Ježíš uzdravuje skrze hlavu rodiny

Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz neviditelných skutečností. (Heb 11,1)

 

Tvá víra je základní podstatou pro tebe a tvé děti. Tvé děti nejsou schopny samy skutečně věřit, pokud jsi je již od nejútlejšího dětství nevyučoval z Božího slova.

 

Bůh uzdravuje od nádorů

 

Má dcera Zona nebyla uzdravena ve sboru ani na nějaké bohoslužbě se službou uzdravování, ale u nás doma. Její víra neměla s jejím uzdravením nic společného. Byla uzdravena díky mé víře a mému vyznávání. Než došlo k jejímu uzdravení, držel jsem se čtyřicet dní určitého místa z Bible. Zona mi pak vyprávěla, že jí toto mé vyznávání „šlo děsně na nervy“.

 

Zonino tělo bylo pokryto samými boulemi, nádory a ošklivými bradavicemi. Objevily se úplně náhle, když Zoně bylo jedenáct nebo dvanáct let. Vzal jsem ji k lékaři, který tyto výrůstky operativně odstranil, ale vše se opět vrátilo a tentokrát to bylo horší než dříve! Asi v patnácti letech měla Zona na svém těle dvaačtyřicet nádorů.

 

Mezitím jsem byl pokřtěn v Duchu svatém, pokoušel jsem se modlit a věřit Bohu, že ji Bůh uzdraví. Ale čím více jsem věřil, tím hůř nádory vypadaly. Zonino uzdravení se neuskutečnilo, protože jsem něco nevěděl. Po třech letech modliteb za ni mě ďábel začal bombardovat starostmi.

 

V době, kdy Zona pokukovala po chlapcích, začala se za svou nemoc stydět. Když si s ní chtěl její kluk vyjít a vzít ji za ruku, styděla se. „Moje ruce jsou tak ošklivé,“ řekla a sama převzala iniciativu. Zavolala lékaře a chtěla si nádory nechat znovu odstranit. Pokoušel jsem se studovat víru a naučit se, jak ji vyznávat, ale něco mě od toho zdrželo a nakonec jsem s tím přestal.

 

V té době u nás přenocovali Kenneth Hagin se svou manželkou, kteří tudy projížděli. Když přijeli, byl jsem právě ve své kanceláři. Zašli tedy k mým sousedům, aby mě zavolali. Jakmile mě telefonicky zastihli, šel jsem hned za nimi.

 

Když se Zona se sousedovou dcerou vracela ze školy, seděli jsme na verandě a povídali si. Zona Haginovy neviděla už několik měsíců. Bratr Hagin se jí zeptal, jak se jí vede a ona odpověděla: „Dobře, až na to, že mám problémy s tátou. Prostě nechce udělat to, co bych chtěla.“ (Děvčata v tomto věku mají většinou problémy se svými otci.) „Jak to myslíš?“ ptal se bratr Hagin. „Podívej se na moje nohy a kolena, nejsou příšerné? Jsou samý nádor. Doktor říká, že když půjdu na jednu noc do nemocnice, všechny najednou je odstraní a budou pryč. Ale táta mi to nedovolí. Pořád říká, že o tom bude přemýšlet a já se ho ptám už rok. Nemohl bys s ním promluvit ty?“ Bratr Hagin řekl: „Zono, když ty nádory prokleji, zmizí.“

 

Když to řekl, najednou se rozhostilo ticho. Pohlédl jsem na sousedku, které se to vůbec nelíbilo. Co mám dělat? Bratr Hagin bude za pár dní opět pryč, ale já jsem musel vedle těchto lidí bydlet! Abych změnil téma, řekl jsem: „Počasí v Tennessee je v tomto období skutečně příjemné.“

 

S bratrem Haginem jsem spolupracoval a znal jsem ho natolik dobře, abych věděl, že řekl pravdu. Nerozuměl jsem ovšem, co tím myslel, když řekl: „Mohu ty nádory proklít.“ Věděl jsem, jak se modlit za nemocné, ale tomuhle jsem nerozuměl. Řekl to stejným způsobem, jako se říká: teď půjdu do nejbližšího obchodu a za dolar koupím bochník chleba.

 

Stále jsem si myslel, že všechno musí vždycky udělat Ježíš. Také jsem věděl, že Zona milovala Pána a Pán miloval ji. Vyrostl jsem ale ve sboru, kde se učilo, že Pán pomůže tomu, kdo ho miluje – pokud je to jeho vůle.

