Duchovní pevnost řeckého intelektualismu v Evropě a křesťanské církvi

Duchovní pevnost řeckého intelektualismu v Evropě a křesťanské církvi

Jan Willem Bakker, Houten

Index

Úvod
Teritoriální mocnosti a vládci světa
Vykupující vztah mezi kulturami Židů a Řeků
Teokracie a demokracie
Athéna a bohové Řecka
Athéna, kníže Řecka a světoví vládcové
Ponaučení z Pavlova střetnutí s Athénou na Martově pahorku
Dědictví Pavlova kázání na Martově pahorku
Mnohostranný a trvalý vliv řecké kultury na Evropu a její církev
Řecký intelektualismus je duchovní systém, ne pouze systém intelektuální
Athéna a Apollo: levá a pravá pěst knížete Řecka
Poznámky

Úvod

Velmi známá pevnost, která brání postupu probuzení v Evropě, je vše prostupující dopad racionalismu a jiných projevů řeckého intelektualismu na Evropany, včetně křesťanů. Mnoho evangelikálních a charismatických křesťanů se již zmiňovalo o tomto vše prostupujícím dopadu řeckého intelektualismu na západní kulturu a církev. Jelikož byl tento dopad řeckého způsobu myšlení na západní křesťanství dosud tak přetrvávající a stále je mnoha způsoby značně destruktivní, myslím, že je důležité dále zkoumat jeho duchovní původ a povahu.Vliv řeckého intelektualismu souvisí s démonickou mocností: knížetem Řecka. Tato démonická mocnost se projevuje skrze řadu různých bohů a bohyň. Z těchto projevů měla nejsilnější a nejrozsáhlejší vliv na Evropu a její církev bohyně Atén, Pallas Athéna. Co představuje tato bohyně, tj. intelektuální moudrost a vědecké poznání, je dominantním a nejtrvalejším příspěvkem starého Řecka Evropě, a skrze Evropu světu. Tento duchovní vliv starého Řecka, personifikovaný Pallas Athénou, si stále drží své místo v myslích Evropanů, zvláště u křesťanů věřících Bibli. Tento vliv se zdá být dokonce silnější v západní a severní Evropě na kontinentu než v anglosaském světě [i]. Tento vliv vytvořil hluboce zakořeněnou pevnost nevíry, která silně brání křesťanům, aby povstali a stáli ve své Bohem dané duchovní autoritě.

Teritoriální mocnosti a vládci světa

Racionalismus a jiné formy řeckého myšlení souvisejí se silou, která je primárně teritoriální: s knížetem Řecka. Apoštol Pavel popisuje v Efezským 6, že existuje vypracované pořadí démonických sil. Ve společenství prorockých přímluvců a specialistů na duchovní boj v církvi dnešních dnů existuje shodné přesvědčení, týkající se hlavních rozdílů mezi dvěma typy démonických mocností vysoké úrovně. Jeden tento typ není omezen na konkrétní region, ale projevuje svůj vliv po celé planetě. Říká se jim “vládci tohoto světa”. Druhý typ má teritoriální dosah a orientaci. Uplatňuje svoji vládu v konkrétním regionu. Říká se jim “teritoriální duchové”. Tito duchové se také dělí podle úrovně postavení. Jsou duchové, kteří vládnou nad městem, nad regionem nebo národem. Bible zmiňuje dva hlavní teritoriální duchy explicitně v knize Daniel: knížete Perského a knížete Řecka. Oba jsou mocnosti s vysokou hodností, které mají vládu ve velkém regionu.Rozdíl mezi teritoriálními silami a světovými vládci však není absolutní. Vliv vládců světa může být v některých místech silnější než v jiných. Vládci světa mají často teritoriálně rozmístěné “sluhy”, kteří zajišťují, že moc konkrétního vládce světa je silná v určité oblasti. Příkladem je známá královna nebes, vysoce postavená světová vládkyně. Její vliv je globální. Nicméně, jsou mnohá místa na zeměkouli, kde je její vliv obzvlášť silný díky místním kultům, které jsou s královnou nebe spojeny. Příkladem je kult Diany z Efezu, popsaný ve Skutcích 19, a mnohé svatyně a poutní místa zasvěcená panně Marii, což jsou v podstatě centra královny nebes, chytře maskovaná jako pocta Ježíšově matce. Na druhé straně, teritoriální síly mohou rozšiřovat svoji teritoriální moc skrze proces duchovní expanze. Kníže Řecka je nejvýraznější příklad. Skrze rozšíření humanismu, agnosticismu a intelektualismu nyní zasahuje mnoho lidí na celém světě, včetně křesťanů. Na druhé straně vliv takových teritoriálních mocí může v některých oblastech upadat. Například dějiny nám ukazují, že vliv knížete Řecka upadl v některých oblastech navzdory jeho stálému globálnímu šíření. Severní Afrika měla dříve velká centra řeckého myšlení a kultury, než do tohoto regionu pronikl Islám.Kníže Řecka použil různé mechanismy duchovní expanze, buď zároveň nebo postupně. Prvním mechanismem je teritoriální expanze skrze pokojnou migraci řeckých osadníků do jiných regionů nebo skrze starověké vojenské dobývání. Hlavními příklady jsou výboje Alexandra Velikého a expanze Římského impéria, které byly prostoupeny duchem Řecka. Druhým mechanismem je formování skrze vědu a technologii, které předávalo světu pohledy inspirované knížetem Řecka, jako je obraz vysoké efektivnosti a tudíž důvěryhodnosti. Třetím mechanismem je jemná propaganda. Řecká kultura byla schopná předávat okouzlující představu, že její řecký světový názor, obzvlášť ten humanistický a racionalistický, je kulminací lidské kulturní a duchovní historie. Smutná věc je, že křesťanská církev také přispěla k expanzi impéria knížete Řecka. Jelikož křesťanství bylo ovlivňováno touto démonickou mocností, její vliv byl také rozšiřován, kdekoli bylo evangelium kázáno Evropany nebo jinými západními křesťany.

