Rozhraní duše a ducha

 

Neboť slovo Boží je živé a činné, je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. (Žd 4,12)

 

Rozlišování duše a ducha má mimořádný význam pro duchovní růst křesťana. Jak by se mohl duchovně rozvíjet a usilovat o duchovní věci, kdyby nedovedl rozeznat ducha od duše? Dokud nepochopí, jaký je mezi nimi rozdíl, bude pokládat duševní projevy za duchovní, zůstane tedy ve své duši a nebude schopen proniknout do oblasti ducha. Slovo Boží na mnoha místech uvádí projevy naší duše i našeho ducha: Zmiňuje se o lidech se zarmoucenou duší a také o lidech se zarmouceným duchem, dále o lidech s radostí v duši a o lidech, kteří se radují ve svém duchu. Proto mnozí z těchto veršů vyvozují, že duše musí být totéž co duch. Pak bychom ovšem také mohli tvrdit: „Ty jíš a já také jím – tedy jsi totéž co já“. Přečtěme si proto ještě jednou verš 4,12 z listu Židům: Neboť slovo Boží je živé a činné, je ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha… Z uvedeného verše je zřejmě, že mezi duší a duchem existuje rozhraní, tedy se nejedná o totéž – duše je duše a duch je duch.

 

Ve druhé kapitole první knihy Mojžíšovy se dozvídáme, jak Bůh na počátku stvořil člověka ze země a vdechl mu v chřípí dech života. Jakmile tento dech přišel do styku s tělem, zrodila se duše. Tato duše je vlastní osobností člověka, „dech života“ je však lidský duch. Ten pochází od Boha. Duch obsahuje bezprostřední vědomí o Bohu, poznává Boží hlas a může být s Bohem v přímém společenství. Když však Adam zhřešil, jeho duch vůči Bohu odumřel a zcela přestal plnit svou úlohu. Adam se dostal svým způsobem pod nadvládu duše, protože již nedovedl rozeznat duši od ducha. Tak tomu bylo i u jeho potomků. Když se však člověk nyní znovu narodí, jeho duch vůči Bohu opět ožije. Duch a duše se vlastně i potom vzájemně prolínají – a to je právě důvodem, proč potřebujeme Slovo Boží, totiž aby v nás ducha od duše znovu oddělilo.

 

Dvojí původ: z duše nebo z ducha

 

I když se duše a duch projevují z vnějšího pohledu stejným způsobem, přesto náleží do naprosto rozdílných oblastí a také mají zcela odlišný původ. Dnes například máš radostnou náladu – pochází tato radost z tvé duše nebo z tvého ducha? Pouze to má určitý význam. Není důležité, zda máš radost, ale odkud tvá radost přichází. Možná jsi smutný – kde leží pramen tvého smutku? V duši nebo ve tvém duchu? Bůh se vždy ptá, z jakého zdroje to pochází. Povšimněme si jednoho příkladu z Písma: Bůh přislíbil Abrahamovi syna v době, kdy byl již velmi starý a měl malou naději, že by ještě mohl mít potomky. Po dlouhém čekání, když se nevyplnil Boží příslib, dala mu jeho žena radu, aby vešel k Hagar: Narodil se Izmael. Boží příslib se však měl naplnit teprve o 14 let později: Sára porodila Izáka. Z příslušných kapitol první knihy Mojžíšovy (kapitoly 15, 16, 17 a 21) ještě není zcela zřejmé, co vlastně Izmael představuje. Teprve ve čtvrté kapitole listu Galatským se dozvíme, co tito dva synové v podstatě znamenají: Ten první, jak zde Pavel říká, se narodil jen z vůle člověka, ale ten druhý podle zaslíbení. Uvědomili jsme si význam tohoto rozdílu? Většinou si myslíme, že již stačí, když se nám vůbec nějaký syn narodí, ale Bůh se ptá, jakým způsobem jsme tohoto syna získali. Nás samotné uspokojuje, když máme syna, ať už je to Izmael nebo Izák; avšak Boha všechno neuspokojí, protože jeho Slovo hovoří o Izmaelovi jako o synovi, který se narodil z vůle člověka, ale o Izákovi říká, že se narodil podle zaslíbení. Izmael je obrazem toho, co křesťan vytváří svým rozumem a vlastními silami, Izák však zosobňuje to, co vytváří Bůh, co pochází z Boha samotného.