 

Předsevzal jsem si, že se bratra Hagina zeptám, co myslel tím, že ty nádory může proklít. Ovšem když jsme pak přišli domů, začali jsme se bavit o něčem jiném a já se opět zapomněl zeptat. Později jsem se divil, jak jen jsem na něco takového mohl zapomenout. Stalo se to proto, že Bůh zablokoval moji mysl a později jsem měl pochopit, proč to udělal: Chtěl mi dát odpověď sám. Asi o půlnoci jsem šel do svého pokoje a Haginovi do pokoje pro hosty. O něco později někdo zaklepal na mé dveře; otevřel jsem a stál tam bratr Hagin.

 

Řekl: „Novele, vlastně jsme u vás chtěli zůstat čtyři nebo pět dní, ale před několika minutami mi Pán řekl: Chtěl bych, abys zítra brzy ráno vstal a jel do Dallasu v Texasu. Tvá sestra brzy zemře. Nechci, aby ses za ni modlil, neboť ji neuzdravím. Před pěti lety, když jsi na ni vložil ruce a modlil ses, jsem ji uzdravil. Pět let žila v Božím uzdravení, aby mohla budovat svou víru, ale nestudovala svou Bibli tak, jak měla. Protože si neudělala čas, aby rozvíjela svou víru, nemůže mi věřit ohledně svého uzdravení. Má stejnou nemoc, za které jsem ji před pěti lety uzdravil. Tentokrát, ve věku padesátipěti let, zemře. Půjde do nebe, protože je křesťanka, ale tentokrát ji skrze tvou víru neuzdravím. Vstaň tedy časně ráno, abys ji ještě jednou viděl.“

 

Pokud se budeš zdráhat věřit tomu, co říká Boží slovo a Ježíš, může tě to stát život.“ V Matoušově evangeliu 21,22 říká Ježíš: „A všechno, oč byste v modlitbě požádali, budete-li věřit, dostanete.“

 

Další den časně ráno nás Haginovi opustili. Asi o tři dny později jsem dostal od bratra Hagina telegram, že jeho sestra zemřela. Nemýlil se. Kdyby onoho rána brzy nevyrazili, už by svoji sestru neviděl živou. Zhruba o dva týdny později jsem po večerní bohoslužbě procházel domem a uviděl svou dceru Zonu sedět se svým přítelem na verandě. Neměl jsem nejmenší tušení, že by se mohlo stát něco neobyčejného. Chodil jsem po obývacím pokoji a přemýšlel o tom, jak je bratr Hagin schopen proklít bradavice.

 

Náhle se rozšířily mé přirozené smysly, byl jsem obklopen jinou realitou a Bůh ke mně začal mluvit. (Pána jsem již jednou viděl, ale v této situaci jsem jen slyšel jeho hlas.) Když k tobě Bůh mluví, je to něco jiného, než když s tebou mluví lidé.

 

Pán se zeptal: „Jak dlouho se ještě chceš smiřovat s nádory na těle své dcery?“

 

Bůh je smířen s tvými nemocemi přesně tak dlouho jako ty. Když jsem měl chřipku, Bůh ji tři dny toleroval, protože jsem to dělal i já. Když mě to už přestalo bavit, shodil jsem ze sebe šaty a skočil pod sprchu, ačkoli mě v těle mrazilo a střídavě mi byla zima a horko. Voda mi plným proudem stříkala do obličeje a já směle vyznával své uzdravení.

 

Neznal jsem svá práva v Ježíši Kristu a když se Ježíš zeptal, jak dlouho se ještě hodlám smiřovat s nádory, dostal jsem strach. Proto jsem mu odpověděl: „Já je Pane nemám, na mém těle nejsou!“ Když jsem to řekl, pochopil jsem, jak asi museli být šokováni směnárníci, když je Ježíš vyhnal z chrámu (Mt 21,22). Aniž by nadále ztrácel čas, Pán mi řekl: „Ty jsi hlava domu! Ty mi patříš stejně, jako Kenneth Hagin. Nepotřebuješ ho, aby se modlil za tvou dceru. Můžeš ty nádory proklít, stejně jako jsem já proklel fíkovník. Budeš-li věřit a nepochybovat, odumřou a zmizí.“

 

Místo v Písmu, které mi Pán osvětlil, bylo u Matouše 21,21-22. Zde Ježíš říká svým učedníkům:

 

 „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nezapochybujete-li, učiníte nejen to, co jsem učinil s fíkovníkem, ale kdybyste i této hoře řekli: ,Zvedni se a vrhni se do moře`, stane se to. A všechno, oč byste v modlitbě požádali, budete-li věřit, dostanete.“

 

Věnuj pozornost verši 21: budete-li mít víru … Musíš věřit a nepochybovat. Muž je hlavou domu, ne Bůh. Bůh řekl, že mohu nádory proklít, protože jsem hlavou svého domu. Když to řekl, rozpoznal jsem něco, co ví jen málo otců: Pokud se něco ve tvém domě nedaří, pak jsi jako muž za to zodpovědný.