Vykupující vztah mezi kulturami Židů a Řeků

Řecká kultura není pouze negativní, ale měla i vykupující účel. Bible udává, že Ježíš byl zjeven v plnosti času. To znamená, že situace světa toho času byla konkrétně vybrána Pánem, aby zjevil svého Syna. Svět Ježíšovy doby byl do značného stupeně globalizován díky řeckému a římskému světu. Alexandr, velký řecký král, položil důležitý základ pro integraci velké části světa v jihovýchodní Evropě, středním východě a částí Asie, jak ekonomicky tak politicky. Ale možná nejdůležitější byl kosmopolitní charakter řecké kultury. Řečtina byla v Ježíšově době široce chápaným médiem komunikace. Kosmopolitní centra, z nichž vynikala Alexandrie, poskytovala platformu, na které probíhala široká výměna a šíření nových myšlenek, což rozbíjelo soběstačnost a provincionalismus místních tradic starého světa. Řecká kultura měla poměrně vysoké uznání kulturní různorodosti a podněcovala vyjadřování a pronikání nových myšlenek a pohledů na svět. Kosmopolitní vzhled řecké kultury a její oceňování různorodosti učinilo tuto kulturu blízce podobnou vysoce rozmanitému světu různých národnostních skupin. Římské impérium nejenom ponechalo nedotčený kosmopolitní dopad řecké kultury, ale v podstatě zprostředkovalo jeho další šíření a vývoj. Řím byl ovládán svou vlastní duchovní mocností, která byla svou povahou imperialistická a také ponechala svou vlastní stopu v moderním světě. Nicméně, jak se ukázalo na faktu, že přejal řecké bohy a bohyně, římský svět byl hluboce prostoupen duchem Řecka. Dále rozvinul řecké dědictví, obzvlášť co se týče aplikovaných věd, vlády a práva [ii].Vliv řecké kultury byl Boží záměr. Bůh si vyvolil židovský národ a kulturu, aby zjevil svůj konkrétní plán pro lidstvo, a jako kolébku Spasitele světa, Ježíše Krista, vtěleného Boha. Avšak aby byly Boží záměry pro svět skrze židovský národ a kulturu ochráněny, vysoký stupeň provincialismu byl nepostradatelný. Je důležité zdůraznit, že by se Ježíš nemohl narodit v žádné jiné kultuře než židovské. Vykoupení lidstva nemůže být izolováno od správného pochopení Boží diagnózy stavu lidstva. Toto pochopení vyžaduje správný pohled na svět a způsob života a odráží Boží výklad světa a lidstva. Například, přijetí Ježíše jako Spasitele nemůže být odděleno od pochopení pojmů jako jsou jeden osobní Bůh, hřích, spravedlnost, a tak dále. Bůh vyvolil Židy, aby rozvinuli zdravý pohled na svět a způsob života, který odráží Boží výklad světa a lidstva. Aby dosáhli a udrželi tento cíl, Židé se museli udržovat v čistotě před vnějším světem a jeho duchovními vlivy, jak to jen bylo možné. Izrael byl jako krásná, ale křehká rostlina, která mohla růst jen v prostředí duchovní izolace. Dokonce i zápasy a porážky Izraele sloužily k vykupitelskému účelu. Poskytovaly model pro konečný krizový duchovní stav celého lidstva. Demonstrovaly, že “všichni zhřešili a padli daleko od Boží slávy a svatosti.” Tímto způsobem dějiny Izraele dále zjevovaly Boží svatost i jeho lásku a věrnost celému lidstvu.Když nastal čas kázat evangelium o spasení celému světu, poměrná izolace židovské kultury a její orientace dovnitř přestaly být pouze výhodou. Vlastně to byla vážná nevýhoda co se týče šíření evangelia do všech koutů země. Řecká kultura, v kombinaci s některými charakteristikami Římského impéria, vyplnila onu mezeru. Její globální rozsah, jak co se týče jazyka, tak stupně gramotnosti a infrastruktury, i její kosmopolitní pohled umožnil rozšíření evangelia mimo Izrael do jiných oblastí kromě Židů dalším národnostním skupinám.

Teokracie a demokracie

Z pohledu kulturních a národnostních skupin, naplnění velkého poslání bylo do značné míry partnerstvím mezi dvěma kulturami. Bůh použil židovskou kulturu, aby poskytl spasení a zároveň koncepční prostředky ke správnému pochopení a uchopení poselství o spasení. Řecká kultura poskytla prostředky, aby toto židovské poselství o spáse bylo dostupné zbytku světa. Řecká kultura má ještě jeden vykupitelský účel v souvislosti s evangeliem. Vyplnila mezeru v nežidovských společnostech, kterou židovská tradice nemohla vyplnit. V biblických časech forma vlády Izraelského národa byla vždy svou povahou teokratická, nehledě na mnohá období odpadnutí. Teokracie předpokládá široký souhlas mezi lidmi, kteří věří, že Bůh je svrchovaným vládcem národa, a jehož administrativní a politický systém přímo odráží Boží přikázání. Ale Bible nikde neuvádí ani nenaznačuje, že budou vzkvétat nežidovské teokracie. Naopak, zřetelně ukazuje, že častěji nežidovští křesťané budou perzekuovanou menšinou. Kromě toho dějiny ukazují, že úzké vztahy mezi církví a státem v nežidovských národech mají tendenci být silně zasahovány napodobujícími duchy náboženství a politiky, spíše než ryzí vírou v živého Boha. Jelikož ryzí teokracie je spíše vzácnou historickou možností, tento politicko-administrativní model Izraele nemůže být aplikován na nežidovské křesťany. Proto Pán dovoluje jinou možnost alespoň pro část nežidovského křesťanství: demokratický stát s vládou zákona. V takovémto uspořádání demokratický “pokojný a mírumilovný život”, za jaký se modlí apoštol Pavel, může být do značné míry srovnatelně realizován. Přestože křesťanství, a zajisté reformace velmi přispěly k rozvoji demokracie a práva, demokracie a vláda zákona mají své kořeny v pohanském Řecku a pohanském Římě, duchovním spojenci Řecka. Demokracie, včetně svých četných úskalí, má své kořeny v Aténách, zatímco moderní právní systémy jsou nemyslitelné bez inspirace a příkladů Římského práva.Demokracie je konečně produkt pohanského Řecka. Proto má zajisté velká nebezpečí a stinné stránky. Je humanistická svým původem i orientací a činí lidi spíše než Boha nejvyšší autoritou. Motto francouzské revoluce “ani Bůh ani pán” je konečným výrazem její humanistické orientace. Eroze biblických norem v mnoha evropských zemích je dalším svědectvím jejích stinných stránek. Nicméně, navzdory svému pohanskému původu a orientaci, demokracie slouží jistému účelu v Božím vyšším celkovém plánu s lidstvem. Jelikož teokratický systém Izraele není všeobecně aplikovatelný, Pán si použil řecko-římské dědictví v politice, právu a správě, aby poskytl politicko-správní systém, ve kterém by mohlo být evangelium kázáno a praktikováno relativně svobodně, nehledě na fakt, že relativní snadnost a pohodlí tohoto systému často křesťany ukolébaly do kompromisu a spokojenosti s daným stavem věcí.Partnerství židovské a řecké kultury upadlo do dvou opačných chyb. Jednou chybou byl Judaismus. Judaismus aplikuje všechny detaily židovské starozákonní kultury, zároveň s mnohými židovskými tradicemi, na všechny věřící, židy i ne-židy stejně. To vytvořilo zbytečné kameny úrazu pro pohany a tudíž zabránilo přístupnosti poselství spasení pro jiné skupiny národů. Na druhé straně, řecká kultura se dopustila té chyby, že ukradla duchovní vedení židovské kultuře. Rozsah vlivu řecké kultury, její různorodost a v mnohých oblastech také zřejmá vytříbenost, velice zastiňuje vliv židovské kultury. Nicméně Bůh vždy zamýšlel, aby řecká kultura sloužila kultuře židovské. Ve své svrchovanosti Pán vybral židovskou kulturu, aby vyslovila a uvolnila poselství o spasení a vykoupení. Boží volbou přichází evangelium od Židů. Řecká kultura má učinit evangelium univerzálně přístupné, ale přitom měl židovský charakter evangelia zůstat nedotčen. Dokonce i apoštol Řeků, Pavel, byl a zůstal velmi, velmi židovským. Ale řecká kultura ukradla židovské její právo prvorozenství. Učinila to třemi různými způsoby. Za prvé, skrze teologii náhrady ukradla všechny duchovní židovské poklady a zaslíbení a aplikovala je na sebe. Za druhé, spolu se svým spojencem Římem, Řecko uchvátilo politickou a správní moc nad křesťanstvím. Z řeckých center moci, jako byla Konstantinopole, vykonávala jak teologickou tak institucionální nadvládu nad evangeliem a věřícími. Ale nejjemnější, nejhlubší a vše prostupující vliv je onen druh intelektuální duchovnosti, kterou řecká kultura podporuje. Tento vliv je extrémně výrazný v západním křesťanství. Je dokonce silnější na evropské pevnině než v Anglii a Americe [iii]. Potlačováním židovského charakteru evangelia a jeho přetvářením na řecký, pohanská církev překročila duchovní hranice, které Pán stanovil. Důsledkem toho doširoka otevřela dveře duchovní invazi knížete Řecka.Člověk může zajisté říci, že duchovní vliv řecké kultury převážil jakýkoli jiný pohanský vliv na vznikající křesťanství. To není vůbec překvapivé. Jelikož byla řecká kultura nejdůležitějším partnerem židovského poselství spásy, měla více příležitostí pokřivit toto židovské poselství, než jakýkoli jiný pohanský vliv. Její různorodost, přizpůsobivost a vytříbenost dále umožňovala kompromis mezi řeckou kulturou a judaismem a křesťanstvím. Zacharjáš 9,13, kde se uvádí, že Pán dá synům Sijónu, aby povstali proti synům Řecka, podtrhuje mimo jiné, že Pán chce, abychom setřásli duchovní jho řeckého vlivu. Není třeba říkat, že je tento verš obzvláště důležitý pro Evropu, která byla více než jakýkoli jiný region na světě poznamenána silnou symbiózou mezi židovským evangeliem spásy a duchy starého Řecka. V tomto kontextu je také stěží překvapením, že současné jméno Evropa pochází z řecké pohanské mytologie, a je pojmenována po oběti znásilnění Diem, tímto svrchovaným božstvem. Ukradením práva prvorozenství Židům, a tak jednajíc mimo Boží plán, pohanské křesťanství otevřelo doširoka dveře další duchovní vládě knížete Řecka.

