Děti nového tisíciletí

Hranolky – párty a písíčka
O klasickou rodinu se už dlouho vedou spory. Pro mnohé se jeví jako výběhový model. V době rozvodů, individualismu a nevázanosti je střídání partnerů běžným jevem. Řada dětí má několik maminek a tatínků. Změnilo se také rozdělení rolí ve stávajících rodinách. Je stále méně jasné, kdo za co zodpovídá. Rovněž vztahy mezi dětmi a rodiči jsou vystaveny velkým změnám. Rodiče nevědí, jak mají děti vychovávat. Děti nevědí, jak se mají chovat vůči rodičům. Mají mnoho volného prostoru, jsou stále samostatnější, již velmi brzy žijí svůj vlastní život, je o ně „zájem“ na všech frontách.

Propasti mezi generacemi jsou stále hlubší. Hodnoty generace šedesátých let se diametrálně liší od toho, o čem jsou přesvědčení dnešní mladí dospělí lidé (generace X), i od generace @, která je ještě v pubertě.

Děti generace @ jsou už zase jiné. Jejich životní obsah charakterizují hranolky, párty a písíčka (rozuměj počítače PC). Děti nového tisíciletí ztělesňují totálně mediální generaci. Za minutu prosurfují na Internetu celý svět, ze školy volají mobilem, potácejí se životem, pořád jsou pod tlakem. Mají velký strach, aby v životě něco nepropásly. Život přece nesmí být v žádném případě nudný. Přesto mají pocit, že všude přicházejí pozdě, že nestíhají. Používají všechna média současně: televizi, rozhlas, video, cédéčka, počítače, knihy – všechno najednou, nic nesmí chybět. Do jediného okamžiku se musí vecpat co nejvíc událostí a zážitků. Všechno se musí vyřídit okamžitě.

Děti nového tisíciletí se pohybují všude po světě, ale nikde nejsou doma. Odborníci na studium volného času hodnotí: „Domov se stává čerpací stanicí, svět globální vesnicí. Surfovat po světě může vlastně i bezdomovec.“

Důsledky takového životního stylu jsou zřejmé. Surfování životem není jen unášením od jednoho silného zážitku k druhému. Chybí dojmy, které by v člověku utkvěly, které by umožnily vzniknout osobnosti. Nic nezůstává na místě. Mladá generace přebíhá od komunikace ke komunikaci, ale světu nerozumí. Člověk navazuje spoustu kontaktů, ale postrádá jakékoli trvalejší vztahy. Síla rodinných vazeb klesá. Kontakty, dokonce i k vlastním rodičům zůstávají volné, nezávazné. A hluboký emocionální vztah tihle lidé neznají.

Děti to dnes nemají lehké. Jsou vystaveny nejrůznějším nebezpečím. Za jejich nesprávný vývoj jsou však odpovědni rodiče, ne děti. Ty jsou jen zrcadlem společnosti, jsou opravdu „dětmi doby“. Kopírují to, co vidí na dospělých. Vytvářejí vlastní mechanismy, jak se vyrovnávat s nedostatky. Často jsou jejich nepřijatelné způsoby chování jen němým výkřikem zoufalství nebo výstřední formou prosby, abychom je brali vážně.

Ztracené dětství

Už od osmdesátých let lze se steskem pozorovat, že děti nemají dětství. Podle názoru mediálního vědce Neilla Postmana přispěla zejména televize k tomu, že se dospělým rozpadl svět knihy a výtvarnictví. Přitom se však světy dospělých a dětí navzájem prolínají. Televize vede k tomu, že se tajemství světa dospělých prezentují už dětem. Naprosto likviduje hranici mezi dětstvím a dospělostí. Postman říká: „Svět dětských představ a vnímání je definitivně ukončen teprve tehdy, když jsou děti a mladí schopni mít jen přání dospělých.“

Média ráda podávají děti jako dospělé v malém. Mluví rozumně jako velcí, zabývají se otázkami, které dřív zajímaly jen dospělé. Děti se příliš brzy stávají hvězdami a princeznami.

