Okultismus a falešná náboženství

Kdesi hluboko v nitru každého z nás je hluboká touha po kontaktu s neznámým, s něčím vyšším – čímsi větším, moudřejším a mocnějším, než jsme my sami. Platí to o nás všech – o dospívající dívce, čtoucí horoskop v obskurním plátku přes domorodého šamana primitivního kmene, který nikdy neviděl bělocha, až po vědce, luštícího tajemství kosmu.

 

Byl to Bůh, kdo do nás vložil tuto touhu, ale jeho arcinepřítel, Satan, nepřestává hledat způsoby, jak tuto touhu zvrátit, jak přivést ty, kteří touží po nadpřirozenu, na falešné stezky, které by hledající přivedly do jeho područí. Těchto ďábelských pastí je dnes nepřeberné množství, ale lze je popsat jediným souhrnným pojmem: okultismus.

 

Výraz „okultní“, „okultismus“, je odvozen od latinského slova s výrazem „skrytý“, „skrývaný“. Moc, činná v okultních praktikách, pochází od Satana, ale většina lidí, kteří jsou do nich zapleteni, to neví – její původ je jim skrytý. Tito lidé byli přilákáni čímsi, co se jim jevilo jako velmi lákavé, žádoucí a užitečné.

 

Písmo nazývá odvracení se od uctívání jediného pravého Boha k bohům falešným „duchovním cizoložstvím“. Biblická varování vůči sexuální nemorálnosti a smilstvu se tedy v přeneseném slova smyslu týkají i účasti na „okultním“, tedy „skrytém“ duchovním počínání. Varování před „cizí ženou“, obsažené např. v Přísloví 7,25–27, je tedy velmi dobře možné vztáhnout i na varování před okultismem. Tragický konec těch, kdo se nechají podvést, je velmi výmluvný: Ať tvé srdce nesejde na její cesty, na její pěšiny se nenechej zavést. Mnohé už skolila, a ti všichni, i ti nejzdatnější, byli od ní zavražděni. Její dům – toť cesta do podsvětí, vedoucí do komor smrti.

 

Písmo zdůrazňuje, že obětí této „cizí ženy“ jsou i silní mužové, dokonce i ti nejzdatnější mohou být oklamáni. Ba právě tito jsou její nejvyhledávanější kořistí – ona nenávidí silné, duchovně zdatné muže. I tito mohou být svedeni, když začnou důvěřovat sami v sebe, ve vlastní sílu, úspěch, svůj minulý zdar.

 

Dvě hlavní větve okultní moci

 

Dvě hlavní větve okultní moci jsou Biblí popisovány jako věštění a čarodějnictví.

 

Věštění znamená získávání poznání o lidech, událostech a situacích z nadpřirozených zdrojů. Soudobými pojmy pro tyto praktiky by nejspíše mohly být např. předpovídání budoucnosti, různé druhy hadačství, jasnovidectví a také tzv. „mimosmyslové vnímání“.

 

Jasný příklad je popsán na příběhu mladé otrokyně v knize Skutků 16,16-22, kde se o ní praví, že „měla věšteckého ducha“. Je zajímavé, že v řeckém originále je napsáno, že měla „ducha Pythona“. V klasické řecké kultuře byl pojem „python“ spojován s praktikami věštění a předpovídání. Ono děvče bylo prvním člověkem ve Filipech, který správně rozpoznal pravou identitu Pavla a Sílase. Tito muži jsou služebníky Boha nejvyššího, volalo děvče, zvěstují vám cestu ke spáse(v. 17). Vše, co říkala, byla pravda, nicméně pravda pocházející z démonického zdroje. Když byl z ní démon vyhnán, dívka ztratila schopnost předpovídat budoucnost a její majitelé tak přišli o zdroje příjmů.

 

Osoba, která je v moci věšteckého ducha, se stává kanálem pro nadpřirozené zjevení věcí z minulosti či budoucnosti. Určitá míra pravdivosti se stává návnadou na ďáblově háčku, jímž lapá a posléze zotročuje ty, kteří po takovém poznání lační.

