Dva pilíře Božího trůnu

Spravedlnost a právo jsou základy jeho trůnu. (Ž 97,2)

Nevíte, že svatí budou soudit svět? A soudíte-li svět, nejste hodni soudit maličkosti? Nevíte, že budeme soudit anděly? Oč spíše záležitosti tohoto života! Když tedy máte soudní spory o věci tohoto života, ustanovujete za soudce ty, kteří ve sboru nemají vážnost? To říkám k vaší hanbě: To není mezi vámi žádný moudrý člověk, který by mohl rozsoudit své bratry? (1 K 6,2-5)

Základy Hospodinova trůnu tvoří spravedlnost a právo, a tak budeme mít v církvi Boží autoritu jen do té míry, do jaké budou tyto dvě věci ustanoveny. Momentálně si církev na Západě nevede moc dobře v oblasti spravedlnosti a téměř propadá, pokud jde o právo. Jedním z důvodů, proč došlo k takovému rozmělnění spravedlnosti, je to, že v církvi je práva velmi málo.

Právo je jedním z nejkritičtějších problémů, kterým církev v naší době čelí, a přesto si za více než třicet pět let svého křesťanství nevzpomínám, že bych na téma práva slyšel jediné kázání. Jako služebník, který cestuje skoro třicet let a navštívil sbory téměř všech denominací a hnutí v mnoha národech, jsem ještě neviděl ani jediný sbor, který by měl soudce. Jejich nepřítomnost v církvi byla apoštolem Pavlem tak ostře vytýkána Korintským a je hlavním důvodem, proč je dnes v církvi tak málo opravdové autority. V nejlepším případě vrávoráme jen na jedné ze dvou nohou, které nám byly dány, abychom se na ně postavili.

