Apoštolové a starší přicházejí

Jedna z velkých potřeb dnešní církve je potřeba apoštolů a starších. Tento titul si dnes přivlastňuje více lidí než kdykoliv předtím, ale je jen málo těch (pokud vůbec nějací), kteří splňují biblické normy těchto vysokých povolání. Přestože někteří z velkých misionářů a učitelů církve jsou dnes s námi, stále přetrvává potřeba skutečných apoštolů a skutečných starších. Nicméně skuteční apoštolové a skuteční starší přicházejí.

V Žalmech 89,15 a 97,2 je nám řečeno, že „spravedlnost a právo“ jsou základem Hospodinova trůnu nebo autority. V celé Bibli vidíme, že tyto dvě vlastnosti jsou spojeny s vykonáváním jeho autority. Musíme si tedy položit otázku: Pokud se dnes v církvi uplatňuje skutečná autorita, proč se nám tak zoufale nedostává spravedlnosti a proč je právo v církvi jen zřídkakdy zmiňováno, nemluvě o jeho vykonávání?

Jsem křesťanem už déle než 35 let a v pozici služebníka jsem se za tu dobu zúčastnil stejného množství shromáždění jako kdokoliv jiný, ale nepamatuji se, že bych kdy slyšel jediné kázání na téma spravedlnosti. Pokud už byla spravedlnost vůbec zmíněna, pak to bylo v takovém kontextu, jako by spravedlnost byla protikladem milosti a milosrdenství – což je naprosté nepochopení Boží spravedlnosti. Takové neporozumění nepomáhá ničemu. Pouze vyvolává slabost a klam v církvi i v životech jednotlivců, což je ovocem takovéhoto přemýšlení.

Můžeme si být jisti, že s příchodem skutečných apoštolů se toto změní. A až přijdou skuteční apoštolové, můžeme očekávat, že budou ustanoveni skuteční starší, a tato změna bude ještě větší. Dokud nepochopíme Boží spravedlnost a nezačneme podle ní žít, budeme v nejlepším případě slabí ve spravedlnosti. Samotná Boží autorita je založena na obou těchto pilířích. Nemůžete mít jedno bez druhého.

Základ naší autority

Novozákonní autorita se zakládá na Pánově autoritě. On je teď Králem nad všemi králi, vysoko nad každou vládou i autoritou i panováním na zemi. Skutečnou duchovní autoritu máme pouze do té míry, do jaké míry zůstáváme v Něm.

Novozákonní forma správy, která se zakládá na ustanovených starších v místních sborech, byla převzata ze starozákonního způsobu správy Izraele. Starší sedávali v branách a jako soudci řešili všechny spory obyvatel země kromě těch nejobtížnějších, které musely být předneseny k rozhodnutí králi. Stejně tak i novozákonní starší byli soudci. Jednou ze základních povinností krále v době Starého zákona bylo zastávat právo a zabezpečit, aby bylo prosazováno na celém území, které spravoval. Král dokonce trávil značnou část svého času tím, že rozhodoval spory, které nemohly být rozsouzeny staršími sedávajícími v branách každého města. Stejně tak i skuteční apoštolové se věnují tomu, aby zabezpečili jak spravedlnost, tak právo na celém duchovním území jim svěřeném.

Dnes je na jakékoliv úrovni v církvi obtížné najít staršího, který by rozhodoval hádky a spory. Dokonce když jsem se obracel na osobnosti, které byly považovány za „apoštoly apoštolů“, a prosil jsem je, aby rozsoudili spory, které vyvolali lidé náležející k jejich vlastnímu hnutí, ani se toho nechtěli dotknout. Stejně tak si naříkal Pavel v 1. Korintským 6 nad Korinťany, že k jejich hanbě neměli mezi sebou ani jednoho moudrého muže, který by jim mohl být soudcem. Mnoho z hanby, která v poslední době pokryla tělo Kristovo, bylo jistě důsledkem toho, že v církvi chybí skuteční soudci. Přesto, jak Pavel upozorňoval, jsme povoláni k tomu, abychom soudili dokonce anděly! (Viz. 1 K 6,3).

Přestože v současné době, jak se zdá, nemáme v církvi žádné osobnosti, které by mohly být takovými soudci, přijde den, kdy vyrostou opravdoví starší a opravdoví apoštolové. Ti vyřeší mnohé otázky, které působí rozdělení a hanbu v těle Kristově. Tito lidé budou mít tak velkou moudrost a autoritu, že dokonce velcí služebníci a misionáři, takoví jako byl apoštol Pavel, k nim budou přinášet svá učení k rozsouzení.

