Pozvání k důvěrnosti

Zamiloval jsem se do Pána v roce 1973. Dva roky jsem před ním utíkal, ale nakonec mi došel benzín. Takže jsem to vzdal. On se mě zmocnil a milující, ale pevnou rukou mě chytil za krk. A říkal mi: „Já tě chci, ty mi budeš sloužit.“ Řekl jsem: „Ano Pane.“ Srdce mi roztálo a zamiloval jsem se do něj, protože jsem pochopil, jak moc on miluje mne. Apoštol Jan píše, že v tom je láska, ne že my bychom milovali Boha, ale on nejprve miloval nás a dal svého Syna za nás, aby naše hříchy byly obmyty a abychom přijali dědictví jako děti Boží.

Ještě dříve, než budu mluvit z Písma, chci vás povzbudit. Svědectví o vaší víře a lásce se dostalo na mnohá místa. Často si představuji, že jste na tom podobně, jako někteří lidé u nás v Americe. Někdy si říkáte, jestli to má vůbec nějaký význam, ráno vstávat, zase se nacpat do autobusu, jet do práce nebo do školy. Čtete si Bibli, modlíte se k Bohu a sdílíte svou víru s lidmi, které vám přivede do cesty. Snažíte se zapřít své sobecké touhy a následovat Pána. Shromažďujete se v malých skupinách i na velkých shromážděních. A já vám chci říci, že vaše víra a vaše láska tomu dává smysl. Vaše víra a vaše věrnost se vyplácí. Svědectví o tom, co Bůh dělá tady v Praze, se rozneslo do celého světa pro vaši lásku a věrnost Ježíši Kristu. Skutečně to má význam. A já bych vám chtěl vyjádřit svou úctu.

Dnes budu mluvit na verše z 50. kapitoly proroka Izajáše. Izajáš je velice pozoruhodná biblická kniha. Někteří učenci ji nazývají malou Biblí. Stejně jako celá Bible má tato kniha dvě části a dělí se přesně na stejném místě, jako se dělí Bible na Starý a Nový zákon. Prvních 39 kapitol Izajáše je podobných jako celých 39 knih Starého zákona. Posledních 27 kapitol se podobá 27 novozákonním knihám. Věřím, že těch posledních 27 kapitol Izajáše má velký význam pro církev. Proroctví se v Písmu naplňují na různých rovinách: mají svůj historický kontext, řada se jich naplnila částečně v prvních letech církve, a týkají se také času, kdy Pán Ježíš Kristus přijde znovu. Vyvrcholení a naplnění těchto proroctví přijde v poslední době. Věřím, že tomu tak je i s 50. kapitolou Izaiáše.

Toto praví Hospodin: „Kde je rozlukový lístek vaší matky, jímž jsem ji vyhostil? Anebo je tu někdo z mých věřitelů, jemuž jsem vás prodal? Hle, byli jste prodáni svou vlastní vinou, vaše matka byla vyhoštěna jen pro vaše nevěrnosti. Když jsem přicházel, proč tu nikdo nebyl? Volal jsem, a nikdo se neozýval. Což je má ruka tak krátká k vykoupení? Nemá k vysvobození dost síly? Hle, svou pohrůžkou vysušuji moře a řeky obracím v poušť; ryby v nich páchnou, protože není vody, a lekají žízní. Nebesa odívám v pochmurnou temnotu a přikrývám je žíněným rouchem. (Iz 50,1-3)

