O pohádkách

Dnešní svět je posuzován z mnoha nejrůznějších stran a úhlů. Posuzují jej sociologové, politici, ekonomové, ekologové, demografové a samozřejmě křesťané. Třebaže křesťan nemá na světě „místa zůstávajícího,“ protože zde je pouze příchozím a hostem a jeho domovem je nebeské království, musí charakter tohoto světa hodnotit a posoudit. Tento svět hodnotí z duchovního hlediska, tedy očima Boží pravdy zapsané v Bibli.

Křesťan se z Božího slova dovídá, že svět ve zlém leží, knížetem světa je satan, který je nepřítelem Boha a tudíž i křesťana. Tato pravda určuje křesťananův pohled na svět a má v něm vybudit správné a odpovídající reakce. Křesťan se musí proti světu bránit, ale jeho obrana nesmí dojít do pozice naprosté izolace, protože má zde na světě také určité úkoly. Je pověřen, aby světu zvěstoval evangelium Ježíše Krista. Zvěstování evangelia se neobejde bez duchovního boje a křesťanovi musí být jasné, že tento boj není totožný s jakoukoliv pozemskou válkou, jakoukoliv pozemskou bitvou, ani formou tělesného násilí. Jde o duchovní boj, který je veden duchovními zbraněmi. Satan ovšem bude používat celý arzenál zbraní, mezi které patří nejen duchovní vliv, ale často se uchýlí i k formě obyčejného fyzického násilí. Neúčastní se na něm osobně, ale využije zvrácené lidské přirozenosti, kdy se některý z lidí stane jeho pomahačem. Dnes se ovšem přidržíme poněkud „jemnějších“ forem satanských útoků a budeme hovořit o oblasti duchovního teroru, která je na první pohled nevinná. Jsou to POHÁDKY. I když to tak nevypadá, jsou pohádky opravdu velmi nebezpečné, protože se stávají duchovní časovanou bombou. Některé z pohádek v nás vzbudí úsměv, jiné jsou tak kruté, že nám začne běhat mráz po zádech. Jiné jsou plné různých perverzit a hnusot, až běda.

V této krátké studii si rozebereme několik pohádek a na jejich příkladech si ukážeme ono skryté nebezpečí. Na úvod se ještě zmíním o tom, že pohádky se vyskytují v každém národě světa a jsou velmi rozšířené a oblíbené. To z toho důvodu, že jsou zaměřeny především na „roztomilého“ dětského čtenáře. Pokud přijmeme za svou myšlenku, že pohádky jsou skutečně zneužívány satanem, a to rozhodně z tohoto krátkého výčtu uvidíme, pak také musíme připustit, že satanovi se za našimi zády podařilo spustit obludnou mašinérii na první pohled nevinného obsahu. Její negativní dopad na duši dětského konzumenta je ale veliký. Pán Ježíš řekl: „Nechte děti přicházet ke mně“(Mk 10,14). Ale kam vlastně jdou naše děti? Jdou opravdu k Ježíši? Vedeme je tam?

Jak by mohly začít toužit jít k Ježíši, když jsou ovlivňovány jiným duchem, myšlenkami a motivy, ale ne radostí, spokojeností a touhou po dobru i lásce. A právě pohádky svým obsahem vytvářejí v dětské duši mnohdy nepostřehnutelnou bariéru.

Nejdříve se krátce zmíním o pohledu psychologů na pohádky. Musím potvrdit, že psychologové pohádky vřele doporučují. Tvrdí, že pro děti jsou velmi blahodárné, neboť je vedou k trénování představivosti, fantazie a přemýšlivosti. Prý v nich budí odvahu, citovost a v případě smutku je potěší. Kromě toho je prý v pohádkách vyzdvižen princip boje dobra se zlem, což na děti velmi kladně působí při rozvoji jejich morálního, etického a mravního profilu.