 

Co tedy znamenají výrazy „z vůle člověka“ a „podle zaslíbení“? První z nich vyjadřuje, co jsi učinil sám od sebe, druhý naopak to, co způsobil Bůh. V tom spočívá nejdůležitější rozdíl. „Z vůle člověka“ můžeš jednat naprosto samostatně, zcela nezávisle na Bohu, aniž bys na něj čekal – jednáš tak podle své duše, tedy z lidské vůle. Existuje však ještě jiná možnost: Mohu mluvit, jen když mluví Bůh, pouze když ve mně Bůh působí, jsem schopen něco vykonat – stále na něj musím hledět a očekávat jej, jsem na něm zcela závislý. Toto znamená být duchovní, tedy jednat „podle zaslíbení“. Proto se musíme stále ptát: Vychází nyní má činnost z ducha, či nevychází? To je rozhodující otázka. Často se totiž stává, že podle našich zkušeností jednáme správně, a přesto přitom cítíme, jak nás něco vnitřně odsuzuje – ne proto, že bychom udělali něco špatně, ale jednoduše proto, že to nedělá Bůh. Podnětem naší činnosti bylo něco jiného, než svatý Duch.

 

Z člověka nebo z Boha

 

Ve třetí kapitole prvního listu Korintským hovoří Pavel o stavbě a nazývá ji „dílem každého člověka“. Jak říká, někteří stavějí ze zlata, stříbra a drahých kamenů, jiní naopak ze dřeva, sena a slámy. Jaké jsou rozdíly mezi stavbou ze zlata, stříbra a drahokamů a stavbou ze dřeva, sena a slámy? Zlato, stříbro a drahokamy v Božím slově znamenají to, co pochází od Boha: Zlato představuje slávu Boha, Otce, stříbro znamená dílo spásy, které vykonal Syn, a konečně drahokamy – protože vznikly přeměnou v žáru zemského nitra – představují dílo přeměny a stavby ve svatém Duchu. Stavba ze zlata, stříbra a drahokamů tedy vzniká jen zásluhou věčné slávy Boží, kříže Syna a díla přeměny a stavby svatého Ducha. Co však znamená dřevo, seno a sláma? Dřevo, seno a sláma označují právě to, co pochází ze samotného člověka: Sláva člověka je jako tráva, lidská přirozenost jako dřevo a to, co člověk vykoná, je jako sláma. Zlato, stříbro a drahokamy se nenacházejí na povrchu země, ale v jejím nitru, kdo je chce dobývat, musí za nimi také hluboko pronikat. Dřevo, seno a sláma však rostou na povrchu a lze je získat snadno. To, co se zrodilo a vyrostlo z hlubin nitra, nese příznaky Božího působení; všechno, co se koná „z lidské přirozenosti“, vychází z člověka samotného a je bezcenné. Věci, které lze učinit snadno a zběžně, mívají jen zřídka duchovní hodnotu, většinou je to jen něco vnějšího. Pouze to, co vychází z hlubokého nitra, je duchovně hodnotné. Tento rozdíl musíme mít stále na zřeteli – když kážeme nebo zvěstujeme evangelium a vůbec při všem, co děláme. Někteří lidé musí čekat na Boha, než začnou kázat evangelium, a naplněni důvěrou na něj hledí, dokud v nich všechno nepřipraví, jako kdyby se v jejich nitru tvořil nový život. To, co se potom zrodí, je dílo ze zlata, stříbra a drahých kamenů. Jiní lidé však kážou evangelium, protože jsou chytří, dovedou dobře mluvit a mají výbornou paměť. Proto jim kázání nedělá potíže a mohou projevovat velkou aktivitu. Avšak před Bohem je to všechno jen dřevo, seno a sláma postrádající duchovní hodnotu

 

