Sexuální pokušení na osobní a národní rovině

Nepřátelé o křesťanech šíří, že si myslí, že sex je od ďábla. Jde o protikřesťanskou demagogii – nemyslí si to ani ti nejkonzervativnější katolíci. Sex je Boží dar – hříchem se stává pouze mimo Bohem stanovené hranice.

Pokušení (ani sexuální) není hříchem – často bývá špatně chápáno místo Mt 5,27 – 28: …kdokoli pohlédne na ženu ku požádání jí (K) – tak, aby po ní zatoužil (KMS), již s ní zcizoložil ve svém srdci. Ekumenický překlad je zavádějícím způsobem nepřesný, kralický překlad zase dnes už nesrozumitelný – nejednoho muže kvůli nim trápilo špatné svědomí. (Kraličtí se nemusí stydět – na rozdíl od překladatele ekumenické pasáže). Když muže vzrušují ženské vnady, není to hřích – je to normální. Hřích to začne být, až když to člověk přijme za své a vyvíjí v tom iniciativu (byť třeba jenom v myšlenkách).

Některé hříchy mají zvláštní Boží ochranu: na začátku nejdou automaticky (např. kouření, alkoholismus) – tak je tomu i v případě sexu. Pro ženu to poprvé bývá velmi nepříjemné a zážitek neposkytuje motivaci to zopakovat, muž zase musí nechat proběhnout proces – prostřednictvím pohledu (případně prostřednictvím představy, když pohled neposkytuje dostatečnou půdu.) Dnes je u značného procenta mužů tento proces zautomatizován a zrychlen, ale proběhnout musí – záleží prostě na tom, jak se díváme.

Osvobozující informace, ukrytá v uvedené části kázání na hoře, zní: nejsme obětí naší sexuality – vždy je rozhodující naše vůle. Muži mohou mít velmi krásné dcery nebo sestry, ale ty pro ně nejsou žádným pokušením (i když v dnešní upadlé kultuře už často neplatí ani to). Sexuálnímu pudu můžeme a máme vládnout – záleží jen na tom, jakou hranici si položíme. Většina lidí sex s příbuznými odmítá, a tak je netrápí ani pokušení – prostě bytostně počítají s tím, že to nepřipadá v úvahu, a tak je nevyvede z míry, ani kdyby viděli příbuznou v situaci, kdy by to v případě jiné ženy znamenalo velmi silné pokušení.

Rovněž zkušenost moje a mé manželky před svatbou svědčí o tom, že křesťan má svou sexualitu pod kontrolou. Nebylo to těžké vydržet, nebyl to žádný boj, protože jsme měli pevné hranice. Ne že bychom nebyli vášniví, ale jasně jsme věděli, co si můžeme dovolit a co už ne. (Možná s tím někteří křesťanští snoubenci mají potíže, ale to není chyba sytému, ale problém jejich vnitřních hranic, jak si je sami vytvořili – ano, už tady je místo pro pokání, ne až po hříchu.)

Sex člověk k životu nepotřebuje – kromě manželství. Zde naopak je potřeba. Manželství bez sexu neobstojí. Slyšel jsem strašnou legendu o za svatého prohlášeném německém středověkém císaři Jindřichovi a jeho manželce, sv. Kunhutě, kteří žili v tzv. „bílém manželství“ – to znamená, že neměli pohlavní styk. Doufám, že je to jen legenda. Rozhodně je to naprosto nebiblické.

Hlavní problém lidí v oblasti sexu dnes není samo sexuální pokušení, i když ho přibylo závratně, ale to, že mají posunuté hranice. To je i problém homosexuality – je to tradiční hranice, která se nepřekračovala. Když ale padne hranice, může být homosexuálem každý, jak tomu bývalo u žen v harémech. Homosexualita není dána geneticky. Že existuje gen homosexuality je účelová demagogie homosexuální propagandy – nikomu se to nepodařilo prokázat.