V těchto verších čteme, že Boží moc není ukrácena. On má moc vysvobodit. Bůh nemá nedostatek moci. Ale Bůh má nedostatek spolupracovníků. V těchto verších se zjevuje zlomené Boží srdce, zklamání jeho duše. Musí se neochotně oddálit od svého lidu pro hřích a vzpouru, kterým se oddává. A to nejen jednou, ale znovu a znovu. Bůh hledá partnery. Hledá někoho, kdo by se přimlouval. Někoho, komu by mohl důvěřovat. Někoho, ke komu by mohl mít úzký vztah. Ale nebylo nikoho. Je úžasná věc, že Bůh chce pro své záměry použít slabých lidských bytostí, že se do jisté míry sám omezuje, protože se rozhodl pracovat skrze lidi. Písmo říká, že jsme Boží spolupracovníci. On nejen obmyl naše hříchy a pak nás postavil na galerii – a řekl nám: „Tady zůstaň a koukej se na tu hru.“ On udělal víc! Řekl: „Pojď a sám v ní hraj. Chci si tě použít, abys mi pomáhal v práci naplnit mou vůli na zemi, abys pomohl naplnit můj záměr v této generaci.“

Bůh nám představuje služebníka Hospodinova. To se vztahuje v první řadě na Mesiáše Pána Ježíše Krista. Ale vztahuje se to také na Boží lid. Když vidíte v knize Izajáš slovo služebník, nejde jen o Ježíše samého, nýbrž také o ostatek Božího věrného lidu, který říká Bohu: „Ano, my budeme tvými partnery.“ Bůh v celé knize proroka Izajáše slibuje, že bude mít na zemi svého partnera. Jedno z největších prorockých zaslíbení Izajáše je, že Bůh mocí svého Ducha přemůže slabost lidského těla. Pomůže nám, abychom překonali vlastní sobeckost a vtáhne nás do svých plánů. V poslední době bude konat dílo, nad kterým se celá země zastaví v úžasu. A zastavíme se i my. Písmo mluví o Tom, který je mocen učinit mnohem víc nad to, než dovedeme prosit nebo si představit, podle té moci, která už pracuje v nás. Bůh v oněch úžasných posledních dnech udělá mnohem víc nad to, než si v tuto chvíli dovedeme představit.

Bůh nám dal prorocké slovo, že během jedné generace promění tvář a chápání křesťanství ve všech národech. To je dobrá zpráva pro všechny, kteří už mají dost vlažného křesťanství. A je to špatná zpráva pro ty, kterým se to líbí, kterým je dobře a jsou spokojeni. Ježíš přijde, aby potěšil ztrápené, ale rovněž přijde ztrápit potěšené.

Čtvrtý verš: Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.

Tento verš je pozváním Ducha svatého do vztahu důvěrnosti k Bohu. Tato touha po důvěrnosti je nejhlubší touhou lidského ducha. Ať věříme nebo ne, každý z nás má v srdci touhu po důvěrném vztahu. Je to naše touha po důvěrném vztahu k Bohu, našemu Stvořiteli. Ale ve své pošetilosti si často myslíme, že tuto potřebu může naplnit člověk. Žádný člověk nemá schopnost naplnit hlubokou žízeň v našem nitru. Lidé, kteří chodí v lásce Páně, nám mohou pomoci a Pán si jich může použít, aby uspokojení z naplnění té potřeby v nás rostlo. Ale jenom Bůh může naplnit tu hlubokou potřebu důvěrného vztahu. Nemůže ji naplnit manžel. Nemůže ji naplnit manželka. Nemohou ji naplnit rodiče. Nemohou ji naplnit naše děti. Bůh v každé lidské duši vytvořil prázdno a jenom Ježíš se tam přesně vejde.

Tak tady máme pozvání k důvěrnému vztahu s Bohem skrze přítomnost Ducha svatého, který nám otvírá uši k duchovním věcem a vyučuje náš jazyk, aby mluvil duchovní věci. Duch svatý byl dán proto, aby vytvořil tuto oboustrannou komunikaci. Otevírá nám uši, abychom Boha slyšeli, a otevírá nám ústa, abychom k Bohu zpět mluvili. Otevírá nám naše ústa, abychom také mluvili pro Boha. Vidíme to velice zřetelně v některých místech Nového zákona. Duch Svatý je odborník na komunikaci. Věřím tomu, že dává pozvání naší generaci křesťanů k vyšší rovině prorocké zkušenosti, kdy sami pro sebe budeme slyšet Hospodina a poznáme tu radost, když Bůh k nám mluví. Věřím, že v současnosti prochází toto pozvání do prorocké oblasti celou zemí. Věřím, že hloubka důvěrnosti k Bohu je dána tím, jak na toto pozvání reagujeme. Písmo říká: Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Bůh dává pozvání, my reagujeme. A pak Bůh reaguje na naši reakci.