Znal jsem jednoho bratra, jehož kázání působilo z vnějšího pohledu velmi dobrým dojmem, a tedy měl důvod k naprosté spokojenosti. Čím déle však kázal, tím větší v sobě cítil prázdnotu. Z vnějšího pohledu se zdálo, že neúnavně hlásá Slovo Boží, ale vnitřně stále více hladověl a žíznil. Po kázání musel před Bohem doznat svůj hřích, že totiž všechno, co říkal, vycházelo pouze z něho samotného. Není tedy důležité, jak dílo vypadá z vnějšího pohledu, ale velmi záleží na tom, kdo je vytvořil. Tento rozdíl nespočívá ve slovech kázání ani v jeho vnějším výsledku, ale spíše ve zdroji, ze kterého vychází. Proto se může stát, že při stejném kázání proneseném dvěma různými lidmi mají posluchači u jednoho z nich pouze pocit, že k nim promlouvá chytrý člověk, ale v tom druhém vidí člověka, který zná Boha. Při setkání s některými lidmi s respektem doznáváme: „Zde je přítomen Bůh.“ U jiných však lze jen konstatovat, že jsou chytří a mají řečnické nadání. Pouze v případě, že ty sám jsi již přišel do styku s Bohem, můžeš k němu přivést i ostatní. Pokud ses však dotýkal jen své vlastní duše, ani ostatní nemohou zažít více, než kontakt s tebou samotným. Tento rozdíl má skutečně rozhodující význam.

 

Vlastní produkce nebo Boží působení

 

To, co bylo právě řečeno, se projevuje nejen v oblasti naší služby Bohu, ale i ve všech ostatních sférách každodenního života. Jeden bratr, který navštívil Božího služebníka kvůli jisté záležitosti, měl veliký strach, že bude pokárán; proto vynaložil značné úsilí na to, aby po celou dobu rozhovoru byl pokorný. V jeho chování, slovech – ve všech jeho projevech byla pokora, ale přes veškerou námahu vzbuzoval v naslouchajícím jen útrpnost. Kdo je skutečně pokorný, nemusí se tolik namáhat. Tento bratr svou pokoru pouze předstíral, proto jej tolik vyčerpávala. Všechny jeho projevy sice oplývaly pokorou, a jistá pokora zde ovšem také byla, ale byla to pokora vyumělkovaná, výtvor jeho duše. Když však v člověku vzbudí skutečnou pokoru Bůh – jaký je to rozdíl! Takový člověk je zcela přirozeně pokorný, přitom si to ani neuvědomuje, kdo s ním však přijde do styku, pozná, že zde působil Bůh. Člověk, který používá líčidla, musí stále nahlížet do zrcadla, aby se ubezpečil, že nejsou rozmazaná. Když Mojžíšovi zářil obličej (Ex 34:29), nevěděl o tom. Co v člověku způsobí Bůh, to se na něm pak jednoduše projevuje, a to je duchovní. Co člověk vynáší ze svého nitra sám, to je duševní; a protože na tuto vlastní produkci neustále vynakládá mnoho sil, není divu, že mu připadá mimořádně namáhavé být křesťanem – ještě totiž nezjistil, že se křesťan vůbec nemusí namáhat. Stále se domníváme, že vnějším bezvadným chováním již Boha dostatečně uspokojujeme, ale Bůh se ptá pouze na vnitřní zdroj našeho chování, na jeho původ: je jím Bůh, nebo energie našeho těla? Mnozí lidé – člověk je musí téměř litovat – se například snaží být trpěliví, zatímco jiní, aniž by si to uvědomovali, prostě trpěliví jsou, ale jak musíme s respektem přiznat, jsou trpěliví, protože v nich Bůh vykonal příslušné dílo. Vidíme tedy, že někdy je tím zdrojem člověk a někdy Bůh, a pouze v tom, nikoli ve vnějších projevech, spočívá celý rozdíl.

 

Lidská povaha není totéž co duch

 

