Uctívání ve svobodě

Ježíš přišel, aby nás osvobodil. Jsme svobodní k tomu, abychom se stali součástí církve, která svobodně uctívá Boha.

Ježíš přišel, aby nás osvobodil. Žijeme-li s Ježíšem, stáváme se svobodnějšími a svobodnějšími. Jsme osvobozeni ze závislostí a tlaků. Jsme svobodní autenticky milovat jeden druhého. Jsme svobodni stát se součástí církve, která svobodně uctívá Boha.

Očekáváme novou svobodu v užívání darů Ducha svatého mezi sebou. Očekáváme, že porosteme ve funkčním obecenství, živeni ve svobodě, kterou pro nás Ježíš má. Když vstupujeme do světa, abychom zvěstovali Ježíšovu lásku lidem, kteří ho neznají, učíme se a utvrzujeme v nových rodinných hodnotách. Čím jsme svobodnější od svých závislostí, tím svobodnější jsme jeden pro druhého a pro tento svět. Výsledkem pak je, že se evangelium vtělí do našich životů jako jediná alternativa k naší spotřební kultuře. Stáváme se součástí Církve, která osvobozuje lidi.

Nebojácné uctívání

Rozumíme-li správně charakteru Boha, chceme mu vyjádřit svou lásku a vděčnost. V tomto procesu opouštíme staré svazující vazby a také strach z jejich ztráty. Bůh chce, aby jeho chórem bylo celé společenství, ne pouze pár profesionálů, kteří nás „inspirují“ chorály obětovanými Bohu zástupně za nás. Chce naše uctívání a chválu přijímat přímo. Například raději než „On je Pán“, můžeme společně zpívat „Ty jsi Pán“. Zpíváme-li „On je Pán“, obracíme se více jeden k druhému než k Bohu. Zpíváme-li „Ty jsi Pán“, vyjadřujeme své uctívání přímo. Učíme se, individuálně i kolektivně, že jsme s naším Pánem ve vztahu. Hymny o Bohu jsou stále potřebné povzbuzování a poučení, ale neměly by dominovat nad písněmi přímé chvály a intimnosti.

Chvála přecházející nepřerušeně z jedné písně do druhé nám poskytuje čas, abychom se uvolnili z rozptýlenosti a soustředění na sebe. Také je to čas pro Ducha svatého, aby přišel, žehnal nám a hovořil k nám. V mém vlastním sboru pravidelně společně zpíváme přes půl hodiny. Dáváme Bohu čas, aby mluvil k našim srdcím. Když postupujeme od písně k písni, chvála nás buduje. Postupně se naše mysl soustřeďuje na jeho velikost a milost.

Tento druh uctívání je teologicky správný, duchovně uspokojující a kulturně relevantní. Dnes církev slouží generaci MTV (music TV), vyrostlé na rockové muzice a rockových koncertech. Slouží i dospělým, kteří buď sami před lety strávili spolu s 500 000 jiných několik dní ve Woodstocku nebo si to aspoň přáli. Tři kancionálové písně nejenže neuspokojují je, ale ani Boha, kterého se učí milovat. Vhodná sóla nebo chorály mohou sborovou chválu podpořit, ale nikdy ji nemohou nahradit.

Církev je účastníkem, lidé již nesedí jako diváci čekajíce, že je někdo navštíví. Každý, kdo osobně vzdává chválu, má své místo před Božím trůnem. Jsou chvíle, kdy jsou ctitelé doslova přemoženi Boží přítomností.

Angažujeme-li se společně ve chvalách, výsledkem bude uzdravení a evangelizace. Chvála se stane zbraní Božího království v naší bitvě proti satanovi. Bůh ve své suverenitě odpoví na naše otevřené pozvání, aby přišel do našeho středu.

Při tomto druhu chvály se my osobně soustřeďujeme na Boha, jeho krásu, moc a slitování. To nás odpoutává od nás samotných a vyhání naše strachy, snáší se na nás Boží dokonalá láska. Místo abychom se cítili v područí, je obnovena naše víra, vylévá se radost, děje se pokání a očištění. Nacházíme svoji identitu v Boží přítomnosti, jsme proměňováni z našeho konečného údělu do jeho podoby.