Věřím, že my se můžeme na tento důvěrný vztah připravit tím, že budeme věrní v základních věcech křesťanského života. My si nemůžeme prorockého Ducha vynutit, ale můžeme se postavit před Pánem a čekat, až ho vylije. On vylévá svého Ducha, a když děláme dobře základy, tak to umožňujeme. My si jeho požehnání nezasloužíme tím, že ty věci děláme, ale prostě se dáváme k dispozici. Stavíme se do správné pozice. Stručně vyjmenuji některé z těchto věcí. Věřím, že když budeme tyto věci věrně den za dnem dělat, pak se stavíme na místo, kde na nás může být vylit Duch svatý.

Soustřeďujeme se na to, abychom se pokořili před Pánem, abychom byli před ním poučitelní, abychom mu dovolovali vytvářet v nás Kristův charakter. Vystavujeme se Písmu – psanému Slovu Božímu. Mluvíme k Bohu v modlitbě o samotě a také v malých skupinkách, uctíváme Pána. Naučme se být s Bohem sami, o samotě. Jeden velký teolog řekl, že samota je základ křesťanské duchovní disciplíny. Když jsi úplně sám, zjistíš, co v tobě skutečně je. Chci vás povzbudit, abyste si to tak zařídili, abyste měli čas být úplně sami. Nezapínali si rádio, ani televizi, ani noviny si neberte. Buďte jen sami v tichu. Půst je další věc, které se můžeme věnovat. Když zapíráme naše přirozené smysly, zvyšuje to naši citlivost. Dále se věnujme vztahům lásky a přátelství a službě tělu Kristovu praktickým způsobem. Věrně také služme nevěřícím, které Bůh do našeho života přivádí. To jsou základní věci, ve kterých potřebujeme být věrni. Ježíš řekl, že budeme-li věrni v mále, pak budeme věrni také v mnohém. Tak se pilně věnujme těmto základním věcem. A když budeme pokračovat, budeme v pozici, kdy Boží prorocký Duch může na nás padnout a Bůh nám může svěřit tajemství. Bude nám šeptat do uší. Písmo říká, že Bůh se má důvěrně k těm, kteří se ho bojí.

V našich duších je vedle touhy po důvěrnosti ještě jedna touha, a opět jenom Bůh může tuto touhu naplnit. Je to touha po smyslu. Toužíme po tom, aby náš život měl v tomto světě nějaký význam. Toužíme po tom, něco znamenat. Platí to pro věřící i nevěřící. Jako nevěřící se snažíme tyto touhy po důvěrnosti a smyslu života naplnit nejrůznějšími špatnými způsoby. Musíme odmítnout tyto zlé věci. Naplnění těchto tužeb je jen skrze osobní vztah k Otci, Synu a Duchu svatému a pak tím, že nás pozve do svého plánu. To je plán, pro který stojí za to žít. To je plán, pro který stojí za to i zemřít. My všichni toužíme žít pro něco, za co stojí také zemřít. A tohle přináší do našeho života smysl.

Izajáš 50,5-9: Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.

Pozvání k důvěrnosti má za následek nezbytnost utrpení. Služebník říká: „Hospodin mi otevřel uši, haleluja. A já jsem se nestavěl vzpurně a ani jsem se neodvrátil.“ Proti čemu by měl být vzpurný? Proti tomu, k čemu ho Bůh vybídl, aby se otevřel. Některé z těchto veršů si připomenete z Nového zákona, kdy se mluví o Ježíšově utrpení. Na své cestě do Jeruzaléma doslova „utvrdil svou tvář“ (viz Lk 9,51). Věděl, že jde na smrt. Nebránil se však utrpení, nýbrž čelil mu s vítězným duchem. Viděl druhou stranu utrpení – radost, která mu byla předložena. Proto mohl svůj kříž unést, nevšímat si hanby a ponížení. Ve svém hlubokém utrpení nacházel důvěrný vztah k Otci a k Duchu svatému.