Již sama otázka boje dobra se zlem je velmi ošidná. Co je vlastně dobro, a co je zlo? Vidíme, že pokud si toto měřítko stanovuje sám člověk, pak je k sobě velice shovívavý, ale na ostatní už má jiný metr. Musíme říci, že problémy s hodnocením dobra a zla mají kořeny v úsvitu lidstva, kdy si člověk řekl, že dobré je to, co chce on sám, a ne to, co chce Bůh. Člověk chtěl být roven Bohu a znát dobré i zlé. Nepochopil, že už v okamžiku své touhy po poznání dobra a zla se pohybuje na jeho hranici, protože Bůh jasně řekl, co je dobré (poslouchat), a co je zlé (neposlouchat). Člověk chtěl sám, tedy bez Boha, přijít na to, jak to s dobrem a zlem doopravdy je a udělal k tomu první krok. Spáchal hřích neposlušnosti a vězel až po uši ve zlu. Vidíme, že člověk nemůže být tím, kdo stanoví měřítko pro poznání dobrého a zlého. Tím se může stát pouze Bůh a jeho Slovo. Chceme-li tedy něco posuzovat, pak to musíme činit pomocí Božího slova. Budeme tedy pohádky posuzovat Božím slovem (Mt 19,14). Budou-li dítěti bránit zaujmout k Bohu a jeho věcem kladný vztah, pak jsou špatné. Nebudou-li dítěti bránit poznat Boha v jeho pravé podobě, jsou pozitivním stimulem.

Co je to vlastně pohádka? Je to krátký příběh s happyendem, šťastným koncem, kdy dobro vítězí nad zlem (?!). Pohádka má sloužit k pobavení a poučení dětského posluchače, kterému má zábavnou formou vštípit určité zásady morálky a lidského jednání. Nejznámějšími pohádkami na světě jsou pohádky bratří Grimmů, které vznikly okolo roku 1822 a je jich zhruba 210. Podívejme se teď na pohádky bratří Grimmů Boží lupou.

1. V každé pohádce hraje velkou roli rodina. Nejen z důvodů děje pohádky, ale také z důvodů duchovních. Pohádkové rodiny jsou většinou neharmonické a mezi pohádkovými rodiči nepanují právě dobré vztahy. Nenormální vztahy však nepanují pouze mezi rodiči, ale také mezi rodiči a jejich dětmi, popřípadě mezi sourozenci.

Podívejme se nyní na duchovní pozadí jedné pohádky, která se jmenuje „Žabí král“. Pohádka pojednává o královské rodině, která má jedinou dceru. Tato princezna si hraje na zahradě a při hře jí spadne do studny míč. Ze studny vyleze žabák a nabízí princezně pomoc. Za odměnu žádá, aby s ním princezna sdílela společný stůl a lože. Princezna s tím souhlasí a žabák vyloví ze studny ztracenou hračku. Když princezna drží míč ve svých rukou, znelíbí se jí, že by měla spát s ošklivým žabákem a jíst s ním u jednoho stolu. Odmítá tedy slib splnit. Když se to doví král, nařídí princezně, že slib splnit musí. Zdůvodňuje to nezrušitelným královským slovem.

Již v tomto okamžiku se poprvé objevuje jasný negativní prvek. Dodržení pochybného slibu je důležitější, než čistota královské dcery, která je nucena páchat s žabákem sexuální orgie. Čistota je méně důležitá, než „čest“ královské dcery. V pozadí tedy stojí negativní myšlenka, že lidská čest je důležitější než mravní stav.

Princezna se podvolí otcově naléhání a odnese si žabáka do pokoje. Nejdříve se spolu najedí a pak si princezna lehne s žabákem do postele. Podle jedné verze této pohádky, se po souloži s žabákem toto zvíře promění v krásného prince. Podle druhé verze musí princezna s žabákem jíst a spát delší dobu. Existuje ještě jedna verze, podle které se princezna vzepře otci i žabákovi a silou své vůle se z temné moci osvobodí.