Athéna a bohové Řecka

Podle řecké mytologie bylo Řecko ovládáno z hory Olympu 12 hlavními bohy a bohyněmi. Někteří z těchto bohů a bohyň jsou velmi krutí a barbarští, zatímco jiní byli docela krotcí a civilizovaní. Například Zeus, svrchované božstvo, byl hrůzovládce. Byl extrémně promiskuitní. Nejenom že svedl bezpočet žen, božských, polobožských, či pouze lidských, ale jako jiní mužští bohové se uchyloval i ke znásilnění. Dokonce ani bohyně nebyly před jeho snahami o znásilnění v bezpečí. Na druhé straně zde byla také vytříbená božstva. Zvláště vyniká Pallas Athéna. Mýtus o jejím původu odráží její zvláštní postavení. Její narození bylo dost unikátní. Nebyla počata ani stvořena, ale prostě vyskočila z Diovy hlavy jako dospělá, v plné zbroji. Tato bohyně se ukázala být neobyčejně vlivná. Hodnoty a činnosti, které reprezentovala, měly nesmírný dopad na evropskou kulturu a křesťanství.Pallas Athéna měla různé vlastnosti a ctnosti. Ale nejvíc vynikala její moudrost. Jejím zvířetem byla sova, což je běžný pohanský symbol moudrosti. Ve starém řeckém světě jí byla zasvěcena různá města. Ale nejdůležitější a nejvytříbenější bylo město Atény, proslulé centrum filozofů a vědců, jejichž byla patronem. Pallas Athéna byla také bohyní války. Proto je obvykle zobrazována s helmou, oštěpem a štítem. Avšak přestože byla zručná v boji, nebyla krvežíznivá jako většina bohů a bohyň války. V podstatě preferovala diplomacii a vyjednávání před proléváním krve. Člověk by mohl klidně říct, že byla nejcivilizovanějším bohem nebo bohyní Řecka. Více než kterýkoli jiný bůh či bohyně by Pallas Athéna mohla symbolizovat ideály vyspělé civilizace. Dokonce i Evropané pozdějších století, včetně mnohých křesťanů, bez skrupulí používali Pallas Athénu jako důležitou metaforu pro civilizaci a moudrost. Bez ohledu na její proslulou vytříbenost, byla pohanskou bohyní, která operovala ve spojení s rodinou pohanských bohů a bohyň. Morální život měst jí oddaných byl zrovna tak zkažený, jako v jiných městech. Dokonce i v životě hrdiny světského humanizmu, filozofa Sokrata, který žil a zemřel v Aténách, čteme, že orgie v pití a homosexualita, obzvláště s chlapci, byly běžné a dokonce oslavované.