Kdo je naším nepřítelem? Satan. Bezbožníci. Ale kým jsou ve srovnání s Bohem? Nikým. Mohou nanejvýš zabít naše tělo. Pak bychom však postoupili do nebe. Utrpení je nevyhnutelné. Ale chtěl bych o utrpení dnes přemýšlet zvláštním způsobem. Nemám teď na mysli pronásledování vládou, ani posměch nevěřících. Co to ale znamená brát na sebe každý den kříž? A co to znamená brát na sebe každý týden kříž? Apoštol Pavel v epištole Filipským (3,10) říká něco, co nám dává nahlédnout tomu, jak mohl tak dobře fungovat: „Abych poznal jej!“ Cítíte tu vášeň? „Abych poznal jej a moc jeho vzkříšení!“ Je úžasné vidět, jak Boží moc pracuje v našich životech. Například když na někoho vložím ruce a on je uzdraven, nebo přikážeme zlému duchu, aby odešel a on odejde. Ale Pavel toužil také po společenství utrpení Kristova – „abych poznal … i účast na jeho utrpeních.“ Denně čekal na okamžik, kdy se mohl zapřít, sám sobě umřít. Věděl totiž, že coby účastník Kristova utrpení je mu důvěrně blízko.

Každý den bereme svůj kříž a následujeme ho. Kříž pro mne znamená vystavit se bolesti, kterou přináší život v tomto hříšném světě. Bůh však může tuto bolest vykoupit.

Zde je několik faktorů, které přinášejí do života bolest: Je to například změna. Ta přináší bolest vždycky, proto se změnám bráníme. Anebo nedorozumění, obzvláště mezi přáteli. Může být mnohdy jednodušší někde pro Ježíše zemřít, než se vystavit nedorozumění s přáteli. Rovněž bolí položit svůj vlastní program, nebo upřímně přiznat svůj omyl. Také je těžké podívat se někomu do očí a říct: „Je mi to líto.“ Je to též součást Kristových utrpení. Potřebujeme mít odvahu a sílu, abychom snesli odmítnutí někým milovaným a nehroutili se pod nespravedlnostmi v tomto životě. Jsem pastorem od roku 1975 a znám to, co říkám, ze své vlastní praxe. Jsme schopni ve své mysli říci: „Ježíši, budu tě následovat kamkoli a ponesu kříž kamkoli budeš chtít.“ A náhle se objeví někde hluboko uvnitř nás vlastní program, o kterém už ani nevíme. A to je záminka vyhnout se bolesti. Náš program se nám stává důležitějším než následování Krista. To přináší do života křesťanů veliké problémy. Povím vám příklad ze svého vlastního života.

Je to zkušenost z oblasti, ve které se mnou Bůh hodně jedná. Jsem křesťanem 20 let. Když jsem se před patnácti lety oženil, moje žena se mnou mívala občas duchovní těžkosti. Vždycky jsme měli velmi pěkný vztah, dobrou komunikaci a hodně lásky. Ona však toužila mít něco z mého ducha a nedostávala to. Po celá léta měla dojem, že něco zadržuji. Já jsem nejprve nevěděl, co by to mohlo být, ale před třemi měsíci mě Duch svatý navštívil a ukázal mi blok v mém životě, který mi brání přijímat a rozdávat dál proud Boží lásky. Hledal jsem v tom Pána. Jednou večer v hotelu mi připomenul Duch svatý jedno rozhodnutí z mých 17-ti let. Uvědomil jsem si, že od mých čtrnácti let až do svatby ke mně žádná dívka, která se mi kdy líbila, necítila to, co já k ní. A obzvláště šlo o jednu dívku. Když mi bylo šestnáct, zamiloval jsem se až po uši. Líbila se mi a byla na mne milá, což bylo ještě horší. Ale necítila ke mně to, co já k ní. Dva měsíce jsem byl v depresi. Nenáviděl jsem ten pocit. Když jsem z deprese vyšel, rozhodl jsem se, že žádné ženě nedovolím, aby se zmocnila nejvyšší roviny mých citů, nikdy se už žádné ženě citově tak neotevřu. Byl to slib, který jsem učinil a skryl hluboko v srdci. Myslíte si, že to mělo vliv na můj vztah k mé ženě? Jak by ne! Zablokovalo to proud náklonnosti k ní. V tom hotelovém pokoji jsem pak činil pokání ze sobeckého rozhodnutí, které jsem kdysi učinil. Z toho sebeobranného úskoku. Vyznal jsem Bohu, že je mi to líto. Řekl jsem i své ženě, že je mi to líto, a něco se ve mně rozpustilo. Něco ze mě začalo vycházet. Byla to hluboká náklonnost k mé ženě. Ani mě nepoznává, ani já už se nepoznávám. Ale vím, že je to dobré, a máme obnovené líbánky.