Můžeme tedy vyjmenovat celou řadu záporných momentů této pohádky. Podivné jsou vztahy mezi otcem a dcerou. Otec chladnokrevně trvá na splnění slibu. Cit dcery a problémy ze splnění nesmyslného slibu ho nezajímají. Další věcí je perverzní soulož žabáka s princeznou. Jen si to prosím představte … . A nebo raději ne. Co je však na této pohádce nejhnusnější? Myšlenka, že prožité zlo může přinést odměnu. Odporný žabák, který na princezně požaduje oplzlosti se pojednou promění v krásného prince. Motivem této pohádky tedy je: Přesvědčit člověka, že nic není tak zlé, jak to na první pohled vypadá, že i ze špatného se může vyvinout něco dobrého. Chce to jen mít odvahu do zlého vstoupit a překousnout počáteční nesnáze. V další verzi této pohádky se klade důraz na přemáhání čár a kouzel pomocí lidské síly a vůle.

2. Dalším momentem, který vystupuje v jiné pohádce je princip obětování dětí pro blaho rodiny či státu. Tento princip se objevuje v  pohádce „Věrný Johanes“. Pohádka pojednává o věrném sluhovi, který svému králi zachrání život, ale sám přitom zkamení. Zkamenělý sluha umí kupodivu mluvit a od krále začne vyžadovat satisfakci. Za to, že králi zachránil život, žádá svou záchranu. Král má zabít své dva syny a pak jim uříznout hlavu. Až jim z rány poteče krev, má ji nabrat, pokropit jí kámen. Ten se pak opět změní ve věrného sluhu Johanese.

Král skutečně své syny zabije, ale protože si není jistý, zda skutečně měl zkamenělého sluhu poslechnout, jde se poradit se svou ženou. Ta se právě vrací z kostela a král se jí svěří se žádostí zkamenělého sluhy, kterou právě splnil. Královna s tím souhlasí a říká, že by nejednala jinak. Zde se princip obětování dětí za blaho rodičů objevuje velice zřetelně. Aby rodič nebyl vystaven neúctě pro amorální jednání, tedy odmítnutí vyrovnat dluh za záchranu života, musí obětovat své dítě. Čest je důležitější než život dítěte.

Co je velice zarážející, je postoj matky. Zřetelně je zde negován mateřský cit a přirozený pud matky za každou cenu chránit dítě. „Správnost“ královnina postoje je zde dokonce uměle zesilována zmínkou, že královna právě přišla z kostela. Tím se má jemně naznačit, že královna si byla pro duchovní a mravní posilu. Je posílena a umí se dobře rozhodnout. Proto také zcela bez problémů královu vraždu odsouhlasí.

V některých pohádkách se můžeme setkat s jiným případem obětování dětí. Vypukne válka a království je v nebezpečí. Do války však nejede král, ale místo sebe posílá syna. Tyto pohádky většinou končí tak, že syn ve válce padne. Co je v pozadí těchto pohádek? Je to vedení dítěte k sebeobětování. Dítě nemá rozpoznat zrůdnost sebeobětování, ale má ho považovat za ctnost. Sebeobětování nemá být dítěti cizí, ale má si ho přisvojit.

3. V pohádkách se velice často objevuje líčení neutěšených vztahů mezi rodiči a dětmi, popřípadě obráceně. Děti odmítají rodiče, nebo jsou odmítány jimi. Rodina nedrží pohromadě a její soudržnost je narušená. Právě takové principy jsou vidět v pohádce „O Jeníčkovi a Mařence“.

Rodina má hlad a vyřeší to tak, že aby se rodiče uživili musí se zbavit dětí. Dominantou rodiny je matka, kdežto otec zůstává v pasivitě. Mimochodem, tento prvek se v pohádkách velmi často objevuje. Matky jsou líčeny jako zlé, panovačné a kruté macechy, otcové se jim raději podvolují. V opačném případě je otec tyranem, kterému se podvoluje matka s holubičí povahou. Harmonická rodina se vyskytuje poměrně řídce. Pokud se vyskytuje, pak je za svou harmonii postihována zlou mocí. Jako by se tím chtělo naznačit, že hezké manželství bude vždy pod útokem a bude něco stát.