SPRAVEDLIVÝ A NESPRAVEDLIVÝ SOUD

Samozřejmě, že při této myšlence se mnozí ušklíbnou a budou se ohánět Pánovým napomenutím, že nemáme soudit, abychom nebyli souzeni (viz Mt 7,1). Nicméně řecké slovo, které je tu použito, znamená také „odsoudit“ a je zřejmé, že Pán neříká, abychom záležitosti nebo lidi nesoudili, protože Nový zákon – tak jako výše citované verše – nás často vybízí, že právě toto dělat máme. Kořen tohoto nedorozumění spočívá v základním nepochopení Božího soudu, který mnozí vykládají jako odsouzení, který však většinou znamená „vychovávat“. Je zajímavé, že v Matoušovi 7 při Ježíšově kárání těch, kteří se snažili vyjmout třísku z oka někoho jiného, zatímco ve vlastním oku měli trám, Pán těmto lidem neříká, že třísku z oka svého bratra vytahovat nemají. Říká jim, že nejdřív mají ze svého oka vyjmout trám, aby prohlédli a mohli vytáhnout třísku z oka svého bratra. Je pravda, že ti, kteří na druhých neustále hledají jakoukoliv maličkost, která je v nepořádku, mají nevyhnutelně v nepořádku zásadní věci ve vlastním životě. Nicméně existují opravdoví pastýři, kteří milují ovce tolik, že za ně pokládají svůj život, a neustále pátrají po tom, co Boží ovce obtěžuje, včetně třísek v jejich očích, aby jim mohli pomoci. Někteří z těch, kdo se snaží vyjmout třísky z našich očí, nemají v těch svých trámy, dokonce ani třísky, nýbrž vidí jasně. Je snadné rozeznat někoho, kdo jedná ve špatném duchu kritiky, od toho, kdo se snaží napravovat ostatní z lásky. Ti, kteří chodí v pravdě, vědí, kdy mají v oku třísku, a rádi si nechají s jejím vytahováním od někoho pomoci – chtějí jen, aby to byl někdo, kdo vidí dost jasně na to, aby to mohl udělat, a ne někdo s trámem ve svém vlastním oku! „Hledače chyb“, kterým Juda zaslibuje, že dojdou nejhoršího soudu, mají rádi jen další hledači chyb. Jsou však opravdoví pastýři, kteří neustále dohlížejí na to, jestli se s ovcemi něco špatného neděje, aby jim mohli pomoci. Naučte se rozlišovat mezi opravdovými pastýři a hledači chyb. Když nás Bůh soudí, je to pro naše dobro. A tak i pod Starou smlouvou a tvrdostí Zákona žalmisté psali, jak budou stromy tleskat rukama a radovat se, až Hospodin přijde soudit zemi (viz Ž 98,8). Proto také bojovníci Izraele, kteří zachraňovali lid, byli nazýváni „soudci“ (viz kniha Soudců). Jakkoli šokující tato myšlenka pro mnohé bude, přicházející „obávání bojovníci“, o kterých prorokují a které očekávají mnozí, budou právě takovými soudci. Nezahrnuje to vše, co budou dělat, ale bude to velkou částí toho, co přinášejí – právo. Nezralé pochopení Božího práva a jeho soudů způsobuje, že lidé říkají: „Nejednej se mnou podle práva, ale podle milosti!“ Boží právo je milost. Jeho soudy jsou mnohem víc než jen rozhodování o vině či nevině, je to výchovný prostředek, který nám pomáhá stát a nepadat znovu do hříchu. Jsou extrémní případy, kdy Boží soud opravdu znamená odsouzení, a dokonce záhubu. Ale jen tehdy, když se viník stal nenapravitelným a musí přijít rozsudek, protože je třeba ochránit před zkažeností ostatní. Bůh se dokonce snažil skrze Abrahamovu přímluvu zachránit před zničením Sodomu a Gomoru, ale s městy to došlo tak daleko, že tam nebylo nalezeno ani deset spravedlivých lidí. Nezralí lidé zaměňují přehlížený hřích s Boží milostí, ale v podstatě je to jeden z nejhorších soudů ze všech, jak je nám to řečeno v Žd 12,7-8: Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť je nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti a ne synové. Hřešit a vyváznout bez následků má být proto tou nejděsivější věcí na světě. To není milost; ve skutečnosti je to důkaz toho, že nepatříme Pánu! Absolutní pravdy, a dokonce takové pojmy jako „hřích“ už nejsou na veřejnosti přípustné, což svědčí o tom, do jaké míry se rozšířila bezzákonnost. Tato bezzákonnost přinese mnoho soužení a zkázy, které podle proroctví mají v posledních dnech přijít na svět. Nicméně hřích, spravedlnost a právo nejsou rozostřeny, aby ztratily svoji zřetelnost, nýbrž stávají se stále jasnějšími pro ty, kdo svůj život stavějí na Božím království. Jedním z popsaných způsobů, kterým Hospodin zatvrdil srdce vzpurných Izraelců na poušti, bylo to, že jim dal maso, když se ho dožadovali. Možná se divíš, jak tohle mohlo jejich srdce zatvrdit, ale když dáš vztekajícímu se dítěti to, co vyžaduje, utvrzuješ ho ve vzpouře. Proto jedno z nejpřísnějších odsouzení v Písmu představuje první prorocké slovo, které dostal Samuel. Bylo to slovo pro nejvyššího kněze Élího, o kterém Hospodin řekl, že už nikdy nebude zbaven viny, ani stálým přinášením obětí, protože nevychovával své syny, čímž dovolil, aby na sebe přivodili prokletí, a jedinkrát je nepokáral. Přemýšlel jsi o tom, že zanedbávání výchovy vlastních dětí může být jedním z našich nejhorších přestoupení? To proto, že nedostatek kázně a výchovy vlastně zatvrzuje srdce dítěte vůči autoritě a vůči Pánu, který je samozřejmě tou nejvyšší autoritou, protože je Král králů. Když své děti nevychováváme, znamená to, že nejsme jejich soudci, kteří by posuzovali jejich chování a v případě potřeby je patřičně káznili. Kázeň nebo trest neznamená odmítnutí, jak to mnozí cítí, když se jim jich dostává, ve skutečnosti právě vedení ke kázni dokazuje lásku, stejně jako Pán vede ke kázni každého, koho miluje. Kvůli nedostatku spravedlivých soudů máme tolik soudů nespravedlivých. Pokud neustanovíme to, co je pravé a správné, bude vzniklé vakuum naplněno zlem. Důvodem, proč tolik hledačů chyb má nyní v církvi takový vliv, je to, že v ní nalezneme tak málo opravdových starších. Také musíme hřích nazývat „hříchem“ a ne pouze „chybou“ nebo jinými rozbředlými výmluvami, které umožňují těm, kteří tohle dělají, ze všeho se vykroutit bez jakékoliv zodpovědnosti za své jednání. Bůh odpustí hřích, ze kterého děláme pokání, ale neodpustí výmluvu. Abychom mohli z hříchu udělat pokání, musíme uznat, že jsme jednali špatně, což znamená, že tomu musíme porozumět. Hřích nebo Boží standard spravedlnosti musí být jasný, aby byla jasná i přestoupení. I toto je součástí ustanovování práva v církvi.