Mám jednoho přítele. Před nějakým časem byl ve sboru, kde se chvála stala tak intenzivní, že lidé spontánně vstávali ze sedadel, aby přijali Ježíše. Když se setkali s jeho přítomností, museli se s ním seznámit. Přitom se ani nekázalo, ani nepadla žádná výzva. Bylo to skutečné uctívání, které odvalilo temnotu a přivedlo lidi do světla.

Svoboda v uctívání

Máme Hospodina milovat vší myslí i z celých svých srdcí, a skrze naše uctívání má být budována církev. Ačkoliv je nutný řád, Duchu svatému by se měl v pravé chvále nechat prostor. Takové uctívání nás uvolňuje od potřeby mít ovladatelné, předvídatelné a perfekcionistické vzorce a osvobozuje nás pro potěšení z živého Boha a pro očekávání, že pro konkrétní lidi v tomto konkrétním čase udělá něco čerstvého a nového. Také řeč našeho těla bude odrážet naši svobodu. Jsme svobodni v tichosti sedět, stát nebo klečet. Jsme svobodni smát se, zpívat, plakat nebo tancovat. Jsme svobodni spustit své ruce nebo je pozvednout. To, co Bůh v tom daném momentě dělá v našem srdci, se může odrazit nějakým fyzickým způsobem do takové míry, kdy to neomezuje jiné v jejich setkání s Bohem.

V našem sboru jsme nyní otevřeni pro to, čemu říkáme „Hospodinova píseň“. Během pravidelných chval dává Duch svatý zpěv prorockých poselství skrze obdarované a pomazané vedoucí chval. Tato prorocká slova přicházejí v podobě modliteb, variací na Písmo nebo jiných promluv Hospodina k lidem.

Je prostor pro uctívání vedené Duchem. Není nahodilé, ale plánované a vymodlené silnými vůdci, kteří jsou citliví na Ducha. Vyjdeme-li z vlastního bezpečí, staneme se otevřenými a vydanými, abychom riskovali, což umožní svobodu a reakci Božího lidu.

Účastníme-li se spontánní chvály, mnozí z nás v sobě najdou „ztracené dítě“, citovou a dětskou součást naší osobnosti, která byla dávno umlčena. Alice Miller říká, že vidíme-li lidi, jak se smějí nebo pláčou, máme často pocit ohrožení jejich emocionálním výrazem. Naše okamžitá reakce je zastavit je, jak se podvědomě snažíme potlačit naše dětské impulsy, které se takto zrcadlí na nás. Chceme potlačit expresivní dítě tak, jako my jsme byli potlačeni. Chceme kontrolovat stejně, jako my jsme kontrolováni. V naší nové zkušenosti chvály vedené Duchem svatým můžeme instinktivně chtít potlačit každý skutečný projev radosti nebo lítosti. Tento impuls kontrolovat emocionální projevy je cesta, jak se nesetkat s našimi potlačenými dětskými pocity.

Dovedeme-li však vydržet toto nepohodlí, můžeme přijmout velké uzdravení. Jsme-li osvobozeni k uctívání srdečnějším a dětským způsobem, stáváme se úplnými. Chvály vedené Duchem jsou součástí nového daru, který nám Bůh dává. Místo abychom se svobody báli, potřebujeme ji vítat jako něco, co přichází od něho.

Církev, která žije ve svobodě, potřebuje rovněž být otevřená prorockému zjevení. Spíše než podkopávání kánonu Písma znamenají tato slova, sny a vidění z Ducha naplnění biblických zaslíbení, že k nám chce Bůh kontinuálně promlouvat živá slova (Sk 2; 1K 12).

Spolu s darem proroctví při chvalách může při bohoslužbách přijít zázračné nasměrování. Vícekrát jsem slyšel běžné slovo od Pána uprostřed chval, které mě vedlo k tomu, že jsem změnil své kázání tak, abych reagoval na to, co Hospodin řekl. Jiný prospěch ze svobody při uctívání je v tom, že dovoluje živější a osobnější službu na shromáždění.