I ve výchově se s dětmi zachází jako s dospělými: Diskutujeme s nimi, necháváme je rozhodovat. Přestaly být jasné role: kdo vychovává koho? Když všichni patří ke stejné generaci, tak proč ještě nějaká výchova? I na dětské literatuře je vidět rané zavádění témat pro dospělé. Tabu přestávají brzy být nedostupná. I hudební scéna objevila dětský trh. Děti jsou samostatná cílová skupina. Má vlastní hudebníky a skupiny, které publikují pro ně. Děti to berou a všechny takové zpěváky znají. Totéž platí pro módu. Pětileté holčičky se malují, nosí parfémy. Děti jedí jídla, která byla dřív vyhrazena pouze dospělým (a naopak).

Tento trend se odráží dokonce i ve sportu a v hrách. Děti brzy vstupují do sportovních oddílů, v Německu patří 70 % všech dětí ve věku 10 až 15 let k nějakému sportovnímu oddílu. Jsou však tyto aktivity ještě zábavou a rekreací? Hlavním cílem je většinou co nejlepší výkon, vytrácí se nenucenost, spontánnost a uvolněnost. Postman zjišťuje na základě studií z osmdesátých let v USA toto: „Spolu s tím, jak se ztrácí dětství, vytrácí se i dětské pojetí hry.“ Tlak ctižádostivých rodičů (rozohněný otec na tribuně) představuje už příliš brzy tlak na výkonnost.

Dnešní děti jsou vlastně dospělí v malém

Už dávno mají svůj vlastní pokoj, telefon, televizi. Takto jsou konfrontovány s problémy světa, roste jejich povědomí o problémech. 52 % dětí ve věku 10 až 15 let v Německu má strach z války v Evropě, 56 % ze znečištění životního prostředí a 40 % dětí se bojí, že jednou budou bez práce. Válka se televizí dostává až do dětských pokojů. Dospělí už nemohou své starosti před dětmi ukrývat. Příliš brzy jsou zatěžovány otázkami světové politiky.

Také vnímání času se u dětí změnilo. Mají kalendář plný termínů. První náramkové hodinky dostávají v pěti letech, ne jako dřív ke čtrnáctým narozeninám. Škola, domácí úkol, skaut, hudebka, hokej nebo jiné zájmové kroužky – to všechno se jim musí vejít do týdenního rozvrhu. Když se tyto činnosti kupí rychle za sebou, děti ztrácejí přehled. Chybí jim červená nitka života. Různé činnosti jsou izolovanými segmenty bez vzájemné souvislosti. Děti mají stále méně skutečně volného času, a ten je pro ně proto velmi cenný.

Dnešní děti se musí rozhodovat denně stokrát častěji než dřívější generace dětí. „V čem chceš jít dnes do školy?“ „Co chceš k obědu, k večeři?“ „Na co se budeš dívat v televizi?“ „Za kterými kamarády dnes půjdu?“ Dnešní společnost děti přetěžuje možností stále si vybírat z mnoha alternativ. Nároky dospívajících na rozhodování o sobě jen povrchně odrážejí obrovskou volnost dětí. Vymanění zpod autority rodičů začíná velmi brzy. Já jsem sám svým pánem. Proto mohu svobodně rozhodovat o svém životě. Avšak svoboda si vybrat se brzy stane spíše zátěží, ne-li trápením.

Důsledky přetěžování dětí jsou už také zřejmé. Přibývá konfliktů s rodiči. Nezatížené dětství je něco, co jen stěží přežívá z minulosti. Tajemství neexistují. Čas na snění je minulostí. Děti ztratily úžas. Možnost vnímat a prožívat svět bezprostředně zblízka se stále zmenšuje. Technický svět dětem sice otvírá nové dimenze prožívání, ale všechno je zabaleno do plastických obalů, plechu a laku. Člověk vnímá svět na obrazovce kliknutím myši – opravdovou myš nikdy v životě neviděl. Už neví, proč a jak k věcem dochází. „Prostě to funguje.“ A ještě jednou Postman:

„Máme děti, které dostávají odpovědi na otázky, které samy nikdy nepoložily. Zkrátka – už nemáme děti.“

Navíc jsou děti beznadějně přesycovány. Odvětví výroby hraček dosahuje miliardových obratů. Rodiče mají všechno, kromě času, a tak se vykupují dárky. Hračka je uklidňující tabletka na špatné svědomí dospělých. Skříně našich dětí nejdou zavřít, a přesto jim pořád ještě přidáváme. Sociolog Hopf humorně a výstižně popisuje:

„V tak přeplněném dětském pokoji, který se podobá spíše odkladišti hraček, se přirozená potřeba dítěte pohybu ještě více omezuje, dostavuje se nedostatek podnětů a nezájem; sociální kontakty nebo skupinové hry už vlastně ani nejsou možné.“

Důsledky jsou patrné: čtyřicet procent všech dětí si vůbec nehraje venku. Děti zůstávají na pustých ostrovech (doma) a my můžeme konstatovat jen ztrátu produktivity a tvořivosti. Nedostatkem pohybu dochází k tomu, že dítě postrádá prožívání vlastního těla, radost z pohybu. A hračky paradoxně ztrácejí na významu; čím víc jich dítě má, tím spíše se nakonec spokojí jen s jedinou oblíbenou panenkou, medvídkem nebo autíčkem.

Také média už dávno zakotvila v dětských pokojích. Čím nižší úroveň sociální komunikace, tím vyšší vybavenost elektronickými médii. Počítačové hry vystřídaly staré elektrické vláčky. Dvanáctileté děti viděly za svůj život v průměru deset tisíc vražd – v televizi nebo ve videofilmech. Internet je jim také přístupný. Otevírají se zde tisíce nových světů. Naše základní školy mají mít přístup k Internetu, aby jej malé děti brzy ovládaly a byly tak připraveny na budoucnost. Pod tlakem všeobecné euforie se o možných negativních následcích nemluví.

A tak tu máme přeinformované dítě: ví toho mnoho, ale málo věcem rozumí. Jeho vědění se skládá z úlomků. Širší souvislosti nevnímá. Roztěkané dítě, které přepíná z jednoho kanálu na druhý, je projevem nové mediální posedlosti. Učitelé si stále více stěžují na únavu dětí, na jejich notorický neklid, neschopnost se soustředit. Kdo už v osmi letech celé hodiny sedí u počítače, zkouší videohry a sestřeluje kosmické lodi, ten bude samozřejmě mít potíže se soustředěním.

Ani komercionalizace [obchod] se dětem nevyhýbá. Reklama je objevila jako novou cílovou skupinu. Kapesné dětí se několikanásobně zvýšilo. Malé děti se učí chtít nakupovat. Je mnoho levných věcí, které si dítě může koupit samo ze svého kapesného.

K důsledkům tohoto vývoje patří duševní krize dětí. Mají strach, že to nezvládnou, ztrácejí jistotu častým stěhováním do neznámých míst, nezaměstnaností otce, mají nízké sebevědomí (zvlášť děvčata), stahují se úplně do sebe, nejsou psychicky ani emocionálně stabilní. Ztrátou autority u rodičů chybí dětem vedení. Pozorujeme u dětí větší sklony k násilí. Procento dětí, které považují možnost použití násilí jako prostředku k prosazení své vůle, není zanedbatelné.

Ať si na změny v rodině a ve výchově dětí stěžujeme jakkoli, nesmíme zapomenout, že děti nejsou viníci, ale oběti. Trpí za pedagogické experimenty sedmdesátých a osmdesátých let. O antiautoritativní pedagogice se dnes ví, že je to něco, co ztroskotalo. Nikdo však za to nebere odpovědnost. Falešné výchovné ideály minulosti vědecký svět nekorigoval. Dnes se mluví dokonce o nutnosti autority ve výchově. Ale za osudnou chybu minulých let se nikdo necítí zodpovědný. Proto generaci dnešních rodičů nikdo nepomůže. Jako by nikdo nevěděl, jak má vypadat správná výchova. Desítky pedagogických modelů si navzájem konkurují; vnímáme zde jen naprostou bezradnost.

Bez hranic

Jak vypadá dnešní výchova v praxi? Odborníci pozorují vývoj od domácnosti, kde rodič rozhoduje, k domácnosti, kde se vyjednává. Projevy dětských zájmů se respektují víc než v minulosti. Míra trestů naproti tomu velmi poklesla. Děti dnes smějí takřka všechno. Rodiče a vychovatelé nemají sílu vymezovat dětem pevné hranice. Úsilí dětí po samostatnosti se začíná projevovat velmi brzy. Když se potom výchova nedaří, chápou se jí odborníci. Pro všechny možné oblasti života dítěte existuje příslušný odborník, který by vše měl zase uvést do pořádku.