I když ti uvedené vlastnosti jako např. trpělivost nepůsobí žádnou námahu, ještě to zdaleka nemusí znamenat, že pocházejí z tvého ducha – možná ti připadají tak snadné, protože je máš v povaze. Někteří lidé jsou např. dobromyslní; jednoho dne však náhle poznají, že jejich vrozená dobromyslnost nemá nic společného s dobromyslností, kterou je obdaří Pán. Lidé, kteří cítí přirozenou lásku k ostatním, dříve či později pochopí, že jejich láska se velmi liší od té, kterou dává Pán. A ti, kteří jsou celou svou bytostí pokorní, jednoho dne zjistí, že pokora, kterou v nich vyvolá Pán, je zcela jiná než jejich vlastní, přirozená pokora. Je zřejmé, že vrozenými vlastnostmi lze nahradit odpovídající duchovní vlastnosti s menšími obtížemi, než když je sami vytváříme nebo napodobujeme. A skutečně velmi často zaměňujeme naše vrozené dobré vlastnosti za ty, které v nás Bůh teprve musí vytvořit. Proto bychom si měli stále uvědomovat, že vlastnosti, které pocházejí z nás samotných nebo z naší duše, nemají s Bohem nic společného. Od Boha je pouze to, co vzešlo z našeho ducha. I ten nejmírnější člověk určitě někdy zažije, jak hněv přemáhá vrozenou dobromyslnost. Každý se jednoho dne ocitne v koncích se svou mírností a také trpělivost každého člověka dosáhne dříve nebo později svých mezí. Tak je tomu v podstatě u všech dobrých vlastností. Avšak síla, kterou nás obdaří Bůh, má zcela odlišný charakter. Není mi dáno, abych svými silami dosáhl toho, co dokáže Pán; a když přece jen něčeho dosáhnu, např. trpělivosti v určité situaci, nejsem já tím trpělivým, ale spíše Pán, který ve mně působí. Poté se překvapeně ptám, jak je to možné a kdo zde vlastně byl trpělivý. Pak mi nezbývá, než s chválou a díky Pánu doznat: „Pane, já sám vůbec nejsem trpělivý, ale chválím tě a děkuji ti, protože ty jsi má trpělivost! Ty jsi tím, kdo je ve mně trpělivý!“ Jen to, co způsobuje Pán, pouze to, co přichází z našeho ducha, jen to je duchovní.

 

Rozlišování duše a ducha

 

Jak tedy poznáme, co je duševní a co duchovní? Musí nám být zřejmé, že to nikdy jednoduše nezjistíme z vnějších forem projevu, dokonce ani u nás samotných. I kdybych chtěl aspoň sám u sebe rozlišit, zda mé jednání vychází z duše nebo z ducha, a neustále bych se zabýval touto otázkou, stejně mi to nikdy nebude zcela jasné. Takové trvalé sebezpytování a naslouchání vnitřnímu hlasu postrádá duchovní hodnotu, zvláště když to provádíme s mučivou sebeanalýzou. Nejen že to k ničemu nevede, ale přímo to ochromuje náš duchovní život, doslova tím můžeme onemocnět. Musíme pochopit, že takovými otázkami, zkoumáním a analýzou nikdy nepronikneme k duchovním věcem a neuvidíme je ve správném světle. Skutečné vidění spíše samo pochází z Božího osvícení. Když přijmeme Boží světlo, všechno náhle spatříme. Proto bychom se neměli déle trápit otázkami, zda je naše konání duchovní nebo dušení, ale jednoduše prosme Boha, aby do nás skutečně vstoupilo jeho Slovo a osvítilo nás. Toto Slovo je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; tak ostré, že proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku. Jakmile tě to Slovo skutečně zasáhne, poznáš, co pochází z duše a co z ducha, a co více, stane se v tobě dokonce někým, kdo tě bude hodnotit a jehož mínění bude mít větší váhu, než všechny lidské soudy. Začneš např. určitou práci, a náhle se v tobě ozve: „To není správné“; při jiné příležitosti opět slyšíš tento vnitřní hlas, jak říká: „To není dostatečně hluboké“; uprostřed rozhovoru tě napomíná: „Tohle neříkej“, atd. Tato rozlišovací síla vychází z nitra, zcela nezávisle na vnějších podmínkách. Vidíš-li vnitřně, vidíš skutečně. Někdo by ti nyní mohl říci, že když uděláš to či ono, bude to mít původ pouze v tobě samotném. I ty sám možná dojdeš ke stejnému závěru. Takové názory však nemají význam. Rozhodující a významné je pouze tvé vnitřní vidění. Kéž by nám Pán dal milost, abychom získali toto vnitřní světlo a dokázali vnitřně vidět a rozlišovat. Základním předpokladem k tomu, aby křesťan uměl rozlišovat, je vzájemné oddělení duše a ducha. Tohoto oddělení a následné schopnosti rozlišovat však nedosáhneme tím, že se Slovo naučíme, ale pouze vnitřním osvícením. Prosíme Boha, aby do nás jeho Slovo proniklo, aby nás osvítilo a jasně ukázalo, co v našich skutcích a v našem životě pochází z lidské duše a co z Boha samotného.

Překlad z němčiny, Verlag Der Strom

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazeno, Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.