 

Jestli je dítě už dva roky nemocné, pak za to není zodpovědné ani dítě ani bratr Hagin, ale otec. Když není silný ve víře a poznání Písma, nezná svá práva v Ježíši Kristu.

 

Ďábel nebo nečistý duch nemá právo působit jen proto, že má tvé jméno zapsané na svém černém seznamu. Nesmí vůbec přijít do tvého domu, protože ty jsi hlava rodiny. Žádný démon nemá právo napadnout tvou manželku nebo děti. To musíš vědět. Nebudeš-li znát svá práva, bude se ďábel snažit o to, aby na členy tvé rodiny naložil všechna možná onemocnění.

 

Neměl jsem vůbec dovolit, aby ďábel mou dceru trápil těmito nádory. Ale když už tady byly, nevěděl jsem, co dělat. Bůh nemůže požehnat nevědomost, nýbrž vždy potvrdí své slovo. Na to se můžeš vždy spolehnout!

 

Jakmile ke mně Pán přestal mluvit, vrátily se mé přirozené smysly zpět a stál jsem opět ve svém obýváku. Nesnil jsem; potřeboval jsem několik minut, abych se vzpamatoval, neboť Bůh jen pomalu obnovoval mé přirozené smysly.

 

Když jsem opět úplně ovládal všechny své smysly, mluvil ďábel takto: „Nechoď hned za svou dcerou, protože je tady právě její přítel. Přece ji nechceš kompromitovat; buď milostivý a počkej do rána.“

 

Uslyšíš-li „Ještě počkej,“ je to s největší pravděpodobností ďábel, který se snaží udělat všechno proto, aby ti znemožnil vykonat to, co Pán pro tebe připravil.

 

Ježíš mi řekl přesně to, co tehdy Zoně pověděl bratr Hagin: „Proklej ty nádory a ony zmizí.“ Rozhodl jsem se tedy jít na verandu, kde seděla Zona se svým přítelem, abych nyní jednal podle svého poznání. Jakmile jsem se rozhodl, začala ve mně působit Boží moc.

 

Narostl ve mně dar víry, a i když jsem chtěl být k Zoně milý a nechtěl ji neuvést do nepříjemné situace, jediné, co jsem mohl vidět, bylo vítězství. Cítil jsem moc ve svých prstech, nohou i ústech.

 

Šel jsem na verandu a řekl: „Zono, nevezmu do nemocnice. Ani zítra ani někdy jindy. Právě se vracím z nebe a Ježíš mi řekl, že nádory na tvém těle odumřou a zmizí, když je v jeho jménu prokleji a budu mu v tom věřit.“

 

Pak jsem na ni položil ruce a řekl: „Ďáble, jsem hlavou domu a toto děvče patří mě. Nádory a bradavice nyní musí opustit její tělo ve jménu Ježíše! Proklínám je a přikazuji, ať odumřou od kořenů. Nádory, ve jménu Ježíše, opusťte tělo mé dcery. Děkuji, Pane, že je odstraníš!“

 

Když jsem byl hotov, otočil jsem se, odešel z verandy a dále děkoval Pánu. Ve dveřích jsem Zoně a jejímu příteli řekl: „Zůstaňte prostě tam, kde jste.“

 

Šel jsem chodbou a říkal: „Děkuji Ježíši, že odstraníš ty hloupé nádory z těla mé dcery. Je nádherné mít dceru s tak krásným tělem, zcela zbaveným od ošklivých bradavic a nádorů. Je osvobozena! Děkuji, Pane, že je odstraníš.“

 

Vyznával jsem svou víru – a to ve svém vlastním domě! Nemohu přijít k tobě domů a dožadovat se uzdravení pro tvou rodinu, protože nejsem hlava tvého domu. Bůh jedná ve tvé rodině podle toho, co mu dovolíš. Když jsi toho dosud ještě moc nedělal, on pravděpodobně také ne. Čím více vyznáváš Boží slovo, tím bude patrnější.

 

Další den jsem cestou do kanceláře říkal: „Děkuji, Pane, že odstraníš všechny nádory a bradavice z těla mé dcery. Děkuji za to v Ježíšově jménu.“ Toto vyznání své víry jsem během měsíce vyslovil určitě více než tisíckrát. Říkal jsem to, když jsem ležel v posteli, když jsem procházel domem, když jsem nastoupil do auta i během polední přestávky.