Posouvání hranic

K posouvání hranic nedochází pouze na rovině osobní, ale i ve velkém, na společenské a kulturní rovině, a to především díky dvěma oblastem:

a) psychologové prohlašují, že sexualita se musí ventilovat. Sex je představován jako něco, bez čeho nelze být – to jsou lži s razítkem vědy.

b) sexuální průmysl: erotika, pornografie

To má dva společné jmenovatele:

a) uhašování špatného svědomí – poptávka po levně očištěném svědomí určuje nabídku – proto mají úspěch ti sexuologové, kteří lechtají špatné svědomí říkajíce: pokoj, pokoj, nevěra je v pořádku, erotické časopisy jsou v pořádku apod.

b) peníze – erotický průmysl nese obrovské zisky

exkurz : Tragedie Sigmunda Freuda

Sigmund Freud byl puritán (jak ho mistrovsky demaskoval Erich Fromm, tuším v knize Umění milovat), a přesto bořil hranici.

Čím to bylo? Byl obětí zmíněných falešných představ psychologů, s tím rozdílem, že je vytvářel jako průkopník. Navrhuji rekonstrukci, jak k tomu mohlo dojít:

V pubertě zatoužil po své matce a napadlo ho, že by pomohlo, kdyby zabil svého otce. Později v myšlenkách toužil po ženách, jimž se věnoval ve své psychiatrické praxi, ačkoli byl ženatý. Protože nedokázal rozlišit pokušení a hřích, žil se špatným svědomím, i když navenek byl věrný své manželce a žil jako puritán (proto také jeho svědomí silně pracovalo). Přišel tedy s tím, že se tyto jeho zážitky týkají všech lidí, což ho v jeho představách očišťovalo (ne však v jeho nejhlubším nitru). Uvnitř očištění neprožíval, to ho pudilo, aby se ve vědě více a více exponoval a objevoval další a další „důkazy“ toho, že jeho teorie jsou pravdivé.

Věda Freudovy závěry odmítla, protože význam a vliv sexuálního pudu závratně přecenil, nicméně jeho myšlenky zlidověly – staly se nesmrtelnými, protože po nich byla vnitřní poptávka společnosti, složené z lidí se špatným svědomím. To, co Freuda vedlo k tomu, aby vědecky rozpracoval a hájil to, co intuitivně hledal a vytvářel k očištění svého svědomí, vedlo jeho současníky i naše současníky se stejnou vnitřní potřebou k tomu, aby to přijali a aby to z Freudových domněnek, co bylo příliš okatě mimo, přetransponovali do jiných, stejně nepravdivých (protože ze stejně chybných předpokladů se odvíjejících) teorií, ospravedlňovaných pouze nálepkou vědeckosti.

Freud se tu nevzal zčistajasna – vyrostl jako nutný důsledek pokrytecké měšťanské morálky, která dodržovala křesťanskou formu, snažila se držet fasádu, ale kde uvnitř obílených hrobů ukrývala plno nečistoty. Za Freudovu psychoanalýzu můžeme poděkovat našim rakousko-uherským a vůbec evropským předkům, kteří opustili evangelium a zachovali jen formu pobožnosti s tím, že odmítli její moc a podstatu. Freud byl výslednicí a obětí – kdyby umřel v kojeneckém věku, musel by přijít někdo podobný – vnitřní poptávka určila nabídku.

Posouvání hranic v Česku

Podobně, jako dala naše země světu Freuda, má i své vlastní apoštoly v posouvání hranic, osoby, které podobně jako Freud (a zřejmě podobně jako např. kdysi gadarenský démoniak) ztělesnili něco duchovního, co silně působí ve společnosti.

Myslím především na Dr. Plzáka, apoštola manželské nevěry, a Dr. Radima Uzla, apoštola sexuální nečistoty.

Proč nepřišli v opačném pořadí, když cizoložstvo je horším hříchem, než sexuální nečistota, kterou propaguje Uzel? Sexuální nečistota k cizoložstvu nutně vede. Plzák (typický výplod konce 50. a 60. let – spolu s Kunderou, Formanem aj.) vzbudil silnější konflikt, ale jeho sklizeň byla jen výběrová – zasáhl menší okruh lidí. Síla a nebezpečnost působení Dr. Uzla je v tom, že na jeho poselství, předkládané v obalu z primitivních vtípků a v rámci demagogické argumentace, opatřené puncem vědeckosti, pozitivně reaguje většina společnosti.

