Všechny tvoje děti budou Hospodinovými učedníky

Písmo velice jasně ukazuje na zásadní význam výchovy dítěte pro jeho celý život. Dětství určuje ryzost a přímost člověka. Když není dítě vychováváno a dobře formováno, zůstane tato deformace do dospělosti, kde se projeví v celé své nahotě. V knize Přísloví (20,11) je řečeno: Už na chlapci se z jeho způsobů pozná, zda bude v jednání ryzí a přímý. Ponechané sobectví, rozmazlenost, vybíravost v jídle, útěk před úkoly a zodpovědností, neřešené strachy a tak dále, pokřiví a deformují člověka až do dospělosti. Bogner překládá: Už podle her se dá u dítěte poznat, zda bude jeho dílo čisté a poctivé. To, jak dítě jedná a dokonce i to, jak si dítě hraje, ukazuje na správný nebo špatný vývoj charakteru. Charakter je formován správnou výchovou rodičů. Čím dříve se začne se zdravou a důslednou výchovou, tím větší naděje na proměnu a tím dřívější sklizeň.

Protože je dětství pro zdravý život každého člověka tak důležité, král Šalomoun v knize Přísloví dále pokračuje (22,6): Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne. Máme vyučit své děti na počátku (doslova u vstupu) jejich cesty, což znamená od jejich prvních kroků. Takový člověk se až do svého stáří od zdravého směru, formy a zvyků neodvrátí. Též nemáme do svých dětí promítat svá přání a své cesty, ale máme je uvádět do jejich cest – což je Hospodinova cesta s jeho specifickým posláním a určením pro každého člověka.

Je zásadně důležité vést své děti k osobnímu vztahu s Bohem skrze přijetí Ježíše. Když své děti nebudeme vést a ovlivňovat zdravým a pozitivním způsobem podle Bible, bude je vést a ovlivňovat tento svět se svojí špínou a perverzí. Utéci před svojí zodpovědností za výchovu svého dítěte do hesel typu: „Nechme dítě až bude samo chtít, hledat a zajímat se o Boha,“ nám, ani našim dětem zcela jistě neprospěje. Buď je formujeme my, nebo někdo jiný. Nejsou totiž v žádném vzduchoprázdnu, nebo ještě lépe řečeno „vlivuprázdnu“.

Známý biblický učitel Derek Prince říká: „První věcí pro děti i rodiče je spasení – vědět, že jste spaseni – vědět, že vaše hříchy vám byly odpuštěny – vědět, že Bůh je váš Otec – že máte domov v nebi a pokud zemřete nepůjdete do pekla, ale půjdete do nebe. Mnoho rodičů ke mně přichází a říkají: „Modli se za mé dítě.“ A já se ptám: „Je dítě spaseno?“ Oni řeknou: „Nevím?“ „Jakto že nevíte? Čí je to starost? Kolik je dítěti? Šest nebo sedm?“ Víte, když je dítě dostatečně staré, aby zlobilo, tak potom je dostatečně staré pro spasení. Pokud dítě zlobí a požádá rodiče o odpuštění, pak také může požádat o odpuštění Boha. V základě je to odpovědnost rodičů a hlavně otců, aby dali návod svým dětem o pravdě evangelia a spasení. Bůh nikdy nepředal tu odpovědnost na nikoho jiného – ne na učitele nedělní školy nebo vedoucího mládeže nebo na pastora. Každý rodič je zodpovědný za duchovní disciplínu a vyučování svého dítěte. Kdyby rodiče přijali tuto zodpovědnost, pak bychom neměli problematické děti.“ (Děti od věku od 5 do 11 let – pokyny pro osvobození rodičů a jejich dětí, audio B 6008)

„Jsme dnes ve smrtelném nebezpečí, když podceňujeme duchovní kapacitu mladých lidí a zacházíme s nimi způsobem, který je celkem vzato dětinský. Je dokonce sklon vytvářet v dnešních mladých lidech dojem, že Bůh má pro ně nějaký zvláštní druh křesťanství s menšími požadavky a nižšími měřítky, než se klade na dospělé.“ (Základ víry, Základy I, str. 44)