 

Jednou, když jsem Zonu potkal na chodbě, řekl jsem ze zvyku: „Děkuji, Pane, že odstraníš všechny nádory a bradavice z těla mé dcery, v Ježíšově jménu.“ Zona řekla: „Tati, to jsi řekl za poslední dva týdny již tisíckrát. Slyším tě, když ráno vstávám i když jdu večer do postele. Říkáš to celý den. Podívej se na mě: bradavice jsou stále ještě tady, že?“ „Ne, vidím nové ruce, jinak nic.“ „Ale tati, já se z tebe zblázním! Vždyť je přece vidíš, ne?“ „Nevidím!“ „Ale tati, jsou tady!“

 

„Kde? Vidím očima víry a osvobozuji tě od všech nádorů a bradavic. Nesmí zůstat v mém domě. Jsem hlava tohoto domu a říkám, že tady nesmí zůstat!“

 

Asi po třiceti dnech intenzivního vyznávání jsem jednou odpoledne, když se Zona vracela ze školy, stál u zadního vchodu do našeho domu. Sotva přišla ke dveřím, řekla: „Tati, chtěla bych se tě na něco zeptat. Už dva nebo tři roky mám na svém těle dvaačtyřicet nádorů. Dnes ráno jich bylo jen čtyřiatřicet. Jak to, že osm zmizelo?“ „Nevím miláčku, ale těch dalších čtyřiatřicet musí také zmizet! Jsem hlava domu a nedám jim jinou možnost!“

 

Pak jsem začal Pánu opět děkovat: „Děkuji, Pane, že odstraníš nádory z těla mé dcery.“ Z druhého pokoje se ozvalo: „Tati, ještě jsou tu!“

 

Občas jsem chodil sem a tam a říkal: „Pane, je nádherné mít dceru, na jejímž těle nejsou žádné nádory! Chvála Hospodinu! Ve jménu Ježíše jsou prokleté a nemohou na jejím těle zůstat. Mluvím k vám, bradavice. Nádory, slyšíte mě? Musíte opustit tělo mé dcery.“

 

Slyšel jsem, jak Zona řekla: „Teď můj táta úplně zblbnul.“ Zona si opravdu nedává pozor na jazyk a co ji napadne, to také řekne. Ztěžovala mi to, ale dělal jsem, jako by nic neřekla a pokračoval ve vyznávání!

 

Asi o týden později jsem byl v kuchyni a nemyslel na nic určitého Náhle jsem slyšel ze Zonina pokoje pořádný rachot. Zona se vyřítila ze svého pokoje a běžela jako splašená po schodech dolů. Cestou začala křičet: „Tati, podívej se na mě, mám nové ruce a nové nohy! Právě jsem si dávala šaty do skříně – mýma rukama, které byly tři roky tak ohyzdné – a když jsem sáhla po jiných šatech, měla jsem nové!“ Držela ruce zvednuté a pozorovala je.

 

Bůh odstranil každou skvrnku! Kůže na jejích rukou, nohou, kolenou a ramenou byla nová a jemná jako kůže dítěte. Řekla: „Tati vím, že máš rád Ježíše, já ho mám také ráda, ale moje víra nebyla tak velká jako tvoje. Mnoho nocí jsem ve svém pokoji s pláčem prosila o novou kůži. Nové ruce jsem chtěla mít více, než cokoliv jiného na světě. Rozumím tomu, že Bůh pro tebe něco dělá, protože pro něho pracuješ, ale představ si: Ježíš miluje školačku jako jsem já tolik, že jí dá nové ruce!“ Vzal jsem její ruce a podíval se na ně. Když jsem to udělal, přišla Boží sláva, spolu jsme tam stáli a plakali.

 

Zona mi často připomíná: „Jestli budeš někde vyprávět o mém uzdravení, nezapomeň říci, že když nádory odstranil lékař, pokaždé se ještě horší opět vrátily. Když je ale odstranil Ježíš, už se nikdy nevrátily.

 

Dříve měla Zona ty nejošklivější ruce na celé škole, nyní má ty nejhezčí!

 

Vykaž ďábla ze svého domu

 

Jestliže se ďábel pokusí roztahovat se ve tvém domě, aplikuj učení o vzkládání rukou.

 

Když řekneš: „Pane, náš malý Tommy byl minulý měsíc nemocný a teď v posteli leží Betty; jsme přece křesťanská rodina, nevím, proč se nám to děje, ďábel nás nechce nechat na pokoji,“ pak jsi pomatený a bez porozumění jako ďábel.

 

Máš mlčet, směle položit na své děti ruce a říct: „Ne, zlí démoni, tohle nebudete dělat! Ve jménu Ježíše opusťte těla mých dětí a můj dům!“ Pak začni chválit Pána za uzdravení svých dětí a všechny příznaky nemoci zmizí.