 

Většina lidí by ráda věděla, co skrývá budoucnost. Věštění a předpovídání vychází této touze vstříc – avšak nedovolenou cestou. Bůh po nás žádá, abychom „chodili vírou, ne tím, co vidíme“ (2K 5,7), nikoliv tím, že předem poznáváme, co přinese budoucnost, nýbrž tím, že důvěřujeme Jeho věrnosti a vedení. Ano, mohou nás potkat i situace, kdy nám Bůh ve své svrchovanosti zjeví něco z toho, co je skryto v budoucnu, avšak bez toho, že bychom my po tom prahli či se toho dovolávali a vyhledávali to. Je-li On iniciátorem, pak výsledek poslouží jeho záměrům.

 

Jinou cestou, jak jsou mnozí lidé vystaveni vlivu skrytých duchovních sil, jsou horoskopy. Zvyk hledat ten „svůj“ horoskop při listování novinami, tedy cosi, co vypadá jen jako kratochvíle, co mnozí „jen tak“, bezmyšlenkovitě a bez ostražitosti dělají, může vystavit vaši duši démonickému vlivu. Tím jsou svedeni a oklamáni i mnozí křesťané. Považují takové čtivo za neškodné, nevidí v tom problém, vždyť je to jen „jako“. Sloužil jsem jednou ženě, která potřebovala vysvobození z vlivu věšteckého ducha. Sama nechápala, jakým způsobem k ní taková okultní moc mohla proniknout. Přiznala se však, když jsem se ptal, že příležitostně pročítala horoskopy, které v novinách připadaly na „její“ den. Byla šokovaná, že právě tohle mohla být ona léčka, kterou se stala zranitelnou démonickému útoku věšteckého ducha.

 

Druhou hlavní větví okultních praktik je čarodějnictví. Užívá celou škálu prostředků, kterými chce působit a ovlivňovat fyzické smysly. Těmito prostředky mohou být drogy, jedy, talismany, amulety, kouzla, zaklínání a zaříkávání.

 

Poslední kniha Bible, Zjevení Janovo, popisuje dva Boží soudy v závěru světových dějin. Praví se tam, že ti lidé, kteří přežili tyto soudy, se ani tehdy neodvrátili od svých vražd ani čarování, necudnosti ani krádeží(Zj 9,21). Řecké slovo, přeložené jako „čarování“, doslova znamená „míchání jedů“ (pozn. v překladu Nová smlouva praví, že výraz zahrnuje „jak okultní praktiky a nápoje, tak i drogy a jedy“, pozn. překl). Je zajímavé, že tyto okultní praktiky jsou popsány jedním dechem s vraždami, sexuální nemorálností a krádežemi. A není to náhodou. Drogová závislost jde s těmito zly ruku v ruce.

 

V 5. Mojžíšově (Dt 18,10-12) Hospodin takto popisuje svůj postoj k okultním praktikám: Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by obětoval svého syna či dceru v ohni, věštec obírající se věštbami, ani hadač či čaroděj, ani zaklínač ani ten, kdo vyvolává duchy zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin Bůh v ohavnosti.

 

Slovo přeložené jako „ohavnost“ vyjadřuje v hebrejštině tu největší možnou míru odporu a nenávisti. Ti, kdo se dopouštějí zakázaných okultních praktik, jsou v Božích očích stejně odmítnuti jako ti, kdo by obětovali své děti jako lidské oběti pohanským bohům. Naší kultuře, nasycené tolerancí a lhostejností k okultismu, je těžké pochopit, jak hluboce Hospodin tyto věci nenávidí.

 

Falešná náboženství

 

Falešná náboženství se k okultním praktikám blízce váží. Stejně jako okultismus slibují i falešné kulty totéž – mír, poznání, nadpřirozenou moc, splynutí s božstvem. Slibují vést ke světlu, ve skutečnosti však strhávají do temnoty.

Jak se můžeme ochránit? V Janově evangeliu (J 10,9) Ježíš říká: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn.A opět říká: Já jsem ta cesta, pravda a život, nikdo nepřichází k otci než skrze mne.(J 14,6) Do nadpřirozeného světa vede mnoho dveří. Ale k Otci vedou jen jediné. Těmito dveřmi je Ježíš. Kdokoliv vchází jakýmikoliv jinými dveřmi, může vstoupit do nadpřirozeného, duchovního světa, ale není to svět Ježíše Krista a Boha Otce, nýbrž svět vzpurného pána tohoto věku, Satana.