Dále je velice důležité, aby se děti naučily pokoře, poddanosti a poslušnosti a co ještě více, aby si tyto vlastnosti zamilovaly. Podle myšlení tohoto světa jsou to vlastnosti pro slabochy. Jestli je ve tvém životě ještě duch, myšlení a hodnoty tohoto světa, poznáš mimo jiné právě podle svého vztahu k těmto vlastnostem. Miluješ pokoru, poddanost a poslušnost, nebo ti jsou tyto vlastnosti protivné? Písmo ukazuje, že to jsou vlastnosti Krále všech králů – Pána Ježíše Krista. Tato největší osobnost celých dějin lidstva byla totálně ve všem poddána svému Otci v nebesích a v každém detailu ho poslouchala. Proto Ježíš zcela naplnil své životní poslání a jeho život byl plný moci a Boží slávy. Ježíš sám o svém vztahu k nebeskému Otci řekl: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.“ (J 6,38) „Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám tak, jak mi Otec přikázal.“ (J 14,31)

Duch svatý skrze Jeremjáše říká: Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. (Pl 3,27) Je velice dobrým vkladem pro každého člověka, jestliže se ve svém dětství naučil nosit jho – tedy byl poddán autoritám a poslouchal je, a to nejen na oko, ale srdcem. Takový člověk je dobře připraven zvláště na různé životní těžkosti a v důvěře v Hospodinovo milosrdenství vždy vítězně obstojí (viz kontext tohoto verše – Pl 3,26-33 – zřetelné v Kralickém překladu).

Jedno z nejkrásnějších zaslíbení pro naše děti, které se můžeme modlit a nad nimi vyznávat, nacházíme u Izajáše (54,13): Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky; hojnost pokoje zjednám tvým synům. Naším hlavním cílem ve výchově všech našich dětí má být, aby byly Hospodinovými učedníky a též lidmi pokoje.

Jak k tomuto cíli dojdeme? Podívejme se nejprve, jak tento verš pokračuje: Podpírat tě bude spravedlnost, zbavena útisku nepocítíš bázně, děs se k tobě nepřiblíží. A kdyby se kdo proti tobě srotil, nebude to pocházet ode mne. Kdo se proti tobě srotí, v boji proti tobě padne. (54,14-15) Máme tedy chodit ve spravedlnosti, beze strachu a v důvěře v Boží pomoc. Spravedlnost nám byla v Kristu darována a skrze víru v ní chodíme. Spravedlnost je často spojená s pokojem, protože jestliže chodíš bez viny a odsouzení v Boží spravedlnosti, pokoj vládne ve tvém životě a tato hojnost pokoje přechází i na tvoje děti.

Dále se podívejme, co tomuto úžasnému zaslíbení o našich dětech jako Hospodinových učednících předchází. O čtyři kapitoly dříve prorok Izajáš popisuje postoje pravého Hospodinova učedníka: Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. (50,4-5)

Abychom mohli v modlitbě nárokovat Boží zaslíbení o učednictví a hojnosti pokoje pro naše děti, musíme se nejprve sami stát Hospodinovými učedníky. To znamená:

  • mít jazyk učedníků, abychom uměli zemdleného podpírat slovem
  • mít probuzené a otevřené uši, abychom slyšeli jako učedníci
  • nevzdorovat ani neuhýbat nazpět (když k nám Bůh mluví a máme udělat to, co nám přikazuje)
Především naše děti musí být našimi učedníky. Pavel říká svým duchovním dětem: Prosím vás tedy: Napodobujte mě! (1K 4,16) Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista. (1K 11,1) a Ježíš říká svým učedníkům: Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám. (J 13,15 ) Existuje princip, že děti napodobují svoje rodiče a to v dobrém i ve zlém. Proto je rodičovství tak zodpovědný úkol, ve kterém nám však velice touží pomoci náš nebeský Otec.

Jestliže jsme sami Hospodinovými učedníky a děti jsou našimi učedníky, pak je přivedeme do bodu, kdy se sami stanou Hospodinovými učedníky. Takovým Pavel říká: Napodobujte tedy Boha jako milované děti. (Ef 5,1) Napodobujeme pak především svého nebeského Otce a prožíváme, že jsme jeho milované děti.

Teprve nedávno jsem v Písmu uviděl nádhernou pravdu, že to, že sloužíme Bohu nevychází jen z toho, že je naším Pánem, ale především naším Otcem. Sloužíme Bohu, protože je naším Otcem! Duch svatý o tom hovoří na začátku, uprostřed a na konci Bible.