 

Jestli je tvému dítěti další den hůř, opět na ně vlož ruce a opakuj svoji modlitbu. Opakuj to i další den, je-li to nutné. Tak dlouho, dokud neuvidíš výsledek. Každý den máš být silnější, ne slabší. Ďábel si řekne: „Chtěl jsem zničit celou rodinu a způsobit jim nemoci, ale tady nic nezmohu. Hlava rodiny to nedovolí.“ Když ďábel uvidí, že tě ani nenapadne vzdát se, opustí tě.

 

Jsi-li hlavou domu, musíš být silný, obzvlášť když je tvůj dům plný dětí.

 

Koncem šedesátých let byl John Osteen nejznámějším cestujícím evangelistou v charismatických kruzích. Kvůli nadšení tě po deseti minutách už nic neudrželo na místě. Když jednou večer mluvil v našem sboru v Tennessee, bylo celé shromáždění pokřtěno v Duchu svatém. Náš pastor řekl: „To je poprvé, kdy vidím, jak se dvoutýdenní evangelizace, uskutečnila během jediného dne.“ Lidé proudili dopředu a všude v místnosti bylo slyšet mluvení v jazycích. Boží sláva byla přítomná a naplnila celou místnost!

 

Po jednom takovém shromáždění John zatelefonoval domů a zjistil, že jedno z jeho dětí je nemocné. Další den měl další shromáždění plné moci, doprovázené zázraky a uzdraveními. Když později zavolal domů, zjistil, že onemocnělo i druhé dítě. Stále se to opakovalo, občas byla nemocná také jeho žena Dodie.

 

„To je podivné“ říkal. „Pán všude při mých shromážděních uzdravuje, pak jdu do svého pokoje, zavolám domů a zjistím, že mé dítě je nemocné. Někdy se mi už vůbec nechce domů zavolat.“ Jednoho dne, když právě chtěl jít na shromáždění, mu Dodie řekla: „Johne, raději nechoď, protože jedno dítě je nemocné a ostatní se také necítí moc dobře.“

 

Konečně mu přišlo hloupé, že je stále někdo nemocný a řekl: „Ďáble, nadále už nebudeš v mé rodině působit nemoci.“ Shromáždil svých pět dětí a řekl: „Děti, zahrajeme si na vláček.“ Měly se seřadit za něj – Paul, Lisa, Tamara, Joel, April – a položit ruce na ramena toho, kdo byl před nimi. Společně chodili po domě a volali: „Ďáble, jsi lhář! Nebudeš naši rodinu sužovat nemocemi!“ Pak pochodovali kolem dokola a křičeli: „Bůh má uzdravující moc! Ďábel nám nesmí způsobit nemoc! Ďábel k nám nesmí přijít! Chrání nás Ježíšova krev!“ Jako monotónní zvuk vlaku stále znovu volali: „Beru si Ježíšovu krev! Beru si Ježíšovu krev! Beru si Ježíšovu krev!“

 

Možná řekneš: „To je přihlouplé, bratře Norvele, připadal bych si jako idiot.“ To nevadí, stejně to udělej. Když nechceš, tak zůstaň nemocný. Zona si také myslela, že jsem trochu divný, ale když jsem proklel nádory, jak mi to poradil Ježíš, byla uzdravena! Abys ďábla udržel daleko od své rodiny a domu, musíš zaplatit cenu!

 

Bůh uzdravil ochrnutou dívku

 

Znal jsem jednu matku, která čtrnáct let vyznávala, že je její dcera uzdravena. Dívka nebyla ochrnutá důsledkem své nemoci, ale od narození. Měla ochrnuté ruce a nohy a ústa byla tak zdeformovaná, že nemohla ani jíst.

 

Během těchto čtrnácti let nikdo spolu s matkou nevěřil, že by Ježíš s její dcerou mohl něco udělat, ale on dívku úplně obnovil!

 

Krátce po jejím narození se matka začala modlit: „Ježíši, ty říkáš v Markovi 9,23, že všechno je možné tomu, kdo věří. A u Matouše 21,22 říkáš, že když budu věřit, mohu mít všechno. Všechno zahrnuje také mou dceru a já ti věřím, že přijdeš do mého domu a dáš mou dceru do pořádku.“

 

Rodina této ženy nevěřila plnému evangeliu. V jejich sboru neměli bohoslužby se službou uzdravování, ale slyšeli dobrou zprávu o spasení. Ať patříš ke kterémukoli společenství křesťanů, máš právo věřit Bibli. Někdo, kdo není pokřtěn v Duchu svatém, může občas věřit Bibli víc, než člen sboru plného evangelia. Vše, co musíš udělat, abys věřil Bibli, je – rozhodnout se pro to. Ježíš řekl:

 

A všechno, oč byste v modlitbě požádali, budete-li věřit, dostanete. (Mt 21,22)

 

Bůh chce, abys ho s úctou v modlitbě prosil. Věříš-li, pak tento verš říká: „dostaneš“ a ne: „mohl bys dostat“.

