Poddanost a poslušnost autoritám

Lidé touží po svobodě. Podvědomě si myslí, že svoboda znamená dělat si, co chci. Jinými slovy, že nemusím nikoho poslouchat. Pro křesťana platí jiná definice svobody: dělat to, co vím, že po mně chce Pán Ježíš. Lidem pro jejich hříšnou přirozenost dělá potíže poslouchat někoho jiného než sebe sama. Mnoho nevyslovených výčitek mají proti svému Stvořiteli, protože dopouští nepříjemné události do jejich života a nestvořil je podle jejich představ. Dalšími – v pořadí neoblíbenosti a neochoty poslouchat je – jsou Bohem určené autority, tedy lidé, kteří mají pravomoc zasahovat do životů dalších lidí.

Tato neochota poddat se a poslouchat Boha, rodiče, šéfa v zaměstnání, vedoucího v církvi, učitele ve škole atd. je jednou provždy vyřešena v Kristu. Ježíš nám ukázal, že nás tolik miloval, že nelpěl na své autoritě Boha (své božství nepovažoval za kořist). Kvůli nám se ponížil tím, že přijal podobu člověka, poddal se lidským autoritám až do potupného konce na kříži. V Něm dokonale zemřela lidská přirozenost vzpoury proti Bohu i lidským autoritám. To je fakt, který platí již téměř dvě tisíciletí. Dalším faktem je, že ne každý křesťan do toho v plnosti vstoupil a je schopen využít dobrodiní Kristem vydobyté svobody poddat se autoritám.

Co je to autorita ?

„Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám (exúsiais), neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se postaví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo odporují, přivolávají na sebe soud. Dejte každému, co jste povinni, komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest… Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon (Ř 13,1-8).“

Autorita je česky právo na moc, resp. moc vyplývající z práva nebo pověření. Zkráceně pravomoc. Řecké slovo exúsia, užívané v Novém zákoně pro vyjádření pojmu autorita, znamenalo v antické řečtině svobodu. Žádná moc, kromě Boha samotného, není neomezená. Vždy plyne z „mandátu“ neboli pověření a pouze v jeho rámci ji lze uskutečňovat a užívat. Autorita (řecky exúsia) má k dispozici jako nástroj moc neboli sílu (dynamis). Autority pocházejí od Boha a představují Boha samotného. Kdo je ve vzpouře proti autoritám, je ve vzpouře proti samotnému Bohu.

Druhy autority

Rozlišujeme několik oblastí autority ve vztahu Bůh a člověk, ve vztahu muž a žena, ve vztahu rodiče a děti, ve vztahu k církevním autoritám (pastýř – ovečka, vedoucí – člen sboru), ve vztahu vůči těm, kteří jsou v moci postavení, ve vztahu zaměstnavatel a zaměstnanec, pán a otrok a ve vztahu ke stvořenému prostředí (přírodě). Pro účely tohoto článku se omezím pouze na popisování vztahu k autoritě v církvi.

Dále rozlišujeme vnější a vnitřní autoritu. Vnější autorita je dána postavením v dané struktuře církve a možnostmi, resp. nástroji, které přísluší takovému postavení. Vnitřní autorita roste souběžným rozvojem charakteru (ovoce svatého Ducha), obdarování (užíváním darů Ducha svatého), schopnosti přijímat zjevení od Boha a zkušeností. Pokroky v uvedených oblastech spolupůsobí růst vnitřní autority a ta, je-li církví rozpoznána, může být potvrzena i vnějším zařazením na nějakou pozici v těle Kristově. Je důležité mít stále na paměti, že i křesťan se sebevýraznějšími duchovními dary je pro Ježíše trvale ovce jako každá jiná. Ježíše neohromíme svými dary, ale potěšíme proměnou charakteru. Stejným způsobem potěšíme i zralejší křesťany, pastýře a vedoucí.

K růstu vnitřní autority patří neodmyslitelně uznání vlastních chyb a omylů ve službě. Každý se má zviditelnit tehdy, když uznává svou chybu nebo omyl. Omyly a chyby má uznat a vyznat na shromáždění, které odpovídá tomu, kde byly učiněny. Své úspěchy ve službě nepovažuje za svou zásluhu, chválu odevzdává Bohu.