APOŠTOLOVÉ A STARŠÍ

Mezi nejčastější otázky, které mi lidé kladou, patří to, zda si myslím, že je dnes v církvi obnovována apoštolská služba. Odpověď zní „ano“, myslím si to, ale vidím ji přinejlepším jako velmi nezralou. Nicméně je v pořádku být nezralý, když jsi mladý. Není nic špatného na tom, nosí-li dvouleté dítě plenky, ale když je někomu šestnáct a ještě chodí v plenkách, pak máme problém! A problém, který vidím já v tom, co dnes mnozí nazývají „apoštolským“, je tenhle: nosí plenky už moc dlouho. Důkazem opravdové apoštolské služby je apoštolské ovoce. V některých „apoštolských“ kruzích se klade rovnítko mezi ovoce a to, být jakýmsi promotérem nebo člověkem schopným nacházet, iniciovat, udržovat a rozvíjet kontakty. Ale to není biblické kritérium pro apoštolskou službu. Pozoruhodné je, že když se ptali apoštola Pavla, považovaného mnohými za největšího z apoštolů, na jeho apoštolskou autoritu, odpověděl jim vyjmenováním svých utrpení (viz 2 K 11 a 12). Nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by dnes použil tohle jako důkaz své autority. A i kdyby, není to ještě všechno a ani to není opravdovým důkazem apoštolského ovoce, utrpení a pronásledování však bude součástí opravdové apoštolské služby. Pavel také jako na důkaz své služby poukazoval na samotný sbor v Korintu. Měl apoštolské ovoce – pohané se obraceli a povstávaly velké sbory. Mnozí používají Korinťany jako příklad nezralého, tělesného sboru, protože měl jisté problémy, ale já pochybuji, že byste dnes na celé planetě našli sbor tak zralý, jako byl v mnohých důležitých věcech sbor v Korintu. Můžete sice prohlašovat, že ve vaší církvi nedošlo k incestu, ale je-li váš sbor typickým společenstvím průměrné velikosti, pak šokující pravdou je, že tam incest vlastně mít můžete. Více o tom bude řečeno později. Právě Korinťany Pavel napomenul a řekl, že to je k jejich hanbě, nebo můžeme říci příčinou jejich hanby, že mají nedostatek soudců, i když jsou povoláni soudit anděly! Tohle je pravděpodobně stále ještě kořenem velké části hanby, kterou dnes tělo Kristovo trpí – v církvi nejsou soudci. Mezi věřícími, kongregacemi, a dokonce mezi hnutími a denominacemi vyvstávají důležité sporné otázky, ale v církvi není kam jít a kde nacházet řešení. To vede k mnoha konfrontacím na Internetu, nebo k psaní článků, a dokonce knih o ostatních a občas končí závažné církevní záležitosti v médiích nebo u občanských soudů, jako např. aféra televizního kanálu Praise The Lord na konci 80. let minulého století (o jejichž majitelích vyšlo najevo, že jsou zloději). Proč nebyli v církvi soudci, kteří by tyto záležitosti vyřešili? Ze stejného důvodu Pavel hořekoval nad Korintskými – v církvi chybí vedoucí ochotní chodit v autoritě, do které jsou povoláni všichni starší: být v církvi soudci. Řeknu to ještě jednou – všichni starší jsou povoláni být soudci. Jestli nejsme ochotni být soudci, neměli bychom se nazývat „staršími“, protože se tím vyhýbáme svým základním povinnostem, v lepším případě. V tom horším otvíráme žalobci bratří dveře církve dokořán a dopouštíme, že Hospodinovy děti trpí nespravedlností. DOBŘÍ PASTÝŘI Nový zákon činí z těch, kdo jsou určeni jako starší, pastýře sboru. To je určitě vznešené povolání a měli bychom si vážit každého, kdo je ochoten v tomto postavení ve sboru sloužit. V Žd 13,17 jsme vybízeni: „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku.