Bůh mi dává radost ze života, až se tomu divím

Nikdy jsem nevěřila, že Bůh existuje. Ve škole nás učili evoluci a já nepřemýšlela, jestli to je pravda. V dětství mě babičky učily modlitbu „Andělíčku, můj strážníčku…“ Párkrát jsem byla v kostele, ale tam jsem usoudila, že jestli Boha baví pořád dokola poslouchat ty „básničky“, které se tam lidé modlili, tak ho k ničemu nepotřebuji, anebo rovnou vůbec neexistuje.

 

V dospělosti jsem se vdala, měla prvního syna, který se stal smyslem mého života. Často jsem ale přemýšlela, jak ho ochráním, aby se mu nic zlého nestalo. Měla jsem strach, že ho nezvládnu ochránit před tím, aby ho nezajelo auto, aby v dospívání nezačal brát drogy… Když mu byly tři roky, při jedné příležitosti, kdy jsem mu nekoupila to, co chtěl, praštil mě zezadu klackem. Zhroutil se mi svět! Ta nejmilovanější bytost na světě mě praští klackem! Incident jsem pak se synem vyřešila a odpustila mu. Vím, že si plně neuvědomoval, co dělá. Začala jsem ale přemýšlet o smyslu svého života.

 

Po mateřské dovolené jsem se vrátila do práce. Jedna moje kolegyně se mezitím stala křesťankou. Viděla jsem na ní obrovskou změnu. Měla zájem o druhé, nestěžovala si, byla spokojená a vyrovnaná. Tím svým klidem mě přitahovala i odpuzovala zároveň. Někdy se mnou mluvila o Bohu a o tom, co je napsáno v Bibli. Přinesla mi pár knih o křesťanské výchově dětí. Při jejich čtení jsem pochopila, že dítě nemůže být smyslem mého života, ale že jsem zodpovědná za jeho výchovu, a že je také normální, že ho nemohu úplně před vším ochránit. Také tam bylo napsáno, že Bůh děti miluje a že posílá anděly, kteří je mají chránit. Lidé, kteří napsali tyto knihy, věřili, že Bůh je a že ho zajímají naprosto normální věci, které se v životě dějí. Začínala jsem věřit, že Bůh asi opravdu existuje.

 

Chtěla jsem změnu, ale bez Boha. Zkoušela jsem žít tak, jak by se mělo, snažila jsem se vychovávat syna podle toho, co bylo napsáno v těch knížkách a v Bibli, kterou jsem začala číst, ale žádné zvláštní štěstí se nedostavilo.

 

Jednou jsem se rozhodla, že se budu modlit. Už jsem věděla, že omílané modlitbičky Ježíše opravdu nebaví, ale že s ním mohu mluvit normálně a kdekoliv. Řekla jsem mu, že nevím, jak žít, a ať mi ukáže, co je mezi mnou a jím. Neslyším ho, i když si myslím, že žiji tak, jak se má. Najednou jsem si začala vzpomínat na věci, které jsem v životě udělala, a styděla se za ně. Věděla jsem, že tohle je to, co mě od Ježíše dělí. Poprosila jsem ho, aby mi to všechno odpustil. Pak ze mě spadla taková tíha! Řekla jsem Bohu, že mu věřím, že bude chránit mého syna, a mě ať vede, jak chce on sám.

 

Udělal to. I přesto, že v mém životě nastaly hodně těžké chvíle, on mě opravdu vším provádí, stará se o mě a ještě mi dává radost ze života, až se tomu divím. Dělá zázraky pro mě i pro ty, za které se modlím. Poznala jsem smysl života – žít s ním. Věřím mu, že se o mě v každé situaci postará.

Příspěvek byl publikován v rubrice Životní příběhy se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.