Kristus, náš život

Koloským 3,4: Kristus, náš život.
Filipským 1,21: Život, to je pro mne Kristus.
Galatským 2,20: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

I. Vztah mezi námi a Kristem

Na čem se vlastně zakládá vztah mezi námi lidmi a Kristem? Mnoho křesťanů má o Pánu své zcela určité představy, které vypadají asi takto: Kristus nám zanechal znamenitý příklad, který musíme následovat v jeho stopách, abychom se mu podobali ve všech detailech. Ve všem, co udělal, dal nám svůj vzor. Jsem věřící, jsem Boží dítě, a proto ho musím napodobovat a jednat tak, jak jednal on na této zemi. – Velmi mnoho lidí chce na základě takové představy Pána napodobovat.

Když jen napodobujeme, budeme stále selhávat

Bible nás skutečně vyzývá k tomu, abychom byli stejní jako Pán. Tato výzva však neznamená, že bychom jej měli jen jednoduše napodobovat; spíše musí nejprve do nás samotných vstoupit, než budeme moci být skutečně stejní jako Pán. Bez toho nemá výzva, abychom byli stejní jako on, žádnou hodnotu. Mnozí lidé na to nedbají a věří, že je možné Pána prostě napodobovat. Důsledkem toho je, že neustále selhávají. Pokládají Pána za jakousi šablonu, podle které se jednoduše mají učit, ale neuvědomují si, že na to v žádném případě nestačí. Myslí si, že to mohou nějak zvládnout, přitom však nevidí, že jsou daleko, daleko vzdáleni cíle. Přirozené lidské síly jsou pro uskutečnění takového života naprosto nedostatečné, nakonec musíme vždy znovu konstatovat, že jsme Pána žádným způsobem nedokázali napodobit.

Také když jen čekáme na sílu od Pána, vede to vždy k našemu selhání

Mnozí pak vycházejí z toho, že nám Písmo říká: “Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,13). Doznávají upřímně: „Já sám nejsem silný“, a potom dodávají: „Ale prosím Pána, aby mi dal sílu. Musím dělat tolik věcí, tolik přikázání Písma mám dodržovat a ve všem bych měl následovat Pána. Ale k tomu mi chybí síla – co mám tedy dělat? Budu o ni prosit Pána, protože když mi poskytne svou sílu, budu moci toto všechno zvládnout.“ Proto mnoho lidí každý den znovu s nadějí očekává a prosí, aby jim Pán dal sílu k vykonání všeho, co se od nich žádá.

Není chybou říkat, že nám Pán může dát svou sílu, ale my navíc potřebujeme ještě něco jiného. Pokud nám tato podstata bude chybět, žádnou sílu nezískáme, i když ji budeme od Pána toužebně očekávat. Denně můžeme přicházet před Pána s prosbami, ale ne vždy je vyslyší – někdy to učiní, často však ne. Je zcela pravdou, že všechno dokážeme, když nám k tomu Pán dá sílu; na druhé straně však cítíme, že nejsme schopni zvládnout ani ty nejmenší věci, pokud nám ji nedá. A to je příčinou našeho stálého selhávání. O sílu bychom sice měli prosit, ale když to považujeme jen za samostatný, ze souvislostí vytržený příkaz nebo metodu, budeme se muset vždy smiřovat s faktem, že z toho nic nevzchází. I v případě, že získáme sílu, potřebujeme kromě toho ještě vybavení jiného druhu, Pán nám před tím musí poskytnout ještě něco jiného. Teprve potom můžeme všechno dokázat. Pokud prosíš jen o sílu, zjistíš, že velmi často žádnou sílu nedostáváš, a proto pak také nejsi schopen nic dělat.

Myslím, že každý, kdo uvěřil v Pána, by měl velmi jasně chápat obě uvedené skutečnosti: Musí mu být zřejmé, že nepřináší užitek to, když člověk jenom napodobuje, a že právě tak málo pomáhá, když je závislý jen na síle, kterou od Pána může získat. Není těžké něco dělat, když nám Pán dá k tomu sílu. Avšak jde pouze o to (nechci upadat do opačného extrému), že když od něj dostaneme „jen“ sílu, stejně nic nedokážeme, a také nebudeme schopni projevovat jeho život. My, starší bratři, to můžeme dosvědčit. Všichni ti, kteří stále znovu zkoušejí napodobovat Pána, budou selhávat. A ne jinak se daří těm, kteří denně prosí Pána o sílu, protože když někdy tuto sílu nenaleznou, také rychle selhávají.

Nejdůležitější vztah k Pánu: „Kristus, náš život“

Kristus je náš život – to je podle Písma nejdůležitější vztah mezi námi a Pánem. Teprve, když je Kristus naším životem, můžeme být stejní jako on a prosit jej o sílu. Pokud však nechápeme, co pro nás znamená „Kristus, náš život“, potom už nemáme žádnou jinou možnost, jak bychom se mu vyrovnali, a také nedojdeme daleko s tím, když ho prosíme o sílu. Proto musíme především chápat a osvojit si toto tajemství: „Kristus, náš život.“ Je veliký rozdíl v tom, zda dodržujeme uvedené pořadí, nebo ne.

Pokud nevíme, co pro nás vlastně znamená „Kristus, náš život“ a „Život, to je pro mne Kristus“, nemůžeme poznat Ježíšův život, jak jej žil na této zemi; nenalezneme potom cestu k následování Pána, sebepřekonání skrze něj a k postupu vpřed. Verše Koloským 3,4 „Kristus, náš život“ a Filipským 1,21 „život, to je pro mne Kristus“ nám ukazují, jak jej můžeme následovat a zároveň překonat sami sebe. Touto cestou je prostě Kristus, náš život.