Být dědicem království

Někteří lidé rozlišují mezi viděním Království, vstoupením do Království a vlastním zděděním Království. Lze to připodobnit ke vstupu do vnějších nádvoří, do svatyně a pak do samotné Boží přítomnosti ve svatyni svatých, nebo také k poznání Ježíše jako cesty, potom jako pravdy a poté nakonec jako našeho života. Zda to přijímáme nebo ne, není až tak důležité jako to, zda náš život vykazuje progresivní růst v Pánu. Musíme si však uvědomit, že příchod Království znamená obnovení novozákonního způsobu života, který je progresivní.

Nemůžeme mít skutečný církevní život, jak ho Bůh zamýšlel, bez skutečné církevní správy. Církev je prostředkem, skrze nějž má být Království kázáno; a způsob, který ji k tomu připraví, je, že my sami budeme Království názorně ukazovat. Bez opravdového církevního života můžeme mít ty nejpřesnější doktríny o Království, ale nebudeme jeho součástí. Království nebo vláda Krále přichází do církve nejprve skrze jeho lid. A v jeho Království musíme žít už teď.

Pán si od počátku zvolil, že bude vykonávat mnoho ze své autority skrze delegované autority na všech úrovních. Pokud nerozpoznáme zplnomocněnce, které on určil, říká, že pak nerozpoznáme ani jeho. V  Matouši 23,39 říká: „Neboť pravím vám, od nynějška mne již neuvidíte, dokud neřeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Pána!´“ To znamená, že neuvidíme jeho, dokud nerozpoznáme ty, které k nám posílá. Význam pochopení této skutečnosti bude mít vzrůstající důležitost zároveň s tím, jak se Království bude přibližovat.

Dej se do pořádku nebo zemři

Z důvodu mnohých výstřelků při uplatňování autority v minulosti se velká část těla Kristova přehoupla do opačného extrému – bezzákonnosti. Je pravdou, že když jsou do pozice autority postaveni nezkušení a nejistí vedoucí, budou více zraňovat než působit uzdravení, což se taky mnohým mladým křesťanům stalo. A možná právě to je nejčastější příčina toho, proč většina křesťanů dnes nepatří k žádnému místnímu sboru. Zdá se také, že zranění způsobená lidmi s duchem kontroly jsou těmi, která se nejobtížněji uzdravují – ale přesto je uzdravit musíme. Každým dnem totiž roste riziko, že budeme žít v neodpuštění nebo sebelítosti.

Stejně tak jako kněz ve Starém zákoně nesměl mít na těle prašivinu nebo neuzdravené jizvy, tak i my se stáváme nezpůsobilými ke kněžskému poslání, k němuž jsme povoláni, jestliže nejsme uzdraveni z našich ran. Ten, kdo má nějaké neuzdravené zranění, je přecitlivělý a nedá se k němu přiblížit. Není možné být Pánovým knězem a zároveň být takový. Sebelítost je největším nepřítelem pravé duchovní zralosti.

Pokud jsme byli zraněni nějakou autoritou v církvi anebo kýmkoliv z církve, musíme to překonat a vrátit se zpět do boje. Blíží se doba, kdy už nebudou žádní křesťané, kteří by nebyli spojeni s nějakým místním sborem. V tomto smyslu nás varuje také 1. List ke Korintským 11,27-30:

„Kdo by tedy jedl ten chléb nebo pil kalich Páně nehodně, bude vinen proti tělu a krvi Páně. Ať člověk zkoumá sám sebe, a takto ať z toho chleba jí a z toho kalicha pije. Neboť kdo jí a pije nehodně, jí a pije sobě odsouzení, neboť nerozsuzuje tělo Páně. Proto jsou mezi vámi mnozí slabí a neduživí a mnozí usínají.“

Přijímání večeře Páně nehodným způsobem znamená podílet se na rituálu bez toho, abychom v našem životě prožívali realitu společenství s Pánem a s jeho Tělem. Nemůžeme být v řádném spojení s Pánem, pokud zároveň nejsme v řádném spojení s jeho Tělem. I v dnešní době je toto stále ten hlavní důvod, proč jsou mnozí křesťané tak slabí, nemocní a mnozí dokonce předčasně umírají. Jak mi Pán ukázal v jednom z nejdramatičtějších snů, který jsem měl za poslední roky, tato jediná věc bude víc a víc smrtelná v časech, které na nás teď přicházejí. Musíme najít své místo a začít fungovat jako součást Těla. V současné době ještě pouze malá část křesťanů zná svou službu v Těle. Jak dobře by vám bylo, kdyby fungovalo pouze 10 procent vašeho těla? Toto je ale současný stav těla Kristova. To se musí změnit a změní se to.