Poddanost

Poddanost (pokora) je dána postojem srdce, které je zakořeněné do Krista (Ko 2,7). Poddanost (pokora) jako postoj může a má být vůči Bohu i vůči lidským autoritám bezpodmínečná a trvalá. Mám-li opravdový postoj poddanosti (pokory) podle Kristova charakteru, nemůže mě z něj vyvést ani sebevětší odmítnutí, ani sebevětší zjevení. Největší zjevení je totiž v poznání, že Ježíš je Mesiáš. On sám, ač byl nejvyšším zjevením dějin, se pokořil, zůstal poddán odsouzení a dobrovolně za nás zemřel. To, že se poddal farizeům, neznamenalo, že by s nimi ve všem souhlasil nebo je ve všem poslouchal. Je veliký rozdíl mezi poddaností a poslušností. Podobně žena má být poddána manželovi, tj. má být vůči němu pokorná, ale to neznamená, že je povinna ho poslechnout v kdejakém jeho rozmaru.

Poslušnost

Poslušnost je dána skutky a má být bezpodmínečná vůči Bohu, ale podmíněná vůči lidským autoritám. Poslušností se projevuje i posiluje poddanost (pokora). Bez poslušnosti je poddanost (pokora) prázdnou frází. Jedině Bohu patří bezvýhradná poslušnost – následování (řecky akolútheo). Lidem v autoritě patří omezená poslušnost – spíše napodobování (řecky mimeomai).

Jestliže jsem Kristův, mám svobodu poslouchat, i když mě to bude něco stát. Ve vztahu ke Kristu se diskuse o poslušnosti příliš nevedou, neboť chceme-li dojít do Božího království, jsme povinni Ježíše následovat. Jiné diskuse nastávají, když po nás něco chce pastor, vedoucí skupinky, vedoucí mládeže nebo sborový diakon. Jaké blaho zaplní srdce každého, kdo někomu radí nebo ho kárá nebo chce nějakou pomoc a dotyčný poslechne a napraví své stezky nebo mu dokonce s chutí pomůže. Zná to každý rodič, každý vedoucí. Žel mnozí křesťané, mají-li poslouchat výroky vyslovené autoritami v církvi, namítají pohotově různá „ale“. V našich nedůvěřivých myslích naskakují znepokojivé otázky jako „Co když se mýlí?“, „Co když to se mnou nemyslí dobře?“, „Modlil se před tím, než mi to řekl?“, „Co tím sleduje?“ atd.

Takové atmosféře nahrává navíc falešná představa o svobodě, která se dá vyjádřit většinou nevysloveným výrokem: „Mám svobodu neposlechnout.“ Tento druh „svobody“ je možné využívat tehdy, jestliže jsem zvyklý v osmi případech z deseti poslechnout. Ve dvou z deseti mohu mít svobodu neposlechnout. Tyto poměry uvádím pouze jako vodítko pro oklamané, nikoli jako návod pro rafinovanou a měřitelnou neposlušnost. Za postojem „mám svobodu neposlechnout“ bývá většinou skryta neochota poslouchat, jeden z nejhříšnějších postojů – neposlušnost.

Doporučuji si klást otázky opačné: „Co když se nemýlí?“, „Co když mě má rád a chce mé dobro?“, „Co když se za to modlil a má to od Pána?“. Věřím, že ve vztazích, které jsou založeny na pravdě a lásce, můžu riskovat i to, že se moje autorita zmýlí. Nepoznám to však dříve, než poslechnu. Platí následující pořadí: a) nejdříve poslechnu, i když u toho nemusím prožívat kdovíjakou euforii, b) pak teprve hodnotím úspěšnost rady či příkazu, c) pokud byla rada dobrá, poděkuji tomu, kdo mi ji dal; pokud se mi zdá, že nezabrala, můžu ji s dotyčným probrat a zjistit tak, jestli byla správná či nikoli.

Příkaz či radu neposlechnu tehdy, vede-li mě k hříchu (je-li to proti Božímu slovu), nebo je-li proti mému svědomí. Na jedné straně platí, že cokoli není z víry, je hřích; na druhé straně však pozor na svědomí otupělé hříchem nebo ještě neprobuzené a nevycvičené v Boží spravedlnosti. Neposlechnu rovněž, je-li to nad mé možnosti. Zde je třeba dát pozor na lidi nesmělé, lenochy a liknavce, ale také na silné sebepodceňování.