II. Tajemství křesťanského života

Mnoho křesťanů velmi špatně chápe tři v úvodu citované verše. Ještě ne tak špatně rozumí verši Koloským 3,4, ale o to hůře pak veršům Filipským 1,21 a Galatským 2,20. Když Pavel píše v listu Filipským: „žít, to je pro mne Kristus“, je to pro něj realita. Dnes ale Boží děti často podléhají velkému nedorozumění: považují to, co je již skutečností, za cíl, kterého je teprve nutné dosáhnout; myslí si, že by křesťan měl nasměrovat svůj život tak, aby jednou dospěl k onomu „žít, to je pro mne Kristus“. To je cíl, za kterým jdou, a kterému patří jejich veškeré snažení a naděje.

Bez Krista není život

Když Pavel vyznává: „žít, to je pro mne Kristus“, musí nám být zřejmé, že nemluví o cíli, kterého by mohl dosáhnout teprve po dlouhé řadě let plných zkoušek a Pánem předepsaných úkolů. Ne, tak se nevyjadřoval. Spíše tím chtěl sdělit, že jestli vůbec žije, jeho život není ničím jiným než Kristem a že bez Krista vůbec žít nedovede. Toto je jeho skutečnost, nikoli cíl. To je tajemství jeho života, nikoli pouze naděje. Žít, to je pro něj Kristus. Nežije už on, ale Kristus žije v něm.

Nesprávné pochopení verše Galatským 2,20

Galatským 2,20 je jeden z nejčastěji citovaných veršů. Měli bychom doporučit všem, kteří uvěřili v Pána, aby se jej naučili nazpaměť a dobře si jej zapamatovali. Potom bychom je však měli upozornit, že tento verš bývá nesprávně chápán dokonce ještě častěji než Filipským 1,21. Skutečně existuje ještě větší počet křesťanů, kteří si zvolili verš Galatským 2,20 za svůj cíl nebo vzor, jemuž by se chtěli vyrovnat. Předstupují před Pána s častými modlitbami, snažnými prosbami a očekáváním, že jednou přece jen dosáhnou tohoto stavu: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“.

Chci vám však nyní položit otázku. Je verš Galatským 2,20 nadějí, jíž máme, cílem kterého bychom měli dosáhnout, a vzorem, kterému se musíme vyrovnat? „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ – mnozí lidé to chápou jako cíl, kterého chtějí jednoho dne dosáhnout. Nepochopili, že tato slova ukazují Boží cestu k sebepřekonání, že se zde jedná o cestu, nikoliv o cíl. Neznamená to tedy, že bych měl něco dělat, abych žil nebo ožil; je to prostě Kristus, který žije ve mně. Pro mnoho křesťanů je však verš 2,20 nadějí. Pokaždé, když tento verš čtou, jsou naplněni novou nadějí. Slyšel jsem mnoho lidí, jak se modlí, a jestli si dobře vzpomínám, mnozí se kvůli tomu i postili, aby byli konečně s Kristem ukřižováni a aby přišel den, kdy nebudou žít oni sami, ale Kristus v nich. Tak se stal verš Galatským 2,20 pro mnohé cílem, ke kterému upínají celou svou naději. Avšak podle mé zkušenosti a na základě všeho, co jsem dosud viděl, nemohl bych jmenovat jediného člověka, který by tohoto cíle své naděje dosáhl. Nikdo jej nemohl dosáhnout, protože to cíl není. Pokud to však stále za cíl považuješ a snažíš se k němu teprve dospět, nebudeš mít nikdy úspěch. Tvé přání, abys už nežil, ale aby on žil v tobě, ti nikdy nepřinese jistotu, jestli se to jednou skutečně stane, případně kdy, v kterém roce a měsíci, nebo jak dlouho ještě musíš doufat. Je tomu tak prostě proto, že doufáš v něco nemožného, v něco, co se již stalo! Verš Galatským 2,20 není žádným cílem, který si člověk může stanovit, žádným nejvyšším požadavkem, který by měl jednou vyplnit, když předtím vynaložil všechny síly. Verš Galatským 2,20 je tajemství života.

Cesta sebepřekonání: výměna mého života za život Kristův

Co míníme výrazem „tajemství života“? Je to jednoduše cesta sebepřekonání. To není cíl, ale skutečnost, cesta. Nesmíme nikdy zaměňovat skutečnost s cílem. Pán nám zde nabízí zázrak své milosti, cestu sebepřekonání, řešení pro nás, kteří jsme selhali: ukazuje nám cestu, jak se všichni nečistí mohou očistit, jak se z obyčejných lidí mohou stát svatí, jak se pozemské změní v nebeské a tělesné v duchovní. To není žádný cíl, ale cesta, jejíž podstatou je výměna tvého života za život Kristův. Tak jako kdysi pro tebe a místo tebe zemřel, nyní místo tebe žije. Vidíte-li Pána na kříži, vězte, že nese místo vás vaše hříchy, že za vás zemřel, a proto již nemusíte umírat, hříchy jsou vám odpuštěny a nebudete souzeni.