Jsme svědky masivní celoplošné indoktrinace naší mladé generace. Mé dceři bude dvanáct a v této souvislosti jsem si právě před rokem koupil časopisy Dívka a Bravo – chtěl jsem se poučit, co čtou její stejně staří a o něco starší vrstevníci. Byl to ještě větší šok, než jsem čekal. Vidím výrazný posun od 70. let, kdy jsme jako puberťáci psali parodie na tehdy dost nečisté, ale dnes nevinně působící Namlouvání v Mladém světě.

Dnes se píše o sexuálních zážitcích, ale i o přilehlých věcech duše tak, že to vše formuje ještě silněji. Nenapíší: Dělej to tak a tak, ale píší nezávazně, avšak s tím, že hodnoty, které prosazují, podávají v podtextu jako samozřejmost. Zde je výběr z indoktrinačních lží v oblasti sexu, které jsem vyčetl ve zmíněných časopisech:

- sex před manželstvím je normální
- sex v 15 letech je normální
- vyzkoušet různé partnery je normální
- kondom chrání před otěhotněním i od AIDS
- masturbace je doporučeníhodná (v Dívka 98/4 s. 22 doporučují masturbovat dívkám, které to ještě nikdy nedělaly)
- při masturbaci si člověk může představovat úplně cokoli
- je velmi dobré chodit sexy oblečená

To vše má připravovat cestu tomu, aby nevěra byla kanonizována – přijata jako něco zcela normálního (nebo dokonce k tomu, že ti, kdo budou svým partnerům věrní, budou vnímáni jako černé ovce). Viděli jste slavného oscarového Kolju? Byl jsem rád, že jsem svým dětem nedovolil, aby se na tento zdánlivě neškodný film dívaly, protože je tam cizoložstvo předkládáno jako normální. Proto je to opravdu špatný, přes nátěr lidové moudrosti hluboce nemravný film (a nedivil bych se, kdyby proto také uspěl, totiž proto, že to sedlo členům oscarové poroty – jejich svědomí zavětřilo: nejsme tak špatní, když cizoložíme, když i v zaostalém Československu je cizoložstvo něčím tak normálním).

Další stupeň? Sodoma. Zcela se vytratí stud a normální sex bude přestávat být zajímavý. Mezi „silnější“ formy sexu nepatří jen homosexualita, ale pedofílie a jiné strašné věci – tomu Dr. Uzel připravuje cestu, i když věřím, že nechce. (Kdo říká, že homosexualita je v pořádku, nemá argumenty proti horším sexuálním zvrácenostem.)

Jsou u posouvání hranic pomocí sexuální propagandy primární peníze, nebo je výsledkem širšího duchovního pohybu? Na tuto otázku nemám odpověď, asi to jde ruku v ruce. O tom, že Dr. Uzel není žádný idealista ani altruista, svědčí jeho „magistrátní turistika“.

Pozoruhodné jsou výsledky průzkumu, nedávno zveřejněné Pátkem Lidových novin (Jana Kobesová: Sexuální kontrarevoluce. Pátek č. 10, 12. 3. 1999), který ukazuje, že vzdor masivní kampani uvedených časopisů je generace dnešních teenagerů v oblasti sexu podstatně zdrženlivější než generace jejich rodičů. Autorka článku také zpochybňuje serióznost časopisu Bravo. Sexuální styk má podle zmíněného průzkumu v dnešní době za sebou 39 % českých teenagerů (do 19 let).

Je úžasné, že mají mladí lidé u nás tolik soudnosti, že odmítají životní styl svých rodičů (velmi často rozvedených) a jsou konzervativnější. Zase až takové vítězství to ale není, protože těch 39 % je stejně hodně, i když je to o 10 % méně než před deseti lety. Mladí lidé dnes v drtivé většině nemají přístup k informacím o biblických hodnotách pro život, pro vztahy, pro manželství. Proto indoktrinační působení zmíněných mládežnických časopisů zůstává velmi nebezpečné. Alarmující je především nízký věk jejich čtenářů. Zatímco čtrnáctiletí a patnáctiletí, pro něž je časopis zdánlivě určen, si už tolik nenechají věšet bulíky na nos, je množství mladších čtenářů podstatně bezbrannější.