Poslední dva verše: Kdo z vás se bojí Hospodina a poslouchá jeho služebníka? Kdo chodí v temnotách, kde není žádná záře, ten ať doufá v Hospodinovo jméno a opře se o svého Boha. Hle, vy všichni, kdo rozděláváte oheň, jiskrami se opásáte k boji. Jen choďte ve svitu svého ohně, v jiskrách, které jste zanítili! Má ruka vám způsobí, že ulehnete v trápení. (50,10-11)

Nejprve je tu pozvání k důvěrnosti. Pak přijdeme k nevyhnutelnosti utrpení. Ale to všechno nás má uvést k tomu, jak podstatné je být závislý. Závislost na Bohu je cíl, který má Bůh pro náš život. Ježíš řekl: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Něco jiného však je citovat tento verš a něco jiného je opravdu ho znát a věřit mu. Bez něho nemůžeme udělat nic. Jenom tehdy, když zůstáváme v tom vinném kmeni, neseme ovoce. A to je pro západní křesťany ta nejtěžší věc, kterou znám. Nevím, jak je to tady u vás, ale mám takový pocit, že i zde je to těžké, protože všichni jsme synové Adama. Naučili jsem se být závislí jenom na sobě. Spoléhat jenom na sebe. To je pro nás snadné, přirozené. Ale Bůh nás chce přivést na místo, kdy budeme závislí. To je jeho definice křesťanské zralosti: zranitelná závislost. Na konci Písně Šalomounovy vidíme, jak nevěsta přichází z pustiny a naklání se ke svému milovanému. To je místo, kam Bůh přivádí církev poslední doby. Od důvěrnosti skrze utrpení k závislosti. Kdy naprosto jasně víme, že bez Otce a Syna a Ducha svatého nemůžeme udělat nic. Ježíš Kristus chce zpátky svou církev. On chce být hlavou církve. On ji chce ovládat. A chce, abychom my pustili otěže.

¨

V desátém verši je popisován služebník Hospodinův. Je tam řeč o člověku, který se Hospodina bojí a poslouchá ho. Je popisován jako ten, který chodí v temnotách a nemá žádného světla. Tak moment, myslil jsem si, že nemáme chodit v temnotách. V první Janově je dokonce napsáno, že nesmíme chodit ve tmě. Zde však není řeč o morální temnotě a o hříchu. Tady je řeč o temnotě okolností. Prorocký služebník Hospodinův chodí v temnotách. Apoštol Pavel říká, že jsme vyváděni z míry, ale nejsme zoufalí a beznadějní. Kdo z vás má v životě jednu, dvě, tři oblasti, kde jste momentálně vyvedení z míry, kde si nevíte rady? Kdo z vás má v okolnostech svého života trochu zmatek a neví, co se děje?