Pavel nám říká: Kristus žije ve mně a díky tomu já sám už žít nemusím. Je to tak prosté. Protože ve mně žije, už nemusím žít. Tak, jako zemřel na kříži místo mě, dnes žije ve mně místo mě. To je tajemství vítězství, cesta sebepřekonání; to je tajemství Pavlovo. Neříká, že doufá, že jednoho dne nebude žít a nechá v sobě žít Krista, ale říká: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. Proto si přeji, aby se noví věřící hodně, hodně modlili za to, aby jim Pán dal světlo, ve kterém pak spatří: Kristus může skutečně žít v nás lidech a my sami díky tomu už nepotřebujeme žít. Když jsem poprvé slyšel, že nemusím zemřít, byla to pro mne nádherná zvěst. Avšak říkám vám – a později byste to měli i vy sami vysvětlovat věřícím: právě tak dobrou zvěstí je skutečnost, že už není nutné, abychom my sami žili.

Být křesťanem znamená pro mnoho lidí velké vypětí

Věřící se často potýkají s četnými problémy. Když se učí, že musí přinášet příkladné svědectví a vést dobrý křesťanský život, že mají přestat milovat svět, odolávat pokušení, kromě toho trpět a nést kříž, že mají hledat Boží vůli, učit se poslušnosti, atd., potom je zákonité, že jim takový život připadá mimořádně namáhavý. Mnozí věřící skutečně považují křesťanský život za svízelnou, dokonce až krajně namáhavou záležitost; musí se přece denně lopotit, sténat a namáhat se, potom selhávají a nedělají Pánu příliš velkou čest, ačkoliv by vlastně o něm měli podávat dobré svědectví. Jak říkám, mnozí lidé jsou svým křesťanstvím unaveni a je jen přirozené, když se v nich usadil pocit, že křesťanský život je skutečné břemeno.

Někteří chtějí s čistým srdcem odolávat hříchům, ale nedostává se jim k tomu sil, a proto v sobě nenacházejí klid. Jiní chtějí být trpěliví, ale nedaří se jim to, často se rozčilují, takže mají stále výčitky svědomí. K lásce jim chybí síla, nevraživost je připravuje o klid. Jaká svízel být křesťanem! Daří se jim jako někomu, kdo se s centovou zátěží stále marně pokouší vyšplhat na vrchol hory. Vskutku sisyfovská práce! Mnohý pak s povzdechem přiznává: „Když jsem ještě nebyl věřící, nesl jsem těžký náklad svých hříchů – poté, co jsem uvěřil, vláčím snad ještě těžší břemeno své svatosti.“

Jen Kristus může být křesťanem – já ne

Za takových podmínek by bylo zcela nesmyslné chtít vyučovat a vést lidi k tomu, aby se stali křesťany. Člověk je pro takový život zcela nezpůsobilý. Protože nám však Boží slovo říká, že to už nejsme my, kdo žijeme, ale spíše Kristus, který žije v nás, ani my sami tedy nemusíme být křesťany. To je tajemství křesťanského života. Já se nemohu stát křesťanem, ale sám Kristus ve mně. Kdybys ty musel být křesťanem, byla by to nevýslovná námaha a krušná práce rozdávat lásku a být trpělivý, učit se mírnosti a pokoře, nést utrpení a brát na sebe kříž. Když je jím však Kristus – a z toho důvodu v tobě žije – potom, vězte, je radostí učit se trpělivosti a lásce, dokonce i trpět a nést kříž.

Když Bůh říká, že už nemusíme žít my sami, je to velké evangelium

Pokud to vysvětlíme věřícím, kteří se při svém křesťanství upracovali a jsou plně vyčerpáni ale zároveň nevidí žádné východisko, pak, vězte, to pro ně bude vskutku dobrá zvěst. Nikdo už nemusí žít sám. Z této ubohé, namáhavé existence můžete být osvobozeni. Od tohoto okamžiku nemusíte ve svém křesťanském životě vyplýtvat všechny síly a veškerou námahu jen na to, abyste byli křesťany. S tímto celým břemenem je konec! A i kdybyste jim to neustále opakovali, ještě by to nestačilo. Museli byste jim říci: Nejprve jste slyšeli evangelium o tom, že nemusíte zemřít, a chválili jste za to Boha. Dnes však, když žijete jako křesťané, jste unaveni a vyčerpáni. Avšak Bůh nám přece říká, že se už nemusíme namáhat, abychom žili sami, není třeba, abychom na to obětovali všechny své síly.

Zemřít je skutečně těžké; musí nám však být jasné, že neméně těžké je žít před tváří Boží. My lidé nemáme ani ponětí o tom, co je to vlastně Boží svatost, co je láska, Duch svatý a kříž. Kdybychom to byli my sami, kdo musí žít před Boží tváří, nikdy bychom to nedokázali. Čím vytrvaleji se o to pokoušíme, tím více začínáme vzdychat, protože stále silněji cítíme, jak je to nemožné. Evangelium však říká: Už není nutné, abychom my lidé žili sami. A to je jistě radostná zvěst.

Kdo to vykoná – já sám, nebo Kristus?