Vraťme se však k naší pohádce. Rodina Jeníčka a Mařenky je zřetelně matriarchální, proto je to právě matka, která o osudu dětí rozhodne. Otec je tu pouze k tomu, aby rozkaz vykonal. Důvod odmítnutí dětí je jasný. Aby se rodina, tedy především matka, otec se s ní pouze sveze, mohla dosyta najíst, musí děti pryč. Projevuje se zde odmítnutí dětí a lásky k nim. Otec vezme děti do lesa a pod průhlednou záminkou štípání dříví je zde nechá. Jenže tento první pokus selže a děti se vrátí domů. Matka se velmi zlobí a otec musí děti znovu odvést. Tentokrát se pokus zdaří a děti v lese zabloudí. Neztrácejí však naději a hlasitě se vyjadřují, že jim Bůh určitě pomůže. Po nějaké době bloudění se dostanou na palouček, kde stojí perníková chaloupka.

Zdá se, že přesvědčení dětí nebylo marné a Bůh jim skutečně pomohl. Vždyť jsou skoro zachráněny. To ovšem ještě netuší, že v chaloupce bydlí ježibaba – kanibalka, která si na nich chce pochutnat.

Není to náhodnou, že zmínka o Boží pomoci a tragickém vyústění v zajetí kanibalky stojí vedle sebe. Chce se tu naznačit, že Bůh je k osudu lidí více méně lhostejný. Pokud už nějak do situace zasáhne, může to skončit všelijak. Třeba právě tak, jako v naší pohádce. Utajeným principem tohoto momentu je upozornění, že skládání naděje v Bohu je pošetilé a končí tragicky. Děti si nakonec svým důvtipem a odvahou z nezáviděníhodné situace pomohou sami. Ježibabě připraví podobný osud, jaký ona chystala jim. Zavřou ji do pece a tam ji upálí. Vidíme, že se zachovaly podle zásady „oko za oko – zub za zub.“ Ani tato zásada není pohádkám cizí a velmi často je kombinována s uplatňováním práva silnějšího.

Princip odmítnutí dětí, tak jak je v této pohádce praktikován, je nejhorším zlem, kterým se pohádky mohou honosit. Pro dětského čtenáře není horšího jedu , než když je sycen myšlenkami, že si „musí zvyknout“ na tvrdou realitu „námořnického“ života. Ten se vyznačuje tím, že v případě nouze a ohrožení se musí odhodit zbytečná přítěž. A dítě má vědět, že pokud život připraví nejrůznější životní bouře, a ono se stane přítěží, může být odhozeno. Zakoření-li se však tento princip ve vědomí dítěte, deformuje se tím jeho vztah k rodičům. Až dítě dospěje, může toto satanské semínko začít růst v jeho vlastní rodině. Člověk může začít uplatňovat tuto zásadu vůči svým dětem.

Jak jsem už řekl, je v této pohádce opěvován příklad silné a rozhodné matky, která pro dobro rodiny, spíše ale pro své vlastní dobro, obětuje své dítě. Z historie víme, že ve starověku existoval zvyk skutečného obětování dětí, kdy obětní rituál neprováděli pohanští kněží, ale matky – kněžky. V pohádce „O Jeníčkovi a Mařence“ se objevuje ještě jeden závažný moment, a sice moment svodu.

Před dětmi se objeví chaloupka z perníku. Víme, že děti mají sladkosti velice rády a nemohou jim odolat. Dobře věděly, že by domek z perníku neměly poškozovat, ale přesto svodu podlehnou a začnou perník z domku lámat.

Skutečně, zakázané ovoce nejlépe chutná. Příklad pohádkového perníčku se tak každý den promítá do naší životní reality. Vyměníme-li perníček za kouření, alkoholismus, drogy či sexuální perverzi, pak zjistíme, že to mnohé svádí a láká svou neobvyklostí, vyjímečností, zákazem a dobrodružstvím. Zlo je velmi přitažlivé a svádí nás tím, že na svém povrchu nenese žádné známky budoucího ohrožení. Kdo si „sáhne“ jed-nou, sáhne si i podruhé. A možná, že se mu i potřetí ještě nic nestane, ale když si směle sáhne na zlo znovu, je lapen.

