Slabosti jako klíč k pokladům

Wolfhard Margies: Slabosti jako klíč k pokladům

 

To, kam jsme teď v našem pojetí dospěli a co máme prakticky zakusit, je možná tím nejbláznivějším a nejparadoxnějším, co může být v křesťanském učení nabíze­no. Není divu, že je tato část biblického učení tak málo rozšířená. Tím jsou pak samozřejmě na všech stranách otevřené brány pro všechna myslitelná nedorozumění. Vypadá to tak ztřeštěně a nadneseně, že to vyvolává všechny možné námitky a obranné reakce plné afektů.

 

Jako nejsilnější a nejčastěji se vyskytující chyba při hodnocení této duchovní pozice se jeví výtka, že tím glo­rifikujeme nedostatky, deficit a slabé stránky a přispí­váme tak k tomu, že se potvrzuje a upevňuje obraz sla­bosti a bídy, které křesťanstvo po staletí i dnes skýtá.

 

Proti tomu se chci se vší rozhodností postavit. Nemlu­vím zde o slabosti kvůli slabosti nebo z radosti nad ní. Mnohem spíše sním o Ježíšově církvi a o jednotlivých křesťanech jako o nositelích síly, energie a radosti a vě­řím, že se ubíráme do oblasti, ve které budou všechny projevy víry provázeny znameními, zázraky, uzdraveními a nadpřirozenou silou. Pro mne je naprosto jistou věcí, že nadchází rozvoj Ježíšovy církve jakožto slavné církve, která bude ve stále temnějším světě plném chaosu bez orientace jediným jasným bodem a záchrannou kotvou.

 

Podle mne nemá v biblickém učení o slabosti místo ani slabost a beznaděj ve smyslu obvyklého porozumění, ani humanistická verze převráceného chápání pokory. Je to pouze přechodná nebo lépe řečeno základní zkušenost, která vypovídá o tom, že tělo bylo naprosto zbaveno mo­ci. Ruku v ruce s tím jde jisté „převlečení kabátu“ a na­plnění božskými silami a radostmi, obzvláště ale Boží láskou a slávou, bez nichž by nikdo nemohl o tento „stav slabosti“ usilovat ani jej vydržet a zásadně tak navenek určovat zjev „slabého“ věřícího.

 

Takové přebudování osobnosti je cílem Ducha svatého u všech věřících. Jejich tělo má být slabé, ba dokonce mrtvé, jejich duch má být posílen Slovem a Duchem sva­tým. Nejenom pár výjimečných věřících, ale my všichni máme být skrze pravdu, upřímnost a doznání svojí sla­bosti a neschopnosti vedeni k takovým výšinám slávy a rozkoše v Pánu. V současné době je na světě ještě málo těch, kteří jdou touto cestou, ale bude jich stále víc. Duch svatý v této věci působí na všech stranách a mluví se o tom, že tento životní styl nemá nic společného se straněním se světa a pesimistickým smýšlením nebo do­konce s chorobnou radostí z nedostatku.

 

Je stále více zřejmé, že se výroky o nás jako o révových ratolestech v něm, vinném kmeni, které samy od sebe nedokážou nic, dají prožít prakticky se všemi krásnými důsledky. Zlomení křesťané, kteří prošli mnoha těžkými zklamáními a už nic neočekávají od vlastních výkonů, vlastní síly a vlastních schopností, jsou jasným důkazem toho, že se svou měkkostí a tichostí žijí v milosti a lásce mnohem lépe, než ti skutečně nebo domněle silní. Jejich život je radost, jsou uvolnění a šťastní a Pán je potvrzuje svými dary a silami na všech místech. Jsou těmi, kdo žijí na výsluní života, jsou rozumní, moudří, jsou umělci života.

 

Pokorným Bůh daruje milost. To je jedna z ústředních pravd Písma svatého. Ten, kdo je skutečně pokorný po­zná, že sám nezmůže nic, co by mohlo před Bohem ob­stát. Nevyhnutelně bude v rámci svého stále silnějšího sebepoznání (pýcha je slepá, pokorným se otevírají oči, co se jich samotných týče) vnímat, že je slabý. Tento pozna­tek je ale kvůli svému původu současně vybalancován zkušeností skrytosti v Bohu a doprovázen blaženým po­kojem, který daleko přesahuje běžnou zkušenost pokoje s Bohem.

 

Tak se pokorný člověk ve své orientaci na rostoucí pravdivost nebude zdráhat zaujmout pozici, kterou nale­zl už Pavel a kterou popsal ve 2. listu Korintským:

 

2. Korintským 11,30

Mám-li se chlubit, budu se chlubit tím, v čem jsem sláb.

