V klidu a důvěře je naše vítězství

Věřím, že si máme své dědictví, které nám Pán na kříži vydobyl, brát s velikou smělostí a důvěrou. Věřím, že máme s velikou násilnou vytrvalostí odporovat nepříteli, dokud naše dědictví nebude zjevné ve viditelném světě. Náš zápas víry však musí být položen na pevném základu jistoty a důvěry, jinak se stane pouze prázdnou mechanickou činností, která nepřinese žádné výsledky. Někdy mi připadá, že některé naše „aktivity víry“ jako modlitby, vyznávání Božího slova, příkazy víry či odporování nepříteli jsou přebíjením našeho strachu, nejistoty a pochybností. Pokud je naše srdce nevěřící, takové činnosti nic nevypůsobí, jak i Jakub říká: Ať si takový člověk nemyslí, že něco od Pána dostane. (Jk 1,7)

Zápas víry musí vždy vycházet z jistoty, kterou dává Boží slovo a z důvěry, kterou dává poznání milujícího nebeského Otce. Proto musíme začít rozjímáním nad Božím slovem s Duchem svatým a s důvěrnou modlitbou a uctíváním nebeského Otce. Když prožíváme Boží lásku a přijetí, strachy utíkají. Zlé scénáře jsou vyměňovány za pravdy Božího slova. Přichází upokojení a skrze Ducha víry a Písmo povzbuzení a smělá důvěra. Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ (Iz 30,15)

Jeremjáš vyznává: Uzdrav mě, Hospodine, a budu zdráv, spas mě a budu spasen, neboť ty jsi můj chvalozpěv. (Jr 17,14) Prorok žádá Hospodina o vysvobozující a zachraňující zásah, který vypůsobí zdraví a spásu. Podobně jako setník žádal Ježíše: „Řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ (Mt 8,8) „Uzdrav mne, řekni jen slovo a budu zdráv.“ Kdy a jak byl tento uzdravující a spasitelný zásah nebo čin vykonán? Nebo je potřeba, aby byl ještě vykonán? Jaké slovo potřebujeme slyšet?

Než tyto otázky zodpovíme, zastavme se u Jeremjášova výroku „neboť ty jsi můj chvalozpěv“. „Neboť“ je souřadicí spojka příčinná a důvodová, to znamená, že označuje příčinnou souvislost chvalozpěvu s viditelnou zkušeností uzdravení a vysvobození. Jeremjáš žádá Hospodina o spasitelný čin nebo výrok, avšak ještě než se viditelně projeví v uzdravení a vysvobození, již zakouší Hospodina jako svůj chvalozpěv. Bůh již je, ne teprve bude, jeho chvalozpěv. To, že Hospodin je naše chvála, chvalozpěv či píseň (viz též Dt 10,21; Ž 118,14; Iz 12,2), znamená ještě více než, že ho jen chválíme svými ústy. Tento výraz vyjadřuje důvěrné spojení s Hospodinem ve svém srdci, kdy z mého srdce vyvěrá jím samotným inspirovaná chvála či píseň. Je to prorocká nebo nová (čerstvá) píseň, při které máme spojení s vlastním srdcem a Boží inspirující přítomností.

Musíme tedy ještě vyhlížet Boží uzdravující zákrok nebo výrok? Podívejme se na evangelium ve Starém zákoně u Izajáše 53, kde nacházíme popis Ježíšova díla na kříži: Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,3-5)

Byly to však naše nemoci, jež nesl. Sloveso „nesl“ (hebrejsky: násá) označuje zároveň začátek, průběh i konec činnosti – tedy vzal, nesl a odnesl. Též čteme: On nesl hřích mnohých (Iz 53,12) To, co Jeremjáš vyhlížel, se událo v Ježíšově zástupném díle na kříži. Slovo evangelia je plně dostatečné pro naše uzdravení a spásu. Není k tomu již potřeba nic přidávat, pouze v klidu a důvěře přijmout tyto dva tisíce let staré skutečnosti. V Ježíšových jizvách nám již bylo darováno uzdravení. Apoštol Petr tuto skutečnost potvrzuje slovy: Jeho zraněním jste byli uzdraveni. (1Pt 2,24) a evangelista Matouš komentuje Ježíšovu službu uzdravování slovy proroka Izajáše: ‚On sám naše slabosti vzal a nemoci nesl.’ (Mt 8,17) Uzdravení i spása je zcela dokončena skrze Ježíšovu smrt na kříži a je nabízena každému člověku k přijetí. Naše uzdravení nám již nastalo, je hotové a připravené k přijetí skrze víru.