To, že už sami nemusíme žít, je právě tak dobrou zvěstí jako to, že nemusíme zemřít. Požadovat na člověku, aby se lopotil a snažil se být křesťanem, opravdu znamená požadovat velmi mnoho; a i když se o to také on sám pokouší, přece se mu to nikdy nemůže podařit. Mnozí se často rozčilují, těm chybí trpělivost, a jiní jsou zase hrdí. Kdyby se však hrdý člověk musel den co den nutit k pokoře před tváří Boží, bylo by to pro něj více než namáhavé. Nakonec by byl od samé pokory zcela vyčerpán. Jednoho z takových přetížených, a proto vyčerpaných lidí najdete například v listu Římanům: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne (7,18). Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (7,24). Každý den chceš dělat jen dobré věci, a přece je neděláš, nakonec jsi z toho úplně zničený. Jednoho dne však uslyšíš, že tvá snaha po konání dobra nebyla nikdy Božím záměrem, že ji nikdy nepožadoval, dokonce nebude potřebovat ani tvou dobrou vůli. To je vskutku evangelium. Bůh chce jen toto jediné: přeje si v tobě žít. Nikdy mu nejde jen o to, zda se koná dobro, ale vždy mu záleží na tom, kdo je koná. Člověk není schopen plnit Boží přání. Pokud my sami chceme žít před Bohem, budeme jen trpět, protože člověk není schopen vyhovět Božím požadavkům. Když žije člověk sám, nezbývá mu než říci: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal“ (Mt 25,24). Co to tedy znamená být křesťanem? Neznamená to, že na nebe má vstoupit tělesný a hříšný člověk, aby tam potom vykonával otrocké služby. Nikoliv, naštěstí tělesný člověk do nebe přijít nemůže. A kdyby přece, zase by odtud rychle odešel, protože by tam nemohl vydržet. Jak by také mohl obstát před Božími požadavky – jeho podstata žádným způsobem neodpovídá Boží podstatě, jeho názory, způsob myšlení, celé jeho bytí, vše se zásadně liší od Boha! Co by mu potom zbývalo jiného, než odtud co nejrychleji zmizet. Kdyby kdokoli z nás před ním musel obstát jen pomocí vlastních sil, jistě by se vzápětí snažil zprostit tohoto úkolu, protože by Božím nárokům nemohl vyhovět.

Božím záměrem nikdy nebylo, abychom my sami před ním obstáli. Musíme velmi jasně mít na zřeteli: Boží cesta, a tím také tajemství duchovního života, nespočívá v tom, že Ježíše den co den napodobujeme, také ne v tom, že před ním denně klečíme na kolenou a prosíme, aby nám dal sílu, abychom pak mohli jednat tak, jak jednal on. Pán nám nedává jednu injekci síly za druhou, abychom mu tímto způsobem jednou konečně byli podobni. Ne! Řešení zní spíše takto: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. To je základní věta a naše východisko: ne já, ale Kristus ve mně. Vidíte ten rozdíl? Nejedná se ani o napodobování jeho života ani nepotřebuješ sílu, abys mohl žít jako on. Nejsi to ty, koho nechá Bůh před sebou žít a kdo se může odvážit předstoupit před jeho tvář. Je to Kristus v tobě.

Nežiji já, ale Kristus žije

Musíš dospět k okamžiku, kdy doznáš: já ne, ale Kristus. Toto samotné vytváří život věřícího. Pochopili jste? Dříve jsem žil já. Dnes však – haleluja! – už nežiji, ale žije Kristus. Někdo jiný žije místo mne. Pokud dnes někdo nemůže říci „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“, potom v podstatě neví vůbec nic o tom, co to vlastně znamená být křesťanem. Neví, co je Kristův život, a tedy ani co je to život křesťana. Pouze doufá, že jednoho dne dospěje k tomuto bodu: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“. To však Pavel v žádném případě neměl na mysli. Spíše nám chtěl sdělit, že je to jeho cesta a jeho „metoda“ – jeho tajemství. Nežil už on, ale Kristus v něm.

III. Jsem ukřižován spolu s Kristem

V této fázi nutně vyvstává otázka, jakým způsobem jsem tedy vyřazen ze hry? Tato otázka má zásadní význam. Jak se stalo, že to už nejsem já, a kam jsem se vlastně poděl? Odpověď se skrývá ve výše uvedeném verši: „jsem ukřižován spolu s Kristem“ (verš 19b). Bez kříže bych nebyl vyřazen. Byl bych to stále ještě já. Když však teď už nejsem, tak pouze na základě skutečnosti, že mé já bylo ukřižováno spolu s Kristem.

Aby se nám však tato skutečnost mola stát i osobní zkušeností, musí nám být jasno ve dvou aspektech ukřižování. Pokud jim nevěnujeme pozornost, tuto zkušenost nezískáme. Nedovedu vyřadit sám sebe; ale protože jsem spolu s Kristem ukřižován, je to přesto možné. Abych to mohl osobně prožít, musím mít oba aspekty stále na zřeteli:

1. Naše ukřižování s Kristem je Boží dílo

Bůh nám musí otevřít oči, abychom pochopili následující skutečnost: Když byl Kristus ukřižován, byl jsem přitom – byl jsem ukřižován spolu s ním. To je dílo Pána. Nedoufám, že s ním teprve budu ukřižován, ale již se to stalo. Jak je však možné, že jsem již byl ukřižován, vždyť Kristus byl ukřižován téměř před dvěma tisíci lety? Musíme pochopit, že Bůh nás vložil do Krista již tehdy; proto je naše spoluukřižování výlučně jeho dílem. Když byl Ježíš ukřižován, byl jsem ukřižován s ním; a když zemřel, i já jsem spolu s ním zemřel. Před dvěma tisíciletími vynesl Ježíš vaše hříchy ve svém těle na kříž. Věříte, že Ježíš za vás zemřel a nesl vaše hříchy, ale zároveň tvrdíte nemožné, že se to stalo teprve tehdy, když jste v něj uvěřili. Ne, stalo se to již před dvěma tisíci lety. Ale kříž není jen vypořádání se s našimi hříchy, ale také skoncování s námi samotnými, s naším vlastním lidským bytím. Verš Římanům 6,6 neříká, že s ním někdy budeme ukřižováni, ale že „starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován“. Neříká tedy, že ještě musím doufat ve své ukřižování – ne, to se již stalo, a sice jednou provždy.