Athéna, kníže Řecka a světoví vládcové

Přestože kníže Řecka je teritoriální vládce projevující se v různých bozích a bohyních, také nabízí rámec, v němž se mohou projevovat démoničtí světoví vládcové a uplatňovat svůj vliv v oblastech a regionech zasažených knížetem Řecka. Mohli bychom říct, že kníže Řecka poskytuje domovskou základnu těmto vládcům světa v těchto regionech a oblastech. Například svrchované božstvo Řeků, Zeus, nebo jeho římská verze Jupiter, není jen jeden konkrétní projev knížete Řecka, ale zároveň projevem ďábla samotného. To se stává jasným z dopisu Krista církvi v Pergamonu v knize Zjevení. Toto místo mělo slavný oltář Diův (který je momentálně v Berlínském muzeu). Bible nazývá toto město “sídlem satanovým”, tudíž považuje Dia za projev satana. Jiným vysoce postaveným vládcem v tomto kontextu je královna nebes. Bohyně jako Venuše, bohyně erotické lásky, a Diana, bohyně lovu, jsou projevem této vládkyně, která je všeobecně uctívána jako matka, měsíc nebo bohyně plodnosti.Modla Atén se také vyvinula z kultu královny nebes. Zdroje označují, že bohyně Pallas Athéna byla původně ztotožňována s bohyní měsíce a také spojena s kultem Gaii, což jsou obojí projevy královny nebes. Původně byla rituální prostituce spojována také s uctíváním Athény. Rituální prostituce zůstala součástí kultu Athény, ale později byla vyjadřována symbolicky, spíše než přímým fyzickým způsobem. Samotná Athéna byla portrétována jako panna, což nebylo neobvyklé u bohyň zastupujících královnu nebes. Později se historie kultu Athény vyvinula jiným směrem než jiné kulty, které měly svůj původ v královně nebes. To se stává patrným, jestliže srovnáme kult Athény s kultem Diany z Efezu. Zatímco v Efezu byly hlavními rysy královny nebes: plodnost a kouzlo, pro Atény byl charakteristický intelektuální snobismus, čisté a aplikované vědy, relativismus a kódy intelektuální správnosti. [iv].Nicméně fakt, že se Athéna vyvinula z kultů královny nebes, naznačuje, že tato mocnost stále působí jako sloup globální mocenské struktury královny nebes. Proto není překvapivé, že projevy ducha Atén chodí často ruku v ruce s klasickými projevy královny nebes. Konstantinopol, dlouhou dobu hlavní centrum středověkého křesťanství, byla silně zasažena řeckou filozofií a teologií, jakož i uctíváním Marie. Město předvádělo paradoxní směs asketismu a sexuální dekadence. Ať tak či onak, v průběhu dějin položil duch Atény klíčové překážky do cesty Božímu království. Do dnešního dne tyto konkrétní překážky zabraňují křesťanům vstoupit do svého plného dědictví v Kristu.

Poučení z Pavlova střetnutí s Athénou na Martově pahorku

Pavlovo střetnutí s filozofy na Martově pahorku popsané ve Skutcích 17 je extrémně poučné. Toto setkání nám dává mnoho klíčů k charakteru řecké kultury, obzvlášť ze stop vyjádřených v bohyni Atén. Za prvé, moudrost byla v pohledu Atéňanů prvořadá a zjevně stála na stejné rovině jako poznání a porozumění. Mysl byla dveřmi pro toto porozumění. Na Martově pahorku mnoho Atéňanů, stejně jako návštěvníků, trávilo všechen svůj čas hledáním poznání. Martův pahorek, jak říká název, nebyl původně zasvěcen Athéně, ale Martovi, hlavnímu bohu války. Hlavní chrám Atén byl Parthenon, který byl umístěn na Akropoli, nejvyšším z osmi kopců Atén. Nicméně můžeme pokládat Martův kopec i za “živý oltář” Athénin. Byl to živý oltář v tom smyslu, že se na tomto místě lidé kolektivně oddávali aktivitám vyjadřujícím Athénin charakter a hodnoty – filozofování, a v důsledku toho posilovali její vliv na lid a město.Za druhé, Atéňané byli extrémně zvídaví a otevřené mysli, a velmi tolerantní vůči náboženské a intelektuální různorodosti. Na Martově pahorku návštěvníci neustále hledali a vyměňovali si nové myšlenky a pohledy. Všeobecně řečeno, řecká kultura dávala platformu a zpracovávala také vlivy z mnoha zdrojů, jako byly egyptské, a také mystické kulty z blízkého východu. Řecká kultura byla tudíž extrémně synkretická. V Bibli čteme, že Atény byly plné soch model. Pallas Athéna zřejmě nebyla velmi žárlivá bohyně. S touto velikou různorodostí a tolerancí byla nevyhnutelně řecká kultura náchylná k relativismu. To je velmi jasné z komunikace mezi Ježíšem a Pilátem, jak je vyprávěná Lukášem. Pilát, který byl zjevně hluboce ovlivněn řeckým intelektuálním klimatem oné doby, odpovídá na Ježíšovo prohlášení, že je pravdou, relativistickou otázkou „Co je pravda?” Intelektuální pýcha a arogance byla další charakteristikou duchovního klimatu Atén. Řecká otevřenost mysli jim nicméně nedovolovala přijmout pravdu evangelia. Pavlovo poselství bylo odmítnuto a i vysmíváno téměř všemi jeho posluchači. Toto silně ilustruje, že otevřenost mysli, či víra ve vlastní otevřenost mysli může být snadno spojena s duchovní zaslepeností.Navíc to ukazuje, že řecká kultura měla stále svá dogmata, bez ohledu na její image otevřenosti. Pavlovo poselství o vzkříšení těla nebylo v souladu s jedním takovým dogmatem a tudíž Řekům připadalo jako hloupost. Jinými slovy, Pavlovo poselství nebylo “intelektuálně správné”. Poslední, ale velmi důležitá charakteristika souvisí s hnací silou hledání intelektuální moudrosti, kterou je skepticismus. Skepticismus nevěří v absolutní poznání pravdy. Věří v přibližné či částečné poznání, které může být získáno skrze kritické bádání založené na pochybách. Tato tendence byla do větší či menší míry explicitně nebo implicitně přítomná u mnoha řeckých filozofů. Lukášův popis Pavlova publika na Martově pahorku naznačuje, že tento postoj byl také vlastní mnohým jeho posluchačům.Skepticismus se nejen stal dominantní hodnotou na současných evropských univerzitách, ale také silně ovlivnil reformované a evangelikální křesťanství. Skepticismus podporuje pochybování, smrtelného nepřítele víry, jako kanál poznání. Podporováním a oslavováním smrtelného nepřítele víry – pochyb, vážně boří a podlamuje víru. Ze všech řeckých vlivů zabraňujícím průlomu v probuzení Evropy, skepticismus je možná ten nejsmrtelnější. To také vysvětluje paradox, že Pán činí víc zázraků v národech a zemích, které se zdají být více duchovně temné a modlám sloužící než pokřesťanštěná Evropa. Modlářství v jiných regionech může být silnější než v Evropě, ale je jiné povahy a má jiné důsledky. V Indii například jsou lidé svázáni a zaslepeni hrozným modlářstvím. Ale narozdíl od Evropy tento druh modlářství nezpůsobuje u lidí skepticismus vůči duchovní moci. Navzdory jejich hlubokému zapojení do modlářství, v regionech jako je Indie je méně překážek pro působení Boží moci než ve skeptické Evropě.