K tomu je třeba přičíst ještě partnerské neshody. V manželských krizích jsou děti vždy oběťmi. Pětina až čtvrtina všech dětí nevyrůstá u svých biologických rodičů, ale u nevlastních. Deset procent dětí vychovává jen matka nebo jen otec. Je vědecky prokázáno, že rozbité manželství má negativní dopady na děti. Na dítěti je poznat, že mu chyběl otec. Nedostatek bezpečí, emocionální nejistota, agresivní nebo depresivní chování, poruchy spánku, strach ze ztráty, pocity viny – to vše jsou časté reakce na rozvod.

„Sexualizované“ dětství

Ke všemu přistupuje ještě problém zneužívání dětí. Říká se, že až patnáct procent všech žen bylo v dětství zneužito. Pachatelé jsou skoro vždy z úzkého okruhu příbuzných nebo známých. Mnoho obětí se s těmito traumatickými zážitky nevyrovná po celý život. Zneužité děti se proto cítí provinilé, nečisté. Ztrácejí pocit vlastní hodnoty, oškliví si samy sebe, trpí nechutenstvím, v jiném případě se přejídají nebo si samy působí násilí.

Musíme dnes tedy mluvit o „sexualizovaném“ dětství. Děti se s tématem sexu setkávají velmi brzy. Vyznají se v této oblasti dřív, než jim stačíme cokoli vysvětlit. Přispívá k tomu pornografie v médiích, všechna tabu přestávají být tabu. Sex se stává něčím normálním, žádné tajnosti neexistují. Předmanželský sex se stal něčím obecně přijímaným. Kdo takový styk odmítne, toho okolí považuje za beznadějně staromódního. 59 procent sedmnáctiletých chlapců a 65 procent dívek už zmařilo své panictví či panenství. A důsledky? Množí se nechtěná těhotenství, potraty, neplodnost a pohlavní nemoci.

Podněty a východiska

Jak se k těmto revolučním změnám v životě dětí stavět? Co se dá dělat? Jakou odpovědnost mají křesťané za to, jak vypadají rodiny a děti v naší zemi?

Nejdříve musíme znovu objevit, jakou hodnotu má rodina. Rodina se musí opět stát rodinou, jakou chce Bůh. On je jejím původcem a tvůrcem. Prvnímu manželskému páru přikazuje: „Ploďte se a množte se“ (Gn 1:28). Rodina je od samého počátku Božím záměrem. Není to produkt konzervativní ideologie nebo patriarchálního modelu. Neslouží v první řadě k podpoře vrchnosti. Iniciátorem vzniku rodiny je Bůh a rodina má jeho požehnání. Jestliže jako národ rodinu pošlapeme, vzpíráme se Boží vůli. Za institucí rodiny stojí sám Bůh. Cesta, která stojí na jiných předpokladech, se nakonec ukáže jako slepá.

Krize dnešní rodiny není nová, rodinné konflikty existovaly vždycky. Od prvního hříchu je rodina v krizi, vzpomeňme si jen na bratrovraždu Kaina, na spory mezi Abrahamem a Lotem, Jákobem a Ezauem, Josefem a jeho bratry. Pojem „rozvráceného domova“ je v Bibli známý tisíciletí (Př 11:29). Ale je také dost pozitivních příkladů zdravých rodin. Jozue říká za svou rodinu: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Joz 24:15). Řada rodokmenů dokazuje, jak vážně se bral rodinný původ. Také Ježíš vyrůstal v rodině! Typický ideál vyjadřuje kniha Přísloví: „Korunou starců jsou vnuci, ozdobou synů otcové“ (Př 17:6).

Pro Boha byla rodina natolik důležitá, že vydal řadu zákonů, jimiž se rodinné soužití mělo řídit. Nejznámější je přikázání v Ex 20:12: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Harmonické vztahy ve starověké velké rodině byly pro ohrožovaný Izrael životně důležité. Už ve Starém zákoně platila mezigenerační dohoda: rodiče se starají o děti a děti se později starají o rodiče. V době, kdy neexistovaly žádné sociální zákony, bylo toto řešení základním životním zabezpečením. Rodinný majetek měl vždy zůstat nedotčený, a v případě hospodářské ztráty se nejpozději po padesáti letech (milostivé léto) vrátil zpět příslušné rodině – i takové opatření sloužilo k její ochraně a zajištění. Také zákon týkající se sexuality v rodině (krvesmilství, Lv 18:6 a dále) měl určovat soužití v nejužších vztazích.