4. Pohádky předkládají falešný obraz Boha i satana. Co se týče smrti, ta je v pohádkách líčena jako docela neškodná, ba dokonce i zajímavá zkušenost. Nikdy zde není představena jako definitivní konec či absolutní veličina. Spíše je viděna jako jakási gumová stěna mezi životem a „nebytím.“Hrdina pohádky často umírá a je přenesen do zcela jiného světa. Někdy se to v pohádkách mrtvolami jen hemží, což vede k získání pocitu, že smrt je něco naprosto banálního. Mrtví se ocitají v nebi nebo pekle, popřípadě v jiné, zcela odlišné oblasti. Po splnění určitých podmínek je hrdinovi z této říše smrti povolen návrat. Často to bývá služba nebo splnění nějakého těžkého úkolu. Po vykonání uloženého úkonu bývá štědře odměněn.

To vše má dítěti vsugerovat, že smrt není tak zlá, jak by se na první pohled zdálo, a že není definitivní. Tento motiv se objevuje v pohádce „Paní Hůl“. Pohádka pojednává o vztahu macechy a její nevlastní dcery. Opět se setkáváme s neharmonickou rodinou, kde je silně nadržováno vlastní dceři, kdežto nevlastní má přímo peklo na zemi. Macecha nutí nevlastní dceru příst a tkát. Výkony, které od ní vyžaduje, jsou lidskými silami nesplnitelné. Jediným výsledkem nucení k práci jsou do krve rozedřené ruce nevlastní dcery. Pozor, dítě je zde ohroženo nákazou nechutenství k práci. Zraněná dívka je unavená, nepozorná a upustí vřeteno kolovratu do studny. Protože se macechy velice bojí, skočí za ním a zabije se. Je přenesena do říše smrti, kde vládne jakási paní Holová. Ta si dívku oblíbí a zaměstná ji jako přadlenu.

Musím ještě připomenout, že v kontrastu s šedivou pozemskou realitou je říše smrti líčena jako velice krásná zem. V pohádce je popisována jako voňavá louka s mnoha pestrobarevnými květinami. Paní Hůl je s prací dívky velice spokojena, a tak ji za nějakou dobu pustí s bohatou výslužkou zpět domů. Macecha ovšem toto štěstí nevlastní dceři nepřeje, a proto posílá svou vlastní dceru také do služby. V praxi to znamená, že ji přinutí ke skoku do studny. Ten skončí smrtí. Vlastní dcera je přenesena do říše smrti, a podobně jako její nevlastní sestra, i ona se setká s paní Holovou. Je zaměstnána jako tkadlena, ale protože je nešikovná, je ze služby brzy propuštěna bez výslužky.

Velmi často se v pohádkách setkáme s nepravdivě vykresleným obrazem satana. Je líčen jako směšný čert, který je hloupý a líný. Pokud je v některé pohádce čert přičinlivý a chytrý, nemusí to ještě znamenat, že nad člověkem vyhraje, protože ho člověk přemáhá vlastní moudrostí a odvahou. Dítě je tedy vedeno k tomu, aby získalo dojem, že na temnou moc lze vyzrát. V jedné pohádce má satan dokonce babičku. Tento fakt má zapůsobit na čtenáře uklidňujícím dojmem, neboť babičky většinou bývají hodné a laskavé. Má-li tedy satan hodnou babičku, pak sám o sobě nemůže být zlý. Vždyť babičky jsou hodné a laskavé proto, že mají hodné a poslušné vnuky.