Výroky mají různou naléhavost a určení, tedy i meze volnosti v poslouchání. Vždy bude mezi nimi napětí, protože nezáleží jen na dispozicích toho, kdo přikazuje, ale i na dispozicích toho, kdo má poslechnout. Mnozí z nás nosí v sobě (zbytečně) alergii na příkazy, protože zažili v rodině, v zaměstnání, na vojně nebo od komunistů šikanování, hloupé rozkazy a ponižování. Taková neblahá zkušenost však nic nemění na tom, že svatá Písma Starého i Nového zákona jsou plná přikázání – Božích výroků v rozkazovacím způsobu, které jsme povinni poslouchat. Jejich původcem je totiž dobrý Bůh, který nám chce zjevovat správnou cestu a je nejen plný milosti a slitování, ale také svatý a spravedlivý.

Příkaz se tedy dá vyjádřit jako jednoznačný výrok většinou v rozkazovacím způsobu, který je nutné poslechnout. Pokud neuposlechneš, bereš na sebe odpovědnost z případných následků. Např. „Odejdi ze své bývalé drogové party, nebo tě stáhne do zahynutí!“, „Rozhodni se rychle, jinak tě mine příležitost!“, „Vyhlašuji půst za nemocnou sestru!“, „Přispěj na chudého ve sboru!“, „Musíš si odpočinout, nebo se zhroutíš!“, „Z toho hříchu musíš činit pokání, jinak se nehneš dál!“, „Musíš odpustit svému otci, jinak tě budou trýznit trapitelé!“

Doporučení nabízí radu, kterou je dobré poslechnout. Případné nerespektování takové rady nemá tak vážné následky jako u neuposlechnutí příkazu. Např. „Mám za to, že bys měl omezit návštěvy svých starých přátel.“, „Myslím, že bys mohl využít tuto příležitost.“, „Zdá se mi, že by Ti prospělo více se postit.“, „Vypadá to, že tě Bůh chce naučit radosti z dávání.“

Hříšné postoje vůči autoritě

Pamatuji si na situaci, kdy jsem byl čerstvě ustanoven vedoucím regionu jednoho z osmi společenství vytvářejících náš sbor a přišel jsem se podívat na jednu skupinku. Zaregistroval jsem u některých lidí změnu chování, která mi byla nepříjemná, protože mě začali vnímat více jako svého šéfa než jako sobě rovného sourozence v Kristu. Nesprávné postoje k autoritám je možné rozdělit do několika skupin.

Zbožňování až patolízalství

U tohoto postoje od autority očekávám a přijímám to, co bych měl očekávat a přijímat od Boha. Osoba, která stojí v autoritě, mi zastiňuje Boha, následně jsem líný v hledání vlastní komunikace s Bohem a vytváření vlastního názoru. Dlouhodobě nekriticky přijímám i nedostatky autority a omlouvám je. Tento postoj může být motivován i záměrem získat od autority nějaké výhody nebo její přízeň. Případnou konfrontací s nedokonalostí autority může dojít k deziluzi a paradoxnímu rychlému nepřátelství. Ani křesťané totiž nemají rádi, když se jim zhroutí jejich očekávání a jistoty, které na nepřiměřená očekávání navázali.

Neuznání až pohrdání

V této oblasti existuje celá škála možných postojů. Od skrývaného neuznávání typu „švejkování“ (říkám „ano, ano“, ale stejně si to udělám po svém), přes vnitřní odsudek typu „Co ty mi můžeš říct nového!“, „Vždyť všichni máme Ducha svatého!“, „Tohle vím líp než ty!“, „Mám větší plat než ty, tak mi neraď v otázkách financí“, „Tvé výroky musím brát s rezervou“, „Jsi ještě moc mladý“, „Holečku, kdybys zažil to co já!“, „Ty mi nemůžeš rozumět“ atd., až k otevřenému pohrdání. Stručně řečeno – od autority nic neočekávám a nic nepotřebuji. Často pro formu nebo způsob vystupování autority pohrdám obsahem a smyslem toho, co se mi snaží sdělit. Proti předchozímu postoji, kde jsem autoritu vyvýšil nad její Bohem stanovenou úroveň, autoritu u postojů neuznání až pohrdání pod tuto úroveň snižuji.