Autorita podle Božího srdce

Jediné místo Božího přebývání, o kterém Pán v Písmu řekl, že jej znovu postaví, je Davidův svatostánek. Nemá to až tolik společného se samotným stanem, jako spíše s Davidem. Přicházejí opravdoví apoštolové a opravdoví starší. Mnozí z nich dnes už žijí a někteří již procházejí zkouškami odmítnutí, které jsou tak nezbytné pro získání opravdové autority. Vždyť stejně tak bylo nezbytné i pro Pána samotného, aby byl odmítnut těmi, nad nimiž byl povolán vládnout.

Boží jednání s králem Davidem je jedním ze skvělých biblických příkladů toho, jak Pán skrze svůj lid a pro svůj lid vychovává svou autoritu. David byl tak významným králem, že každý další izraelský král po něm byl poměřován podle něj. Dokonce Pán Ježíš je posazen na trůnu, který ustanovil král David.

To, co Davida učinilo tak velikým, bylo v podstatě jeho srdce pro Boha, ale kromě toho jej učinil velkým také král Saul. Ti, kteří jsou povoláni k tomu, aby byli „Davidy“, budou muset projít „Saulovou zkouškou“ – což znamená být pod obtížnou autoritou, která se „pokřivila“. Čím vyšší je naše povolání, tím obtížnější bude autorita, pod kterou budeme pravděpodobně muset sloužit. Saulovo pomatení pomohlo učinit Davida rozumnějším. Saulova soběstřednost pomohla učinit z Davida nesobeckého služebníka a milovníka Božího lidu.

David byl ochoten sloužit Saulovi dokonce i tehdy, když se Saul začal chovat šíleně a měl odpor vůči Božím cestám. Nejenže odmítl pozvednout svoji ruku proti Saulovi, protože si velmi vážil pomazání a povolání, které na Saulovi bylo, ale ctil Saula až do konce a poté uctil ještě i jeho děti. Takové chování se lišilo od způsobů jiných králů té doby. Ti po nástupu na trůn okamžitě zabili rodiny všech svých konkurentů. Pokud se nám stalo, že jsme utekli z církve kvůli tvrdé nebo (příliš) ovládající autoritě, je možné, že jsme zrovna utekli z výhně, ve které nás Bůh chtěl vychovat, aby nám tak mohl svěřit svou autoritu. Samozřejmě, že „Saulův test“ se neodehrává vždy v církvi. V zaměstnání se někdy dostaneme k vedoucímu, který je nespravedlivý, a zdá se, že nás zvláště nenávidí. Pokud se jedná o takový případ, je ztrátou času se modlit za to, aby se takový člověk změnil, protože Bůh jej dráždí za tím účelem, aby změnil nás – pokud jsme těmi, kteří už mají Boží povolání. Nepromarněte své zkoušky.

Základním principem Království, potvrzeným v Písmu, je to, že cokoliv přichází příliš snadno nebo příliš rychle, je téměř vždy bezvýznamné. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, kdo by chtěl žít bezvýznamný život, ale téměř stejně vzácné je setkání s někým, kdo chce zaplatit cenu za významnost. Pomyslete na všechny velké hrdiny Bible, jakými byli Mojžíš, David, Pavel a další. Einstein jednou řekl, že „předčasná zodpovědnost plodí povrchnost“. Toto je hluboká pravda. Míval jsem kolem sebe lidi, kteří mě neustále prosili, abych se za ně modlil, aby získali mou schopnost psát. Vyznávám, že to pro mě bylo maximálně iritující. Chtěli po mně, abych je „okořenil“ dvouminutovou modlitbou a dal jim něco, co mě stálo mnoho let disciplíny a studia.

Všechno, co je skutečným pokladem, je buď vzácné a nebo se to těžce získává. To samé platí o vyšších povoláních.

Poté jsem se začal modlit, aby ti, kteří prosili o schopnost psát, měli disciplínu a vytrvalost, až budou procházet roky zdlouhavého studia, těžké práce, zkoušek a bezpočetných hodin hluboké nudy a jinými zkouškami, které budou muset zaplatit za rozvinutí schopnosti psát. Téměř okamžitě mě lidé přestali prosit, abych se za ně modlil.