V pohádkách se často objevuje myšlenka smluvního svazku s ďáblem. Podle pohádkové praxe je možné uzavřít s ďáblem smlouvu tehdy, jsou-li její smluvní body sepsány krví a garancí se stane duše člověka. Podle pohádky tedy člověk do této smlouvy nemůže vstoupit nevědomě. To zjevně odporuje Písmu, protože člověk, který nestojí ve smlouvě s Bohem, stojí automaticky ve smlouvě se satanem. Kdo nepatří Kristu, patří satanu a ten jej může do jisté míry ovládat. Hranicí je zde svědomí člověka. Člověk si může myslet, že je dobrý, protože nevraždí, nekrade, nesmilní a křivě nesvědčí. Ve skutečnosti není toto jeho „dobré“ počínání žádnou zárukou toho, že by ve svazku se satanem nebyl. Za svazek se satanem se podle Písma považuje nevíra v Ježíše Krista. Pokud tedy pohádka tuto skutečnost zatajuje či zamlžuje, je škodlivá a stává se sa-tanským nástrojem. Jak jsem už říkal, kromě falešného obrazu satana předvádí pohádky také nepravdivý obraz Boha.

V jedné takové pohádce se odehrává následující děj. V chudé rodině se narodí dítě. Protože je to rodina, která skutečně žije na hranici hladu a bídy, smiluje se nad nimi Panna Marie a dítě si vezme k sobě do nebe. Dítě v nebi vyroste a jak už to bývá, začne být neobyčejně zvědavé. Vyptává se na vše možné i nemožné. Jednou se ptá na Pána Boha. Marie dítěti vysvětluje, že Boha nemůže nikdo nikdy vidět. Dítě tomu ale nevěří a začne po tom pátrat na vlastní pěst. V nebeském zámku objeví třináct pokojů a do každého z nich nakoukne. V třinácté komnatě uvidí sedět Boha.

Jak vidíme, dochází zde ke konfliktu. Panna Marie, tedy představitelka duchovního světa, podle pohádky zřetelně lže. Tvrdí, že Boha viděl nelze, ale dítě ho v komnatě reálně spatří. Navíc se zde objevuje konflikt skutečné Boží pravdy s tvrzením pohádky, protože v Bibli je napsáno, že Boha nikdy nikdo neviděl.

Děj pohádky však pokračuje dále. Dítě, je to dívka, se po nějaké době dostane z Božího rozhodnutí na zem, kde se stane královnou. Postupně se jí narodí tři děti, které si však hodná Panna Marie vezme na vychování do nebe. Dvořané, král a postupně všichni poddaní se začnou domnívat, že královna své děti zabila a odsoudí ji za to k trestu smrti upálením. Královna tvrdí, že byla v nebi u Panny Marie a ta si její děti vzala na vychování. Soud však požaduje po královně důkaz. Má promluvit o tom, co v nebi viděla, a zda tam viděla Boha. Královna si je dobře vědomá předchozích rozporů. Panna Marie tvrdí, že Bůh vidět není – ona ho však viděla. Proto váhá a nechce o nebi mluvit. Soud je nekompromisní a hodlá rozsudek smrti provést. Těsně před zapálením hranice však zasahuje Panna Marie, vrací královně děti a osvobozuje ji. Když má královna své děti zase zpět, necítí se být vázána mlčenlivostí a klidně hovoří o tom, že viděla Boha a co v nebi zažila.

Celá pohádka se vlastně točí okolo faktu, že zahlédnutí Boha a život v nebi může být zdrojem nepříjemností, které mohou člověka dovést až na hranici smrti.

5. V některých pohádkách se objevují různí duchové či obživlé mrtvoly. Je možné s nimi komunikovat a dovědět se od nich různá tajemství. Tyto pohádky nesou jasné známky spiritismu.

6. Jiné pohádky přináší nepravdivý obraz o utrpení. Převažuje názor, že Bůh posílá na člověka různé negativní události, které ho mají vyzkoušet a zocelit. Také se objevují momenty, které člověka vedou k myšlenkám, že bez předchozího utrpení Bůh nemůže a snad ani nechce s člověkem jednat a pomoci mu. To ovšem stojí jasně proti Písmu, neboť spasení není podmíněno žádným předchozím utrpením. Utrpení není podmínkou přijetí Ježíše Krista.