Například kdysi nás při nedělním shromáždění poprvé navštívil jeden manželský pár z východního pobřeží. Ke konci bohoslužeb jsem požádal Boha, aby nám ukázal, za co se máme modlit. Kathy, jedna z našich vedoucích chval, která tyto lidi nikdy předtím neviděla, je oba oslovila jejich křestními jmény a měla pro ně přímé slovo od Boha. Není nutné zdůrazňovat, že byli pohnuti až do morku kostí, když přišli dopředu pro modlitbu. Pro ně to byl okamžik, který změnil jejich životy, a pro nás to bylo vzrušující – věděli jsme, že je mezi námi živý Bůh. Tato zkušenost byla významná i pro Kathy, která vykročila ve víře. Dnes se v našem sboru mnozí lidé modlí jedni za druhé a učí se, jak sloužit nemocným.

Jedna z ironií evangelikální církve je, že zatímco si drží „vysoké“ mínění o Písmu a klade důraz na to, že celá Bible je inspirovaná Bohem a je normou pro každodenní život, evangelikální křesťané jsou velmi vybíraví, pokud jde o to, co z Písma užít v životě společenství. Jeden z mých známých evangelikálních pastorů mi tuhle řekl: „Mí starší přijímají mé přesvědčení, že všechny dary Ducha svatého jsou určeny i pro církev dnes, ale pouze potud, pokud o nich nevyučuji nebo se je nesnažím uplatnit.“

Ježíš chce skrze svého Ducha obnovit plnost Písma pro službu Církve. Skrze evangelikální hnutí obnovil evangelium spásy z milosti, praktické vyučování epištol a misijní mandát pro evangelizaci světa. Skrze letniční a charismatické hnutí Ježíš obnovil vyučování o Duchu svatém z knihy Skutků a o darech Ducha, popisovaných v Pavlových dopisech. Skrze Ježíšovo hnutí (Jesus Movement) obnovil intimitu chvály ze Žalmů a apokalyptickou touhu po jeho návratu. Skrze Johna Wimbera a „Třetí vlnu“ vylití Ducha svatého obnovil Ježíš službu vysvobození, uzdravení a lásky k chudým, kterou nalézáme v evangeliích. Skrze prorocké hnutí obnovil praktický význam starozákonní historie a proroctví pro chování dnešní církve.

Svoboda v uctívání a službě přijde, přisoudíme-li Bibli její právoplatné autoritativní a funkční postavení v životě společenství. V Ježíši jsme svobodni od strachu a jsme tak schopni ve chvalách z celého srdce vyjádřit poslušnost.

Sebevydávající chvála

V normálním sboru lidé chválí spíše proto, aby dostávali, než aby dávali. Jako spotřebitelé se ptají „Co z toho je pro mě? Líbí se mi to z estetického hlediska? Jsou ke mně lidé milí? Líbí se mi zde hudba? Dotýká se mě zpěv? Sytí mně kázání? Je pastor přátelský? Zná pastor mé jméno?“. Taková zbožná očekávání o našem duchovním růstu zakrývají náš narcisismus. Často slyším lidi říkat: „Jdu do jiného sboru, v tomhle nejsou naplněny moje potřeby.“ Ať jsou důvody tohoto stěžování si jakékoliv, nemají nic společného s uctíváním. Důvod je jednoduchý.

Uctívání není přijímání, ale dávání. Slovo uctívání v hebrejštině znamená „padnout, poddat se, podřídit se“ ve významu být otrokem nebo se hluboce poklonit mocnému králi. V řečtině toto slovo znamená „vyjít vstříc políbit“. Polibek je skutkem poddání se ve smyslu líbat zemi před suverénem nebo líbat jeho nohy.

Uctívání je základ pro život v sebevydání, znamená vydat sám sebe Bohu. Zamysli se nad Žalmem 95,6: „Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil.“ Nebo Žalm 99,5: „Vyvyšujte Hospodina, našeho Boha, klanějte se před podnožím jeho nohou – je svaté“.

