Otrávená „bramboračka“

„Vraž do toho…“ Těmito slovy začínají tradiční české kuchařské recepty z pera Magdaleny Dobromily Rettigové. Pro tento článek mě však neinspirovala paní Dobromila, ale prorok Elíša a jeho tým. Pojďme se tedy podívat na přípravu „prorocké polévky“.

 

V celé Bibli můžeme pozorovat, jak Bůh odpovídá na potřeby člověka. Používá k tomu svůj pozemský personál, vedený služebnostmi. Jedním z příkladů je prorok Elíša. V době, kdy pomáhal Elijášovi, byl konfrontován s obrovskou nouzí a potřebami svého národa. To v něm vyvolalo neodbytnou touhu po větším pomazání: Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha! (2K 2,9)

 

Dostal ho a plně nasadil ve službě, do které byl povolán. V jeho příbězích můžeme pozorovat, jak jako prorok a vedoucí týmu, přinášel odpovědi na potřeby lidí kolem sebe. Jednou z nich byl hlad v zemi, který zasáhl i jeho učedníky. Elíša, skrze své pomazání, přináší řešení.

 

Jednou, když byl v zemi hlad, vrátil se Elíša do Gilgálu. Proročtí žáci seděli před ním. Tu řekl svému mládenci: „Přistav velký hrnec a uvař prorockým žákům polévku.“ Jeden z žáků vyšel na pole nasbírat zeliny. Našel polní popínavou rostlinu a sesbíral z ní plný šat polních tykví. I přišel a rozkrájel to do hrnce na polévku, aniž to kdo znal. Pak to nalili těm mužům k jídlu. Když trochu polévky snědli, vzkřikli: „V hrnci je smrt, muži Boží!“ A neodvážili se jíst. Elíša řekl: „Dejte sem mouku.“ Nasypal ji do hrnce a řekl: „Nalévej lidu.“ I jedli a v hrnci už nic zlého nebylo. (2Kr 4,38-41)

 

Tento příběh je, stejně jako ostatní pasáže Starého zákona zapsán pro naše poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději (Ř 15,4). Elíša odpovídá na fyzický hlad národa i svých učedníků a nechal uvařit opravdovou polévku. Nám to ilustruje přípravu duchovní stravy pro hladový národ, církev, respektive místní sbor. Vidíme zde tento princip: Je zde problém a vedoucí se chopí iniciativy. Zapojuje svůj tým a vydává jasné instrukce a pověření. Kdo, co a jak má udělat. Tu řekl svému mládenci: Přistav velký hrnec a uvař prorockým žákům polévku. (2Kr 4,38) Vedoucí určuje zdravý jídelníček, vedoucí dává pokyny, vedoucí pověřuje, vedoucí otevírá svoje zdroje. Vše je jasně vysloveno a určeno: kdo, v čem, co a pro koho má uvařit.

 

Všechno se zdá být v naprostém pořádku – dokud se do věci nevložil jakýsi nepovolaný horlivec. Slyšel o připravovaném projektu a začal jednat. Je zde spousta sloves, tedy spousta aktivity: Vyšel, nasbíral, nakrájel. Velmi sebejisté, suverénní jednání. Samozřejmě to myslel dobře, ne? Chtěl přece pomoci. Komu – týmu nebo svému egu? Jsem přesvědčen o tom, že to v jádru nebyl zlý člověk a nechtěl škodit ani nikomu ublížit. Jenže ublížil celému společenství. Proč? Za jeho jednáním je několik, jak uvidíme, smrtelně nebezpečných postojů.

 

Byl veden svými pocity, měl hlad. V zemi byla doba hladu a šílený hlad ovládl jeho rozum, schopnost úsudku i jednání. Vedení pocity je velmi nebezpečné, ale v naší době i kultuře to je častý jev. Lidé jsou záměrně (mimo jiné pomocí reklamy, klipů a podobně) vedeni k tomu, aby přemýšleli v dojmech a ne v pojmech. Rozhoduje to, jaký okamžitý pocit mi to přinese, jak jsou uspokojeny mé pocity. Do extrému je to dotaženo u narkomanů. Jde o okamžité ukojení hladu po droze, za jakoukoli cenu…

 

Život jednotlivce, rodiny, sboru ale nemůže být postaven na pocitech, protože ty jsou příliš závislé na vnějších okolnostech. Bible nás nevyzývá k potlačení pocitů. Naopak, jsme stvořeni k Božímu obrazu i s citovou složkou naší duše. Jen se nesmějí stát vedoucí složkou naší osoby a nesmějí nás ovládat. Proto nás Pavel vyzývá: Duchem choďte a žádost těla nedokonáte. (Ga 5,16)

 

Překročil hranice pomazání. Nevíme, jakou měl službu nebo pozici v týmu. Je ale jasné, že vařením polévky nebyl pověřen. U lékařů jsem vypozoroval určitý postoj. Drží se hranic „svého pomazání“ (v případě lékařů své odbornosti) a nevyjadřují se k tomu, co je přesahuje. Použijí například frázi „nejsem chirurg“. Posláním patera služebností podle Efezským 4 je mimo jiné pomoci připravit (v Kralickém překladu spořádat) církev ke službě (Ef 4,17). Tedy pomoci každému údu těla k tomu, aby zaujal své místo podle svého pomazání a obdarování. V řeckém textu je na tomto místě stejný výraz, jako se používal v ortopedii pro repozici vymknutého kloubu nebo zlomeniny. Zákrok hodně bolí, ale údu, který se dostal mimo svoji pozici, a tím i celému tělu, to pomůže k plnému rozvinutí funkčnosti a obdarování. Mimochodem vykloubený úd – tedy i člen sboru – který se tlačí mimo oblast svého obdarování a svoje místo, také pěkně bolí. Bolest vnímá jak dotyčný úd, tak i podstatná část těla, minimálně vedoucí.