Kromě toho je třeba říci, že utrpení člověka blíže k Bohu nevede a ani není cestou k posvěcenějšímu životu. Pokud se v životě křesťana nějaké utrpení objevuje, pak jde na konto pronásledování pro jméno Ježíše Krista. Všechny ostatní negativní události které člověka postihnou, lze po prozkoumání identifikovat jako důsledek vlastní neposvěcené povahy, pádu do hříchu či právě probíhající duchovní útok. Bible však za pravé utrpení považuje pouze pronásledování pro jméno Ježíše Krista. Neboť pouze tak se mu stáváme podobnějšími. Jiné negativní události za utrpení nepovažuje.

Pohádky však na rozdíl od Písma připisují všechny lidské negativní prožitky, starosti a problémy Bohu, který je jejich původcem. Takový obraz předkládá pohádka „Nebeské peníze“. Pohádka vypráví o věřící dívce, které umřou rodiče. Už v začátku je nám přehozen princip, kdy je víra spojena s osobním neštěstím a tragédií. Jako kdyby bylo normální, že věřící lidé musí svou víru vykoupit prožíváním nepříjemností. Osobní neštěstí dívky se dále rozvíjí, protože je nejen zcela sama, ale nemá ani co jíst, ani čím se oblékat. Pojednou se ocitá zcela nahá a hladová v temném lese. Teprve teď se nad ní Bůh smiluje a zasypává ji zlatými dukáty, jež padají s nebe.

Pohádka nabízí názor, že nejdříve se musí člověku vést velmi špatně. Až potom se nad ním Bůh slituje. Nejdříve tedy musí člověk prožít prokletí, aby mohlo přijít Boží požehnání. Tento názor je velmi zvrhlý a vyloženě nebiblický.

Tělesné utrpení či psychická traumata se v pohádkách objevují velice často. Vzpomeňme si na indické fakíry, kteří si úmyslně způsobují tělesná zranění, nebo na průvody flagelantů, kteří se trýznili šviháním důtek. Motivem jejich počínání je princip vykoupení sebetrýzněním a bolestí.

Jak jsme v uvedených příkladech mohli vidět, jsou pohádky skutečně velice nebezpečné, protože dítěti vůbec neposkytují pravdivý obraz světa. Pohádka vidí svět jakoby obráceně. Bůh je zlý a nezná slitování, rodiče jsou zlí a nemají děti rádi. Satan je přitroublý prosťáček, nad kterým je možno vyzrát, ale předtím je třeba jej pořádně „pumpnout“ o nějaký ten pytel dukátů. Dále se v pohádkách zřetelně objevuje princip práva silnějšího. Kdo je starý a nemocný, nemá žádné právo. Na jeho úkor je možné se obohatit či získat nějaký jiný prospěch. Tak se v dětech vlastně pěstuje prospěchářství, nemilosrdnost, agresivita a dravost.

Pohádky jsou ďáblova „nedělka“ a do křesťanské rodiny nepatří. Kromě toho existuje také sorta pohádek pro dospělé. Jejich prostřednictvím chce satan působit na člověka dále, tedy nejen v dětském věku. Do dětí zasije své semínko pomocí dětských pohádek, později chce přijaté principy aktivizovat a dále rozvíjet. Co jsou to vlastně pohádky pro dospělé? Můžeme sem zařadit různé sci-fi romány, mystické knihy, akční romány, kosmologické příručky a pod. Všechny tyto „dospělé pohádky“ jsou silně návodné a ideologicky podbarvené. Jasně hovoří o tom, kdo je přítel, kdo nepřítel a jak se má proti nepříteli zakročit.

Existují samozřejmě také křesťanské pohádky. Dejme si na ně pozor, protože se to v nich hemží křesťanskými termíny. Nedejme se tím zmást a pečlivě je zkoumejme. Zjišťujme, jestli jejich děj a poučení vyplývá z Písma, neodporuje křesťanskému učení a nebere Boží jméno nadarmo. Satan totiž může klidně citovat Písmo a nijak to neznamená, že se změnil, že již není nebezpečný a úskočný. Satan citoval Písmo i Ježíši, když ho chtěl svést.