 

Satan dělá, co může, aby lidi sváděl a klamal skrze ideologie jako ateismus a světský humanismus, ale jeho nejmocnější zbraní podvodu bylo, je a bude náboženství. Právě touto ďáblovou zbraní, tedy falešným náboženstvím, nikoliv ateismem, je v současné době svázána naprostá většina lidstva.

 

Podobně jako u okultismu není možné vypsat všechny jednotlivé praktiky a učení, jimiž se projevují falešné náboženské kulty. Zde je pět základních rysů, jimiž je možno charakterizovat náboženství jako falešné:

 

Náboženství, uznávající pluralitu bohů. Prvotní církev se rodila v polyteistickém světě, v kultuře, která považovala za přirozené počítat s mnoha božstvy. Apoštol Pavel však jasně definuje křesťanskou pozici (1K 8,5-6): I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho.

 

Náboženství, která ctí modly. Modlářství je prvním specifickým hříchem, zapovězeným v Desateru přikázání a hříchem, který na sebe přivolává ty nejtěžší tresty (Ex 20,3-5).

 

Náboženství, která učí, že lidé se mohou stát bohy. To bylo oním prvotním pokušením, které lidem nabídl Satan v zahradě Eden: „Budete jako Bůh“ (Gn 3,5). Takový slib obsahuje nepřekonatelný rozpor: lidé jakožto stvořená bytí nikdy nemohou být rovni Bohu, jakožto bytosti nestvořené, původní. Tento nesplnitelný slib je apelem na lidskou pýchu, a jako takový je výzvou pro každou lidskou generaci.

 

Náboženství, která učí, že člověk může dosáhnout spravedlnosti svým vlastním úsilím. Opět jde o apel na lidskou pýchu, na náš vlastní výkon, naši morální soběstačnost. Všechna falešná náboženství skrytě oslovují právě lidskou pýchu a vybízejí k sebevykoupení – ať již záslužnickým skutkařením či rádoby pokorným sebe-ponižováním.

 

Náboženství, nabízející tajuplná a skrytá poznání či zasvěcení, dostupná jen vyvoleným. Přístup k těmto zdrojům je pak vyhrazen jen těm, kdo podstoupí určité obřady, rituály či iniciace. Již v prvním století apoštolové varovali učedníky před svedením těmito kulty. Například Pavel píše (1Tm 6,20-21): Opatruj, co ti bylo svěřeno, vyhýbej se světským prázdným řečem a protikladným tvrzením toho učení, které se falešně nazývá „poznání“ (tj. „gnose“), k němuž se někteří přiznali a zbloudili ve víře.

 

Mormonismus a svobodné zednářství jsou dvěma příklady falešných kultů, které slibují tajná zasvěcení a postupné odhalování poznání. Křesťanství je ve srovnání s nimi naprosto otevřené. Nenabízí ani neslibuje žádný proces zasvěcování ani tajná naučení pro vyvolenou vrstvu těch, co splní podmínky. Bible, jediný zdroj víry a učení, je otevřenou knihou. Každý je povzbuzován, aby ji ke svému užitku pilně četl a studoval.

 

Falešná náboženství vždy tak či onak apelují na lidskou pýchu. Evangelium naproti tomu zdůrazňuje, že jsme zachráněni toliko Boží milostí, která nemůže být zasloužena, nýbrž přijata zdarma jako dar, a to vírou, kterou v nás vzbudí Bůh. Zde není žádného místa pro naši zásluhu, náš výkon, naši soběstačnost (Ef 2,8-9).

 

I tento krátký přehled ukazuje, jak je otázka okultismu a falešných náboženství obsáhlá a spletitá. Nelze ji jednoduše definovat či popsat. Je jako chobotnice s mnoha chapadly, která se sápou na své oběti. Lapený člověk zápasí s jedním chapadlem, nevidí ostatní chapadla a už vůbec ne samotné tělo chobotnice. Bůh však nabízí vysvobození všem, kdo se do těchto chapadel zapletli – byť třeba neúmyslně či jen jakoby „na zkoušku“: učiní-li pokání, vyznají-li svůj hřích a budou-li hledat Krista pro odpuštění, očištění a vysvobození.

 

The teaching legacy of Derek Prince, volume XIV, issue 2, „Understanding Your Enemy“, přeložil df, srpen 2006. Zdroj: www.kaesostrava.cz, původní název: Poznej svého nepřítele

Příspěvek byl publikován v rubrice Analýzy, trendy, společnost, Nezařazeno se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.