Wolfhard Margies ve své knize „Zázrakům rozumět, zázraky prožívat“ (vydalo KC Příbram 2007, str. 90) velmi dobře a jednoduše definuje víru: „Věřit znamená, že si nárokujeme to, co existuje v neviditelném světě.“ Teprve poté, co v klidu vidíme očima svého srdce skutečnost své spásy a uzdravení, povstáváme v násilném zápasu víry, kdy ve jménu Ježíše konfrontujeme vše, co odporuje pravdě Božího slova.

V jiné své knize Margies píše: „Jsou křesťané, kteří se měsíce a léta modlí za své uzdravení a nedostane se jim ho, neboť nechtějí rozpoznat, že Bůh jim uzdravení nechce dopřát na základě jejich úpěnlivých proseb a modlitebních výkonů, nýbrž jedině na základě dokonané skutečnosti golgotského kříže. Odpuštění našich hříchů se přece děje rovněž jen skrze přijetí odpuštění, jež způsobil Ježíš svým zástupným utrpením a smrtí. Uzdravení naší nemoci pochází právě tak jedině z toho, že jsme je přijali a požadujeme je, protože Ježíš nesl také naši nemoc.

Příliš často, ba téměř pravidelně, modlitby křesťanů neobsahují takovéto přijetí, nýbrž jen žadonění a úpění anebo stálé předkládání skutečnosti, že jsou nemocni a trpí. To však nemá s vírou co dělat. A bez víry je nemožné se Bohu líbit (Heb 11,6). Víra však ve své podstatě znamená přijímat to, co Bůh říká a v důvěře podle toho jednat. Když modlitbě schází tento střed, je to počínání, jemuž chybí víra, a které proto stojí pod soudem Písma svatého. Co však nepochází z víry, je hřích (Ř 14,23).

Nemalá část všech zklamání z bezúspěšné modlitby o uzdravení má příčinu v nedostatku víry. Bůh chce uzdravovat a dal nám svou uzdravující sílu k dispozici tím, že Ježíš nesl naše hříchy a nemoci. Tyto Boží síly se však stanou účinnými jen, když si je přivlastníme vírou. Vzájemný vztah působení Boží síly a naší víry je zřetelně patrný v popisu uzdravení ženy, trpící krvácením (Mk 5,24-34). Ježíš dobře poznal, že z něho vyšla moc, která způsobila uzdravení nemocné ženy. Ale ženě říká: ‚Dcero, tvá víra tě uzdravila.‘“ (Uzdravení jeho slovem 2., Samizdat, str. 83-84)

Hospodin ti chce ukázat dřevo

Velmi plastický obraz těchto pravd je v příběhu Izraelců, kteří právě vyšli z Egypta. Ještě předtím však, když Bůh povolával Mojžíše v ohnivém keři, vyzval ho, aby faraónovi řekl: »Potkal se s námi Hospodin, Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu.« (Ex 3,18) Po deseti ranách, kdy Hospodin soudil egyptská božstva, Izraelci vyšli. Prošli vítězně Rákosovým mořem a jejich protivníci byli zcela poraženi. S velkou radostí poté na druhém břehu moře oslavovali Hospodina.