Dědictví Pavlova kázání na Martově pahorku

Mezi křesťany je Pavlovo kázání na Martově pahorku jak oslavováno, tak kontroverzní. Někteří křesťané považují toto kázání za vynikající příklad kontextuální evangelizace a střetnutí pravd. Argumentují, že Pavel dal biblicky zdravý souhrn Božího díla od Genesis ke Kristovu vzkříšení v obrazech, kterým jeho posluchači mohli rozumět. Jiní považují Pavlovo kázání za selhání a ústupek řeckému způsobu myšlení. Argumentují, že Pavel nebyl schopen vybudovat církev v Aténách a že se odklonil od své obvyklé strategie používání znamení a zázraků ve zvěstování evangelia. Sám osobně pocházím z intelektualistického protestantského prostředí, které hodnotí Pavlovo kázání ve Skutcích 17 velmi vysoce. Ana Méndez Ferrell, mezinárodně proslulá prorokyně zásadně zpochybnila moji pozici. Jasně vyslovuje, že filozofováním s Atéňany na Martově pahorku bez demonstrování moci se Pavel sklonil duchu Řecka. Tímto skutkem Pavel, apoštol pohanů, otevřel dveře vlivu řeckého intelektualismu v základech evropské církve. Jinými slovy, skrze Pavlovo jednání v Aténách byl nepřítel schopen zasít koukol mezi semena Božího království v Evropě. Později v Korintu se Pavel opět vrátil k evangelizaci Boží mocí, ale škoda v Aténách už byla učiněna. To vysvětluje pevnost řeckého ducha a způsobu myšlení v evropské církvi do dnešního dne.Nyní pevně věřím, že tento výklad – který říká, že Pavel udělal na Martově pahorku hrubý přehmat s dlouho trvajícími následky – je vskutku správný. Z Lukášova popisu získáváme dojem, že Pavel byl ochromen událostmi v Aténách. Důvodem jeho pobytu nebylo založit církev, ale čekat na některé své pomocníky. Zjevně ještě nenastal Boží čas pro Atény. Protože Pavel byl zvyklý kázat evangelium “vhod i nevhod”, nezabránilo mu to v předávání evangelia. Avšak jeho kázání nebylo vedeno Duchem svatým jako obvykle bývalo. Tento text ukazuje, že duch Athény ovlivnil Pavla, když mluvil ještě se Židy. “Argumentoval”, ponořen do filozofické debaty s nimi. Když se veřejně postavil davu filozofů na živém oltáři Atén, Martově pahorku, jeho přístup byl též ovlivněn tímto duchem. Filozofická debata na Martově kopci neobsahovala přímo náboženské obřady, leč zajisté byla náboženské povahy. Pro Atéňany tuto filozofickou debatu inspirovala moudrost Athény a byla skrze ni i účinně poctěna. Pavel byl vtáhnut do této debaty v duchu Athény a částečně se mu podřídil. I když Pavel kázal Ježíše, celý kontext, ve kterém kázal, byl poctou Pallas Athéně. Tak byl Pavel chycen do pasti kompromisu s touto bohyní. Tento kompromis je také vyjádřen faktem, že začal své kázání odkazem na oltář neznámého boha v Aténách, který viděl během své prohlídky města. Pavel prohlásil, že tento neznámý bůh je živý Bůh. Avšak Atéňané postavili tento oltář neznámému bohu v Aténách na základě svého synkretistického a relativistického pohledu na svět. Atéňané si zamilovali náboženský pluralismus a relativismus. Chtěli se ujistit, že nepřehlédli žádného z mnoha bohů, kteří byli ve světě uctíváni. Proto věnovali oltář v Aténách neznámému bohu, pro jistotu, kdyby nějakého opominuli, vedle těch mnoha oltářů bohů, které již znali. Tento oltář jistě nebyl uctěním živého Boha. Použít takového polyteistického “neznámého boha” jako začátek kázání o živém Bohu se zdá být dost nešťastným, přinejmenším. [v] Fakt, že Pavlovo kázání nebylo doprovázeno znameními a zázraky, což se jinak vždy dělo, podtrhává fakt, že duch Athény efektivně podryl Pavlovu duchovní autoritu.Síla a vytrvalost intelektualismu a skepticismu v západní církvi ukazuje, že tyto síly musely mít extrémně hluboké kořeny. Musíme vyvodit závěr, že tyto kořeny jdou zpátky až k samému počátku křesťanství v Evropě. Ve svých raných setkáních s Evropou, Pavel, apoštol pohanů, kterému my Evropané vděčíme za tak mnoho, se dal v Aténách špatnou a předčasnou cestou. I když Pavel ve svém dopise Korintským ukazuje, že svou chybu napravil (viz 1.Korintským 1. a 2. kapitola), Evropská církev stále bojuje s průnikem, který do její historie získal duch Athény.Výsledný součet Pavlova zážitku ukazuje, proč nebyl ještě čas zakládat církev v Aténách. Pán nechtěl, aby byla církev v tomto intelektualistickém městě založena příliš rychle, aby jeho silný duch neovládl evropskou církev. Příklad Říma ukazuje, jak rychle mohou města podle světových měřítek politicky a kulturně dominantní uchvátit moc v církvi. Pán chtěl položit solidní základy evropské církvi předtím, než by postavil církev v Aténách. Jak dějiny ukázaly, evropská církev už měla dost těžkostí s duchem Athény, přestože církev v tomto městě byla založena až později. Bůh si vybral Korint jako apoštolskou základnu církve v Evropě. Korint nebyl první evropskou církví, kterou Pavel v Evropě založil. Filipy a Tesalonika, jako řada dalších církví byly založeny dříve. Nicméně věřím, že si Bůh použil církev v Korintu jako základní kámen pro evropskou církev. Dopisy Pavla Korintským, obzvlášť ten první, se dotýká mnoha zakládajících otázek. Navíc se Pavel zmiňuje o sobě jako o tom, kdo pokládá tyto základy, explicitně. Přestože byl Korint stejně jako Atény značně kosmopolitní, co se týče vytříbenosti, bylo toto hrubé a vulgární město přímým opakem Atén. To bylo přesně to, proč si Bůh vybral Korint a ne Atény, aby položil základ evropské církvi. Tudíž není překvapením, že Pavel napsal ve svém prvním dopise Korintu – zakládajícím dokumentu evropské církve – že Pán pohrdá moudrostí světa a vybírá si nerozumnost církve jako základ naší víry. Také uvedl, že naše víra není postavena na lidské moudrosti a aténské výřečnosti, ale na projevu moci Ducha Svatého.

