Skutečná proměna – předpoklad obnovy

V roce 1972 jsem se nově narodil z Božího Ducha. A od roku 1974 jsem na plný úvazek v prorocké službě. Vím proto, že můžeš vyznat hříchy a že Ježíš je věrný a spravedlivý, aby ti je odpustil. Vím také, že jeho krev tě očišťuje (1J 1,9). Nemluvím zde o manželské nevěře nebo kdoví jakém porušování desatera. To nejsou typy hříchů, o kterých teď mluvím. Mluvím o tom, kdy jsme hněviví v situacích, ve kterých to tak nemá být. Mluvím o následné frustraci a o tom, kdy jsme naplněni pochybnostmi a skrze ně vzniklým netrpělivým jednáním.

Vyznání hříchů vždy nevypůsobí opravdové pokání. Když vyznáme hříchy, on je věrný a spravedlivý a smyje je. Ale co bylo problémem, který tento hřích vyvolal? Proč se vůbec tento hřích mohl projevit? Není to tak, že když nedojde ke změně charakteru, bude se spáchaný hřích opakovat, možná zítra nebo příští rok – donekonečna? Pokud není stará přirozenost nahrazena novou, pak budeme muset naše hříchy donekonečna opakovat. Ale když řveme o pokání – skutečné pokání a změnu, která začíná poznáním hříchu, pak Bůh poskytne proměnu. Pokud ze srdce litujeme, vypůsobí to skutečnou proměnu a následně posvěcení. Kdo se chce proměnit, musí volat k Bohu, aby vypůsobil proměnu skrze pokání. Ve 2K 3,18 je napsáno, že budeme proměňováni k Božímu obrazu od slávy k slávě. Děje se to, když se díváme na náš odraz v zrcadle. Když se zabýváme naším pravým obrazem – osobou Božího Syna – pak pracujeme společně s Bohem, který v našem životě zavede toto úplné pokání. Jeden bratr jednou podotkl: “Dříve, než dostaneme nové víno, musíme se zbavit octa.”

Mnozí lidé budou moci obdržet Hospodinovu radost až poté, když učiní pokání. Když vyznáváte své hříchy, pak začínáte chodit v opravdovosti pokání. Bůh chce, abys byl proměněn k Ježíšovu obrazu. K tomu jsi povolán. Chce, abys prožil tento proces proměny. Pokud tomuto procesu ale vzdoruješ, pak se protivíš Duchu svatému.

Když nadále žijeme se svými “zvláštnostmi,” ustavičně klameme a uhašujeme Ducha svatého. Postupně ho “rozhněváváme” a je námi “iritován”. Když se to děje, začne být zaujatý proti nám, proti naší staré přirozenosti, proti našemu tělu. Pokud se pevně držíme svého tělesného způsobu života, přivodíme si určitý druh utrpení, který by vlastně nebyl nutný.

Bůh chce, abychom byli proměněni do věrné podoby jeho Syna. Jde mu o to více, než nám. Dbá o to více, než sami dokážeme. Na naší proměně má větší zájem, než si myslíme a než bychom mohli unést. Bůh nás chce dovést ke zralosti, proto působí v každém z nás. Mnozí budou uvedeni do procesu, kterým neprojdou bez zřetelně prožitých slz. Tento proces jim ale přinese proměnu.

Pán hledí na srdce a na motivaci. Pokud chceme být změněni jen proto, že jsme v problémech, pokud se chceme změnit jen proto, že se už nechceme zesměšňovat nebo nás lidé nemají vidět v našem pošetilém těle, a pokud je naším motivem ke změně jen to, abychom konečně měli trochu snadnější život, pak nás s tímto typem pokání nebude moci proměnit.

Naše hříchy nám sice budou odpuštěny, ale nedojde ke změně. Bůh hledí na naše srdce a přeje si, aby tam viděl čisté motivy. Nechce, abychom byli psi, kteří se vrací, aby znovu žrali to, co vyzvraceli. Také nechce, abychom si počínali jako prasata, která se znovu válí v blátě poté, co nás očistil. Chce, abychom po očištění dále šli v posvěcení. Chce, abychom byli změněni v těch oblastech našich zvrácených postojů, které vedou k hříchu. Nechce, abychom ho používali ke svým svévolným činům.

Mnozí lidé se v Boží přítomnosti smějí a radují. Po této zkušenosti většinou začnou vyhledávat jeho tvář. Mnoho Božích dětí nezná Boha jako svého otce, který je tolik miluje. Nemají nejmenší tušení o tom, jak moc si Bůh přeje, aby chodily v radosti. Nemyslím radost, která pouze vyvolá na naší tváři úsměv a ukáže trochu pokoje. Bůh nám chce dát do srdce opravdovou radost, abychom v ní mohli žít.

Z knihy Lee LaCosse: Dnešní obnova církve, Vydavatelství Juda 2003