Otevřenost a pravdivost

Moji milí,

věřím, že jsme na cestě k cíli, kterým je setkání s Pánem tváří v tvář. Vím, že bychom všichni již chtěli být dál (blíže k tomuto cíli), avšak nesmíme přehlédnout, co Pán s námi činí nyní v přítomnosti. Bůh v nás formuje Krista (viz Ga 4,19). Buď orientován na cíl (viz F 3,14). Víš, komu jsi uvěřil a kam jdeš (viz 2Tm 1,12: J 8,14)! Podívej se však, co už Pán ve Tvém životě učinil a co činí nyní a buď mu vděčný.

Mám za to, že v nás Bůh v tomto období vytváří dvě důležité vlastnosti, které jsou zásadní pro náš osobní i církevní růst, a těmi jsou: vzájemná otevřenost a schopnost a ochota spolupracovat na společném díle.

Otevřenost velice úzce souvisí s naší upřímností a pravdivostí a vede k vyznávání svých hříchů druhým. Dnes vidím mnohem jasněji a důrazněji Jakubovo slovo: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni (Jk 5,16a). Toto slovo Ti ukazuje na cestu, na které se nachází radost z opravdového společenství, chození ve světle, posvěcení, vítězství nad pokušeními a mnohá další požehnání. Na této cestě padají všechny náboženské masky, velkohubé fráze a pouhá vytváření dojmu. Bůh Tě přijímá takového, jaký jsi a proto se neboj být upřímný. Všichni často chybujeme (Jk 3,2a) a potřebujeme vzájemnou pomoc a modlitební podporu. Cestou k požehnání a zdaru je tedy upřímnost. Kdo se bojí Hospodina, chodí přímo, kdežto kdo jím pohrdá, chodí cestou neupřímnosti (Př 14,2). Neboť Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství (Př 3,32). Pro přímé má pohotovou pomoc (Př 2,7a). Věřím, že je před námi růst a rozvoj na všech rovinách. Stánek přímých bude vzkvétat (Př 14,11b).

Jsem velice osloven důrazem apoštola Jana na pravdivost. Pozorně rozvažuj nad následujícími slovy z první Janovy epištoly:

Řekneme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu (1,6).

Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není (1,8).

Řekneme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něj lháře a jeho slovo v nás není (1,10).

Kdo říká: ‚Poznal jsem ho’, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není (2,4).

Kdo říká, že v něm zůstává, musí sám také žít tak, jak žil on (2,6).

Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě (2,9).

Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář (4,20).

To druhé, co nám Bůh dává a co mezi námi vytváří je „duch spolupráce“. Společně děláme veliké dílo (viz Neh 6,3). Nepřítel by chtěl vnést do našich rodin a do našeho sboru soupeření, sváry, roztržky a hořkosti. Jeho myšlení nám nejsou neznámá. Bůh nám však dal jednotu Ducha (kterou nemáme, když chodíme ve své tělesnosti!) a vybízí nás, abychom pilně zachovávali tuto jednotu ve svazku pokoje (viz Ef 4,3).

Jsi vzácné a milované Boží dítě a Bůh do Tebe vložil svého Ducha. Máš své nezastupitelné místo v Těle Kristově. Žehnám Ti, abys na tomto místě stál a do církve vnášel život. Žehnám Ti otevřeností a upřímností. Jsi tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům (Iz 58,12b).

Tvůj pastýř Tomáš
Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.