Různorodý a trvalý vliv řecké kultury na Evropu a její církev

S odstoupením židovské přítomnosti v křesťanské církvi se vliv řecké kultury na její duchovní charakter znásobil. Prvním hlavním vlivem byl fakt, že řecké myšlenky více a více pokřivovaly výklad evangelia. Původně povstaly gnostické filozofie již ovlivňující judaisty jako úhlavní nepřítel pravdivého evangelia. Později se staly novoplatónské filozofie, aristotelská logika, atd. vytrvalými vlivy, dokonce i v církvích reformace. Za druhé dali synkretičtí duchové Řecka povstat fenoménu lidového křesťanství. Jako staré Řecko, i křesťanství se stalo extrémně tolerantní vůči jiným duchovním vlivům. S rozšiřováním křesťanství byly do “křesťanského” způsobu života včleněny mnohé pohanské myšlenky, praktiky a modly z různých evropských pohanských náboženských tradic. Tyto myšlenky, praktiky a modly často byly nějakým způsobem výkladem pokřesťanštěny bez toho, že by byly odstraněny pohanské duchovní reality skryté za těmito myšlenkami, praktikami a modlami. Třetím řeckým duchovním vlivem je rychlé rozmnožování doktrín a herezí. Řecké náboženství a filozofie vytvořily velkou různorodost myšlenek a filozofií. Podobně křesťanská církev dala povstat nejrůznějším teologickým vyznáním víry, doktrínám a praktikám, které byly občas extrémně podivné a bizarní. Různé sněmy omezily některé z těchto teologických zbloudilých plevelů, ale nemohly doopravdy zastavit jejich nepřetržitý rozvoj a šíření.Čtvrtým a nejvíce devastujícím vlivem byla idealizace mysli jako jediného kanálu poznání a pravdy. Přestože spekulativní filozofie a teologie byly vysoce hodnoceny, světový pohled průměrného středověkého lidového katolíka byl spíše mystický než racionalistický. Středověký katolicismus měl některé vlastnosti a zástupce, kteří prokazovali určitý stupeň opravdového křesťanství, ale také reprezentovali značnou směs spekulativní myšlenky starověkých Atén a magie biblického Efezu. Povstání a rozšíření protestantismu částečně následovalo a částečně se zároveň objevilo se znovuobjevením řeckých kořenů Evropy, jak bylo vyjádřeno v renesanci a osvícenství. Racionalismus a vědecké bádání, spolu s metodologickým skepticismem byly více a více pokládány za prvořadé prostředky poznání a pravdy. V průběhu času se dostaly do popředí deismus a liberální teologie, později sekulární humanismus a ateismus. Na povrchu se zdálo, že tato hnutí ukazují na velkou duchovní změnu v Evropě. Ale na hlubší rovině nebyla tato změna vůbec tak revoluční. Tato hnutí dále posilovala vliv Řecka, který představovala Pallas Athéna: intelektualismus, intelektuální pýchu a aroganci, skepticismus a pochyby.Na povrchu se jevil ortodoxní protestantismus jako nepřítel různých verzí tohoto řeckého obrození. Avšak smutná věc je, že na hlubší rovině byl také silně ovlivněn tímto řeckým duchem. Naneštěstí tím, že přejímal Pavlův teologický odkaz, evropský protestantismus se, nevěda co činí, také znovu otevřel řeckému intelektualistickému koukolu, který ďábel zasel skrze Pavlovu chybu na Martově pahorku. Pro evropské protestanty se víra stala věcí mysli, spíše než srdce a ducha. Víra se rovnala intelektuálnímu souhlasu se správnou doktrínou, spíše než uplatňování duchovní autority přivlastňováním si Božích zaslíbení. Na rozdíl od liberálního křesťanství, ortodoxní křesťanství trvalo na hodnověrnosti biblických zázraků. Liberální křesťané se stávali více a více skeptickými co se týče zázraků, nadpřirozeného vedení, přímluvy, aktivní modlitby, a jiných fenoménů, které byly “urážkou” pro osvícenou mysl. Chápání Písma bylo primárně záležitostí studia, učení a aktivní reflexe. Dokonce i používání imaginace a asociace, které byly běžnými prostředky v židovské tradici výkladu, se staly podezřelými. Nicméně, ortodoxní křesťanství se zajisté stalo mocnou silou v Evropě. Ale mnoho z jeho vlivu bylo rozptýleno v humanistických aktivitách, jako jsou debaty a spory (polemiky a apologetiky byly u ortodoxních křesťanů velmi populární), politické akce a ekonomické aktivity, jakož i dobročinné práce. Příliš často se pokoušeli křesťané vymítit ducha Řecka stejným duchem. Přestože můžeme a měli bychom děkovat Pánu za vliv reformace a za některé události v Katolické církvi, musíme připustit, že evropské křesťanství si plně nepřivlastnilo svoje biblické dědictví [vi].Stejně tak, jako byla v širší evropské kultuře proti-racionalistická hnutí, jako byl romantismus, byla také hnutí proti intelektualistickému křesťanství. Některá byla heretická, jako byly některé anabaptistické okrajové skupiny. Jiná hnutí byla docela pozitivní, například Pietismus, Moravské hnutí a Velká probuzení v Anglii a Americe. Ale ani tato hnutí nedosáhla plně biblické moci. Bez toho, že bychom snižovali význam oněch mnohých dramatických obrácení, všeobecně chyběla uzdravení, vysvobození a jiná znamení a zázraky, zaslíbené v Bibli. Kromě toho některá z těchto hnutí se setkala s velikou opozicí. Moravanům bylo například dovoleno se usadit v Holandsku. Nicméně byli vykázáni z Amsterodamu a jiných míst pro údajné kacířství. Když se díváme na záznamy o odmítnutých prorockých hnutích, není překvapivé, že holandská církev, jejíž jsem já také zástupce, zůstala ovládnuta řeckým myšlením do velmi značné míry.Od pozdního devatenáctého století Pán otřásal evropskými křesťany skrze různé vlny Ducha. V důsledku toho v částech církve narostlo povědomí o možnosti skutečné intimity s Bohem, přímého vedení a přímé nadpřirozené intervence do naší situace. Také narostlo chápání toho, že Bůh komunikuje primárně skrze ducha a srdce. Nicméně, i nejcharismatičtější křesťané, ať vzdělaní či ne, jsou do větší či menší míry brzděni ve své víře historickým závažím skepticismu, pochybností a intelektuální orientací víry. Křesťanská církev je možná ve skutečnosti jednou z hlavních pevností řeckého intelektualismu v západních společnostech. Přestože je tento intelektualismus v naší společnosti stále velmi živý, zdá se, že uvolňuje své sevření u ne-křesťanů, ve prospěch nových a obnovených forem náboženského pohanství. Duchovní moc řeckého intelektualismu v našem západním světě je však stále kamenem úrazu pro probuzení, se kterým se musíme vypořádat. Stejně tak je důležité, a pravděpodobně ještě důležitější, že my evropští křesťané musíme definitivně setřást všechny stopy řeckého intelektualismu a skepticismu, abychom povstali a zazářili ve svém vykupitelském povolání v těchto posledních dnech, jak individuálně, tak kolektivně.