To znamená chodit v temnosti. Jít dopředu, když nemáte světlo, vyžaduje hodně odvahy. Uprostřed temnoty máme důvěřovat ve Jméno Hospodinovo a spoléhat na svého Boha. Bůh chce, abychom byli jako malé děti. Krásná vlastnost malých dětí je, že jsou závislé na svých rodičích. Bůh chce, abychom znovu byli jako malé děti a chodili s ním v takové prostotě, závislosti a spoléhání. Chce, abychom mu dovolili, aby z nás vypálil spoléhání na sebe a sebedostatečnost. Písmo říká: „Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“ Skutečně důvěřuj Hospodinu: ve svých financích, ve svých vztazích, ve svém zaměstnání, ve všech okolnostech života. Podstata křesťanství je, že chodíme vírou a ne viděním. Někteří lidé chtějí být proroky, protože si myslí, že pak už nebudou muset chodit vírou. Ale tak to nefunguje. Čím více jsi prorokem, tím víc důvěry potřebuješ. Naše přirozená tendence, když jsme v temnotě, je najít někde světlo. Naše tělesnost nenávidí nejistotu. Snažíme se získat kontrolu nad svým životem nesprávným způsobem. Snažíme se ovládat jiné lidi. Snažíme se manipulovat svými životy. Rádi bychom kontrolovali i Boha. Ale Bůh v naší generaci zlomí tohoto ducha kontroly, který vane celou církví. Pán Ježíš chce, abychom kontrolu pustili a nechali ji jen jemu. On nás uvede do situací, které budou pro naše tělo velice nepříjemné a strach nahánějící. Snahou naší tělesnosti je najít světlo. „Je jedno, jestli je to pravda nebo ne, potřebuji světlo. I když je třeba dočasné.“ Potřebujeme čekat na světlo od Hospodina. A to přichází obvykle na poslední chvíli.

Chtěl bych uzavřít snem, který jsem dostal od Pána. Byla to velice mocná osobní zkušenost. V posledních dvou letech padl na můj život nový prorocký duch. Od té doby mívám mnoho snů, vidění a slov od Pána. Párkrát jsem slyšel Pána mluvit akusticky. Právě tuto pasáž v padesáté kapitole Izajáše mně řekl slyšitelně. Ten sen byl velmi mocný: bylo to jedinkrát, kdy se mi Ježíš osobně zjevil. Pozval mě, abych přišel a postavil se před něj. Když jsem vzhlížel do jeho tváře, vycházela z mého břicha řada průhledných fólií. Věděl jsem, že jsou to moje plány. Pán viděl skrz ně a teď jsem to viděl i já. Řekl mi: „Čekal jsi na to, že poslechneš, až budeš mít dokonalé, úplné plány.“ To je jeden ze způsobů, jak jsem si ve svém životě zapaloval svíčky. Velký plán. Přesně si ho rozmyslím a pak se rozhodnu, jestli do toho půjdu nebo ne. Když se mi nebude líbit, trochu ho pozměním. Bůh mi řekl, že po mně chce, abych poslechl bez této úplné znalosti. Proniklo to mým tělem. Byl jsem usvědčen. Sklonil jsem se a začal plakat. Činil jsem pokání a řekl jsem: „Pane, já nechci být neposlušný.“ Podíval jsem se skrze své slzy na něj a viděl jsem, jak se na mě usmívá. Pak ze mě spadlo obrovské břímě. Při svém omezeném chápání jsem si myslel, že musím vždycky mít všechny plány. Velmi jsem pracoval, abych měl všechny plány pohromadě. Dostal jsem odpověď na všechny problémy: nemusím mít plány. Probudil jsem se z toho navštívení jako jiný člověk. Vzdal jsem se vlády, kterou jsem držel. Duch ovládání je rafinovaný a může být mocný.

Možná se tě něco z toho, co jsem říkal, nějak dotklo – tvého života, tvých vztahů. Alespoň doufám, protože to jsem měl v úmyslu.

Záznam kázání Michaela Sullivanta v Praze, Československá příloha Sborového dopisu 19 a 21/1992. Michael Sullivant je jedním z pastorů Metro Christian Fellowship v Kansas City, Missouri.
Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.