 

2. Korintským 12,9-10

Ale on mi řekl: ‘Stačí ti má milost, neboť má moc se doko­nává ve slabosti.’ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tís­ních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.

 

To je bezesporu urážka jakékoli měšťácké humanistic­ké normy, ale také falešné, pobožné a zdánlivě křesťan­ské náboženskosti: Když jsem slabý, slabý ve smyslu biblické definice, pak jsem silný. Proto, a skutečně je­nom z tohoto důvodu, se máme nejraději chlubit svojí slabostí, neboť Boží síla je mocná jen ve slabých.

 

Rozhodující význam má, abychom si v tomto bodě ne­dovolili žádnou náboženskou nepoctivost v tom smyslu, že bychom jásali nad tím a schvalovali to, co ve svém srdci ve skutečnosti nemíníme vážně. Slabost sama o sobě není žádnou ctností. Musíme pochopit, že ne­představuje slabost celé osobnosti, nýbrž že je faktickou a naprostou smrtí těla. Bůh pak může vynaložit celou svoji moc bez odporu ze strany naší osobnosti, protože tento stav jde ruku v ruce s plným rozvojem našeho du­cha. Proto je slabost v biblickém smyslu vždy současně spojena se zkušeností Boží milosti, která se subjektivně projevuje ve věřícím a je také objektivně vnímána jeho okolím.

 

Pokora a zkušenost milosti jsou neoddělitelné. Kdo má jedno, tomu se současně dostane i druhého. K tomu se přidává ještě další skutečnost. Kdo žije v milosti, je svo­bodný od zákona, tedy od namáhavého moralistického životního stylu. Jak to vypadá v praxi?

 

Vycházíme z toho, že se už uskutečnilo rozhodnutí pro Ježíše a Ducha svatého. Ale v dalším průběhu se pravi­delně přistihneme při určitých starých hříších a zvycích. Samozřejmě je odevzdáváme Ježíši tak, že mu vyznává­me své viny a přijímáme odpuštění. Až potud je to dobře. Ale pak je nám řečeno, že máme opustit také tyto hříchy. Teď to začne být obtížné a zpravidla také plné chyb. Sta­víme se proti hříchu, bojujeme s ním a modlíme se proti němu. Nakonec pozorujeme, že stále znovu podléháme a že to vlastně nedokážeme. Zmocní se nás pocity viny a odsouzení a utvoříme si názor, že jsme neschopní.

 

Pak ale do toho vstoupí Duch svatý. Během modliteb v jazycích, uvolnění a nového vnitřního nasměrování se prosadí řada poznatků: Pán mi hřích odpustil, teď jej mám jenom nechat být. Očividně to ale nedokážu, proto­že stále znovu padám. Pak mi ale svitne: Já to také vů­bec nemusím dokázat. Duch svatý si přiloží polínko: Ty to ani nemusíš dokázat. Nemusíš být poslušný ze svých sil. Po­slušnost je důsledek prožitku, kdy je člověk přemožen Boží milostí, láskou a silou. Vzdej se mi. Jsi tady pro mne a ne pro zákon (pro dodržování příkazů). Já sám v tobě se postarám, abys miloval a v důsledku toho do­držoval přikázání.

 

Ten, kdo nás stále znovu uschopňuje k tomu, abychom opouštěli hříšné zvyky, a kdo nás pak vede blíže k Ježíši, je Duch svatý. Předchází tomu zpravidla zkušenost zlo­mení ješitnosti a svévole, ale nikoli vlastní vůle. Všichni lidé, které si Bůh mohl použít pro zvláštní úkoly, museli tímto zlomením projít. Nikdo při tom nebyl nešťastný, nikomu to neuškodilo. Byli požehnaní a stali se požehnáním.

 

Tento stěžejní bod evangelia vyvolává ovšem ty největší dohady. Pojmy milost a zkušenost milosti jsou dovedeny do takových extrémů, až se stává zřejmým, že plného požehnání lze dosáhnout jedině při naprosté slabosti z naší strany. Seznam těchto nepohodlných kvalit jde ještě dál: nezakládat si na původu, na mravních, nábo­ženských a odborných kvalifikacích.

 

Filipským 3,3-7

Neboť pravá obřízka jsme my, kteří sloužíme v Duchu Bo­žím, chlubíme se v Kristu Ježíši a nespoléháme na sebe, ačkoli já bych mohl spoléhat i na sebe. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na sebe, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z kmene Benjamínova, Hebrej z Hebrejú, jde-li o Zákon – farizeus, jde-li o horli­vost – pronásledovatel církve, jde-li o spravedlnost, která je v Zákoně, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo zis­kem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu.