Řecký intelektualismus je duchovní systém, ne pouze systém intelektuální

Fakt, že současné ovoce ducha Athény má tendenci popírat a snižovat význam nadpřirozené reality, vede lidi k tomu, že mají sklony věřit, že tento intelektualismus není duchovní realita, ale soubor myšlenkových vzorů. Avšak to, jestli vyznavači ateismu, humanismu, racionalismu, empiricismu, atd. nerozpoznávají, že jsou inspirováni duchovními silami, není podstatné. Ďáblovi nezáleží na tom, zda věříme v jeho existenci či ne, pokud jím zůstáváme dostatečně spoutáni. Klam a maskování se jsou oblíbené démonické taktiky. Z dějin jasně vidíme, že humanismus, racionalismus, atd. mají svoje kořeny v otevřeném modlářství. Mýtus o původu bohyně Athény nám dává první nápovědu. Byla ve skutečnosti dcerou Dia, nejvyššího božstva, a tvořila ve starém Řecku důležitou bohyni, která byla mnohými otevřeně uctívána. Navíc Atény, město, ve kterém se zrodily všechny tyto formy humanismu a intelektualismu, bylo hlavním městem modlářství ve starém světě. Nyní jestliže strom, který přinesl ovoce humanismu a intelektualismu, byl naprosto modlářský, pak se zdá být přinejmenším vysoce pravděpodobné, že samotné toto ovoce je také svou povahou modlářské.Duchovní povaha řeckého humanismu, intelektualismu, atd. může být vidět i na faktu, že hlavní historický náhlý vzestup řeckého vlivu v dějinách Evropy prokazoval úzké spojení s otevřeně duchovním pohanstvím. Takovým náhlým vzestupem byla renesance a osvícenství. Role pohanského Egypta je v tomto kontextu také zajímavá. Egypt vždy byl jistým druhem duchovního učitele Řecka. Řečtí filozofové považovali Egypt za starého mudrce, a vysoce hodnotili jeho filozofii a magii. Architektura a matematika, což byly pro Řeky vrcholné intelektuální discipliny, byly převážně převzaty z Egypta. Jak architektura, tak matematika byly silně protkané magií starého Egypta. V řecko-římském světě bylo několik dalších vln egyptského duchovního a kulturního vlivu. Je nápadné, že evropská renesance, ve které byla otevřeně oživována řecká a románská kultura, začala znovuobjevováním písemností Herma, egyptského okultního filozofa a proroka egyptského boha slunce. Myšlenky Herma, včetně jeho magických komponentů, silně ovlivnily myšlenky filozofie a teologie v Evropě. Výsledkem tohoto vlivu byl také vliv egyptských symbolů. Dokonce i hroby oddaných kalvinistů byly zdobeny jedním či více obelisky, což je symbol egyptského boha slunce.Osvícenství, další velká vlna řeckého vlivu v Evropě, a snad i jeho vyvrcholení, odstranila většinu magična, jeho myšlenek a zájmů z evropského intelektuálního myšlení. Začal se vyvíjet výhradně naturalistický a racionalistický světový názor, který se rychle stal převládajícím. Avšak objevil se nápadný paradox. Ruku v ruce se vzestupem a rozšířením osvícenství povstala na důležité místo tajná společnost: svobodné zednářství. Přestože se neprezentovalo jako náboženství, přinejmenším ne lidem venku, má vypracované rituály a vyznávání a prohlášení, která jsou inspirována různými náboženskými tradicemi. Avšak dominantní symbolika je egyptská. Svrchovaná bytost, která je uctívána jako mistr stavitel vesmíru, je, vezmeme-li v úvahu používané symboly, v podstatě jiný termín pro egyptského boha slunce. Jiní egyptští bohové a náboženské symboly, jako je Isis a Osiris, také hrají důležitou roli. Navíc, jejich neoklasická nebo neorenesanční architektura a projekty měst, které dominují městské krajině na mnohých místech západního světa, je založena, nebo přinejmenším inspirována, egyptskou magickou architekturou a symbolismem. Ať jednotliví svobodní zednáři interpretují tato kréda, praktiky a symboly doslova či metaforicky, nebo snižují jejich význam či ne, ve svých skutečných praktikách představuje svobodné zednářství pokračování dopadu egyptského modlářství na evropskou kulturu. Svobodné zednářství bylo důležitým pilířem pro rozvoj a rozšíření osvícenství. Mnozí jeho zastánci a zástupci osvícenství, včetně filozofů, králů a státníků, jako byli Voltaire a Fridrich Veliký, byli také svobodní zednáři, a podporovali rozvíjení osvícenských myšlenek a kultury a zároveň systém svobodného zednářství.Bibličtí křesťané si jsou více a více vědomi vlivu řeckého intelektualismu na jejich víru, avšak často bojují s tímto intelektualismem špatným způsobem. Například v mé zemi – Nizozemí – se objevuje více volání po nahrazení vlivu řeckého “myšlení” na křesťanství židovským “myšlením”. Tento přístup má možná určitou hodnotu, avšak je stále spoután omezením intelektuálního ducha Athény, jelikož definuje řecký i židovský odkaz primárně jako myšlenkové systémy, spíše než jako duchovní tradice. Boj proti vše prostupujícímu vlivu knížete Řecka tudíž musí být bojován duchovními strategiemi a duchovními zbraněmi, zjevenými Duchem Svatým, spíše než nástroji lidské mysli.