“ Jistě chybujeme, když se za své starší nemodlíme a když jim neprojevujeme úctu za toto velké břemeno. Jednou z největších poct, jakých se ti může v tomto životě dostat, je být vybrán, abys dohlížel na Boží děti. Znamená to zároveň jednu z nejzávažnějších zodpovědností a my budeme skládat účty z toho, jak to děláme. Kdybych musel na nějaký čas odcestovat a zanechal bych svoje děti v péči přítele a po svém návratu bych je našel zbité, zraněné, znásilněné a zneužité, hladové, otrhané a nemocné, nejenže bych toho člověka přestal chtít za přítele, ale nejradši bych mu udělal něco hrozného. Byl by Bůh nespravedlivý, kdyby se cítil stejně? Jak se mají jeho děti, které nám svěřil do opatrování? Je pravda, že dobří pastýři jsou hodni dvojnásobné úcty. Samozřejmě, že do této kategorie chci jako pastýř u Pána patřit. Když jsem četl studie, které odhalují stav dnešního průměrného křesťana, byl jsem šokován. Křesťané se rozvádějí stejně často jako nekřesťané. Některé studie prohlašují, že víc než polovina křesťanských mužů je závislá na pornografii. Počet křesťanských dívek, které jdou na potrat, je stejně vysoký jako počet těch nekřesťanských. Mezi křesťany lze najít jakoukoliv formu hříchu ve stejné nebo i větší míře, v jaké ji lze najít u nekřesťanů. To vše se děje, zatímco my jsme na stráži! Takový je stav Hospodinových dítek, která nám svěřil do péče. Nemělo by nás to vyburcovat? Soud nad falešnými proroky a falešnými učiteli je zlý, ale mnohem horší soudy jsou v Písmu vyhrazeny falešným pastýřům. To nelze brát na lehkou váhu. Ve světle tohoto faktu, jelikož nám byla svěřena péče o děti samotného Boha, povedou lenost a nezodpovědnost zcela jasně k tomu, že soudný den pro nás bude špatným dnem. Na problémy, které dnes křesťané mají, existují vedle ustanovení práva a skutečných soudců v církvi i další odpovědi. Nicméně bez pevného základu spravedlnosti a práva ustanoveného v církvi budou ostatní prostředky nápravy, jako je poradenství a služba vysvobozování, ve svém účinku přinejlepším povrchové. OVOCE OPRAVDOVÉHO APOŠTOLA Opravdový apoštol bude chodit v Boží autoritě a bude ji předávat ostatním. Je to v podstatě práce pokládání základů pro království, místo, kde vládne Kristus, a tímto místem má církev být. V Novém zákoně vidíme zcela jasně, že apoštolové byli soudci, jak to lze pozorovat ve všech jejich dopisech. Vynášeli rozsudky ohledně různých záležitostí, doktrín a jednotlivců ve sborech, nad kterými měli autoritu. Důležité otázky, jako například to, jestli mají být pohané uvedeni pod jho Mojžíšova zákona, byly předkládány radě apoštolů a starších. Rada poté vydala rozhodnutí, kterému měly všechny sbory přikládat stejnou váhu jako ustanovení od Ducha svatého. Proč nemáme takové rady i dnes? Protože dnes nemáme nikoho s takovou úrovní autority. Nicméně pokud je dnes opravdová apoštolská služba v procesu obnovy, můžeme od ní očekávat i opravdové soudce. Nemůžeme to však brát tak, že budou psát Bibli. Písmo je kompletní. Existují však záležitosti, které musí soudit moudří, spravedliví soudci, protože jinak bude i nadále pokračovat destrukce a bezzákonnost, které v církvi tak bují. Samozřejmě jsou denominace, které takové rady mají, což je rozhodně dobré. Ale to neznamená, že tyto rady budou dokonalé. Naopak, i při té nejlepší podobě vedení bude vedení špatné, pokud v něm jsou špatní lidé. Jestliže jsou v radě lidé, kteří neznají nebo nenásledují Ducha svatého, nedá se očekávat, že jejich rozhodnutí budou mít váhu Ducha svatého. To samé platilo o setkání apoštolů a starších v Jeruzalémě. Jejich slova měla v církvích váhu jen do té míry, do jaké míry je tyto církve uznávaly, což bylo jen tehdy, pokud měli ovoce, které bylo důkazem přítomnosti Ducha svatého v jejich životě. JAK SE TAM DOSTANEME? Myslím si, že z toho můžeme vyvodit, že polovina autority a zodpovědnosti starších v církvi spočívá v tom, být soudci. Nicméně být soudcem neznamená jen chodit okolo a hledat, co je špatně, nebo vynášet tresty, ale znamená to vyhlašovat a ustanovovat to, co je dobré a pravé. Znamená to také prohlašovat nevinnými ty, kdo byli falešně obviněni, a bojovat za právo každého být spravedlivě souzen. Když jsem trávil jistý