K tomu neuvěřitelnou, žel však pravdivou historku. Se švagrem jsme loni na podzim vzali děti na výlet. Přes upozorňování mé manželky, že je nedostatečně oblečena, nedala si naše devítiletá neteř domluvit: „Ale teto, mně není zima,“ říkala. Po výletu ulehla s horečkou. Pak jsme se, díky zpravodajství další z neteří, dověděli, že se nedostatečně oblékla proto, že v Bravu psali, jak chodit sexy oblečená. Myslím, že by se v této souvislosti dalo použít termínu ´vymývání mozků´.

Každý střežíme své hranice

Pro naše nevěřící sousedy je to, když my, křesťané, žijeme v čistotě, často cosi jako hluboké vnitřní zadostiučinění, ale gros společnosti momentálně nezachráníme. Každý osobně jsme však zodpovědní za hranice, které máme: musí být biblické. Cizoložstvo, předmanželský sex ani nic podobného nepřipadá v úvahu, i kdybychom měli zemřít. To není až tak neskutečná volba. Četl jsem poválečné vzpomínky jednoho českého Němce, kterému zachránilo život, že se jeho manželka v pětačtyřicátém vyspala s nějakým tehdejším českým komunálním funkcionářem. Ten za to zařídil, že ho pustili z lágru a že mohl dostat adekvátní lékařskou péči. Přesto, že je to hrozné, nedává Bible takovému sebezapření jako projevu zoufalé lásky k partnerovi žádné oprávnění, i když v kritických situacích lidé tímto způsobem vždycky uvažovali (srovnej 1 M 12,10-20; 1 M 20,1-18; 1 M 26,1-14).

Naše hranice stanovilo Písmo:
- desatero (pro lid Staré smlouvy)
- závěry Jeruzalémského koncilu Sk 15, 29 (pro křesťany)

Co to konkrétně znamená „smilstvo“, je rozpracováno na několika místech Nové smlouvy. Spolu s Mt 5, 27 – 28 upozorňuji zvláště na Ef 5, 4: Ani hanebnost, hloupé řeči nebo laškování, což se nesluší… (KMS) (Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří … E). Z kontextu (v. 3 – 5) jednoznačně vyplývá, že i v tomto případě jde o smilstvo a že smilnit i takovým „nevinným“ způsobem znamená ztrátu věčného života.

Co posouvá hranice na osobní rovině?

a) přílišná duševní důvěrnost – např. být v oblasti sdílení k cizí ženě (muži) důvěrnější, než k vlastní manželce (manželovi) nutně směřuje k cizoložstvu. Totéž se týká i svobodných, ale tam se to nedá tak snadno definovat. V každém člověku je intenzivní touha po důvěrnosti. Když se ke druhému chováme důvěrně, může to někdy vzbudit jeho falešné naděje přes to, že něco takového naprosto nebylo naším záměrem. Někdy to člověk musí opravdu hlídat (služba ve sboru, zaměstnání) a vědět, kdy už nejít dál – musíme své hranice bedlivě střežit. Při obecenství dvou lidí stačí, když je v Pánu pevný jeden a může to zvládnout, i když druhý ve sdílení překročil hranice. Ten pevnější to někdy zvládne až tím, že to tomu druhému vysvětlí, že cítí, že se dostal do příliš osobní polohy, a hluboké sdílení přeruší. (Samozřejmě, že říkat v takové situaci druhému o nebezpečí cizoložstva, by bylo absurdní, protože o tom ten druhý nemá ani potuchy!).

Každý určujeme své hranice. Je to osobní zodpovědnost každého člověka. Loni o prázdninách jsem zažil setkání, které mi umožnilo pochopit tuto skutečnost ještě jasněji. Jel jsem vlakem z dovolené (rodinka zůstala u dědečka a babičky). Cesty vlakem jsou pro mě příležitostí ke zvěstování evangelia, které si velice cením, neboť nemám tu výsadu být s nevěřícími v zaměstnání. V kupé se mnou seděla mladá žena. Ani nevím, jak vypadala – téměř jsem se neodvážil na ni pohlédnout. Jistě byla krásná. Svým chováním i celou svou bytostí vyjadřovala, že je nedotknutelná, že je zadaná. Ani by na chodbičce nemusela švitořit do mobilu, aby bylo jasno, že svého snoubence miluje. Byla cele nasměrována na něj. Knihu, kterou četla, dostala od něho. Každá její myšlenka patřila jemu. Nepromluvil jsem s ní ani slovo. Bylo by to zbytečné – evangelium by ji stejně nezajímalo. Názorně jsem viděl, jakou moc má to, jak se chováme. Jestli se někomu často stává, že se do něj lidé zamilovávají, spíše než kvůli jeho kráse to bývá kvůli nevhodnému nezodpovědnému chování.