„Chrámová opona se roztrhla na dva kusy“ – s ní také cherubové, kteří na ní byli vyobrazeni.

Představme si kus papíru, na kterém je napsáno „ sté výročí“; když ho nyní roztrhnu, budou tím samozřejmě roztržena i tato slova. Bible nám říká, že na chrámové oponě byli vyobrazeni cherubové, podobně jako jsou na tomto kusu papíru napsaná slova „sté výročí“. Toho dne, kdy Ježíš zemřel, Bůh roztrhl chrámovou oponu „vpůli odshora až dolů“ (Mt 27,51), spolu s ní byli roztrženi i cherubové.

Současně se smrtí Pána na kříži dospělo ke svému konci celé staré stvoření

List Židům nám říká, že chrámová opona představovala Kristovo tělo (Žd 10,20). Na jiném místě Bible ukazuje, že cherubové jsou obrazem celého stvoření. Jejich čtyři tváře – lidská, lví, býčí a orlí – zde představují veškeré stvoření. Když byl Ježíš ukřižován a jeho tělo zemřelo, spolu s ním skonalo i všechno staré stvoření, Bůh je uzavřel do Ježíšova těla. Tím, že zemřel, také ono dospělo ke svému konci, bylo odstraněno. Tolik let ses pokoušel být dobrým člověkem a dobrým křesťanem – vše marně. Teď však vidíš, že tě Bůh spolu s Kristem již dávno dovedl ke konci! Když Ježíš zemřel na kříži, zemřelo s ním veškeré stvoření – včetně tebe.

Kdo věří, hledí na kříž

Právě zmíněným skutečnostem je nutné prostě věřit; musí ti být zřejmé, že tvé hříchy byly s jeho tělem vyneseny na kříž, a nejen tvé hříchy, ale i ty sám, kompletně celý člověk. Odstranění tvých hříchů a tvé ukřižování však v žádném případě nebylo tvým dílem, ale výlučně dílem Krista. Nehleď nikdy do sebe, protože tvé hříchy již v tobě nejsou, ale dívej se na kříž; ani ty sám už nejsi, celý jsi byl odstraněn. Mnozí lidé selhávají prostě proto, že jsou zahleděni sami do sebe. Kdo však má víru, dívá se na kříž. Musíme bezpodmínečně vidět, že člověk již visí na kříži. To je dílo Pána. Znovu opakuji – tvé oči musí být otevřeny, abys spatřil dílo, které již vykonal Kristus. Bůh nás vložil do Krista, a když Kristus zemřel, zemřeli jsme s ním. To je tedy první z obou aspektů, které jsou důležité pro zcela jasné pochopení těchto skutečností.

2. Setrvávej pevně na díle, které vykonal Pán

Jak je tedy možné, že mé vlastní já stále ještě žije, když jsem byl s Kristem ukřižován? Odpovědí je, že musíš věřit a zaměřit svou vůli na to, aby ses zde postavil na Boží stranu. Jestli stále ještě věříš, že se tvé já může zlepšit a že je schopno vydat ze sebe přece jen trochu dobra, pak by ovšem muselo znovu žít, přestože je dávno mrtvé. Tvá naděje stále znovu rozdmýchává jeho životní vůli a vlastně ruší posmrtný klid. Mnozí kladou sami na sebe příliš vysoké požadavky. Nám však musí být zřejmé, že Bůh naše vlastní já ukřižoval společně s Kristem a umrtvil je. Co to vlastně znamená být mrtev? Když je někdo tak slabý, že už ani slabší být nemůže, potom je mrtev. Všechna slabost ústí nakonec ve smrt. To jediné je jejím konečným bodem. Slabost a nemoc jsou symptomy a znamení smrti. Když si stále ještě umiňujeme konat dobro a stále doufáme, že jednou budeme s Kristem ukřižováni, potom tím vždy dosáhneme jen opačného výsledku.

Jaký význam má sedmá kapitola Římanům? Sedmá kapitola stojí v protikladu k šesté kapitole, kde bylo řečeno, „starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován“ (Ř 6,6). Sedmá kapitola listu Římanům mluví o člověku, který stále ještě vynakládá svou veškerou vůli na to, aby konal dobro. Pán ho již ukřižoval, ale přesto se ještě pokouší konat dobro. Následkem takového snažení je, že tento člověk není ani skutečně ukřižován, ani nekoná dobro, které si předsevzal. Proto musíme mít bezpodmínečně na zřeteli oba aspekty, totiž že nás Bůh společně s Kristem jednou provždy ukřižoval, a dále že je velmi důležité, abychom nyní pevně a neochvějně setrvávali na této skutečnosti. Na prvním z uvedených aspektů má svůj podíl Bůh, na druhém se již podílíme my sami. Nemusíme udělat nic jiného, než Pánu říci: „Pane, jsem zcela neschopný a vím, že nemohu učinit ani to nejmenší. Nemohu konat dobro, a také se o to již nechci pokoušet. Jsem špatný a zanechávám snahy o to, abych sám sebe ještě nějak zlepšil.“ To je to pravé a zcela to postačí! Avšak mnozí lidé to stále znovu sami se sebou zkoušejí, třebaže až příliš dobře vědí, že nemohou uspět. Dejme tomu, že je mezi námi nějaký velmi netrpělivý člověk. Co má dělat proti své netrpělivosti? Samozřejmě se bude snažit, aby byl pokorný a soustředil svou vůli na cvičení trpělivosti. Bude se mnoho modlit, aby získal trpělivost, a za všech okolností bude mít v hlavě jen to jediné: musím být trpělivý. Avšak vězte, že čím více se o to bude pokoušet, tím méně se mu to bude dařit. Pán tě však, netrpělivý člověče, již dávno ukřižoval, a tak bys měl už jenom říci: „Pane, jsem netrpělivý člověk – co mám ještě vyzkoušet, abych byl trpělivý?“ – To je vykoupení.