 

Žádné spoléhání se na vojenské nebo jiné síly:

 

Žalm 60,13-14

Před protivníkem buď naše pomoc, je šalebné čekat spásu od člověka. S Bohem statečně si pove­deme, on rozšlape naše protivníky.

 

Oddělení se od všeho, co máme a co vlastní nás:

 

Lukáš 14,33

Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu ná­leží, nemůže být mým učedníkem.

 

Stále se mluví o odříkání, oběti, strádání – zdánlivě! Zůstává totiž při tom, že Boží slovo po nás nežádá žád­nou oběť, nezamýšlí pro nás namáhavé, s potem a stra­chem spojené zřeknutí se radostí a normálních životních nároků. Oběť, po které Bůh touží, je připravena. Duch svatý v nás chce vypůsobit onen postoj, v němž odříkání není žádným morálním výkonem. Projevuje se pouze ja­ko akt naší vůle, kterým se rozhodujeme pro větší po­žehnání, a to ve chvíli, kdy už v sobě toto větší požehná­ní, toto větší potěšení, také pociťujeme!

 

Ve Starém zákoně musela být každá oběť okořeněna solí (3. Mojžíšova 2,13). Ježíš na to navázal, když poža­doval (Marek 9,49): „Neboť každý bude osolen ohněm.“ Tedy osolena ohněm nemusí být jenom oběť, ale i ten, kdo ji přináší. Sůl zastupuje (a znamená) oheň. To po­chopíme teprve z dodatku výše citovaného slova z Luká­še 14,33:

 

Lukáš 14,33

Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu ná­leží, nemůže být mým učedníkem.

 

Pak stojí dále:

 

Lukáš 14,34-35

Dobrá je sůl. Jestliže by však i sůl ztratila chuť, čím bude ochucena? Nehodí se ani do země ani do hnoje; vyhazují ji ven. Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá.

 

Duchovní bitevní zásada, která je základem všeho, zní asi takto: Bůh je žárlivý Bůh. Všechno, co je dobré a cenné, pochází od něho. Na naší straně neexistuje žádný morální předpoklad, žádný důležitý doplňující faktor, kterým bychom ještě museli přispět.

 

Předpoklady pro hlavní požehnání sice existují, ale i ony pocházejí od něho. Pro nás to neznamená víc, než rozhodnutí ve víře si je vyzvednout.

 

Praxe k této teorii zní takto: Když je naše sobeckost a samolibost zcela zlomena, když i my sami jsme zlomení a zklamaní vlastním selháním a nemohoucností, takže už od sebe samých nic víc neočekáváme, pak Bůh zjeví svoji sílu, svou lásku, ba dokonce svůj život a sestoupí na nás jako jemný déšť plný síly, aby nás naplnil svou podstatou, svým Duchem a ohněm.

 

S ohledem na Pánův požadavek v Lukáši 14 zříci se všeho, co máme, abychom se mohli stát jeho učedníky, se to má následovně: Můžeme se zříci jenom toho, co je pro nás důležité, co máme a co vlastní nás, jestliže se nás zmocnil Duch svatý a obšťastnil nás a jestliže jsme již předběžně zakusili silné potěšení. Tyto prožitky nedo­volí, aby v nás ještě někdy vyvstala bolest z odříkání. Tato zkušenost je na dosah pouze za předpokladu, že jsme na cestě k duchovní dospělosti. Tělesnost ztratila svůj vliv a náš duch je dominantní, oblažený, a naším životem je on.

 

Mohlo by se mít za to, že tato podmínka slabosti se ve­lice blíží tomu, co nacházíme u duševně slabých lidí. Skutečně existují jisté podobnosti, které nám dovolují doufat, že nervově nemocný věřící není vůbec příliš vzdá­lený svému skutečnému duchovnímu povolání. Ježíš také nepřišel kvůli zdravým, ale kvůli nemocným. Na druhé straně ale tyto dvě formy slabosti oddělují celé světy. Věc se žel má tak, že zdráhání duševně ne­mocných rozpoznat, kým skutečně jsou a křečovité lpění na zpitvořeném obraze sebe sama jsou rozhodujícími příčinami toho, že lidé jsou a zůstávají nemocní. Tento postoj obsahuje lpění na sebeklamu a lži, což vylučuje Boží milost a tím i uzdravení. Z toho nutně vyplývá – a nikoli jen teoreticky, viděl jsem to potvrzeno ve stovkách příkladů – že průlom v oblasti pokory je vždy začátkem procesu uzdravení.

 

(Wolfhard Margies, Únik z vězení nemoci, zvyku a zákonictví, KC Příbram 2006, str. 97-103)

Příspěvek byl publikován v rubrice Vítězný život křesťana se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.