 

Bůh není vázán časem

 

Tvá víra se vždy osvědčí. Je jednoduché dosáhnout uzdravení, ale musíš vyznání své víry opakovat tak dlouho, dokud se uzdravení viditelně neprojeví. Chceš-li, aby Bůh jednal podle tvého vyznání, musíš zvolit správná slova. Tato žena vyznávala, že Bůh dá do pořádku její dceru. Své vyznání víry opakovala čtrnáct let. Jednoho dne přišel Ježíš do jejího domu a dotkl se dívky ve vozíku. Deset vteřin na to vyskočila a běhala kolem, byla úplně v pořádku.

 

Několik let jsem vyprávěl o této matce a její víře a vystupoval s její dcerou v televizi. Učil jsem o tom, že dokud tvé děti nejsou dospělé a bydlí ve tvém domě, můžeš pro ně svou vírou získávat uzdravení. Učím, že Bohu nemůžeš určit, kdy má uzdravit. Někdy musíš několik let věřit a vyznávat svou víru, jindy je již po pěti minutách uzdravení vidět. Když se uzdravení opožďuje, jistě z toho nemáš radost, protože chceš být bezpodmínečně uzdraven. Až se uzdravení projeví, porozumíš, proč se opozdilo, a budeš z něj mít radost.

 

Nepokoušej se přimět své přátele, aby věřili společně s tebou. To je to nejhorší, co můžeš udělat. Většina věří jen několika málo biblickým pravdám a nebudou spolu s tebou věřit a vyznávat. Kdyby matka té ochrnuté dívky přiměla deset lidí z nějakého sboru plného evangelia k tomu, aby věřili spolu s ní, tři z nich by to určitě už po šesti měsících vzdali. Po roce by možná ztratila další tři a pokud by Bůh neodpověděl ani za dva roky, odpadli by i ostatní.

 

Musíš se držet především Hospodina, ne lidí kolem sebe. Když ti Bůh něco řekne, chce, abys byl moudrý a věřil mu. Když mu budeš věřit, sám k tobě přijde.

 

Když vyznáváš Slovo, buduje to tvoji víru, kterou pak můžeš věřit sám za sebe. Zejména jako hlava domu musíš sám vyznávat verše z Bible a věřit jim. Můžeš, právě tak jako já, chodit domem a vyznávat jeho slovo, protože co Bůh udělal pro mě, udělá jistě i pro tebe. Miluje tě právě tak, jako miluje mě. Musíš znát svá práva, která máš jako hlava rodiny a nárokovat si uzdravení pro svoji rodinu, děkovat za ně Bohu a chválit jej. Jeho moc přijde do tvého domu a bude uzdravovat.

 

Závažné nebezpečí hříchu

 

Bůh tě ještě více požehná, když svým dětem dáš jednoznačné směrnice. Budou na tebe hrdé, tak jako jsem byl já hrdý na svého otce.

 

Zona je na mě hrdá. Někdy si sedne vedle mě, položí svou hlavu na má ramena, začne plakat a říká: „Stále Bohu děkuji, že mi dal takového tátu. Občas tomu nemohu ani věřit a štípnu se, abych se ujistila, že jsem skutečně tvá dcera. Bez tvé víry bych dnes byla mrtvá.“ Myslí tím dobu, kdy nechodila s Bohem. Jako hlava rodiny jsem musel nasadit svou víru, aby se vrátila zpět k Bohu.

 

Byla daleko od Boha. Z gangu, do kterého patřila, přišlo o život pět chlapců. Vytrvat ve víře, že se vrátí zpět, nebylo snadné.

 

Když jsem byl na jednom shromáždění v Texasu, Pán mi řekl: „Tvá víra je silná na uzdravení, ale není dost silná na to, aby tvou dceru přivedla zpět. Ráda by se ke mně vrátila, ale nemůže. Nemohu se jí zjevit, protože její víra ve mě není dostatečně velká. Její víra není dost silná, aby přestala chodit do nočních klubů a vzdala se nových přátel a světských žádostí, kterým se tři roky podvoluje. Duchové temnoty ji mají ve své moci.“ Pán mi řekl, že má víra není dostatečně silná, aby Zonu přivedla zpět k němu, ale stačí na to, aby se jí mohl zjevit. Toto zjevení ji však poté přivedlo zpátky k němu.