Pán praví: „Byl jsi ukřižován!“ Na to odpověz: „Amen!“

Pán tě již ukřižoval, ty na to máš odpovědět jen: „Amen.“ Jestli se přesto ještě pokoušíš sám sebe zlepšit, bude to vždy marné, protože Pán už nad tebou svůj rozsudek vynesl: „Už se nedá nic dělat!“ Na základě tohoto soudu tě ukřižoval. Potají si však stále ještě říkáš: „Zkusím to aspoň ještě jednou – například být trpělivý.“ Pán už dávno ukřižoval starého člověka, který je v tobě, a přesto se chceš ještě zasadit o to, abys z něj udělal dobrého křesťana? To potom chceš udělat křesťana z nepravého. Taková záměna! Odpusťte mi, když dávám takové primitivní příklady, ale ten obraz je velmi přiléhavý: Tak málo, jako jsou kočka nebo pes schopní stát se křesťany, právě tak málo schopný jsi k tomu ty sám. Kdybys mohl udělat kočku nebo psa křesťanem, potom by se to u tebe také mohlo podařit. Tak daleko jsme zahnáni od Boha a na tak nízkou úroveň jsme klesli, že se k tomu vůbec nehodíme, právě tak jako kočka nebo pes. Jsem si vědom toho, že uvedený příklad má v sobě něco urážejícího, ale v podstatě zde není žádný rozdíl. K tomu, aby se stal křesťanem, je člověk právě tak málo schopný, jako zvíře. Bůh řekl: „Jsi beznadějný případ, nedá se s tebou nic dělat,“ a proto mu zbylo jediné řešení – tvé ukřižování. Ty si však stále myslíš: „Tak docela zlé to se mnou přece nemůže být.“ A přece tak zlé je to s tebou; tak tě vidí Pán, a proto jsi musel zemřít. Přesto se stále ještě snažíš s veškerým vypětím odstraňovat své nedostatky a získávat zpět sám sebe, velmi se za to modlíš, namáháš se a zápasíš. Když ti však Bůh říká: „S tebou se už nedá nic dělat, a proto jsem tě ukřižoval,“ měl bys na to prostě jen odpovědět: „Amen.“ To stačí.

Co nám tedy ukazuje sedmá kapitola Římanům? Vidíme zde člověka, který je vlastně již mrtev, ale stále se s tím nechce smířit. Pán ukřižoval starého člověka, který byl ve mně, ale pro mě je velmi těžké to přijmout, a tak chci konat dobro stále ještě sám. Zkouším to a ono, a hledám vždy znovu nějaké nové východisko, až konečně musím doznat, že se mnou se skutečně už nedá nic dělat, skloním se před Pánem a vyznám: „Ano, správně jsi se mnou naložil! Ukřižování bylo jedinou možností, protože se mnou se už skutečně nedalo nic nového začít.“

Cesta spásy: přijetí Božího rozsudku

Chápete již, co je to spása? Spása je prostě přijetí Božího rozsudku nad námi. Když například soudce odsoudí nějakého zločince k smrti, sotva si dovedeme představit, že přijme s radostí tento spravedlivý rozsudek. Právě naopak, většina zločinců o sobě vůbec nedokáže smýšlet tak špatně jako jejich soudci. Sotva se najde někdo, kdo by se považoval za tak špatného, že by mohl plně souhlasit se svým rozsudkem smrti. Kříž je však skutečně Božím rozsudkem nad námi. Bůh nám tím dává na srozuměnou: „Podle mne a mých požadavků se s vámi už nedá nic dělat. Kdyby se s vámi ještě dalo něco začít, určitě bych vás neukřižoval. Ale protože jste se pro mě stali zcela nepotřebnými, musel jsem vás odstranit z cesty a ukřižovat.“ Tak nás vidí Bůh; a když také my dospějeme k tomu, abychom se takto viděli, potom je všechno v pořádku. Pán nás musí dovést k tomu, abychom svůj rozsudek přijali.