Athéna a Apollo: levá a pravá pěst knížete Řecka

Vliv Řecka v Evropě a evropské církvi prostřednictvím humanistické moudrosti Atén je velmi pronikavý a vytrvalý. Nicméně, kníže Řecka vládne také prostřednictvím mnoha dalších duchovních vlivů, jakými jsou různá vtělení či projevy Dia a Herma, prostřednictvím bohů obchodu, vzdělání a dopravy (bran a vchodů), mimo jiné. Další duchovní vliv Řecka zahrnuje mimo jiné duchy soutěživosti (Olympijské hry) a působení na druhé skrze dělání dojmu (divadlo a masky). Diskuse o těchto vlivech přesahuje rozsah tohoto článku. Avšak jednoho konkrétního boha bych chtěl zmínit, protože je jako Athéna také zdrojem moudrosti a získal místo v křesťanské církvi: Apollo. Avšak zatímco Athéna působí převážně prostřednictvím překrucování a zneužívání lidského intelektu, zdroj Apollovy moudrosti je otevřeně okultní. Apollo inspiroval věštce Řecka. Hlavním centrem Apollova kultu bývaly věštírny v Delfách, kde zvláštní kněžky, Pýthie, vydávaly neartikulované zvuky pod vlivem zvláštních plynů. Tyto zvuky byly převáděny knězi na zprávy, které měly pověst vysoké dvojznačnosti. Nicméně duch Apolla, který pracoval skrze okultní proroctví, byl velmi skutečný. Duch Apolla je velmi vychytralý a klamný, jak ukazuje Pavlova zkušenost ve Filipech (Skutky 16,17). Otrocká dívka s duchem věštění sledovala Pavla a jeho společníky. Doslova zde stojí: s duchem Pythona. Jinými slovy, tato dívka byla ovládána podobným duchem jako ony kněžky Apolla. Nápadná věc je, že to vypadá, že dívka oslavovala Boha. Ani ostře nekritizovala, ani neproklínala Pavla a Silu. Naopak, svědčila, že jsou sluhové Nejvyššího Boha, kteří ukazovali lidem cestu ke spasení. Mnozí dnešní charismatici by vykládali takové svědectví jako důkaz toho, že tato dívka byla inspirovaná Bohem! Ale skrze duchovní rozlišení Pavel věděl, že to byl démonický klam, a vlastně plán, jak zabrzdit šíření evangelia. Tak vyhnal tohoto ducha. Fakt, že tento duch byl ve skutečnosti důležitou mocností ve Filipech je ukázán tím, co následovalo. Pavel a Silas byli obviněni a uvrženi do vězení [vii].Zemětřesení, které vysvobodilo Pavla a Silase z vězení, což vyústilo v obrácení vězeňského strážce a jeho domácnosti, ukázalo, že Pavel a Silas slavně triumfovali v tomto střetu mocí.Dějiny církve ukazují, že duch věštění hluboce zakořenil v církvi, tak jako humanistický duch Atén. Tradice vypráví, že Apollo měl devět prorokyň. V rané církvi povstali teologové, kteří udávají, že ne všechny prvky pohanských tradic byly démonické. Bůh (prý) inspiroval některé z nich, aby vedl lid mimo Izrael. Kristus naplnil a vykoupil tyto konkrétní prvky pohanských tradic používaných Bohem. Jeden takový prvek byly prorokyně Apolla, o kterých se usuzovalo, že byly inspirované Bohem samým. V důsledku toho byly vysoce hodnoceny částí rané církve. Věřící dávali tyto prorokyně na stejný podstavec jako proroky starého zákona. Aby se ukázala jejich rovnocennost ve vztahu ke starozákonním prorokům, církev změnila počet prorokyň Apolla z devíti na dvanáct, jako bylo 12 hlavních starozákonních proroků. Mnoho lidových křesťanských obrazů ukazuje dvanáct proroků Apolla v jednom rohu obrazu, a dvanáct starozákonních proroků v jiném rohu.Kvůli tomuto hlubokému klamu má duch věštění od Apolla staré a hluboké kořeny v křesťanské církvi, tak jako Athéna. Jeho vychytralý vliv přetrvává do dnešního dne. Jak ukazuje incident ve Filipech, Apollův duch věštění je extrémně zručný v napodobování skutečného proroctví. Z těchto dvou důvodů, nebezpečí vlivu ducha věštění Apolla není omezen na hrozbu New Age (hnutí Nového věku). Tento vliv pracuje i prostřednictvím oklamávání opravdových křesťanů tím, že jim dává padělané zjevení, které pokud není správně rozsuzováno, může být přijato jako pravé zjevení. Věřím, že problémy s falešným či pomateným proroctvím v současném charismatickém světě jsou, alespoň částečně, důsledkem hlubokých kořenů, které zapustil duch Apolla v dějinách církve.Duch falešného proroctví a humanistické moudrosti si ve skutečnosti neprotiřečí. Řečtí myslitelé byli často také stoupenci Apolla. Dobrým příkladem je věhlasný matematik Pythagoras. Tyto dva zdroje řecké moudrosti, Athéna a Apollo, jsou jako levá a pravá pěst falešné moudrosti knížete Řecka. Jestliže unikneme jedné pěsti, musíme si dávat pozor, abychom nepřišli do cesty pěsti druhé. V knize Skutků vidíme, že apoštol Pavel byl schopen vypořádat se s hrozbou Apolla (viz kapitola 16), ale byl zasažen duchem Athény (viz kapitola 17). Je možné, že by se opak mohl stát nám. Možná se vypořádáme s humanistickou moudrostí, ale mohli bychom upadnout do léčky Apollova ducha podvržených proroctví. Tudíž vysvobození z toho a boj proti tomuto duchu zůstává také nutností.

Poznámky


[i] Na druhou stranu, Anglie a jižní Evropa jsou silněji ovlivněny imperialistickým duchem Říma.
[ii] Diskuse o přetrvávajícím vlivu ducha Říma přesahuje rámec této práce. Důkladná diskuse tohoto vlivu může být nalezena u Rogera a Sue Mitchell, Target Europe, Tonbridge, Sovereign World, 2001
[iii] V tomto kontextu je důležité, že Velké probuzení bylo omezeno na Anglii a Ameriku. To odráží fakt, že vliv řeckého intelektualismu byl dokonce silnější překážkou pro probuzení na kontinentu než v anglosaském světě.
[iv] Samozřejmě je to otázka míry. Jako kterékoli hlavní město starého světa, Atény měly také svůj stupeň magie a sexuální nemorálnosti.
[v] Chápu, že musíme být velmi opatrní, předpokládáme-li chyby na straně biblických postav. Ale Pavel byl samozřejmě také jenom člověk. Ve Skutcích 15 Lukáš popisuje hádku mezi Barnabášem a Pavlem. Uzavírá, že oba se stali zatrpklými.
[vi] Myslím tu část našeho dědictví, kterou si můžeme přivlastnit už na zemi. Hlavní část našeho dědictví obdržíme samozřejmě, až se Kristus vrátí.
[vii] Je nápadné, že Pavel neevangelizoval onu dívku, ani neprokázal pastorskou péči, aby se ujistil, že zůstane svobodná. To podle mého názoru podtrhuje, že tento incident byl hlavně silovým střetnutím s vládnoucím duchem ve Filipech, a ne záležitost osobního vysvobození a obrácení.

.

Zdroj: český překlad: http://www.ihopp.org/ , anglický text: http://www.defendeurope.net/DefendEurope/greece.asp

Příspěvek byl publikován v rubrice Analýzy, trendy, společnost se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.