Zlomenost

Když si v nás Bůh učiní příbytek, přijde do našeho ducha, vnitřního člověka a spojí se s ním. Okolo našeho vnitřního člověka se nachází vnější člověk, to je duševní člověk s našimi myšlenkami, city a vůlí. Nejvnějšnější člověk je tělesná schránka. Aby v nás Bůh mohl být viditelný, musí vnitřní člověk proniknout pláštěm vnějšího člověka. Stane se to tak, že Bůh rozbije našeho duševního člověka.

Bible zde uvádí příklad pšeničného zrna (J 12,24). Než přinese ovoce musí padnout do půdy a zemřít. V pšeničném zrnu je život, ale rozvinout se může teprve tehdy, když je prolomena vnější slupka. Nejde o to, jestli je v zrnu život. Jde o to, jestli je jeho vnější slupka prolomena nebo není!

Hned po té Ježíš říká: Kdo má rád svou duši, hubí ji; kdo nenávidí svou duši v tomto světě, uchrání ji k životu věčnému. (J 12,25) Pán zde ukazuje, že vnitřní život je věčný život a aby mohl prorazit, musíme nejprve ztratit vnější život. Nejde tedy tak o to, jak život přijmeme, ale spíš o to, jak mu umožníme prorazit. Není to tedy tak, že by Pán nepožehnal nebo nemohl požehnat nás a naše okolí, ale jeho život je v nás spoutaný tak pevně, že nedokáže dál proudit.

V Bibli se mluví o pravém nardovém oleji. Slovo „pravý“ ukazuje na to, že tento olej symbolizuje něco duchovního. Ale kdyby alabastrová lahvička, ve které se olej nacházel, nebyla rozbita, olej by nemohl proudit. Nezřídka považují mnozí alabastrovou lahvičku za cennější než olej pomazání a stejně tak mají mnozí křesťané vysoké mínění o svém vnějším člověku. Například o svém důvtipu, výmluvnosti, citlivosti nebo vnímavosti, rozhodnosti, úsudku atd. Jenže my nemáme být sběratelé starožitností nebo obdivovatelé váz, ale ti, jejichž jedinou touhou je vůně oleje pomazání (2K 2,14). Když není rozbité vnější, vnitřní nemůže proudit. Pak z nás neproudí život a nejsme schopni život předávat. Proč se vlastně ještě máme považovat za tak drahocenné, když náš zevnějšek vůni zadržuje, místo toho, aby ji nechal proudit? Samozřejmě můžeme lidi ohromit nebo ovlivnit svými schopnostmi a charakterem. Ale pravý život přichází z ducha. Když se lidé setkají s naším duchem místo s naší duší, dotkne se jich automaticky Boží Duch.

Důležité je, že při tom nejde o to, aby duše byla zničena nebo utlačena. Jde o to, aby duše sloužila duchu a podřizovala se mu, protože když je lidská přirozenost potlačená v jednom směru, pomstí se v jiném. Naše duše není ze své přirozenosti ochotna sloužit, ale spíše je nepoddajná a divoká jako nezkrocený kůň. Skrze kříž se ale může stát velmi užitečným služebníkem.

Duch svatý nepřestal působit. Každé výchovné působení má jen jeden cíl: zlomit vnějšího člověka. Problém ale je, že v takových situacích většinou nerozeznáváme Boží působení, ale rozčilujeme se nad maličkostmi a reptáme nad malými škodami, které jsme utrpěli. Jen se nás dotkne Boží ruka, jsme nešťastní a začínáme se s ním dokonce hádat. Naléhavě potřebujeme, aby nám Pán otevřel oči pro to, že všechno v našem životě má význam a nic není zbytečné. Všechny věci nám mají posloužit k dobrému (Ř 8,28), všechny věci jsou v Božích rukou a on pro nás chce jen to nejlepší. Naše denní zkoušky jsou pro nás veliký zisk (Jk 1,2-4; 1Pt 1,6-7). Čas, po který nás Pán vychovává, nemůžeme zkrátit, ale prodlužujeme ho tím, že proti němu vzpíráme a pokoušíme se najít východisko z našich okolností.

Zdroj: www.erweckt.de

Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.