Dnes mám jistotu, že je mnoho obdarovanějších spisovatelů než jsem já, kteří pravděpodobně nemuseli pracovat tak těžce jako já. Ale pokud jde o duchovní autoritu, zde neexistují žádné zkratky. Mnoho z toho, co je dnes stavěno na odiv jako duchovní autorita, je založeno spíše na dobré propagaci než na skutečných činech. Toto se ale změní. Až se ukáže pravá duchovní autorita, budou jasně rozpoznáni také podvodníci. Jsou někteří, kteří právě teď platí cenu za to, co je pravé.

Bylo by skvělé, kdybych měl dar vkládání rukou na lidi a modlil se za ně: „Buď zralý ve jménu Ježíše!“, a oni by okamžitě byli zralí. V takovém případě bych asi nejdříve musel vkládat ruce na sebe. Takový dar jsem ale prostě v Písmu nenašel. Je pouze jeden vzorec na autentický duchovní růst: zralost = čas + zkušenost. Asi jste mě už slyšeli říkat, že moje filozofie je: „Žádná bolest, žádná bolest!“. Nemám rád bolest a budu se jí snažit vyhýbat, jak jen budu moci. Nemám také rád obtíže, ale naučil jsem se neutíkat ani od jedné z těchto dvou věcí. Postavte se jim, překonejte je a pak už skrze ně možná nebudete muset procházet znova. Věřím, že díky pohotovější poslušnosti dozrajeme rychleji, než bychom dozrávali bez ní.

Jeden z nejrychlejších způsobů, jak duchovně dozrát, je, když budeme s trpělivostí snášet nespravedlivé zacházení. Před několika lety jsem v rozhlase poslouchal člověka, který svou službu vybudoval z větší části na tom, že na mě útočil. Věci, které prohlašoval, byly nestoudně překroucené a naprosto lživé. Stěžoval jsem si u Pána a prosil jsem jej, aby toho člověka zastavil. Pán mi odpověděl okamžitě. Řekl mi, že pokud si to přeji, tak ho v tom zastaví, ale zeptal se mě, koho má dosadit na jeho místo.

Když jednou John Wesley sloužil tři dny za sebou bez pronásledování, začal naléhavě prosit Pána, aby mu ukázal, kde sešel z cesty! Jak napsal i Pavel v 2 Tm 3,12: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ Pokud nejsme pronásledováni, nějakým způsobem jsme přestali žít zbožně v Kristu.

Jeden přítel mi nedávno řekl, že procházel internet a našel téměř 55 000 odkazů o mém jménu, z nichž většina byla ve zlých souvislostech. Lidé se mě docela často ptají, proč neodpovídám na tato obvinění, zvláště na ta, která jsou nestoudné lži. Odpovídám, že Pán se s nimi vypořádá ve správném čase, což bude tehdy, až skončí se mnou. Nesoutěžím v soutěži popularity – pouze se snažím být poslušný.

Idealismus a sebeklam

Myslím si, že jednou z nejtragičtějších chyb moderního západního křesťanství je, že předčasně označujeme lidi za apoštoly a proroky. To způsobilo tragickou devalvaci naší duchovní měny, nemluvě o vážných škodách na některých z Pánových oveček. Neustále jsou mi představováni lidé, kteří jsou „proroky pro celé národy a města“, ale já bych jim nesvěřil ani vedení domácí skupinky. Tito lidé nevyhnutelně vytvářejí mnoho zbytečného napětí a rozdělení.

Někteří z těchto lidí, se kterými jsem se setkal, působí kvůli své troufalosti velmi směšně. Možná, že mají apoštolské a nebo prorocké povolání, ale sami se vyřazují z účasti na „tom pravém“ tím, že přijímají lacinou, snadnou a rychlou napodobeninu. Není právě to způsob, jakým ďábel pokoušel Ježíše? Nabídl Pánovi celý svět pouze za to, že se mu pokloní a bude jej uctívat. Ježíš už tehdy byl povolaný k tomu, aby vládl nad celým světem, ale proto aby to učinil Božím způsobem, musel projít křížem. To, co mu ďábel nabízel, byl způsob, jak se vyhnout kříži – laciná, snadná a rychlá náhražka. To je způsob, který ďábel stále používá k tomu, aby způsobil pád mnohých povolaných.