 

Když Bůh něco obnoví, je to lepší než dříve. Od té doby, co Ježíš přivedl Zonu zpět do naší rodiny, má mě raději než předtím. Miluje mě určitě třikrát tolik, protože jsem za ni „vstoupil do trhliny.“

 

V jednom vidění, které jsem před lety obdržel, mě Pán pověřil, abych lidi varoval před hříchem. Víme, že nám Bůh hřích odpouští, protože cena za něj je už zaplacená.

 

Avšak Pán mi ukázal nebezpečí, kterému se vystavujeme, když hřešíme – když člověk padne do hříchu a oblíbí si ho natolik, že již těžko nachází cestu zpět. To se často stává mladým lidem, jako například Zoně. Téměř se už nemohla vrátit, ačkoli chtěla. Vliv hříchu bude příliš silný, a když si lidé zvyknou například na whisky, nemohou s pitím přestat. Pomůže jim z toho jen Boží moc. To platí i tehdy, když jsou lidé na místě, kde se s nimi nemá kdo modlit, když nemají přátele, kteří by za ně „vstoupili do trhliny“. Alkoholik nechce být alkoholikem. Přesto jich je plný svět, protože dovolili hříchu, aby je ovládl a pak již těžko mohli zpět.

 

Na své přesvědčení víry si můžeš navyknout jako alkoholik na alkohol. Možná již roky chodíš do „mrtvého“ sboru a nechceš to změnit. Billy Graham říká, že největší chyba Američanů spočívá v tom, že jsou lidmi návyků. To tě může stát duševní zdraví.

 

Buď flexibilní

 

Od svých zlých návyků se musíš oddělit.

 

Před osmi lety jsem usiloval přivést k Pánu jednu ženu z našeho města. Nebyla vdaná a žila společně s ženatým mužem. Z jedné strany chtěla být zachráněná, ale z druhé strany se nemohla rozhodnout k tomu, aby se vzdala svého hříchu.

 

Bůh tě nespasí jen proto, že chceš být spasen a chceš přijít do nebe; musíš přestat se svými hříchy. Jestli žiješ v hříchu s jinou osobou a chceš být spasen, musíš tento vztah ukončit. Chceš-li být spasen, protože nechceš přijít do pekla a současně si ponechat svého milence, musíš se rozhodnout: buď pro Ježíše nebo pro milence.

 

Mnoho lidí chtělo být spaseno, krátce před tím, než zemřou. Jsou ale v pekle, protože nechtěli přestat hřešit. Chceš-li být spasen, musíš být připraven skoncovat se svými hříchy.

 

Evangelium tě osvobodí, takže se budeš moci vzdát svých špatných návyků. Jíš každé ráno ke snídani stejné jídlo? Jíš pokaždé dvě vařená vejce, opečenou slaninu a světlý toast s trochou másla, a to přesně v sedm hodin?

 

Měl jsem takový návyk, ale dnes mohu mít ke snídani vajíčka stejně jako zeleninový vývar. Chtěl jsem mít vždy a všechno určitým speciálním způsobem, ale jsem od toho osvobozen. Ke snídani mohu pít pomerančový džus nebo studený čaj a nemám s tím problém.

 

Když chceš mít věci bezpodmínečně stále určitým způsobem, přivádíš se tím do nedobré pozice, protože když tak jednou nejsou, jsi snadno nevrlý a mohou tě určovat okolnosti.

 

Když potřebuješ svoji každodenní rutinu, budeš mít jako misionář těžkosti. Na jedné misijní cestě jsem musel jet celý den, abych se dostal do cílového města. Do hotelu jsem dorazil asi třicet minut před začátkem bohoslužby. Bylo horko, po cestě jsem byl zpocený a navíc jsem musel jít pěšky do svého pokoje ve třetím poschodí. Chtěl jsem se vykoupat, ale vana byla špinavá. Vlhkost vzduchu byla velmi vysoká a pokoj neměl klimatizaci. Kdybych si umyl vlasy, neuschly by. Ke všemu jsem měl v pokoji ještě mouchy. Ptáte se, jak jsem to všechno přijal? Chválil jsem Pána a modlil se v jazycích!

 

Když řekneš: „Nejsem ochoten bydlet v takových podmínkách, vždyť jsem přeci řečník. Tohle prostě není správné!“, dovoluješ nepříjemným okolnostem, aby ovlivnily tvoje myšlení – a to nesmíš připustit. Když řečník řekne, že je ochotný přijít jen tehdy, bude-li mít klimatizovanou místnost a pohodlnou postel, měli by ho nechat spát na matraci v obytném přívěsu.