V Nové smlouvě jsme povoláni, abychom uctívali jako kněží. Není již žádná kněžská třída (1Pt 2,5). Toto kněžství náleží všem věřícím. Stejně jako Izrael, nemáme před Hospodina předstupovat s prázdnýma rukama. Přijatelnými oběťmi však již nejsou zabité ovce, kozy nebo býci. Poslední krvavá oběť byla vykonána na kříži Ježíšem. Co tedy máme přinášet?

Předně máme jako kněží dávat Bohu svá těla. Zahrnují celou naši bytost. Jak píše Pavel: „vybízím vás, bratří, pro milosrdenství Boží, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť, to ať je vaše pravá bohoslužba“ (Ř 12,1). Tím začíná naše sebevydání Bohu.

Dále máme Bohu přinášet svou chválu. Máme mu zpívat a radostně zvučit. Máme obětovat jásot vítězství. Bůh je velký Král a je hoden holdu. Starý zákon nás navádí, abychom vstoupili do jeho bran s díkůčiněním, do jeho nádvoří s chvalozpěvem, abychom mu vzdávali chválu a dobrořečili jeho jménu (Ž 100,4). Takové výzvy pokračují i v Novém zákoně: „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu, naše rty nechť vyznávají jeho jméno“ (Žd 13,15). Když Bohu vyjádříme z celého srdce svou vděčnost, nehledě na to, co si myslí lidé kolem nás, naše uctívání se stane sebevydávající.

Za třetí, máme se přimlouvat. Máme našemu mocnému Králi přednášet své prosby. Chce je od nás slyšet. Chce nám dokázat, že je živý Bůh. Bůh chce, abychom rostli v intimitě s ním. V Židům 4,16 nás vyzývá: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“

Za čtvrté, máme Hospodinu přinášet desátky a oběti. Starý zákon jasně zmiňuje jednu desetinu našeho příjmu. Prorok Malachiáš vyslovuje soud nad Izraelem, protože zadržoval desátky a okrádal Boha (Mal 3,8-10). Jestliže pod zákonem byla očekávána jedna desetina, měli bychom snad pod milostí dávat méně? Taková argumentace pouze skrývá naši chamtivost a nedostatek bezpečí. Dávání desátků je zkouška, zda je naše uctívání skutečně sebevydávající a je výzvou našim materialistickým fixacím. Sebevydání obnažuje strach našeho srdce, který nás vede k tomu, abychom chránili své zdroje zásob. Jakmile jsme svobodni k dávání desátků, poznáme nový zdroj radosti v našem srdci.

Za páté, jako kněží máme našemu Bohu jako součást svého uctívání přinášet skutky milosrdenství. Židům 13,16 učí: „Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí.“ Naše dobré skutky jsou znamením naší Boží lásky. „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něj odvrátí – jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1J 3,17) Ježíš nás ve svém podobenství o dni soudu učí, že sloužíme-li jeden druhému jídlem, pitím, pohostinností, oblečením a návštěvami ve vězeních, sloužíme ve skutečnosti jemu: „…cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40)

Za šesté, sebevydávající uctívání obsahuje evangelizaci. Pavel říká Římanům, že je knězem sloužícím evangeliem všem národům. Jeho záměrem je přinést národy na Boží oltář „…abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým.“ Jednoho dne, až staneme před Králem, obětujeme mu ty, kteří přišli ke Kristu skrze nás.

A konečně – celý náš život je uctívání. Celý život je podřízen našemu mocnému Králi a milujícímu Otci. Přinášíme mu svá těla jako živou oběť, naši chválu, naše prosby, naše peníze, naše dobré skutky a naše obrácené. Když tohle děláme, otevíráme se a zaměřujeme se na něj. Vše od Boha vychází, vše se pro něj děje a směřuje k němu.

Don Williams je pastorem Vineyard Christian Fellowship v La Jolla v Kalifornii.
Tento článek byl převzat z jeho knihy Jesus and Addiction a vyšel ve čtvrtletníku Vinice Worship Update 4/1995.
Český překlad vyšel ve Sborovém dopisu 5/1996.
Příspěvek byl publikován v rubrice Chvála, modlitby a duchovní boj se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.