Bezuzdnost, svévole a naše děti

Kdysi se mne jeden bratr zeptal, co to je bezuzdnost. Odpověď je jednoduchá a je obsažena již v tomto slovu. Je to způsob života, kdy člověk jedná bez uzdy. Je to hříšné jednání člověka, který nemá meze a hranice. Je to sobecký člověk, který nerespektuje druhé a pro kterého je důležitá pouze jeho vlastní vůle a chtění. Je to tvrdohlavý, svévolný člověk zmítaný svými žádostmi. Zvláště tato poslední doba, ve které žijeme, je charakterizována bezuzdností, která pochází ze zvráceného, padlého srdce člověka (viz Mk 7,20-23; Ř 13,13; Ga 5,19-21). Tito lidé žijí v marnosti své mysli. Mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od života Božího pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce. Otupěli a oddali se bezuzdnosti, aby s nenasytností páchali každý druh nečistoty. (Ef 4,17-19)

Bezuzdný dospělý člověk měl většinou bezuzdnou výchovu v dětství. Uzdu je potřeba vkládat na člověka v dětství, jak to dosvědčuje i král Šalomoun: „Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce.“ (Př 29,15 Kral: Metla a kárání dává moudrost, ale dítě sobě volné k hanbě přivodí matku svou.)

Děti jednají bezuzdně a svévolně (bezuzdnost a svévole jsou dvě nerozlučné sestry), protože buď sami rodiče jednají bezuzdně, nebo protože jednoduše svoje děti nechají jednat bezuzdně. Bezuzdnost a svévole přichází tam, kde zodpovědná autorita nestojí ve své zodpovědné autoritě a nechá druhé, za které nese zodpovědnost, počínat si bezuzdně. Často je to pro strach. Tak to bylo i při pádu Izraele do modlářství (což mělo za následek 3000 mrtvých mužů!). Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. (Ex 32,25)

Jeden chlapec mi kdysi s údivem řekl: „Když nechci, tak přece svoje rodiče poslechnout nemusím!“ Odpověděl jsem mu: „Své rodiče musíš poslouchat až do své dospělosti a dokonce v určité míře i jako dospělý, pokud budeš bydlet v jejich domě.“ Dlouho jsem pak přemýšlel o tom údivu i o těch slovech. „Když nechci … tak nemusím.“ Jinými slovy, to nejdůležitější je CO JÁ CHCI! To je podstata satanova pádu, to je podstata hříchu, to je svévole a to je duch dnešní doby a tohoto světa. Slyšel jsem, že hlavní myšlenka satanské bible není „bojuj proti Bohu“, ale „dělej si, co chceš!“

Když se zeptáte lidí ve světě, co je to svoboda, často vám odpoví: „dělat si, co chci“. Peklo je však plné těchto lidí. Bible označuje svobodu jiným způsobem: Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. (2K 3,17) Jinými slovy: Svoboda je tam, kde jsme poddáni Bohu jako Pánu! Jako křesťané jdeme proti duchu tohoto světa. Jdeme v opačném duchu. Jan Amos Komenský napsal: „Jednat spíše podle cizí vůle než podle své, to je základem křesťanství.“ (J.A.Komenský: Tvůrce nového uspořádání škol, SPN Praha 1957, Zákony školy dobře spořádané, str. 171)

Jak jsme již viděli, bezuzdní a svévolní lidé jsou odcizeni od života Božího. Svévole uvádí do smrti. Šťastný a šťavnatý život přináší Duch života a vzkříšení a to tam, kde se mu poddáme. Přináší radost, pokoj, lásku … život.

Vzácným příkladem matky, která dobře vychovala své děti je Susanna Wesleyová. Měla 19 dětí (několik však zemřelo v raném věku), z nichž vzešli dva synové John a Charles, kteří se stali vůdci jednoho z největších probuzení v historii církve. O Susanně je řečeno: „Avšak mateřská láska se nikdy nezvrhla v nesprávnou shovívavost. Domácí kázeň byla přísná, nebyla však krutá; v této šťastné domácnosti převládala autorita, vedená laskavostí. … Zanechala nám zprávu o svém způsobu vedení a vyučování:

„Děti byly od narození vždy vedeny k pravidelným životním návykům ve věcech, které dokázaly zvládat, jako je oblékání, svlékání atd. Když jim byl jeden rok, byly nabádány k tomu, aby plakaly tiše. Tím se ušetřilo mnoho nápravných opatření a protivný zvuk dětského řevu byl v domě sotva slyšet. Vůli dětí bylo třeba překonat, protože to je jediný silný a rozumný základ náboženské výchovy, bez níž jsou poučování a příklad neúčinné. Když se to děje důsledně, pak je dítě schopné dát se vést rozumem a zbožností svých rodičů, než samo dospěje k zralosti a zásady náboženství zakoření v jeho mysli.“ (W.H.Withrow: Průkopníci metodismu, ECM Praha 2001, str. 16-17)

Možná si řekneš: „Ona měla tolik dětí a proto tam musela být taková přísná pravidla. To já se svým jedním dítětem (nebo dvěma …) mohu mít výchovu volnější.“ Taková argumentace ukazuje na to, že samotný rodič je již chycen svévolí a bezuzdností.