čas se svým přítelem rabínem a rozmlouvali jsme o právu v ortodoxní židovské komunitě, byl jsem hluboce pohnut a usvědčen jejich oddaností právu. Můj přítel byl do úřadu rabína uveden teprve nedávno, ale ustanovil ho ten, o kterém Reuven Doron říká, že je jedním z vůdčích a světově uznávaných ortodoxních rabínů v Jeruzalémě. Když jsem slyšel, co všechno musel během pěti let své přípravy studovat, včetně toho, že se naučil zpaměti celou Tóru, stejně jako učení Talmudu, pochopil jsem, proč tím jeho postavení v komunitě okamžitě nabývá značné váhy. Nicméně teď musí začít ještě intenzivnější osmileté studium, aby se stal ve své komunitě soudcem! Opravdu neberou právo na lehkou váhu. Svěřil se mi, že většina studia a přípravy je zaměřena na získání Boží bázně, aby nikdy nepřekroutil právo. Po vyslechnutí dalších soudcovských povinností – např. že se soudci musí v den slyšení kteréhokoliv případu postit, aby se zaměřili na Pána a byli před ním pokorní – jsem došel k názoru, že když přijdete před jejich soud, můžete mít velkou důvěru v to, že s vámi bude zacházeno spravedlivě. Když jsem poslouchal svého přítele, jak líčí své přesvědčení o tom, že apoštol Pavel byl před svým obrácením členem sanhedrinu, nejvyššího židovského soudu, a jak má pocit, že cílem Pavlovy oddanosti tomu, ustanovovat starší, bylo ustanovení soudců v církvi, nemohl jsem si pomoci a musel jsem myslet na to, jak mladí ve víře museli být někteří z těch, které Pavel určil za starší. Někteří z nich byli u Pána necelé dva roky, když je na své první misijní cestě ustanovil staršími. Chtěl jsem se na to svého přítele rabína zeptat, ale cítil jsem, jak mi Duch svatý dává odpověď ještě dříve, než jsem to mohl udělat. Řekl prostě, že i nezralá spravedlnost je lepší než žádná. Při tak vysokých nárocích ortodoxní židovské komunity na péči o udržování nejvyšších standardů práva si myslím, že církvi bude chvíli trvat, než se dostane stejně daleko, ale přesto musíme začít. I nezralí soudci jsou lepší než žádní. Jsou tu Boží děti, pro které jsme byli vybráni, abychom nad nimi bděli. Ony si zaslouží nejvyšší standardy práva; takže i když v této oblasti zjistíme svou nezralost, musíme se rozhodnout růst a zrát. Boží vláda měla být původně tak jednoduchá, že měla být postavena na spravedlivých a moudrých lidech, nikoli na systému. Nicméně systém existuje a existuje i patřičný postup vedení sporu ustanovený v Písmu, ve Starém i v Novém zákoně. Měli bychom je studovat. Také se můžeme mnoho naučit z našeho občanského právního systému, který si hodně vypůjčil právě z Písma. Osobně zpochybňuji přednosti precedenčního práva, ale je velkou výhodou, když se snažíme poučit z každého předchozího případu, abychom se tak stali lepšími v tom, co děláme. V ortodoxním židovském právním systému je hodně praktické moudrosti, ze které, jak věřím, se můžeme poučit. Já ji studuji, snažím se ji dobře pochopit a najít, co by pomohlo našemu hnutí a sborům. O to se podělím v budoucích článcích časopisu The Morning Star. Stejně jako v občanském právním systému jsou i tady věci, které dle mého mínění nemusíme napodobovat. Jsme blázni, jestliže se snažíme „znovuvynalézt kolo“, když je tu seskupení s historií dlouhou téměř čtyři tisíce let, plnou dobrých i špatných zkušeností, ze které si můžeme mnohé vypůjčit. Nejdůležitější krok na jakékoliv pouti je ten první. Je důležité vidět potřebu a odpovědnost a hledat Pána ohledně toho, jak můžeme ten nejničivější současný nedostatek v církvi napravit. Mimo to, právní systém v ortodoxní židovské komunitě funguje proto, že mají komunitu. Nic z toho, o čem se tu bavíme, nebude fungovat, dokud se církev nestane takovou komunitou, společenstvím, jakým je povolána být. I k tomu dojde a v příštích číslech tohoto časopisu o tom budeme mluvit ještě více.