Pohádky mají svůj původ v Babylónu, který byl centrem světového okultismu. Kromě toho přijdou podle Písma doby, kdy se babylónský okultismus vrátí a dokonce se objeví falešná církev, Babylónská nevěstka.

Pohádky nejsou jen okultní, ale jsou také humanistické. Mírou všeho je v nich pouze člověk, který je vnitřně dobrý. Dobro ze sebe jen potřebuje uvolnit. Křesťan však naproti tomu ví, že člověk ve své přirozenosti dobrý není a že mírou všeho má být pouze Bůh. Shrňme si tedy všechny negativní projevy pohádek:

  1. Pohádky jsou prostředkem, jimiž satan ovlivňuje dětské vnímání, neboť do pohádkového příběhu propašovává lživé a amorální prvky.
  2. Satan činí z pohádek jeden ze svých opěrných pilířů. Na něm hodlá stavět v budoucí dospělosti svých dětských obětí (pohádky pro dospělé).
  3. Pohádky jsou „podezřelé“ již svým původem, neboť jejich líhní byl okultní Babylón.
  4. Pozor na takzvané „křesťanské pohádky,“ kterých si satan používá na oklamání křesťanů. Věří totiž, že duchovní děj a přemíra křesťanského „názvosloví“ bude působit věrohodně.
  5. V pohádkách je svět líčen zcela převráceným způsobem. Takový, jakým jej chce mít satan. Proto jsou zdůrazňovány amorality, perverze, brutalita, agrese, neláska, nemilosrdnost.
  6. Z konkrétních negativních projevů pohádek lze jmenovitě vyjmout:
    • Rodiny jsou ve stavu neladu, disharmonie a rozvratu.
    • Vnitřní řád rodiny je převrácený. Otec je tyranem, matka velmi slabá a poddajná. V opačném případě panuje v rodině matka, otec je slabochem.
    • V rodině se projevuje nesoulad mezi dětmi a rodiči, rodiči a dětmi, popřípadě mezi sourozenci.
    • Chybí přijetí dětí a projevy lásky. Projevuje se odmítání a neláska.
    • Čest rodiny (rodičů) je ceněna více, než mravní čistota dětí. Čest je vázána na splnění slibu, i kdyby vedlo k rodinné tragédii.
    • V pohádkách se objevuje zřetelná sexuální perverze.
    • Podsouvá se myšlenka, že zlo předchází dobro, že v zájmu dobra je možné páchat zlo.
    • Objevuje se tvrzení, že zlo lze přemoci odvahou a silou své vůle.
    • Silným negativním momentem je v pohádkách princip obětování dětí pro blaho rodiny. Ten má vést dítě k přijetí principu sebeobětování.
    • V mnoha pohádkách se objevují duchovní výrazy: Bůh, satan, smrt a podobně, přičemž jsou líčeny zcela nepravdivě. Pohádka má tímto výrazivem získat na věrohodnosti.
    • Pohádkové příběhy jsou koncipovány tak, aby čtenář získal dojem, že život s Bohem přináší pouze problémy a starosti. Má si myslet, že styk s temnou mocí není nic hrozného, že je možné dokonce z něho těžit.
    • Život v pohádkách nemá valnou cenu, protože smrt není absolutní. Někdy je možné smrtí získat něco pěkného.
    • V pohádkách je nabízen životní řád podle zásady: oko za oko – zub za zub. Vítězí silnější a je to považováno za správné.
    • Mnohé pohádky předkládají čtenáři zjevně protibiblickou nauku.
    • Pohádky jsou okultní, spiritistické a humanistické.
Hovořili jsme o duchovním pozadí pohádek a poznali jsme, že jsou satanským nástrojem klamu. Lze říci, že satan pomocí pohádek a jejich převráceného obsahu šíří své království. Jinak řečeno: vede duchovní boj proti Bohu tak, že svádí již malé děti, aby byly imunní proti Boží pravdě.
Příspěvek byl publikován v rubrice Výchova dětí, manželství a rodina se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.