Život v pravdě nebo v sebeklamu?

Jestliže jsme Kristem zachráněni, jsme uvedeni do nové oblasti života. Začínáme poznávat a prožívat tyto nové skutečnosti. Do našeho života postupně přichází chuť do života, láska, radost, pokoj, naděje, smysl a mnoho dalších úžasných projevů Božího království. Jsme osvobozováni od pout hříchu, démonů, prokletí a starého způsobu života do nového života. Ježíš řekl: „Zůstanete li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (J 8,31-32) Jsme osvobozeni k poslušnosti Božího slova a to ze srdce, protože se to stává naším projevem lásky k Pánu Ježíši Kristu. On sám řekl: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ (J 14,21)

Jsme povoláni k tomu, abychom žili v pravdě. Jan řekl: „Nemám větší radost, než když slyším, že mé děti chodí v pravdě.“ (3J 1,4; sr. 2J 1,4) Je to životní styl, který nás uvádí do svobody a který nás zachovává ve svobodě Božích dětí. Myslím, že život v pravdě se projevuje trojím způsobem:

1. Je to především život ve vztahu s Ježíšem, který o sobě řekl, že je Pravda (J 14,6).

2. Dále život v pravdě znamená život v poslušnosti Božího slova, které je pravdou (J 17,17) a které očisťuje, posvěcuje a proměňuje náš život (1Pt 1,22).

3. Je to také život v pravdivosti a upřímnosti (1K 5,8). Žijeme to, co říkáme. Nebudíme jenom dojem, ale jsme skuteční, pravdiví.

Lidé, kteří v nepravosti potlačují pravdu, ji záhy vymění za lež (Ř 1,18.25). Pro své zaměření na sebe přestávají poslouchat pravdu (Ř 2,8). V centru jejich života není Bůh se svým Slovem pravdy, ale člověk a proto poslouchají nepravost, která více vyhovuje jejich hříšným žádostem. Pavel říká: „Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních žádostí budou shromažďovat učitele, aby jim říkali, co je jim příjemné; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím.“ (2Tm 4,3-4)

Na jiném místě Pavel říká: „Příchod Bezzákonného je podle působení Satana se vší mocí, znameními a zázraky lži a s veškerým klamem nepravosti pro ty, kteří hynou, protože nepřijali lásku Pravdy, aby byli zachráněni. Proto na ně Bůh posílá mocné působení bludu, aby uvěřili lži, a aby všichni, kdo neuvěřili Pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti, byli tak odsouzeni.“ (2Te 2,9-12)

Jinými slovy, můžeme být svedeni od nepřítele a souvisí to s naším vztahem k pravdě a ke lži. Již dnes můžeme vnímat množství sekt, proudů a rozdílných názorových směrů. Jak se v tom vyznat? A jak nebýt sveden? Odpověď je jednoduchá: Potřebuješ přijmout lásku Pravdy. Není ti vrozená, je cizí tvé staré přirozenosti. Proto ji potřebuješ v modlitbě ve víře od Krista přijmout. Jestli budeš věřit a milovat Pravdu, nebudeš sveden a oklamán.

Písmo na několika místech hovoří o sebeklamu. Do stavu sebeklamu se dostali lidé, kteří nějakým způsobem opustili pravdu, nevěřili jí a zamilovali si více lež. Je to velice nebezpečný stav, který člověka otevírá zlým duchům. Watchman Nee nazývá ve své knize „Duch svatý a skutečnost“ (Proud 1993) sebeklam posedlostí a říká: „Musíme si dát pozor, abychom neměli ani v nejmenším úmysl klamat druhé. I když náhodou řekneme něco nepřesně, měli bychom se opravit. Budeme-li úmyslně říkat nepřesnosti, budeme nejprve klamat druhé, ale nakonec upadneme do sebeklamu.“ Jiří Dohnal ve své knize „Pastorace Jobových přátel“ (Logos 1992) říká: „Sebeklam je stav, kdy si člověk myslí to, co si myslet chce, bez ohledu na to, co je pravda, a toto vzdálení se od pravdy si už neuvědomuje.“

Pokud se najdeme na půdě sebeklamu (Duch svatý ve své milosti otevře oči, když ho o to budeme v pokoře žádat), volejme o milost, čiňme pokání a přijměme lásku k pravdě.

1. Do sebeklamu vede pýcha a přecenění svého úsudku, myšlení a nazírání na svět. Pavel říká: „Ať nikdo neklame sám sebe. Jestliže si někdo mezi vámi myslí, že je v tomto věku moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal moudrým.“ (1K 3,18) Šalomoun velice podrobně popisuje počínání hlupáka a nakonec říká šokující slovo: „Uvidíš li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (Př 26,1-12) Hlupák je na tom lépe než člověk, který si ve své povýšenosti zakládá na svém rozumu a svých vědomostech. Takovým lidem Šalomoun na jiném místě říká: „Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.“ (Př 3,7)

Lidé, kteří jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou, říkají často zlu dobro a dobru zlo, vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, vydávají hořké za sladké a sladké za hořké. Nemají žádné duchovní rozeznání, pouze lidskou moudrost a psychologické poučky. Bůh jim říká: „Běda!“ (viz Iz 5,20-21)