Hospodin řekl skrze Mojžíše faraónovi v Egyptě: Izrael je můj prvorozený syn. Propusť mého syna, aby mi sloužil. (Ex 4,22-23) Bůh chtěl vyvést Izrael z otroctví v egyptské zemi, aby mu sloužil, protože byl jeho synem.

To se plně shoduje s dalším místem z Malachiáše (3,16-18): Tehdy ti, kteří se bojí Hospodina, o tom rozmlouvali; Hospodin to pozoroval a slyšel. a byla před ním sepsána pamětní kniha se jmény těch, kteří se bojí Hospodina a mají na mysli jeho jméno. „Ti budou, praví Hospodin zástupů, v den, který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím, budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží.“ Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce.

V Božím řádu zdravé rodiny syn slouží svému otci. Je to něco, co v dnešní humanistické době tahá za uši, avšak my se budeme držet více Písma, než moderních výchovných trendů, které v praxi dobré ovoce nepřinášejí. Jedním z hlavních cílů dnešního světa je seberealizace. Peter Wagner velice dobře říká: „Prakticky celá generace přijala seberealizaci jako svůj životní cíl. Všimněme si ale, co to přináší. Jsem-li seberealizován, pak to znamená, že tě vlastně nepotřebuji. Jsem svou konečnou autoritou. Má konečná poslušnost je nasměrována ke mně samému. Nepotřebuji poslouchat tebe ani nikoho jiného.“ (C.P.Wagner: Test svatosti: Poslušnost, Překročit hranice, září 2002) Naším cílem však seberealizace není, a to ani ve světě, ani v církvi. Naším cílem nebo životním programem je služba Bohu. Pro něj jsme stvořeni my i naše děti.

Malachiáš říká, že Bůh bude shovívavý k lidem, kteří se ho bojí a mají na mysli jeho jméno, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží. K dětem, které nám slouží, máme být zvláštním způsobem shovívaví. Stejně tak je k takovým dětem shovívavý i sám Bůh. Nebeský Otec hledá u svých dětí srdce služebníka. Hledá člověka, který ochotně a rád slouží Bohu a druhým lidem. Člověka, který nesmýšlí světským způsobem funkcí a pozic, ale vidí okolo sebe příležitosti ke službě, pomoci a zbudování druhých. Lidské ambice něco znamenat před lidmi vystřídá čistá touha líbit se Bohu a naplnit jeho poslání. Jestliže již máme děti s tímto služebným a učednickým duchem, mají od nás zakoušet větší shovívavost.

Třetí místo najdeme v Pavlově epištole Filipenským (2,19-22): Doufám v Pánu Ježíši, že vám brzo pošlu Timotea, abych i já byl dobré mysli, když se dovím, co je s vámi. Nemám nikoho jiného stejně smýšlejícího, jenž by se upřímně staral o vaše dobro; neboť všichni hledají svých věcí, a ne věcí Ježíše Krista. Víte sami, jak se Timoteus osvědčil; vždyť sloužil se mnou ve službě evangelia jako dítě otci.

Zde na příkladu vztahu Pavla a Timotea velice pěkně vidíme neoddělitelnou spojitost služby syna otci a učednictví. Ten, kdo slouží svému otci, je zároveň jeho učedníkem. Jde o vztah srdcí. Jen tímto způsobem může docházet k plnému a účinnému předávání dobrého vkladu a vlivu na další generaci, aby ta později mohla jít ještě dále. Pavel toto předávání připomíná Timoteovi následujícími slovy: Ty však jsi sledoval mé učení, můj způsob života, můj úmysl, mou víru, trpělivost, lásku, vytrvalost, pronásledování a útrapy, jaké mne stihly v Antiochii, v Ikoniu a v Lystře. Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě Pán vysvobodil! (2Tm 3,10-11)

Ježíš jako Mistr a Pán sám svým učedníkům sloužil a předal nám tak příklad, který máme následovat (viz Mt 20,25-28; J 13,12-17). Učedníkům, kteří mu z lásky a ze srdce slouží, říká: Jestliže mi někdo slouží, ať mne následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mi slouží, toho poctí Otec. (J 12,26)
Příspěvek byl publikován v rubrice Výchova dětí, manželství a rodina se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.