b) forma oblečení. Oblečení, které vzbuzuje sexuální pokušení, se týká téměř výhradně žen, které si často (zvláště jsou-li křesťanky) neuvědomují, co jejich obnažené či přiobnažené vnady s muži dělají (ženy na oblečení a nahotu u mužů reagují zcela odlišně). Dvorní karikaturista Života víry Pavel Bosman nakreslil k tématu vtip, který ovšem redakce nedovolila zveřejnit. Jsou na něm dva trampové na divokém Západě, jeden z nich se ohlíží za indiánkou v minisukních. Ten druhý mu říká: „Hej, Joe, kam to koukáš! Vždyť jsi si místo boty obul svého psa!“ A skutečně – pejsek, který se přihlouple tváří je odzadu navlečen na trampově noze. Tento vtip by jistě někoho mohl pohoršit, ale velmi názorně ukazuje, co obnažené ženské vnady s muži dělají.

Jsme opět u Ježíše (Mt 5,29; 6,22 aj.) – pohled je důležitý: může být počátečním impulzem, vstupní branou. Rozhodující jsme my – jde o to, jak se díváme, ale ovlivňuje nás i to, na co se díváme. Dr. Uzel, ač je sám proti sobě, tvrdil, že stopovat v minisukních je nebezpečné a že za znásilnění si pak stopařky mohou samy. Časopis Respekt se mu vysmál a kritizoval Uzlovo chápání osobní zodpovědnosti, ale i na tom, co si myslí Dr. Uzel, může být něco pravdy.

Proti minisukním kdysi v mém domovském sboru KS Praha kázal Dan Drápal a Jiří Dohnal, teď se o tom nemluví. Dohnal v jednom kázání uvedl, že existuje dvojí krása žen – žena může být krásná jako červánky nebo jako grilované kuře. Když vedl Jiří Dohnal jeden z regionů, minisukně téměř vymizely, teď jsou ve sboru dosti hojné.

Co je na minisukních špatného? Minimálně v naší kultuře znamenají minisukně silný sexuální signál. Muži to tak vnímají (je to něco jako výzva k souloži), a přitom se očekává, že se všichni budou chovat, jako by nic. (Vůbec se to netýká šortek, nejsou-li zvláštním způsobem upraveny, týká se to všeho průhledného, pod čímž prosvítá spodní prádlo, různých výstřihů, odhalujících části ňader apod. – to není přesný inventář, ten se ani nedá udělat, protože nevíme, co lidé v oblasti sexuální dráždivosti ještě vymyslí).

V pořadu Neváhej a toč, který někdy sleduji s dětmi, jsem slyšel Júlia Satinského. Dával v parku čůrat svou malou dcerku, proti němu maminka v minisukních zase svou dcerku. Řekl jí žertem, aby si příště vzala džíny, že se nemůže soustředit. Odpověděla mu: „Dedko, predsa by si na mňa neskočil!“ Nechci řešit, zda je Satinský proti minisukním či nikoli. Příběh vyprávěl, aby odlehčeně ukázal, že je starý, ale má malou dcerku. Právě proto, že záměrem nebylo tažení proti minisukním, je historka svědectvím o tom, že minisukně nenechá muže v klidu, ani když má šedivé vlasy.