2. Do sebeklamu vede touha po slávě a velikosti. Je to touha být veliký před lidmi (místo před Bohem), mít jejich slávu a líbit se jim. To takového člověka vede do předuchovnělosti a nerealistického pohledu na život a službu. Člověk budí pouze nějaký dojem, ale uvnitř a v soukromí chybí skutečnost. Též často přestupuje své od Boha určené hranice a „předbíhá“ Boha. Pavel říká: „Myslí li si totiž někdo, že je něco, ačkoli nic není, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své jednání, a pak se bude moci chlubit pouze s ohledem na sebe, a ne na druhého. Neboť každý ponese svůj vlastní náklad. (CEP: Každý bude odpovídat sám za sebe.)“ (Ga 6,3-5)

3. Do sebeklamu vede popírání či svalování viny za negativní ovoce v mém životě na druhé. Pavel dále pokračuje: „Nemylte se (CEP: neklamte se), Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný. Při činění dobra neochabujme; nezemdlíme li, budeme ve svůj čas žnout.“ (Ga 6,7-9)

4. Do sebeklamu vede, když se Božímu slovu pouze naslouchá, avšak nečiní. Jakub říká: „Proto odložte veškerou nečistotu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc zachránit vaše duše. Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří sami sebe klamou. Neboť je li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář; podíval se totiž na sebe a odešel, a hned zapomněl, jaký byl. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, kdo se nestane zapomnětlivým posluchačem, nýbrž činitelem skutku, ten bude blahoslavený ve svém jednání.“ (Jk 1,21-25)

5. Do sebeklamu vede, když se nedrží na uzdě jazyk a zbožnost člověka se projevuje pouze slovy a ne činy a příkladným životem. Jakub dále říká: „Domnívá li se někdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, nýbrž klame své srdce, jeho zbožnost je marná. Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa.“ (Jk 1,26-27)

6. Do sebeklamu vede popírání svého hříchu a staré hříšné přirozenosti. Jan říká: „Řekneme li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ (1J 1,8) Jestliže popíráme nějaký vykonaný hřích, snažíme se ho zakrýt, omluvit, ospravedlnit, vinu za něj hodit na druhé lidi nebo okolnosti, dostáváme se do sebeklamu. Šalomoun říká nádherné a osvobozující slovo: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (Př 28,13)

Hřích je svévole a jednání podle staré přirozenosti. Člověk, který si myslí, že již má jednou provždy vyřešený problém se starou přirozeností, klame sám sebe. Každý den máme brát svůj kříž, zapírat sami sebe a následovat Krista (sr. L 9,23). Každý den máme usmrcovat činy těla (viz Ř 8,13). Každý den se máme považovat za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši (viz Ř 6,11). Nepřikrášluj svoji starou přirozenost, je to zcela zvrácený a odsouzení hodný „sviňák“ nebo „mrcha“, která zaslouží jen smrt. Tento rozsudek smrti za tebe podstoupil Kristus a tím tě i vysvobozuje ze staré přirozenosti. Bude to však tvůj každodenní zápas víry, skrze který budeš chodit v nové Kristem darované přirozenosti, která nehřeší. Slovy “ již jsem prožil zlomení před Bohem“ , nebo: „vyznal jsem tyto hříchy a postoje a již s tím nebudu mít problémy“ a podobně, člověk ukazuje, že nežije v realitě každodenního boje víry a klame sám sebe.

John Bunyan ve své knize „Poutníkova cesta“ (Argo 1996) velice dobře popisuje, jak se odpadlík vrací zpět do starých kolejí:

1. Odvrátí své myšlenky, jak to jenom jde, od Boha, smrti a soudu, který má přijít.

2. Potom postupně přestanou vykonávat své osobní povinnosti, jako je soukromá modlitba, omezování svých hříšných náklonností, bdělost, lítost nad hříchem a podobně.

3. Potom se začnou vyhýbat společnosti praktikujících a horlivých křesťanů.

4. Pak ochladnou vůči povinnostem ve společenství, jako je naslouchání, čtení, zbožné rozpravy a podobně.

5. Potom začnou, jak se tak říká, hledat chlupy na některých zbožných lidech a to ďábelsky, aby mohli předstírat, že mají právo obrátit se k víře a zbožnosti zády (pro nějakou slabost, kterou na nich vyšťourali).

6. Potom začnou popřávat sluchu světským, rozmařilým a zhýralým lidem a spolčovat se s nimi.

7. Potom začnou pokradmu hovět světským a zhýralým řečem a jsou rádi, když vidí, že lidé považovaní za počestné, dělají totéž, aby v tom mohli po jejich příkladu ještě směleji pokračovat.

8. Potom si začnou nepokrytě zahrávat s menšími hříchy.

9. A pak, když se zatvrdí, ukáží se v pravé podobě. A když jsou takto znovu zavlečeni do propasti bídy, navěky zahynou ve svých sebeklamech, pokud jim v tom zázrak milosti nezabrání.

Odpadnutí od důvěrného vztahu s Bohem a život v sebeklamu je tak životně nebezpečný a závažný stav, že Jakub velice příkře kárá křesťany: „Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá’? Ještě větší je však milost, kterou dává. Proto praví: ‚Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.’ Poddejte se tedy Bohu. Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli. Pociťte svou ubohost, naříkejte a plačte. Váš smích ať se obrátí v nářek a vaše radost v sklíčenost. Pokořte se před Pánem, a povýší vás.“ (Jk 4,4-10)

Zakončím slovy Jana Husa: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení věčné od milosti Boží …“ (Výklad viery, 1412)
Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.