostávat jeho milost a můžeme ji dávat. Můžeme chválit v duchu. Můžeme člověka přimět k tomu, aby to vypadalo jako, že chválí, že bude hopsat a tleskat. My však máme v sobě Božskou přirozenost, která chválí. Také v sobě máme Krista, který je naděje slávy.
Kristus je v nás a proto máme novou Božskou přirozenost. Kristus je v nás veleknězem, a naše nová přirozenost je Božím milovníkem a ctitelem. Můžeme se naučit mít účast na této nové přirozenosti. Potřebujeme však brát svůj kříž a zapírat sami sebe. Potřebujeme Ducha svatého, aby nám pomohl zkoumat samy sebe. Musíme mu dovolit, aby nás usvědčoval každou chvíli, hodinu za hodinou, den po dni, aby nám ukazoval, která myšlenka, který postoj, nebo které chování nevycházelo z Božské přirozenosti. Pak to potřebujeme zabíjet. Hříchu řekneme: „Ne! Již nad těmito věcmi nebudu přemýšlet, už si je nebudu představovat. Už nikdy nebudu otročit hříchu.“ Pavel říká, že mrtvola už nemůže hřešit. Náš starý člověk byl ukřižován, ale my se stále ještě můžeme chovat jako starý člověk. Můžeme stále ještě smýšlet, mít představy a jednat jako starý člověk. A to je to, co potřebuje být ukřižováno. Má to být usmrceno (sr. Ř 8,13). Musíme zabít skutky těla. Tento hříšný člověk již byl ukřižován.
Všichni, kdo jsme v Kristu, máme novou Božskou dokonalou přirozenost. Potřebujeme však Ducha svatého, aby nám pomohl a přesvědčil nás. Tolik křesťanů se pořád jenom zabíjí a zabíjí a nenávidí se. Nenávidí se za to, že se báli, že se rozhněvali, že byli pyšní, že byli arogantní. Pokud budeme učit naše lidi, aby se nenáviděli, tak naprosto popíráme to, co pro nás Kristus udělal. Neučiníme se spravedlivými tím, že se budeme nutit být svatými a spravedlivými. V tu chvíli vypadáváme z milosti. Činíme tím Kristovo dílo neúčinným, protože se v tu chvíli neúčastníme Boží přirozenosti. Když se snažíme být svatí skrze naši disciplínu, vlastní mysl, vůli a sílu, neúčastníme se nové Božské přirozenosti a Kristovo dílo nepracuje. Ničíme tím Božskou přirozenost, zapíráme ji. (sr. Ga 5,1-4; Ga 3,1-3)
S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží. (Ga 2,19-21) Potřebujeme pomoc Ducha svatého, aby nám ukázal, co z těch věcí, které děláme, nepochází z Božské přirozenosti. Stejně tak potřebujeme pomoc Ducha svatého, aby nám ukázal druhou zásadní pravdu, co to znamená, že v nás přebývá nová Božská přirozenost. Křižujeme starou přirozenost, říkáme: „Zabíjím tento pocit. Zabíjím tuto představu. Přestanu myslet tímto způsobem.“ To však ještě není konec. Řekněme: „Bože, děkuji ti, že mi dáváš tvoje myšlenky. Děkuji ti, že mi umožňuješ vidět tuto osobu a situaci způsobem, jako to vidíš ty. Děkuji ti, že jsi ve mně stvořil tvůj postoj. Nebudu nutit sám sebe, abych odpustil této osobě. Mám tvoji Božskou přirozenost a chci mít tvoje Boží odpuštění, které máš pro tuto osobu. Chci dát tvoje odpuštění a dám ho.“ Všechno ostatní je pokrytectví.
Tolik lidí jsme učili, aby vypadali jako křesťané. Snažili jsme se opravit starou lidskou přirozenost. Satan nás oklamal a držel to jako tajemství. Zakryl nám toto evangelium, vzal ho od nás. Dal nám falešné, ďábelské doktríny. Nerozuměli jsme tomu, co se s námi stalo, když jsme se znovu narodili. Rozuměli jsme tomu, že nám bylo odpuštěno, že máme Otce a že s ním budeme navždy žít. Ale zbytek tohoto života je pěkně mizerný. Máme však novou přirozenost! Pokaždé, když máme účast na této nové přirozenosti, měníme se. Proměňujeme se z vnitřního srdce člověka, kde Božská přirozenost přebývá. Když se jí účastníme, začíná se vyjadřovat v našem charakteru – v naší duši, a stává se součástí naší osobnosti. Zase jsme byli trochu změněni od slávy k slávě do Božího obrazu. Zase jsme trochu dospěli do plnosti míry postavy Krista. Zase jsme o trochu blíže k obrazu našeho Boha, Krista. Jeho Božská přirozenost a jeho charakter byl zase o trochu víc zformován v našem charakteru. Když se toto děje, Ježíš buduje svou církev.
Církev jsou lidé. V církvi nejsou žádní nespasení lidé. Nejsou tam žádné budovy, ani denominace, ani tradice. My jsme církev. Ty všechny ostatní věci nejsou církev. Ježíš nebuduje denominace, tradice a náboženské programy. Ve svém lidu formuje sám sebe. Vede svůj lid, aby dorůstal do postavy dospělosti. Když budeme s Bohem spolupracovat, bude jednat skrze nás. Nestane se to přes noc, ale za dva až pět let můžeš zakusit skvělé věci. Budeme osvobozeni od náboženství. Ježíš k nám přichází.
Z knihy Lee LaCosse: Dnešní obnova církve, Vydavatelství Juda 2003

Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.