SHRNUTÍ

Největší nespravedlností, jakou kdy svět poznal nebo pozná, bylo odsouzení Ježíše. Druhou největší nespravedlností v historii byl podle mého názoru způsob, jakým církev zacházela s židovským národem, který nám dal našeho Spasitele, Bibli (i Nový zákon byl napsán výhradně Židy), ale i něco z toho nejlepšího, na čem je západní civilizace postavena. Obě tyto pravdy musí být zviditelněny. Pod tíhou nespravedlnosti se nyní bortí celý svět. Ani ty nejlepší právní systémy těch nejsvobodnějších společností nejsou příliš spravedlivé a lidé nejsou moc svobodní. Církev je povolána k tomu, být světlem světa, což znamená, že bychom měli mít odpovědi na zásadní problémy světa. Jenomže nemůžeme být vodítkem světu, když sami klopýtáme v temnotě. Přesně to totiž ve vztahu k právu děláme téměř v každé formě a téměř na každé úrovni. Nikdy nebudeme tím, k čemu jsme povoláni, dokud se na tohle nezaměříme a dokud nebude v naší církvi ustanoveno skutečné právo. Naše autorita bude nesmírně omezena, dokud nebudou v církvi ustanoveny dva pilíře Božího trůnu nebo autority, tedy spravedlnost a právo. Respekt vůči autoritě je v této době velmi rychle narušován. Bezzákonnost se rozšiřuje na nebývalé úrovni přesně tak, jak je to předpovězeno v Písmu. Jedním z důvodů tohoto nedostatku respektu vůči autoritě je nedostatek práva. I když bezzákonnost bude v posledních dnech jedním z nutných zel, Boží odpovědí na ni není zákonictví, nýbrž moudrá a spravedlivá autorita. Až v církvi povstane tato autorita, mnozí se budou do církve utíkat jako k jediné vládě, která nejen stojí, ale i roste. I to je v souladu s Písmem. Se vzrůstajícím bezprávím si bude svět kvůli právu prošlapávat cestu k našim dveřím. Je načase, aby v církvi bylo ustanoveno právo. Je to jeden ze dvou pilířů Božího trůnu, na kterém bude postaveno království.

Překlad: Monika Nováková, převzato se svolením z časopisu The Morning Star (česká edice), ročník 2006, číslo 3, str. 49, vydavatel: Železná berla, Časopis si můžete objednat na adrese: www.zeleznaberla.org