V každé rodině platí určitá práva a povinnosti. Odpovědnost za rodinné příslušníky šla ve Starém zákoně tak daleko, že existovalo švagrovské právo ve formě levirátního manželství. Jestliže manžel zemřel bez dětí, jeho bratr si musel vzít pozůstalou vdovu. Děti z tohoto manželství potom dědily po prvním manželovi (Gn 38:8-9; Rt 2:20). Rodinní příslušníci měli také vykupovat své příbuzné z otroctví (Lv 25,47-49). Lidé si vzájemně pomáhali při finančních potížích. Rodina byla už ve Starém zákoně základem stability společnosti. V rodině se děti učily v malém, jak fungují sociální vztahy, jak se rovnají spory, bere ohled, respektují autority. Rodina byla prostorem, kde se děti vyučovaly, aby mohly později stát na vlastních nohou. Bez nenarušených rodin nemohl existovat stabilní stát.

V Novém zákoně vystupuje rodina jako domácí společenství věřících. Na mnoha místech se píše, že někdo uvěřil „s celým svým domem“ (L 19:9; Sk 11:14 aj.). Stejně jako Bůh zachránil nejen Noeho, ale celou jeho rodinu, tak v Novém zákoně často uvěřily celé rodiny. V těchto rodinách bylo možné společně projevovat víru v Boha. V novém zákoně mají svůj význam také výrazy z rodinného prostředí, které popisují soužití všech křesťanů – jsou to „bratři“ a „sestry“, starají se jeden o druhého, navzájem se korigují, povzbuzují.

Z Bible tedy jednoznačně vyplývá, že původcem řádu v rodině je Bůh. On rodinu chrání a dává jí své požehnání. Kdo se dotýká rodiny, ničí jádro celé společnosti. Rodina je pro Boha základním společenstvím rodičů a dětí, které nemá jinou alternativu. Poskytuje potřebný prostor pro výchovu, umožňuje rozvíjet talenty, stanoví hranice a dopřává potřebnou volnost. Téma rodiny musí tedy na stupnici priorit dnešní doby stát na prvním místě.

Naše praxe

Tyto principy je nyní nutné také uvést do praxe. Středem ideální rodiny má být důvěra Bohu, která se dětem nevnucuje, ale ukazuje vlastním příkladem. Základem rodinného života je vzájemná láska a důvěra dětí a rodičů, snaha o dobro pro bližního. Nejvyšším cílem rodiny je vždy dobro druhého, ne prosazení vlastních přání. Dnešní doba naléhavě potřebuje zdravé rodiny. Jsou to rodiny, které se naučily, co dělat v případě konfliktu. Jsou to rodiny, které spolu tráví čas a jednotliví členové nežijí jen nezávisle vedle sebe. Rodiny, kde všichni mají vzájemný respekt, úctu. Možná bude třeba znovu oživit společný zpěv, společné hry. Která rodina ještě dnes objevuje nové světy, plánuje společné výlety, poskytuje prostor pro bezpečí a jistotu?

Potřebujeme nejen nový návrat ke zdravé rodině; také děti musí mít možnost být zase dětmi, které by se mohly rozvíjet bez zátěže světa dospělých. Děti potřebují čas ke snění, k divení se. Nemůžeme je stavět před rozhodnutí, která nejsou schopny zvládnout a která by je trvale zatěžovala.

Role otce a role matky

Mimořádnou roli hraje při výchově matka. Zejména v prvních letech života je vztah s matkou klíčem k dalšímu dobrému rozvoji. Citová péče maminky dává dítěti bezpečí, jistotu – jsou to rozhodující hodnoty pro správný růst. Nesmíme však zapomínat – a to chci rovněž zdůraznit – na roli otce. Podle statistik investují otcové do svých dětí denně průměrně jedenáct minut – to svědčí o ubohosti naší společnosti! Společnost bez otců byla typická nejen pro šedesátá léta. Dítě zná svého otce jen doma, neví, jak to vypadá u něho na pracovišti. Tím se pohled na otce stává jednostranným. Trvalou záměnou rolí otce a matky navíc vzniká u dítěte nejistota: Kdo má co na starosti? Kdo má poslední slovo, kdo má nejvyšší odpovědnost?