 

Špinavá místnost

 

Když jsem jednou přijel na jedno shromáždění, bydlel jsem u muže, který slyšel mé kazety. Připravil pro mě místnost, která byla v hrozném stavu: nad postelí visely ze stěny pavučiny. Pomohl mi donést zavazadla a odešel. Potom jsem šel do koupelny a zjistil, že kromě pavučin je špinavá vana. Po této prohlídce jsem se začal modlit v jazycích, vzal kartáč a písek, zaklekl a vydrhl vanu. Pak jsem z pokoje odstranil pavučiny.

 

Po třech dnech mi onen muž řekl: „Bratře Novele, již dlouho jsou vaše kazety pro mě a mou rodinu velkým požehnáním. Chtěl jsem teď vidět, zda žijete také to, co kážete. Na vašich kazetách mluvíte tak, jako byste mohl vydržet všechno; chtěl jsem tedy vidět, zda vydržíte i v tom pokoji.“ Nu odstranil jsem špínu, pavučiny a vydržel to.

 

Stát před posluchači a mluvit, je jedna věc, žít to, co říkám je druhá věc. Neodpadni od Pána jen kvůli špinavé vaně. Buď klidný a vyčisti ji! Není to vůbec těžké: Modli se v jazycích a drhni. Když jsi hotov, budeš mít dokonce i o těch, kdo za to mohou, jen dobré myšlenky. Takové situace je možné bez problémů zvládnout. Mluvím ze zkušenosti.

 

Sbor v Georgii

 

Vydal jsem se kázat do malého baptistického sboru. Jejich budova byla postavena na malé skále u neupevněné cesty v horách v Georgii. Sbor sestával z typických vesničanů. Přišli do kostela a přinesli mi kyselé zelí, nakládané fazole a divočinu. Tito baptisté byli pokřtěni v Duchu svatém a Bůh je začal uzdravovat. Byl jsem zde již týden a Pán mi řekl, že mám zůstat i ten následující.

 

„To nejde,“ řekl jsem Pánu, „mám ještě několik shromáždění na Floridě.“

 

Byl jsem očekáván na konferenci na Floridě a plánoval jsem, že shromáždění v Georgii v pátek večer zakončím. Když jsem byl v pátek ráno na kolenou a modlil se, mé plány se změnily. Počítej s tím: když se modlíš, může se stát všechno možné. Po pouhých dvou nebo třech minutách modlitby mě obklopil Bůh se svou přítomností a přikázal mi zůstat ještě týden.

 

Proč chtěl Bůh, abych jel do hor v Georgii, do maličkého sboru, kam ani nevedla pořádná cesta? Chtěl, abych z určité rodiny vyhnal několik démonů. Udělal jsem to a Pán celou rodinu osvobodil. Dnes jsou pilířem svého sboru.

 

Pastor neměl v této rodině čtrnáct let žádný úspěch, protože démony nevyhnal. Pán mě tam poslal, protože věděl, že je vyženu. Když jedna z dcer, která žila v rozvráceném manželství, přišla do sboru, zlomil jsem démonickou moc v jejím životě a řekl: „Démoni, ve jménu Ježíše, vyjděte z ní.“ Po té, co ji opustili, byla celá rodina spasena.

 

Do tohoto sboru jsem nejel kvůli finančnímu požehnání. Celková sbírka v tomto týdnu nebyla vyšší než stopadesát dolarů. Když jsem byl v průběhu týdne v kostele a modlil se, přišel na mě Duch svatý a řekl mi o něčem, co mi v posledku mělo přinést stotisíc dolarů. Nemyslel jsem na finanční požehnání, ale modlil se za lidi. Zeptal jsem se tedy Pána: „Proč mi chceš požehnat tímto způsobem? Ty peníze nepotřebuji.“ Odpověděl mi: „Požehnám ti, protože jsi obstál v mé zkoušce.“

 

Bůh mi požehnal více než stotisícem dolarů, protože jsem nebyl zatvrzelý, ale poslechl jeho slovo a v georgijských horách zůstal o týden déle.

 

Protože jsem byl navzdory svým zvyklostem ochoten poslechnout Boha, když mi řekl, abych vyznával Zonino uzdravení, byla skrze mou víru hlavy rodiny uzdravena.

 

Norvel Hayes: Tvá cesta k uzdravení; 3. kapitola: Uzdravení skrze hlavu rodiny; Přeloženo z němčiny podle Dein Weg zur Heilung ©1992; Původně vyšlo jako: The Healing handbook ©1982

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazeno, Uzdravování a vysvobozování se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.