Osobní zkušenost, že jsme s Kristem ukřižováni, získáme jen tehdy, když budeme dbát obou uvedených aspektů. Prvním z nich je skutečnost, že jsem byl spolu s Kristem ukřižován – to je dílo Boží. Druhý aspekt spočívá v tom, že se musím k této skutečnosti také doznat a odpovědět: „Amen.“ Pokud se stále pokoušíme sami být trpěliví atd., překážíme tím jen Pánu a jeho již dokončené dílo v nás nebude účinkovat a nepřinese žádné ovoce. To se stane teprve tehdy, když se před ním skloníme a doznáme: „Pane, říkáš, že jsem musel být ukřižován – doznávám před tebou, ano, muselo se to stát. Říkáš, že jsem nepotřebný – doznávám ano, jsem nepotřebný. Říkáš, že nemohu být ani pokorný, ani trpělivý – doznávám, že nemohu, a také si to už od této chvíle nekladu za cíl.“ Mějte na paměti, že všechna vaše předsevzetí, jako být pokorný, trpělivý atd., pouze překáží Pánu v jeho díle. My sami včetně našich dobrých úmyslů jsme hodni pouze ukřižování.

IV. Život sebepřekonání a vítězství

Dnes chci už jen říci. „Pane, byl jsem ukřižován, a jestli teď žiji, tak už nežiji já, ale pouze ty. Já sám nejsem dobrý k ničemu, ty musíš všechno udělat.“ To je cesta k vítězství. Pavel nám zde neukazuje cíl, kterého teprve musíme dosáhnout, ale říká nám, jak už nyní žije. Život křesťana je prostě toto: Nežiji už já, ale nechám žít pouze Krista. – Vězte, že my křesťané jsme dlouhá léta dělali tolik špatného, hřešili jsme a podléhali všem možným slabostem, byli jsme pyšní a netrpěliví. A dnes s tím přicházím k Pánu a doznávám před ním, že jsem nepotřebný, a proto se také od této chvíle nebudu pokoušet na tom ještě něco měnit. Povím mu docela prostě: „Pane, teď jsi na řadě, teď dělej všechno ty sám.“ A to je vlastně podstata verše „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus,“ a tak se k tomu musíme stavět: „Žil jsem již dostatečně dlouho a byl to dokonalý neúspěch. Nyní, Pane, musíš dělat všechno ty sám, já jsem nepotřebný, teď začni žít místo mě.“ Je to tak jednoduché – a přece v tom spočívá život sebepřekonání a vítězství. Teď už nemusíš žít sám, také se už nemusíš namáhat, stačí jen docela prostě s vírou říci: „Od této chvíle už nebudu nic zkoušet. Přijď Pane, žij ve mně a projevuj se ty sám.“

Nebojte se, že to je těžký nebo zvláště složitý úkol. Za normálních okolností by se to měl od prvního dne nebo aspoň velmi brzy naučit každý, kdo uvěřil v Pána: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Každému by mělo být zřejmé a měl by se potom přimět k tomu, aby stál pevně na této pozici, na tomto základu. Právě v tom totiž u mnohých lidí spočívá problém: vždy mají ještě nějakou naději pro sebe samotné a proto cvičí svou vůli stále na nepravém objektu, chtějí pořád ještě sami konat dobro a neustále se o to znovu pokoušejí. Co znamená zanechat veškeré naděje? To jednoduše znamená, že jsi se dostal do slepé uličky při všem, co jsi zkoušel, a tím jsi konečně dospěl k okamžiku, kdy jsi bezezbytku ztratil veškerou důvěru v sebe a zcela jsi se odmlčel. Pán se však stejně už dávno u tebe veškeré naděje vzdal, protože kdyby tomu tak nebylo, neukřižoval by tě a neodstranil z cesty. Přesto to stále ještě sám se sebou zkoušíš a vymýšlíš si stále nové metody a čím častěji padáš, tím rychleji se zase zotavuješ, čím více hřešíš, tím usilovněji cvičíš svou vůli, abys už nehřešil – protože jsi právě ještě zcela nezanechal naděje. Jednoho dne se však nad tebou Bůh smiluje, a ty uvidíš to, co Bůh viděl již dávno, totiž že jsi v každém ohledu zbytečný a nepotřebný. To mohlo dospět pouze k jedinému řešení, že jsi byl odstraněn a ukřižován. A když už jsi to jednou pochopil, potom je pro tebe velmi jednoduché před Pánem doznat: „Jsem s Kristem ukřižován; dnes už nežiji sám a také k tomu nemám vůbec žádnou chuť.“

Přijmi Krista jako svůj život

Jednak jsme tedy poznali, že jsme již s Kristem ukřižováni, a jednak, z té pozitivní stránky, teď však také musíme přijmout Krista jako svůj život. Když v této věci přicházíš před Pána, měl bys mu také říci: „Pane, přijímám tě jako svůj život a vyznávám tě jako svůj život – život, to je pro mne Kristus.“ Od této chvíle bys měl každý den znovu s vírou přicházet k Bohu a vyznávat mu: „Pane, to je tvá záležitost, nikoliv má.“

Nauč se odmítat aktivitu starého člověka, který je v tobě

Pokušení zpočátku nesměřuje k tomu, abychom byli svedeni ke hříchům, ale spíše k tomu, aby byl starý člověk v nás probouzen k aktivitě. Každé pokušení vyzývá především tohoto starého člověka, aby se s ním měřil a bojoval proti němu, protože teprve když začne být aktivní, může také hřešit. Když tedy přichází pokušení, musíme především ihned zabránit reakci starého člověka v nás tím, že Pánu řekneme: „Pane, je to tvá záležitost, nikoli má. Důvěřuji ti že ty žiješ místo mne a pro mne.“ Právě proto je důležité, naučit se věřit: „Pane, ty žiješ ve mně, já už nežiji.“

Musíš každý den znovu uvěřit. Vyznávej stále: „Pane, sám nic nezvládnu, přijímám tvůj kříž; ochraňuj mě nyní v této situaci před každou aktivitou starého člověka ve mně! Učiň to! Buď ty mým Pánem! Ty žiješ!“ Pokud mu důvěřuješ, věříš v něj a zcela se na něj spolehneš, budeš se moci každý den znovu přesvědčit, že nežiješ už ty, ale on v tobě.