Čteme dále: Mojžíš vedl Izraele od Rákosového moře dál. Vyšli na poušť Šúr a táhli pouští po tři dny, aniž narazili na vodu. Došli až do Mary, ale nemohli vodu z Mary pít, protože byla hořká. Pojmenovali ji proto Mara (to je Hořká). Tu lid proti Mojžíšovi reptal: „Co budeme pít?“ Mojžíš úpěl k Hospodinu a Hospodin mu ukázal dřevo. Když je hodil do vody, voda zesládla. Tam dal Hospodin lidu nařízení a právní ustanovení a podrobil jej tam zkoušce. Řekl: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ Pak přišli do Élimu. Tam bylo dvanáct vodních pramenů a sedmdesát palem. Tam při vodách se utábořili. (Ex 15,22-27)

Cesta tří dnů byla těžká. Izraelci neměli vodu. Třetího dne došli do Mary, kde voda byla, avšak hořká, takže se nedala pít. Izraelci však v této zkoušce neobstáli (jako pak i v mnoha dalších) a začali reptat. Měli zde v této zkoušce sloužit Hospodinu a p_inést mu oběť, místo toho reptali. Ještě, že měli Mojžíše, který je příkladem toho, jak měl jednat celý Izrael, jenž před třemi dny viděl jeden z největších zázraků v dějinách lidstva.

Mojžíš úpěl k Hospodinu a ten dal řešení – ukázal mu dřevo. Hospodin již zde neučinil nic nového, protože řešení se tu už nacházelo. Dřevo zde již od počátku leželo, ale Mojžíš nevěděl o jeho zachraňující a proměňující moci. Buďto ho vůbec neviděl, nebo ho přehlížel. Neviděl toto dřevo jako spásné řešení pro jejich situaci. Když mu Bůh otevřel oči a dal porozumění, hodil dřevo do hořké vody a ta byla uzdravena. Toto dřevo zcela jednoznačně znázorňuje Kristův kříž. Prvním krokem je tedy duchovním zrakem uvidět uzdravení v dřevu kříže, druhým krokem však musí být aktivní hození dřeva do naší situace nouze a nemoci. To znamená, že vírou a svými ústy uplatňujeme a prosazujeme skutečnost uzdravení do našeho života.

Nacházíme zde podobnou situaci jako u Hagar. Umírala žízní se svým synem v poušti a úpěla k Hospodinu. Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. (Gn 21,19) Řešení tam bylo přítomné, ale Hagar ho neviděla. Jediné, co potřebovala, bylo otevření očí, bez něhož by zemřela i když studnice byla vedle ní. Tak je to i s námi. Zdroje spásy, uzdravení a vysvobození nám jsou na dosah, avšak potřebujeme je vidět svým duchovním zrakem. Uzdravení nám již bylo dáno v Ježíšových ranách! Vidíme toto řešení a tento zdroj? Vidíme dřevo – Ježíšovo dokonané dílo kříže?

Cesta tří dnů byla cestou zkoušky. Po cestě tří dnů měli Izraelci původně Bohu obětovat. Je zajímavé, že na tomto místě Izraelci Hospodinu nepřinesli žádnou oběť, ani zde nepostavili žádný oltář chval. Možná díky svému hříchu reptání zapomněli na toto své povolání a ztratili motivaci. Místo toho jim Hospodin zjevuje ve své milosti moc kříže jako místa té poslední a konečné oběti v Ježíši Kristu. I ta cesta tří dnů je prorockým znamením Kristovy smrti a vzkříšení (viz Mt 12,40).

Na tomto místě zkoušky se Hospodin s Izraelci setkal a dal jim svá nařízení a zaslíbení. Řekl: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ (26) Máme Hospodina poslouchat a jeho slovu naslouchat, činit ho a dbát na něj. Na konci této zkoušky ve zjevení uzdravující moci dřeva kříže, Bůh Izraelcům zjevuje jedno ze svých mocných jmen: Já jsem Hospodin, který tě uzdravuje! Pak vyšli ze zkoušky do rozvlažení – do Élimu, kde bylo mnoho pramenů a vody.

Úryvek z knihy „Studnice uzdravení“, kterou si můžete objednat zde…

Příspěvek byl publikován v rubrice Uzdravování a vysvobozování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.