Když má některá žena minisukně, nemohu se na to dívat – doslova (jinak by mě to vedlo ke hříchu). Já si ale snadno poručím a nedívám se, protože miluji Pána, a proto nechci hřešit, jsou ale jiní, kteří si neporučí. Nosíš-li minisukně, milá znovuzrozená křesťanko, Pán tě možná bude volat k odpovědnosti za onanii nebo dokonce za cizoložstvo. „Jak to?,“ řekneš Pánu, „nikdy jsem nic takového nedělala, celý život jsem byla věrná svému manželovi!“ Tvá nahá stehna se mohla stát osidlem – poslední kapkou – pro jiného muže, který tě viděl sedět v tramvaji nebo zpívat ve chválící skupince, když náhodou zavítal do sboru…

Ano, volám každého, koho se to týká, k pokání. Nejde o to něco zakazovat nebo nařizovat. Jde o naše srdce. Jde o to, abychom byli svatí a aby z nás náš Pán měl radost. Přestat nosit minisukně z nějakého jiného důvodu nemá tu správnou motivaci.

Společný jmenovatel pod a) a b) uvedenými oblastmi posouvání hranic lze vyjádřit takto: chovat se v určité oblasti de facto, jako by hranice byly překročeny. Kromě toho existuje ještě jedna oblast posouvání hranic v oblasti sexuálního pokušení na osobní rovině:

c) vystavovat se pokušení. I když na ulici neokukujeme lehce přistrojené děvy, stejně to na nás působí – sexuální vjemy se sčítají. Jestliže se muž nevystavuje pokušení, pak obstojí (křesťan jako nekřesťan). Jestliže se sexuálním impulzům otevírá, nemá šanci (nekřesťan jako křesťan).

V této oblasti jsem předloni o prázdninách udělal zajímavou zkušenost. Čtrnáct dní jsem doma prováděl stavební úpravy a byl jsem uzavřen mezi zdmi nebo jsem v autě pendloval mezi bydlištěm a stavebninami. Myslíš, milý čtenáři, že jsem měl, odloučen od své ženy (byla s dětmi na chalupě u babičky), velké nebo malé problémy se sexuálním pokušením? Myslím, že sexuální pokušení není zrovna oblastí, kde bych měl závažnější problémy, přesto však je to v teplých měsících, kdy ženy chodí lehčeji přistrojeny, obtížnější než v zimě. V době mé klauzury v létě před dvěma roky jsem však měl naprostý pokoj. Kdybych neměl toto srovnání, nebyl bych schopen zaregistrovat ten obrovský rozdíl.

Michael Brown, vedoucí biblické školy ve sboru ve slavné americké Pensacole, který již čtvrtým rokem zažívá probuzení, na své návštěvě v Čechách před třemi lety vyprávěl o kazateli, který se v televizi díval na film, který Michael Brown vypnul. „Tobě to vadí?,“ řekl kazatel. „Tobě to nevadí?,“ řekl Brown. Když nahotiny někomu nevadí, je to průšvih – jeho srdce ztvrdlo. Líbila se mi reakce Michaela Browna. Nenechme se vyšachovat, když nás někdo označí za puritány nebo za staromódní (ano, jsem svým způsobem puritán!). Kdo mě znáte, víte, že zákonictví opravdu není mým problémem, a to, co tu říkám, je ve veliké jistotě přesvědčení srdce. Mějme jistotu svého přesvědčení! Prostě jděme proti proudu. Nedejme se zviklat!

„Jsou hříchy, které naše generace v církvi v této době dělá,“ řekl v létě 1996 na pastorálce KS v Kostelci nad Orlicí Michael Brown, krátce před svým přestěhováním do Pensacoly, „které by před dvěma generacemi byly v očích našich nespasených předků něčím hrůzným. V televizi se objevují filmy nebo pořady, které se nám mohou zdát zábavné, které se ale hnusí Bohu. Normy světa se snižují, ale snižují se i standardy církve a tak se stane, že jsou normy církve nižší než normy světa v minulosti. Udivuje mě, že mluvíme o svatém Duchu, o jeho projevech a darech, ale zapomínáme na to, že se jmenuje svatý. Tři ze čtyř mých nejbližších spolupracovníků ve vedení sboru pohřbili svou službu kvůli cizoložstvu. V Evropě jsem často viděl, že církev nebyla pro společnost morálním apelem. V Evropě sbory nepovažují za hřích to, co sbory v Americe ano.“