Už dávno se ví, že děti, které vyrůstaly bez otce, nepodávají takový výkon, jsou ustrašenější a psychicky labilnější. Mají větší sklony k porušování pravidel a jejich morální chování není tak zřejmé jako u dětí s oběma rodiči. Otec ztělesňuje důležitou morální instanci, která má pro rozvoj dítěte velký význam. Výzkumy ukazují, že otec má význam i pro to, jakou představu si dítě utvoří o své roli muže nebo ženy. Chlapci se při kontaktu s otcem rychleji ztotožňují se svou mužskou rolí a naopak u děvčat se kontaktem s otcem rozvíjí pocit jejich vlastní hodnoty jako ženy.

Otcové svou klíčovou pozici v rodině zanedbávají. Ne nadarmo Bible otce vybízí, aby dobře vedli svou rodinu (1Tm 3:4,12 – to, co je zde řečeno mužům ve vůdčích rolích v církvi platí určitě pro všechny otce), aby bezmyšlenkovitě nezraňovali city svých dětí (Ef 6:4a; Ko 3:21), aby jim stanovili jasné hranice (Ef 6:4b). Otcové nesou spoluodpovědnost za křesťanskou výchovu dětí (viz Ž 78:1-6). Mají svým dětem vypravovat biblické příběhy (Dt 6:7, 20-25). V Dt 4:9 je otcům řečeno, aby všechny záležitosti zákona předávali svým dětem a vnukům! Na mnoha místech knihy Přísloví se opakuje povinnost otců předávat dětem morální hodnoty. Otcové mají velkou a vznešenou odpovědnost za křesťanské vedení svých dětí! Boháč (L 16) si dělá starosti o duchovní situaci svých bratří příliš pozdě, teprve když je sám v říši mrtvých (L 16:27 a násl.). Je načase, aby otcové vzali svou odpovědnost za vedení v rodině vážně.

Rodiče jsou zároveň nejlepšími příklady pro své děti. Způsob, jak spolu jednají, jak žijí svou víru, jak se zapojují ve sboru – to vše budou děti jednou kopírovat. Modlitba a požehnání dětem je těžištěm celé křesťanské výchovy (viz Gn 48). Žádným rodičům se nepodaří přivést dítě k víře automaticky. Ale můžeme razit svým dětem cestu ke Kristu tím, že před nimi budeme žít důsledný, věrohodný křesťanský život. K tomu patří i to, jak vypadají naše rodinné pobožnosti, modlitby, společná návštěva sboru, křesťanské svátky atd. Vědomé a promyšlené utváření těchto podnětů, do kterých se děti zapojují, je klíčem k nenucené a přesto usměrňované výchově k víře.

Co mohou (a mají) dělat děti

Nové století však také vyžaduje, aby se probudily děti samy. Děti se musí znovu učit ctít své rodiče. Ctít znamená víc než poslouchat. Biblický pojem ctít neznamená správně se chovat, ale mít správný postoj. Je to respekt, přijetí nadřazené autority. Respekt vůči rodičům Bible považuje za základ společného života, protože rodina je zdrojem stability, jistoty, bezpečí, ochrany, lásky, a tedy zvýšení kvality života i pro samotné dítě. Pavel říká v Ef 6:1 srozumitelně: „Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem.“ Řecký výraz teknon, které zde označuje děti, zde neznamená malé děti, ale teenagery, dospívající mladé lidi, kteří už mají odpovědnost za svůj vztah k rodičům. Poslušnost a podřízenost má být „v Pánu“, to znamená, že Kristus stojí nade vším; on se projevuje i v chování dětí. Pán dává sílu a schopnost k poslušnosti a také on, Pán je autoritou, která stojí za tímto pokynem, ne rodiče.

Proto Bible tak ostře odsuzuje hříchy dětí vůči rodičům. Děti nesmí rodiče vyhnat z domu (Př 19:26), okrádat je (Př 28:24), proklínat ani bít (Ex 21:15,17). Nesmí dělat rodičům ostudu (Lv 21:9). Už jsem se zmínil, že děti mají i finanční odpovědnost za rodiče. Neposlušnost dětí je znakem poslední doby (2Tm 3:2). Příkladem správné úcty vůči rodičům je sám Pán Ježíš Kristus, který je poslouchal (L 2:51), i když se jako Pán celého světa podřizovat nemusel. Šalomoun to vše vyjadřuje takto: „Můj synu, poslouchej otcova kárání a matčiným poučováním neopovrhuj“ (Př 1:8).