Nechme však ještě hovořit Susannu Wesleyovou: „Při formování dětské mysli je především nutné přemoci vůli dětí a přimět je k poslušnosti. Formovat chápání je záležitostí určitého času a děti je třeba vést pomalými kroky, tak jak jsou schopny to přijímat. Ale poddanost vůle je něco, co je třeba vytvořit naráz, a to čím dříve, tím lépe. Zanedbáme-li včasné napravení, zvyknou si na paličatost a neústupnost, které později lze jen těžko překonat, a to se neobejde bez tvrdosti, která by byla stejně bolestivá pro mne jako pro dítě. V očích světa se pokládají za laskavé a shovívavé ti rodiče, kteří dětem dovolují získat návyky, jež je třeba později zlomit. Někteří jsou tak nemoudře shovívaví například při hře, že učí děti dělat věci, za které později dostanou pořádný výprask. Kdykoli dítě napravujeme, musíme je přemoci. To nebude těžké, když se přílišnou shovívavostí nestalo svéhlavým. A když je vůle dítěte úplně podmaněna a dítě má k rodičům úctu a bázeň, pak lze pominout mnoho dětských pošetilostí a neuvážeností. Některé bychom měli přehlédnout a nebrat na vědomí a jiné pokárat mírně. Avšak žádný úmyslný přestupek bychom neměli odpustit více méně bez potrestání, podle toho, jak to vyžaduje povaha a okolnosti přestupku.“ (z připravované knihy o životě Susanny Wesleyové, ECM Praha, Slovo a život 11/2002)

Chci vám také předložit slovo z apokryfní knihy Sírachovec 30,1-13:

Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky,
aby z něj měl nakonec radost.
Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch
a mezi známými se jím bude chlubit.
Kdo učí svého syna, vzbuzuje závist nepřítele,
ale před přáteli se bude z něho veselit.
Skonal-li jeho otec, jako by nezemřel;
vždyť po sobě zanechal sobě podobného.
Za svého života ho viděl a radoval se,
při svém skonu neměl zármutek.
Zanechal po sobě toho, kdo vykoná pomstu nad nepřáteli
a splatí dobrodiní přátelům.
Kdo hýčká syna, bude si ovazovat rány,
a jeho nitro zachvátí děs, kdykoli syn vykřikne.
Nezkrocený kůň se stane neovladatelným,
syn ponechaný sobě stane se tvrdohlavým.
Mazli se s dítětem a nažene ti strach,
hrej si s ním a způsobí ti zármutek.
Nesměj se se synem, abys s ním neměl trápení
a nakonec neskřípal zuby.
Nedávej mu v mládí volnost
a jeho chyby nepřehlížej.
Ohýbej mu šíji hned v mládí
a bij ho přes boky, dokud je nedospělý,
aby se nestal neovladatelným a neposlušným
a měl bys kvůli němu bolest v duši.
Vychovávej svého syna a pracuj na něm,
abys nepřišel k úrazu pro jeho hanebnost.

Nemyslím si, že by Sírachovec vedl k tomu, abychom se s dětmi nemazlili, nehráli a nesmáli (to by byly naše rodiny podobné hrobům), ale nesmí zůstat jen u mazlení, her a smíchu. Jako rodiče máme své děti formovat a vychovávat, a to je daleko více. I ten naprosto nezodpovědný rodič se velice dokáže se svým malým dítětem mazlit, avšak to je všechno, co udělá. Také si nemyslím, že bychom měli být nějací škarohlídi, kteří neustále ukazují na chyby svých dětí (studuj např. „shovívavost“ v knize Přísloví), ale je potřeba reagovat na hříšné vzorce chování a motivujícím způsobem vést ke změně.

