Dvě skutečnosti o uctívání

Jak jsem v průběhu let zkoumal téma uctívání, poznal jsem, že obzvlášť významné jsou dvě příbuzné skutečnosti – a doufám, že budou užitečné i pro vás. První skutečností je, že pravé uctívání není jen to, co děláte ve shromáždění; je to to, čím jste v celém svém životě. Nejde ani tak o to, umět uctívat, jako o to, být ctitelem. Být ctitelem zahrnuje celý život. Vždyť také staří křesťanští otcové hovořili o uctívání jako o „postoji srdce“ – čili vnitřním postoji lidského ducha k Bohu v každém čase a za všech okolností. V tomto smyslu je život uctívání jako křehká květina, která kvete, když Boha posloucháme a vadne, když jsme neposlušní. Všiml jsem si, že vždy, když nastane duchovní obnovení, pak jedním z prvních jasně viditelných projevů Boží činnosti v životě jednotlivce je uctívání – spontánní a duchovní. Současně je také opravdový život uctívání jednou z prvních věcí, které mizí nebo „uvadnou“ v období duchovního poklesu či odpadnutí.

Z toho plyne, že skutečnost, zda ona „křehká květina“ kvete nebo vadne, by měla mít kritickou důležitost pro každého, kdo touží chodit v ustavičném vědomí Boží přítomnosti – pro každého, kdo chce uctívat. Z Boží milosti jsem se už na začátku svého křesťanského života mohl stát ctitelem. Připadalo mi to tak přirozené, že jsem téměř předpokládal, že schopnost být ctitelem je vlastní každému křesťanu. Později jsem si však uvědomil, že ačkoli každý věřící má od Boha dánu touhu vznést se na „orličích křídlech“ uctívání, každý z nás potřebuje pochopení pravého uctívání pěstovat a schopnost být ctitelem rozvíjet. Uctívání je umění, kterému se člověk musí učit.

To mě přivádí ke druhé skutečnosti, týkající se toho, být ctitelem: je možné projít všemi správnými postupy, dokonce obětovat skutečnou chválu a díkůčinění, a nebýt ctitelem. Neříkám to, abych v lidech působil zbytečnou nejistotu, pokud jde o jejich chválu a uctívání, ale prostě abych znovu zdůraznil, že opravdové uctívání není, co děláte, ale co jste. Osobně jsem přesvědčen, že Duch svatý ten rozdíl dá věřícímu poznat. Jelikož Boží Duch svatý v nás přebývá a pudí nás, abychom se stali ctiteli, můžeme se spoléhat na jeho vedení a důvěřovat mu, že nás uschopní uctívat Pána svobodně a spontánně. Ve skutečnosti nejsme schopni bez naplnění našeho vlastního ducha Duchem svatým vstoupit do života pravého uctívání a těšit se z něho. Stojíme před dvěma hlavními překážkami v tom, abychom se stali pravými ctiteli.

První je naše tendence neustále potlačovat jemné volání Ducha k uctívání. Často na jeho laskavé naléhání odpovídáme lidským uvažováním, přesvědčujeme se, že když dopustíme, abychom odpověděli Bohu tak nadšeně, jak bychom rádi, povede to ke trapnostem nebo fanatismu. Jakmile tato „přirozená moudrost“ převládne a odstraní puzení Ducha svatého, pak jsme ponecháni „moudří a bezpeční“ v našem vlastním porozumění, ale ošizeni o svobodné a nádherné uctívání, které je vyhrazeno duchovním odvážlivcům, schopným vystartovat jako když dítě běží za svým otcem.

Tou druhou překážkou je naše tendence k neustálé a rozptylující náboženské činnosti, která nám zabraňuje odpovídat opravdovým, srdečným uctíváním a která činí naši odpověď přinejlepším povrchní. Pravé uctívání odráží vnitřní postoj srdce. Jedním z faktorů, který nám umožňuje žít život chvály a díkůčinění, aniž bychom se kdy stali ctiteli, je naše neschopnost odpovědět ze srdce, protože jsme spíše zabráni do činnosti, než abychom zaujali určitý postoj. Tak by to být ale nemělo. Když budeme mít na mysli výsledek pravého uctívání – že totiž celý náš život je vůči Bohu v pozici duchovní oběti – tehdy a pouze tehdy budeme schopni dát se Bohu v uctívání, po kterém touží, a umožníme mu, aby nás skrze pomoc jeho Ducha svatého učinil pravými ctiteli.

Sborový dopis 9/91
Příspěvek byl publikován v rubrice Chvála, modlitby a duchovní boj se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.