„Po obrácení jsem přestal chodit na pláž, protože tam jsou ženy v plavkách,“ pokračoval Brown. „Podívejte se na plavky před sto lety, na oblečení tenistek před sto lety… My si neuvědomujeme, jak hluboko naše společnost padla. Kdyby v minulosti nevěsta nebyla panna, byl by to skandál – jako je tomu dosud ve většině zemí světa – a v některých sborech žijí spolu páry nadivoko! Jsou věci, které dnes děláš a před čtyřmi lety by ti vadily? Je to větší zralostí nebo tím, že jsi ztratil citlivost?“

„Existuje pravidlo,“ řekl tenkrát v Kosteci Brown: „neměli bychom se dívat na sexuální hřích. Při sexuální scéně v televizi si položme otázku: Hřešil herec a herečka, když scénu natáčeli? Mohl bys to udělat se ženou, se kterou nejsi ženat? Chcete-li to mít schváleno svatým Duchem, je v televizi velmi málo věcí, na které se můžete dívat.“

Proč je sexuální nečistota špatná

a) pro svoje důsledky v lidském životě i v životě společnosti

Sexu je v Písmu věnováno značně prostoru. Pátá, část šesté a celá sedmá kapitola knihy Přísloví pojednává o „cizí ženě“ – jde o velmi naléhavé varování před cizoložstvím pro mladé muže (týká se to ovšem i starých mužů). Důsledky jsou strašné: zmatek v životě (nevysledovat stezku života – Př 5,7b), ztráta důstojnosti (5, 9), ztráta síly a výdělku ve prospěch jiných (5, 10), duševní problémy (loví duši – 6, 26b), tělesné problémy (5, 11) – vzpomeňme pohlavních nemocí, kterých se tento verš může týkat, pomsta podvedeného muže (6, 33 – 35), doživotní potupa (6, 33), smrt (Její dům je cesta do podsvětí, vedoucí do komor smrti – 7, 27).

Zatímco Př 5 – 7 mluví výhradně o cizoložstvu a smilstvo s nevěstkou je zde posuzováno mírněji (6, 26), Pavel v 1K 6, 12 – 20 varuje ve stejném směru (v podtextu nepochybně se zmíněnou pasáží z Př) před smilstvem obecněji: „Kdo však smilní, hřeší proti vlastnímu tělu.“ (v. 18c) Podle apoštola smilstvo hluboce poškozuje – kvalitativně odlišně od jiných hříchů. (Srovnej výrok Billyho Grahama: „Nečistota člověka zotročuje, ovládá ho.“) V jistém smyslu je hloubka poškození člověka při smilstvu tajemstvím – podobně, jako je tajemstvím manželství. Jde o něco hlubšího, než jsme schopni pochopit.

Řečeno v pojmech dnešní doby: smilstvo rozbíjí rodiny, váže na sebe zločinnost všeho druhu, ničí psychiku, zvláště u mladých lidí, přináší rozhárané životy, je zdrojem nemocí, včetně smrtelných (AIDS).

b) protože znamená ztrátu věčného života

Ef 5, 5; Zj 21, 8; Zj 22, 15

To má smilstvo společné s jakýmkoli jiným hříchem. Že se zde nejedná jen o makroskopické smilstvo nebo cizoložstvo, ale např. i o dvojsmyslné mluvení, jasně plyne z Ef 5. Každý křesťan by si to měl dobře zapsat za uši.

Jak v sexuálním pokušení obstát?

Písmo dává praktické, velice konkrétní rady:

Ať jde tvá cesta daleko od ní (rozuměj cizí ženu – pozn. red.), nepřibližuj se ke dveřím jejího domu. (Př 5, 8)

Nedychti v srdci po její kráse. (Př 6, 25) Nesmíme dovolit myšlenkám, aby se vydaly na pochod!

Utíkejte před smilstvem! (1K 6, 18a) Řecké slovo FEUGETE znamená: utečte, unikněte, zmizte. Je to vyjádřeno velmi silně a prakticky. Teoretizování v případě smilstva nepomůže. Nepomáhá ani vyčkávání, ani spoléhání na naši křesťanskou zralost. Pryč od toho. A rychle. Možná to není důstojné, ale je to účinné.