Konflikty v rodinách

Bůh ví i o konfliktech v rodinách. Bible nemaluje jen ideální představu v růžových barvách, ale dává také konkrétní pokyny pro konfliktní situace. Povinnost poslouchat rodiče končí tam, kde přestupují Boží zákon. Vztah k rodičům je vystaven mnoha různým zátěžím zejména tehdy, když se obě strany rozcházejí v duchovních otázkách. Přesto lze díky Boží milosti vztah mezi rodiči a dětmi denně obnovovat. Rozbité vztahy je možné léčit skrze Krista! Léčení generačního problému je tématem posledního verše Starého zákona: „On nakloní srdce otců k synům a srdce synů k otcům“ (Mal 3:24). Pán Ježíš Kristus šel na kříž i kvůli našim konfliktům v rámci rodiny. Bůh umí zahojit rány mezi rodiči a dětmi.

Vytváření podmínek

Toto téma patří na kazatelny a do našich pastýřských rozhovorů. Církve a sbory potřebují znovu pochopit nesmírný význam výchovy. Nemůžeme rodiny nechat samy sobě! Je to jedna z nejdůležitějších úloh církve, aby stály za mladými ženami. Tolik bych si přál, aby bylo více seminářů o výchově, které by byly velmi praktické, nebo jiných příležitostí, kde by byla možná výměna zkušeností na sborové rovině, kde by se mluvilo o výchově malých dětí, o pedagogických konceptech církve, ale které by rovněž znamenaly pastýřskou pomoc pastorům a kazatelům, kteří by také pravidelně měli kázat na téma výchovy.

Odpovědnost za rodiny by měli vidět i svobodní. Měli by se aktivně podílet na rodinném životě druhých, nabídnout jim konkrétní pomoc v případě potřeby nebo nouze. Sbor by měl pomáhat překlenout propast mezi svobodnými a rodinami. Obě strany si mají navzájem mnoho co dát.

Děti potřebují vzory. Potřebují milující autoritu, vedení, bezpečí, uznání, vymezené hranice svobody. K tomu jsou nutná stabilní manželství a rodiny, jasné hodnoty a normy. Potřebují mít možnost popovídat si s někým, kdo jim rozumí a kdo je usměrní. Při výchově jde o utváření charakteru, ne o image, jde o důstojnost, ne o vzhled, o to, kým děti budou, ne jak budou vypadat. Potřebují Boží pokyny, pokyny svého Stvořitele.

Mladí lidé by měli vědět, že už i oni stojí svým životem před Bohem. Bůh chce, aby žili podle jeho slov a ne podle vlastních vášní. Tělo člověka je chrámem Ducha svatého (1K 6:19 a dále), to platí i pro mladého člověka. Bůh nám dal tělo, abychom s ním zacházeli zodpovědně. Proto je také předmanželský styk zotročením člověka a Starý zákon jej odsuzuje a trestá (Ex 22:15-16; Dt 22:28-29). Bůh jej považuje za zneuctění ženy. Sexualita potřebuje ochranný rámec, bezpečí, závaznost manželství, jinak je to hanebnost, smilstvo (1K 7,2). Proto by mělo do dnešní doby zaznívat: Vyplatí se počkat! Trend a názor většiny nevede automaticky ke štěstí. Mladí se potřebují učit jít proti proudu, umět říct ne. Toto umění jim neuškodí, ale pomůže, aby pevně hájili názory. To je znovu výzva pro církve a sbory. Nejde o to, abychom mladé „nechali na dešti“. Dobrá práce s dětmi a mládeží je investice do budoucnosti. Rád vidím pracovníky s dorostem a mládeží, kteří mají srdce pro děti dnešní doby, kteří jim otevřou svůj domov, věnují jim svůj čas, kteří se zapojují do opravdových otázek a svízelů generace @. Rád bych, aby bylo více vůdců, kteří jsou připraveni zabývat se dětmi naší doby, aby je vedli a přiváděli na léčivou cestu víry, aby i v novém tisíciletí mohla vyrůstat nová mládež pro Krista.

Stephan Holthaus, Ethos 1/2001, str. 23-27, Smetanova 1453/72, 75501 Vsetín. S laskavým svolením vydavatele Ethos, Švýcarsko. www.ethos.cz
Příspěvek byl publikován v rubrice Výchova dětí, manželství a rodina se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.