To první, co je potřeba vštípit našim dětem, je důležitost ne naší vůle, ale vůle Boží. Pán Ježíš se v Getsemanské zahradě modlil: „Otče, chceš li, přenes ode mne tento kalich, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ (L 22,42) Tato nejúžasnější osobnost všech věků, dokonalý obraz Boží, Boží Syn byl zcela poddán vůli svého nebeského Otce. Ježíš na jiném místě řekl: „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že Já jsem a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil můj Otec.“ (J 8,28)

Jedině v úplné poddanosti své vůle Boží vůli se můžeme zcela rozvinout ve svých obdarováních a schopnostech, které Bůh do nás vložil. Apoštol Pavel boří ve své službě to, co brání Božímu lidu úplné poslušnosti a tou jsou pevnosti rozumování a povýšenosti, která se pozvedá proti poznání Boha (viz 2K 10,4-6). Jen tak se můžeme stát rozvinutými osobnostmi, které mají zásadní a pozitivní vliv na své okolí a dokonce na běh celých dějin. Jen tak může mezi námi přebývat Boží kralování v moci.

Proto je zásadní se od narození modlit, aby naše děti poznaly a vstoupily do centra Boží vůle pro jejich životy. K tomu je musíme od mala směrovat. Ne naše rodičovské sny, ale Boží „sen“ – Boží vůle pro jejich život. Šalomoun říká: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ (Př 22,6) Jaká je Boží vůle pro jeho životní cestu? Zasvěť své děti do tohoto hledání Boží vůle již v ranném dětství. Je zde zaslíbení, že se to projeví v dospělosti.

K tomu je také zapotřebí prosté dětské víry, že náš nebeský Otec je dobrý a že jeho vůle pro naše životy je tím nejlepším, co můžeme nalézt a uskutečnit. On sám říká: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ (Jr 29,11)

Jednou jsem hovořil s mladou křesťanskou matkou několika dětí o tom, že jsme správci a ne vlastníci našich dětí, že nám byly od Boha svěřeny do naší výchovy a že je zásadní, aby nalezly Boží povolání pro svůj život. Vzpomínám si na hrůzu v očích, kterou měla, když jsem jí řekl, že možná je v Božím plánu, aby některé z jejích dětí (až dospěje) šlo na misii do Tramtárie.

Když byl John Wesley se svým bratrem Charlesem požádán, aby šel jako misionář do Georgie, jeho ovdovělá matka prohlásila: „I kdybych měla dvacet synů konajících takovou práci, radovala bych se, byť bych je už nikdy neměla spatřit.“ (W.H.Withrow: Průkopníci metodismu, ECM Praha 2001, str. 23)

Dále je potřeba vštěpovat dětem Boží slovo, biblické příběhy a Božské zásady. Existuje smrtelná past humanismu při výuce dětí Božímu slovu a ta se projevuje přibližně těmito slovy (a někdy „vědeckými psychologickými“ argumenty): „Proklamovat Boží slovo nad dětmi v matčině lůně je přehnané. U kojenců a batolat je na to ještě příliš brzo. Malé děti Božímu slovu neporozumí, větší děti k tomu nemůžeme přece nutit a dospívající by se měli sami rozhodnout.“ Potom však u dospívajících a dospělých budeme sklízet to, co jsme před tím do jejich životů zaseli. A když jsme zodpovědně nezasívali my jako rodiče dobré a Božské semeno, zasíval do nich svět a bezbožní příbuzní shnilé semeno. Do dětí vždy někdo něco zasívá. Musíme své děti ochránit před zlou setbou a vkládat do nich dobrou setbu. To je naše výchovné poslání!

Mojžíš řekl celému Božímu lidu: „Toto jsou přikázání, nařízení a práva, kterým vás Hospodin, váš Bůh, přikázal vyučovat, abyste je dodržovali v zemi, do níž táhnete a kterou máte obsadit: Aby ses bál Hospodina, svého Boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení a příkazy, které ti udílím, ty i tvůj syn a tvůj vnuk, po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Poslouchej je, Izraeli, a bedlivě je dodržuj. Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem, jak ti přislíbil Hospodin, Bůh tvých otců.

Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,1-9)

Také je potřebné, aby byl v rodině určitý denní řád, který je v milosti uplatňován. Jestliže děti chodí spát o půlnoci po televizní „nakládačce“, druhý den vylehávají do oběda a třetí den jsou s křikem honěny do školy, stávají se z nich postupně bezuzdní a chaotičtí neurotici.

Máme od Boha úžasný a náročný úkol: Vychovat naše děti, aby se staly v tomto světě zralými osobnostmi, které naplní Boží poslání. A přitom potřebujeme být vychováváni i my dospělí. Nezoufej však. Vede nás to k pokoře a vědomí, že my i naše děti jsme dětmi nebeského Otce, který bezpodmínečně miluje a je s námi trpělivý. On nám ve výchově našich dětí bude rád pomáhat. On je k upřímným upřímný a pokorným dává milost. Haleluja!
Příspěvek byl publikován v rubrice Výchova dětí, manželství a rodina se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.