Král David nebyl dokonalý, a to dokonce ani po tom, když byl dostatečně zralý, aby se stal králem. Některé ze svých největších chyb ve skutečnosti učinil právě nedlouho po tom, co se stal králem. Tyto chyby byly pro Izrael velkou zkouškou. Kněz Sádok byl poctěn jednou z největších poct v celém Písmu – jeho synové se měli stát těmi, kteří budou sloužit samotnému Pánovi. Důvodem bylo, že Sádok zůstal věrný Davidovi i poté, co „celý Izrael zbloudil pryč“ (viz. Ez 44,15). Stejně tak říkal Pán farizejům, kteří o sobě tvrdili, že jsou Abrahámovými syny: „Kdybyste byli děti Abrahamovy, činili byste skutky Abrahamovy“ (J 8,39). Stejný princip platí i o Sádokových synech – jsou jimi ti, kteří činí Sádokovy skutky.

Jestliže známe Davidovy hříchy a chyby, snadno pochopíme, proč si lidé mysleli, že Bůh už s Davidem není; ale Sádok nenásledoval lid – on následoval pomazání a pomazání bylo stále s Davidem.

Podobně ani přicházející apoštolové a starší nebudou bez vad a chyb. Právě z toho důvodu prohlásil apoštol Pavel, že si jej Pán vybral, aby zjevil svou dokonalou trpělivost a milost. Až do návratu Pána Ježíše nebude na této zemi žádná dokonalá autorita. Někteří z největších hrdinů Bible učinili některé z největších chyb – ale i to je součástí zvěsti o Království: Jak jen hluboko lidstvo padlo, takovou sám Pán zaplatil cenu za naše vykoupení a obnovení. Pokud máme strach z autority nebo se bojíme úzkých vztahů, které jsou potřebné pro opravdový život církve, pak ještě nejsme uzdravení z našich ran – a to nás diskvalifikuje od naplnění našeho povolání. Je těžké být pod dokonalou autoritou. A ještě těžší je být pod nedokonalou autoritou. Ale pro dílo, které máme ve svém životě vykonat, se nikdy nestaneme „Davidem“, pokud neprojdeme „Saulovým testem“. Nepromarněte své zkoušky, ale chopte se jich jako příležitosti.

Nemůžete být ve správném spojení s Hlavou, pokud také nejste ve správném spojení s jeho Tělem – církví. Pokud čekáte na dokonalou církev s dokonalým vedením, nikdy k ní nebudete patřit, protože vás nechá daleko za sebou. „Davidovi bohatýři“ – vedoucí mužové v jeho království – byli těmi, kteří se k němu připojili tehdy, když byl pronásledován. Zdálo se, že David neměl žádnou naději na úspěch a on sám byl stále nezralým vůdcem. Ale právě skrze všechny ty společně prodělané zkoušky se přetavila jejich vzájemná pouta a oni všichni se proměnili v muže, kteří mohli vést království.

Existuje rčení, že „vedoucí si nezískává přátele“. Není to v Písmu a nejedná se ani o absolutně platný zákon, ale je pravda, že většina přátelství vedoucích nebo úspěšných lidí vzniká před tím, než se stali vedoucími nebo než se stali úspěšnými. Jakmile se dostaví úspěch, je obtížnější důvěřovat lidem, kteří vám chtějí být nablízku. Máte sklon více důvěřovat těm, kteří se k vám připojili dříve, než jste se stali úspěšnými. Jedny z nejpevnějších pout vznikají s těmi, kteří s vámi vytrvali v těžkých obdobích.

Podobné je to i dnes; církev je ve zmatku a má mnoho problémů, ale právě v jejím středu vyrůstají skuteční vedoucí. Ti budou mít důvěru od Boha i od jeho lidu, protože prošli obtížemi, ale nepoddali se jim.

Naléhavě vás prosím, abyste si, pokud nemáte živý, skutečný vztah s životaschopnou místní církví, tento vztah našli. Stanovte si to hned teď jako svou nejvyšší prioritu. Pro mnohé z Božího lidu to v blízké budoucnosti bude otázkou života a smrti a u některých se už dnes prokázalo, že je tomu tak.

Překlad: Tomáš Nožka, převzato se svolením z časopisu The Morning Star (česká edice), ročník 2006, číslo 2, str. 87, vydavatel: Železná berla, Časopis si můžete objednat na adrese: www.zeleznaberla.org

Příspěvek byl publikován v rubrice Apoštolsko - prorocká reformace se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.