 

Jednal nezodpovědně. Přinesl to, co neznal ani on sám, ani nikdo jiný. Čerpal z jiných, neznámých zdrojů. Hartwig Henkel popisuje houbaře, který jde do lesa a na varování odpovídá: „Já na jedovaté houby nevěřím. A i kdyby byly, tak se nedostanou do mého košíku.“ V dětství jsem se setkal s nebezpečnou pověrou, že jedovaté houby pálí. Kéž by. V nemocnicích mají obrázky hub bez popisu. V případě otravy houbami vyžadují, aby houbař (pokud ještě komunikuje) ukázal, co jedl – ne aby vyprávěl, co si myslí, že jedl. Zrádnost naší nejjedovatější houby, muchomůrky zelené, spočívá v tom, že příznaky otravy se projeví po dvou dnech. Jenže v tu dobu má neopatrný houbař zničená játra a … umírá.

 

Čteme, že vyšel na pole. Opustil bezpečnou zónu města, střeženou hradbami, strážci (= přímluvci) a staršími a sám ničím nevyzbrojen se vydal do otevřené krajiny. V ní nasbírá vše, co mu přijde pod ruku a nadšeně to přináší zpět do města a do společenství. Dokonce toho nasbíral plný šat. Neznal to, ale přinesl toho tolik, co jen mohl pobrat. Vrchol nezodpovědnosti.

 

Jednal nezávisle (některé překlady uvádějí: dal to do hrnce, aniž to někdo věděl). Chyběla mu vykazatelnost. Komu jsi vykazatelný? To, čím jsem ovlivněn, má dopad na rodinu, skupinku, společenství, sbor. Patrně měl problémy s autoritou a neuvědomoval si vzájemnou závislost členů týmu. Možná hledal prostor pro seberealizaci. Zdálo se mu, že se s tou polívkou nějak párají a chtěl to vzít pořádně do ruky. Možná měl problém s iniciativou vedoucího – „na všech je přece pomazání, všichni to dokážou, udělám to, jak chci“. Je za tím pýcha – jen já vím, jak na to. Kolikrát přicházejí do sborů lidé, kteří přesně vědí, jak to je a jak se to má dělat. Přicházejí s posláním doplňovat a vyvažovat vedoucí. Vytoužené kariéře říkají honosně služba.

 

Zajímavé je porovnání různých překladů. Původní hebrejský text mluví jen o tom, že to nikdo nevěděl nebo neznal. Nabízí to dvě, překladateli využívané, možnosti překladu:

 

1. Nikdo to nevěděl. Prorocký žák pak jednal pokoutně. 2. Nikdo to neznal. Tak nebo tak, vzbuzuje to otázky: Ví někdo o tom, s čím zápasíš? Ví někdo co a odkud přinášíš do těla? Proč je možné nakrájet do společného hrnce to, co nikdo nezná? Někteří si možná všimli, že něco není v pořádku, že je to nebezpečné, ale mlčeli.

 

Poučením je, že důsledkem tělesné horlivosti a s přispěním „slušné mlčící většiny“ přišla do těla smrt. Jak je to zoufale podobné situaci světa i církve. Autorita má jediné právo a to právo mlčet. Do té doby, než začne bolet bříško. Pak Kristovo tělo, podobně jako malý capart, volá maminku, vlastně vedoucího, který je přece povinen okamžitě přiskočit a pofoukat bebíčko. Když trochu polévky snědli, vzkřikli: „V hrnci je smrt, muži Boží!“ A neodvážili se jíst. (2Kr 4,40) Ti, kdo solidárně nebo lhostejně mlčeli, najednou v úžasné jednotě volají: „Honem muži Boží, kde jsi, co s tím uděláš?“

 

A díky Boží milosti, služebnosti přinášejí řešení. Jenže řešením je mouka. Tedy úplně odlišný postoj od postojů, které vyvolaly krizi ve formě hromadné otravy společenství učedníků. Tím řešením je mouka – místo jednotlivých nedospělých, dětinských nebo pubertálních zrn, která hledají uspokojení pocitů, touží po seberealizaci, střeží si svoje ego a při tom jsou zmítaná vlnami a závany větru kdejakého učení (srov. Ef 4,14). Mouka jsou zrna, která prošla mlýnkem a jsou připravena se stát posilující a zdravou polévkou (v našem případě ječným chlebem). Cesta k ní vede skrze mlýnek.

 

Tento příběh se udál už dávno, ale je to přesně podle ducha dnešní doby. Protože tomuto duchu musíme odporovat opačnými slovy, postoji a jednáním, položme si několik otázek:

 

·        Pohybuji se v chráněném městě nebo venku na otevřeném poli?

·        Z jakých zdrojů čerpám, jaké zeliny sbírám, co čtu, čemu naslouchám, jakým vlivům jsem otevřen?

·        Co mi přinášejí vztahy, které udržuji a jak mě ovlivňují? (viz 1K 15,33)

·        Co následně vnáším do svého smluvního společenství?

·        Vím, kdo jsem, jaká je moje identita? Jsem na svém místě v těle? Přijal jsem ho a ztotožnil se s ním?

 

Celý příběh není napsán pro naše odsouzení, ale pro naši naději (Ř 15,4). Je to úžasné pozvání: Pojď společně s námi vařit polévku pro sbor Juda, Podřipsko i tento národ. Jen do toho prosím nevrážej neznámé zeliny. Jinak z toho vznikne v lepším případě nepoživatelný dort pejska a kočičky pana Čapka, v horším případě smrtící směs pro místní sbor.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazeno, Novozákonní církev se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.