Kromě toho platí obecnější zásady, jak vítězit nad hříchem:

Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši. (Ř 6, 11) To je rovněž velmi praktická rada. Tváří v tvář pokušení, a zvláště sexuálnímu, je pro mě nejdůležitější, abych si uvědomil, že můžu hřešit stejně jako mrtvola. Zemřel jsem hříchu, a proto pro mě nepřipadá v úvahu byť třeba i jen zvažovat, zda se mohu ohlédnout za mladou ženou v minisukních nebo ne. Mrtvola se ohlédnout nemůže, a to je pro moje chování směrodatné. Možná si, milý čtenáři, myslíš, že to krapánek přeháním. Jsi na omylu. Jestliže takto uvažuješ, pak to říká naopak něco o tobě. Velmi pravděpodobně máš potíže se sexuální nečistotou a tím, že Pavlovo ponaučení nebereš smrtelně vážně, vlastně odmítáš cestu ke svobodě.

Každý, kdo je pokoušen, je strháván a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a rodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt. (Jk 1, 14 – 15) Jakub tu jen jinými slovy ukazuje ke stejnému principu, jako Pavel v Ř 6, 11. Smrtelný řetězec je třeba přetnout už na rovině žádostí: svým žádostem jsem umřel. Jestliže dám svým žádostem prostor, nutně přinesou svoje ovoce v podobě hříchu. Je to jako když by zahradník bojoval s pýrem nebo meruzalkou tak, že by ustřihoval jen nadzemní výhonky. Kořen v takovém případě vždy znovu „porodí“ novou nadzemní část rostliny.

Jakmile muž dovolí svému pohledu hledat nebo svým myšlenkám bloudit, zvnějšku rozpoznatelné smilstvo na sebe nedá dlouho čekat – on totiž ve skutečnosti už sesmilnil (skutková podstata smilstva v Božích očích se naplnila). Erotické časopisy tu vůbec nebudu zmiňovat. Dva pastory jsem slyšel vyznávat, že zhřešili tím, že se dívali na erotické filmy – i kdyby se něco takového stalo nějakému pastorovi, tobě se to stát nesmí! Nemusí být všichni pastoři v nebi, ale ty tam být musíš, milý čtenáři!

Povzbuzení můžeme načerpat také z asi nejznámějšího verše, týkajícího se boje s pokušením: 1K 10, 13 (doufám, milý čtenáři, že ho umíš zpaměti – jinak nevím, jak bys v pokušení mohl obstát). Tento verš nás povzbuzuje mimo jiné v tom, že jako křesťané nemáme výmluvu. Zkoušku nad naše síly lze sice vymyslet, ale Bůh ji na nás nedopustí. Nemáme výmluvu a to je dobré vědět. I to pomáhá.

A zde jsou zvláštní Ježíšova slova, které nám ukazují, jak to Bůh s naší svatostí myslí vážně: Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny. (Mt 5, 29-30 KMS – závěr v E zní: „do pekla“) Jedná se o slovo pro ty, kdo ztratili svobodu v oblasti sexu a jsou v akutním pokušení spáchat něco hrozného. Zní to drsně, ale kdyby si pedofil Oplištil usekl penis nebo ruku, mohlo dnes být holčičce, kterou zabil jako kojence, devět let a on nemusel sedět ve vězení. Písmo pamatuje na všechno.

Pro věřící i nevěřící platí nádherná milost: Bůh rád odpustí hříchy – každému, kdo se poníží. To je pozvání pro každého. Chce to jediné – ponížit se. Možná to však znamená, že to, co jsi za hřích nepokládal, budeš jako hřích muset uznat. Přiznat svoji nečistotu je ponižující, ale je to pravdivé a poctivé a nádherné odpuštění a čistota za to rozhodně stojí – a to nemluvím o věčnosti.

Jde o svatost

Chceme probuzení? To nemůže přijít bez svatosti. Proti minisukním se nekáže v Čechách, ale káže se proti nim v Pensacole. „Kdyby Bůh přišel v plnosti do našich sborů, většina z nás by zemřela. Proto přichází postupně a očišťuje nás,“ řekl pensacolský Michael Brown.

Kéž nám Bůh dá čisté ruce (kéž je svaté všechno, co děláme) a čisté srdce (kéž jsou svaté všechny naše motivy). Říkáme, že chceme pensacolské výsledky. Chceme také pensacolskou svatost?

Článek se svolením přetištěn z Života víry 5/1999
Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.