Zlehčování až zesměšňování

Jde o zvláštní formu pohrdání, která se projevuje zlehčováním slov nebo osobnosti autority, např. Pro přeřeknutí nebo nedokonalosti, a to velmi nepřiměřeným způsobem. Snažím se tak zakrýt vlastní nejistotu vůči autoritě a neschopnost s ní dospěle komunikovat. Srandičky a vtípky na adresu autority často vyúsťují do nevážnosti a ta přerůstá v zesměšňování. Podle Písma však autority v určitém smyslu představují Boha samotného a někdy i v jejich případě platí, že „Bohu se nebude nikdo beztrestně posmívat“ (Ga 6,3-7).

Strach až nenávist

V této oblasti čekám od autority spíše diktát, napomínání, kárání a trest než požehnání. Bojím se, že si autorita chce příliš mnoho osobovat a přisuzuji jí motivy zlého zacházení s mou osobou. Bojím se neznámých a nečekaných věcí, které od ní mohou přijít. Bojím se o svou svobodu. Od takového strachu je blízko k nenávisti, popř. k hněvu. Tato vnitřní vzpoura může přerůst i ve vnější vzpouru. Strach, resp. nenávist autoritu nesnižuje, ale zaujímá k ní zásadně negativní stanovisko, které může vyústit ve snahu autoritu zpochybnit, resp. odstranit.

Hněv až vzpoura

„Tlak hněvu vyvolá spor“ (Př 30,33c). Velmi dobrou ilustrací postoje vzpoury je příklad Korachovců, kteří povstali proti Mojžíšovi a Áronovi (4 M16,1n). Korachovcům se povedlo strhnout mnoho ostatních tím, že falešně obvinili autoritu z toho, že si příliš mnoho osobuje. Nepoznali přitom, že Mojžíš (nejpokornější člověk na zemi) a Áron mají autoritu od Boha, tj. bouřili se proti Bohu (verš 11). Kořenem jejich vzpoury byla pýcha, protože hodnotili sami sebe jako stejně svaté (verš 3). Ze své stejné svatosti vyvodili chybný závěr, že jsou také stejně povolaní. Poté zašli ještě dál a začali soudit Mojžíšovy motivy. Mojžíšovo vyvolení a povýšení Bohem degradovali na sebepovýšení Mojžíšem a tak naznačovali ostatním, že Mojžíš je samozvanec. Konec příběhu je notoricky znám. Proběhl Boží soud nad vzbouřenci. Bůh sám rozhodl, kdo je povolanou autoritou. Jak vážná věc je vzpoura proti autoritám, ukazuje i Boží záměr zničit všechny kromě Mojžíše (Ž 106,23).

Častou příčinou nesprávných postojů jsou již vztahy v rodině. Pojednání těchto postojů přesahuje možnosti našeho článku. Pokud mám narušený vztah k autoritám, může být příčinou a) vnitřní zranění, b) nedostatek pokání, c) posedlost nebo kletba.

Správné postoje vůči autoritě

Láska

Pro získání správného postoje k autoritě doporučuji modlit se za ni podle 1Kor13 a doplňovat všude její jméno. Např. „Bože, prosím Tě, ať je moje láska k Pavlovi trpělivá a dobrotivá, ať, prosím Tě, Pavlovi nezávidím jeho úspěch, ať se nevychloubám, když vím něco lépe než on, ať si o něm nedomýšlím něco, co není pravda, ať nehledám ve vztahu k němu svůj prospěch, ať se jím nenechám vytočit, ať mu nepočítám, kolikrát mě zranil. Chci se radovat z pravdy, i když ji má zrovna Pavel, nechci se radovat, když se Pavlovi nedaří. Chci ho snášet, chci mu důvěřovat, chci pro něj mít naději, že ho proměníš ke svému obrazu, chci s ním vydržet dobré i zlé.“

Úcta a poddanost a pochopení

„Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašemi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku. Modlete se za nás“ (Žd 13,17-18).

„Žádáme vás, sourozenci, abyste uznávali ty, kteří namáhavě pracují mezi vámi, jsou vašimi představenými v Pánu a napomínají vás. Převelice si jich v lásce važte pro jejich práci; žijte mezi sebou v pokoji“ (1Te 5,12-13).

Život víry 10/1999
Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.