Věř, že v tobě žije Boží Syn

Neméně důležitá je však také druhá část verše Galatským 2,20: „A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře Syna Božího…“ Co to tedy znamená „žije ve mně Kristus“? Znamená to prostě, že od této chvíle žiji vírou Božího Syna. Musíme den co den setrvávat v této víře, že v nás žije Boží Syn: „Pane, věřím, že nyní žiješ ve mně místo mě, že jsi můj život.“ Je to pouze tato víra, skrze kterou žiješ. Ať už se ti do cesty postaví cokoli, nenechávej se svést k tomu, že bys to chtěl sám překonat. Kapitola Římanům 7 nám dává ponaučení zásadního významu. Pokud je nepřijmeme, jsme dosud pro Pána nepotřební. Ponaučení spočívá v tom, že už bychom neměli chtít nic dělat sami a že odmítáme svou vlastní vůli, protože nikdy k ničemu nevede a jen překáží Pánu. „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (Ř 7,18) Vyvozuji z toho teď důsledky a obracím se k Pánu: „Pane, už se o nic nebudu pokoušet – ty sám vše vykonej!“

Vírou – ne skutky

Musíme se naučit pouze hledět s důvěrou na Pána, místo toho, abychom se sami o něco pokoušeli: naše spása má základ ve víře, nikoli v našem konání. To platí i pro náš život. Tak, jako jsme pouze vírou byli spaseni, právě tak pouze vírou žijeme. Ve víře musíme doznat: „Pane, jsi to ty, a ne já.“ Já sám jsem pro svou spásu nic nevykonal, vše vykonal on. Stejné je to teď i s mým životem. Proto „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“.

Naše vlastní činnost překáží životu Pána

Pokud to všechno slovy vyznáváš, ale pokoušíš se ještě sám něco vykonat, potom ti musím říci: tvá slova byla prázdná. Teprve až skutečně přestaneš chtít sám něco dělat, může tvé vyznání začít působit. Příčina, proč tolik lidí neustále selhává, nespočívá v tom, že toho neudělali dost, ale naopak v tom, že ještě mají příliš mnoho svých vlastních záležitostí. Musíme začít chápat, že si sami zavíráme přístup k Boží milosti, k jeho odpuštění a spáse, pokud je hledáme v našich četných skutcích. A stejně tak uzavřeme cestu životu Pána v nás, takže se nebude moci námi projevovat. A to je velmi závažná pravda.

Kdo ještě spoléhá na skutky, u toho kříž nemůže působit. Když budeme chtít konat dobro stále jen sami, nebudeme nikdy spaseni. Jakmile se však přestaneme spoléhat sami na sebe, ale budeme hledět pouze na Pána, budeme spaseni okamžitě. Právě v tom tkví podstata: pokud se v nás svým způsobem neprojevuje a nepůsobí kříž, když to jsme stále ještě my sami, kteří všechno děláme, potom je naše vyznání jen prázdným slovem. Musíme se naučit odsoudit naše vlastní já: „Takový člověk tedy jsem. Proto se už nepokouším žít sám, prostě s tím přestávám a nebudu už také hledat žádná východiska. V každém ohledu se toho vzdávám.“ To je základ, na kterém předáváme sami sebe Pánu a na kterém můžeme vyznat: „Pane, věřím, že ve mně žiješ, že jsi má pokora, že v každém ohledu žiješ místo mne, že jsi mé vítězství, že ve mně projevuješ svůj život.“ Když před ním takhle všechno vyznáme, skutečně se pro nás také tím vším stane, to vše pro nás vykoná; pokud je však naše jednání jiné než naše víra, nestane se pro nás ničím a také nebude moci nic udělat. V této záležitosti nám tedy pomůže jen úplné obrácení k Pánu.

Uposlechni odezvy jeho života v tobě

Musíme vždy uposlechnout Pána v nás, a musíme též věnovat prostor jeho projevům. Každý věřící by se od prvního dne svého znovuzrození měl učit nechat v sobě žít Pána, aby se postupně stal jeho životem. To by měl uskutečňovat a prožívat, na druhé straně by se měl stále obávat toho, že by ještě nějakým způsobem žil svým vlastním já. Musíme skutečně pochopit sedmou kapitolu listu Římanům a úplně se obrátit. Tato kapitola pojednává o aktivitě mrtvého člověka v nás: sám již mrtvý, chce stále ještě něco dělat, a to má za následek, že jsou kladeny překážky Božímu dílu. Proto se máme učit, co to znamená žít před Boží tváří: jednak musíme naše já nechat být takové, jaké už je, totiž mrtvé, tedy musíme odmítat všechny projevy jeho vlastní aktivity, a jednak musíme poslouchat život Pána v nás a jeho hnutí. Vězte, že jakmile to učiníme, svou víru poneseme tak lehce! Zjistíme, jak je vše snadné, jak se všechny problémy okamžitě vyřeší. Na tomto základě bude pevně stát naše křesťanské bytí.

Zdroj: Verlag Der Strom GmbH, překlad z němčiny 1993

Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.